Zkouška dospělosti

Před několika dny došlo v mém životě k důležité životní události, která už delší dobu visela ve vzduchu. Asi k tomu stejně dříve nebo později muselo dojít. Měl jsem k tomu už delší čas nakročeno, ale teď k tomu opravdu došlo. Absolvoval jsem zkoušku dospělosti. Maturitu. V úterý 16. června jsem hezky ráno v 7:30 vyrazil do školy, kde se maturita měla odehrávat. Samotná zkouška samozřejmě začínala až od osmi hodin, ale přeci jenom, v době globální pandemie si všichni hezky musí projít testem na covid, kvůli kterému měli všichni přijít do školy už o půlhodinu dříve. A už tady se odehrála jedna veselá historka. Od doby, kdy se testy ve školách zavedly, jsem totiž ve škole ještě osobně nebyl přítomen. Výuka se odehrávala na dálku a teď se navíc maturitní ročníky už delší dobu neučí. Tak jsem byl poněkud nejistý, jak s testováním ve školním prostředí vlastně postupovat. Došel jsem si na sekretariát, abych se na to zeptal. "Dobrý den, jdu k maturitám, včera jsem byl testován ve firmě, musím se tady u vás ještě otestovat?" "No a máte na to potvrzení?" "Nemám." "Tak to se bohužel otestovat musíte." "Dobře, děkuji." Paní sekretářka mě odvedla na místo, kde se provádějí testy. A při vykonávání samotestu naše konverzace pokračovala: "A jak se jmenujete?" "Master." "M... M... nemůžu vás tady nikde najít. Z jaké jste třídy?" "No, víte, ale já jsem učitel. Asi mě neznáte, učím tu jenom jeden předmět, ale jsem v maturitní komisi." "Aha, tak to promiňte, na ty maturity nám sem chodí i dálkaři, které vůbec neznáme, tak jsem si vás spletla se studentem." "Nic se nestalo, děkuji za otestování. Na shledanou."

Jak jste správně pochopili, svou vlastní zkoušku dospělosti jsem skládal už před 18 lety. Letos poprvé jsem ale měl být na té druhé straně barikády. Letos jsem patřil k těm přísným učitelům, kteří z nebohých studentů tahají vědomosti a svým dílem jsem měl spolurozhodovat, zda studenti už mají na to se nazývat dospělými. Učit jsem začal tento školní rok. Jenom jeden předmět, protože na velké výdělky to ve škole fakt není. Ale říkal jsem si, že bych mohl trochu vlastním přičiněním pozvednout úroveň výuky v oboru, ve kterém si myslím, že jsem opravdu dobrý a který se velmi dynamicky vyvíjí a školství jenom horko těžko dohání náskok praxe. Škola mi v tom vyšla vstříc a ač nejsem vzdělán ani pedagogickým minimem, umožnili mi tam vyučovat odborný IT předmět a můj nápad vstoupit do školství velmi podporují.

A abyste mi rozuměli, když jsem před těmi 18 lety skládal svou vlastní maturitu, maturoval jsem v téže škole, ve které nyní učím. Jako, škola se sice od těch dob přesunula z nostalgicky ikonického renezančního zámečku do úplně nových a moderních (ale jinak nezajímavých) prostor, ale pořád je to tatáž škola. Dokonce několik málo kantorů, kteří ještě učili mě osobně, tu do dnešní doby pořád učí. S některými jsem si už i potykal. A tak jsem si říkal, že stojí za to o tom něco napsat. Porovnat maturitu z pohledu studenta i učitele na téže škole.

První, co nemohlo uniknout mé pozornosti byl ten diametrálně odlišný postoj mezi studenty a učiteli. Takový ten rozdíl, který student ve svém stresu ze zkoušky vůbec není schopen postihnout. Zatímco studenti ke zkoušce dospělosti přistupovali s obavami a doslova strachem o to, jestli tu maturitu udělají nebo nikoliv, na učitelské straně barikády vládla velmi uvolněná nálada. Jestli maturita byla něčím, čeho se typický student bojí jako čert kříže, pro učitele to byla odměna. A samotné zkoušení si učitelé nesmírně užívali. Jediná škoda, že je s tím tolik papírování.

Druhé, co mi pak nemohlo uniknout, byla ta absolutní nerovnost mezi studentem a učitelem v celé zkoušce. Učitel má nad studentem absolutní převahu. Učitel je zde pan někdo, student je nula. Nemluvím přitom o tom, jak to kdo vnímal, nebo jak to kdo komu dával najevo. To vůbec ne. Popisuji stav, jak to skutečně bylo. Chytrý student je pak stejná nula, jako student hloupý. Jenom chytrý student má možná nějakou naději, že se jednou z té nuly vypracuje někam výše. Oproti učiteli je na tom student ještě mnohem hůře, než třeba náš milý pan senátor Pavel Fischer oproti Zemanovi. Fischer je sice oproti Zemanovi také nulou, ale nic to není proti tomu, jaká nula je student vůči učiteli. A student s tím nemůže absolutně nic udělat. Nemá na to. Myslí si, že má nějaké znalosti, ale ve skutečnosti ví úplné lejno. Jeho životní zkušenost je žádná. Něco se nabifloval, ale vůbec neví, k čemu je to dobré. Neví, že ti učitelé ho nezkouší z žádných akademických znalostí, ale že zkoušejí jeho zkušenost, kterou nemá. Student má pocit, že zvládne učitele přesvědčit tím, že si nabifluje nějaká moudra, která si opsal z wikipedie. Prdlajs. Nemá šanci. Protože učitel, možná není největším expertem v oboru, ale něco prostě ví. Studnet neví nic. Moudra opsaná z wikipedie nejsou znalosti. Ani moudra opsaná ze sebelepší učebnice nejsou znalosti. A když se učitel zeptá studenta, jak dlouho pracoval na své maturitní práci (studenti jako praktickou maturitu dělali celý rok jistý ročníkový projekt) a ten mu odpoví, že to jistě bylo přes 200 hodin, myslí si, že mu to učitel věří, když nad tím učitel moudře pokýval hlavou. Nechápe, že učiteli je úplně jasné, že na tom strávil tak maximálně týden času po odpolednech (jestli vůbec), když mu hořela koudel u zadku a že učitel jenom nechal studentovi ve své blahosklonnosti ten pocit se cítit, že svou bezcennou práci učiteli prodal jako nesmírně cennou. A vůbec bylo hezké vidět, že učitelé této své absolutní převahy vůbec nezneužívali. Zkoušeli tak, aby studenti opravdu měli ze zkoušky pocit dobře odvedené práce a aby studentům bylo dopřáno motivačního pocitu, že jejich snažení má nějaký smysl. Přitom by bylo tak snadné kohokoliv na první dobrou setřít, aby byl ten dotyčný (třeba jinak výborný) student ještě přesvědčen o tom, že svou nedostatečnou si plně zasloužil. Ale proč, když tady je ještě ten svět i vcelku v pořádku?

Také bylo zajímavé sledovat, že ač jsem veškeré maturitní otázky viděl poprvé v životě, asi by mi nedělalo problém o žádné z nich aspoň hodinu něco povídat. Jistě, občas by se nějaké chytáky našly, ale ta zkušenost, kterou jsem za těch 18 let nasbíral, ta se prostě počítá. Škola nikomu ty zkušenosti nedá. Ta může jenom studenta nasměrovat v tom, kde má vlastně student ty zkušenosti sbírat. A maturita je vlastně jenom taková hra pro studenty, kdy se studentům dává pocit, že něco zvládli, i když v reálné praxi zůstanou zatím dále zcela nepoužitelní. Nemyslete si ale přitom, že kvůli tomu považuji maturitu za nějakou nedůstojnou frašku. Naopak. Tohle je přesně to, co celé maturitě dává svůj smysl. Přesně tohle posune studenta dál na jeho cestě za poznáním. Tedy aspoň u těch studentů, kteří tuto hru přijmou.

Také je docela zajímavé se podívat na to, kam se školství a naše škola konkrétně posunuly za těch 18 let. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že škola si drží docela dobrou úroveň, ba byla schopná v mezičase nastartovat docela zásadní inovace ve výuce a mohu všechny zodpovědné pedagogy ve škole pochválit za to, že se opravdu snaží držet prst na tepu vývoje. Jistě pořád za vývojem zaostávají, ale mám pocit, že během těch 18 let posunuli ve škole vývoj o mnohem více, než o těch 18 let. Prostě: asi se musí vždycky očekávat, že školy budou aspoň těch 10-20 let za vývojem zaostávat. Problém nastává pouze tehdy, pokud jde vývoj dopředu tak překotným tempem, kdy 10-20 let staré zkušenosti dnes už přestávají platit. IT obor pořád takovým překotným vývojem prochází. Snad už se to ale trochu zpomaluje.

Jistě je také zajímavé se podívat na to, jaké znalosti byly vyžadovány od studentů v době, kdy jsem maturoval já a jaké znalosti jsou vyžadovány dnes. Dovolím si vcelku tvrdit, že úroveň znalostí vyžadovaných na maturitě zůstává zhruba na stejné úrovni náročnosti, pokud toužíte dostat známku výbornou. Ovšem, úroveň nutná na známku dostatečnou asi od těch dob docela poklesla. Docela mě překvapilo, že student, ze kterého tam nebyli schopní vypáčit snad ani jméno, nakonec tu dostatečnou stejně dostal. Ale možná jenom překvapil v posledních pěti minutách svého (ne)projevu, kdy jsem ho neslyšel, protože jsem si odskočil se nasvačit. Ani tak ale nelze očekávat, že se najednou chytnul a v moci Ducha Svatého ze sebe vychrlil všechny chybějící znalosti. Být to prostě na mě, já bych ho asi od té zkoušky vyrazil. Vyplývá mi z toho, že problém dnešní devalvace vzdělání ani tak nespočívá v tom, že by se od studentů nutně chtělo méně znalostí, ale že se prostě učitelé mnohem více smilovávají nad těmi, kteří vůbec žádné své schopnosti nepředvedou.

Rozhodně mohu říci, že mě má zkušenost ve školství poměrně příjemně překvapila. Čekal jsem, že ta úroveň bude mnohem horší. Aspoň ze zkušenosti s naší školou se mi jeví, že problém dneška není ani tak v tom, jaké vzdělání škola nabízí, jako spíše v tom, jaké vzdělání jsou studenti ochotni přijmout. A vytratila se veškerá přísnost, která by byla ochotná ty slabé studenty pojmenovat jako slabé studenty. To je vlastně také takové dědictví politické korektnosti. Máme školy, které jsou schopné nabídnout velmi kvalitní vzdělání. Ale nejsme schopní individuální míru vzdělání náležitě objektivně ohodnotit. Učitelé vědí, kdo ze studentů je dobrý a kdo nikoliv. Ale na maturitním vysvědčení se to nepodepíše.  Podle všeho ale ta úroveň vzdělání celé školy stojí na několika málo kvalitních pedagozích. Díky Bohu za ně. Možná moje zkušenost neplatí pro celé školství. Nedaleko máme ještě druhou IT školu, kde studuje jeden můj kamarád. Říkejme mu třeba Kšanďák. Mladý zodpovědný a šikovný rom, ze kterého si vychovávám svého budoucího spolupracovníka. Vím tak, že úroveň této školy oproti té naší zamrzla někde v daleké minulosti a já musel horko těžko Kšanďáka učit věci, které by mu měla dát právě ta škola. Je to opravdu o lidech. Jestli je pak v našem systému víc škol jako je ta naše, nebo víc škol, které jsou jako ta, na které studuje Kšanďák, to nejsem schopen posoudit. Každopádně Kšanďáka čeká ta jeho zkouška dospělosti za dva týdny. Když v ní uspěje, půjde pracovat k nám do firmy. Přeji Kšanďákovi, aby zkouškou také úspěšně prošel.