Svět podle Alefa. Svět analogií

Mám kamaráda a spolužáka na Floridě, a dejme tomu, že se jmenuje Karel. Je tam už mnoho let a chtělo by se napsat, že se úspěšně živí výukou computer science na jedné z tamních univerzit – ale nebyla by to tak úplně pravda. Jak už to bývá, pravda je zcela neokázalá: Karel se ve skutečnosti živí jídlem; ale mám-li být upřímný, musím konstatovat, že na to jídlo si vydělává jako vysokoškolský učitel.

Karel je – alespoň z tuzemské perspektivy nahlíženo – v centru dění. Napsal jsem mu mail a on mi odpověděl; jeho odpověď sice nepřináší nějaké třeskutě překvapivé informace, ale lze jí důvěřovat, poněvadž Karel nejspíš nebude v žoldu zdejších mediálních domů, a nemá proto důvod ohýbat fakta na nějakou hezčí stranu.

Karel si ve své odpovědi pomáhá analogiemi a při té příležitosti připomíná, že každá analogie, i velmi silná a objasňující, nutně trpí také jistým omezením.

Zde je na místě trochu odbočit a přiznat, že tento text se mně psal mimořádně těžko – doufám tedy, že to laskavý čtenář náležitě ocení.

První a objektivní problém byl čas. Poslední dobou je totiž dost práce a není kdy zevlovat na internetu a vést nicotné žabomyší války v různých vcelku zbytečných diskusích. Protože – uznej, čtenáři – my si tady (díky Vidlákovi) můžeme sice psát, co chceme, ale naše debaty, souhlasy či půtky mají na světa běh dopad menší než pověstné házení hrachu na monolitickou betonovou zeď, přičemž ten beton je – ať nežeru – aspoň C30/37 XF4.

Nemenší, avšak subjektivní problém byl (a ještě bude) můj sklon dělat ze všeho vědu. Jak víme, v každé nauce je tolik vědy, kolik je v ní matematiky (volná citace Immanuela Kanta; zdravím!). Svůdná Karlova poznámka mne zavedla na scestí a já jsem upadl do pokušení vybudovat kolem pojmu analogie nějakou matematicky pojatou teorii. – Zkrátím to: ať jsem psal, jak jsem psal, vždycky z toho nakonec vznikla téměř skripta. Jenže pak jsem si uvědomil, že laskavý čtenář je politicky korektní a uvědomělý a rozhodně si nebude chtít zanášet podvědomí matematikou, o níž nově víme, že i ona je už rasistická.

Rozhodl jsem se tedy, že matematiky protentokrát zanechám a okecám to tak nějak humanitně.

---ﬡ---

2. 1. 1. Vzpomínáte? Není to tak dávno

Poněvadž nemám kanady a neznám písně z pamp, zpívá Jarek Nohavica, vyloučili mě z osady – že prý jsem houby tramp. A od jisté doby si to s Jarkem může zpívat i Václav Klaus mladší.

Václav Klaus jr. řekl, co si myslí, a to se – alespoň tedy v jistých kruzích – neodpouští ani dnes. Pomocí analogie vyjádřil, jak vnímá roli českého parlamentu při přebírání evropských nařízení. Pokud média nelžou – a tím si dnes nikdo nemůže být jist – pravil doslova toto:

„Mně to připomíná, my jsme jak židovský výbor, když nám řekli, že máme vypravit transport, a my jenom tak jako rozhodujeme, že teda ty nemocné ženy ještě nepošleme, ty půjdou až příštím vlakem. Ale jinak děláme to, co nám řeknou.“ (sic)

Pobouřil tím nejen opozici, ale i zástupce vlastní strany. Za Klausův výrok se ještě přímo ve sněmovně omluvil předseda Fiala. Klaus jr. poté sám prohlásil, že přirovnání bylo nešťastné. 

A tady já s Václavem Klausem příkře nesouhlasím. Ta analogie byla naprosto přesná; troufl bych si říct, že sedla – můžu to napsat? – jak prdel na hrnec. Bylo-li tu něco nešťastného, byla to následná mediální bouře, pod jejímž vlivem Václav Klaus své tvrzení rozmělnil.

Jádrem či podstatou analogie totiž není totožný jevový prostor, v němž se události odehrávají, nýbrž způsob, jakým je s událostmi a jevy zacházeno, do jakého vztahu jsou události a jevy uvedeny. 

Václav Klaus svým inkriminovaným výrokem neřekl nic jiného, než že 

- míra bezmocnosti, jakou trpěly židovské výbory při jednání s nacisty (jev p1)

a

- míra bezmocnosti, jakou trpí český parlament při přebírání eropských nařízení (jev p2)

je zhruba táž. Tuto skutečnost svou analogií vystihl zcela přesně. Nic protižidovského v tom nebylo.

Jednou z nejprimitivnějších analogií, které si teď vybavuji, je trojčlenka. Ziskuchtivý kulak ví, za kolik je pytel brambor, a zajímá ho, kolik vydělá, když těch brambor prodá tři vagóny. To za určitých okolností zjistí pomocí trojčlenky. Uvědomělý člen Minářova týmu ví, že jeden aktivista za den roznese pět set letáků. Proto si za pomoci trojčlenky vypočítá, kolik letáků roznese patnáct aktivistů... JE TO KULAK!!! Použil trojčlenku!!! Trojčlenku používají kulaci vždy, když kšeftují s bramborami – takže je to jasné, je to kulak.

Pokud se ti, milý čtenáři, zdá, že osobnost, která je s to vyprodukovat úvahy popsaného typu, nemůže nebýt debil, pak ano – jednoznačně spolu souhlasíme. Shodnou míru inteligence projevují rovněž ti, kdo vyčetli Václavu Klausovi jeho příměr.

Václav Klaus svou analogií hlupákům a darebákům ozřejmil, že jsou darebáci a hlupáci. A světe div se – oni to pochopili.

Nakonec jsme se bez matematiky neobešli, ale trojčlenka je snad schůdná i profesorům humanitních oborů, zvláště některých. Zvláště některým.

---ﬡ---

2. From me to you: z Česka do USA a zpět

Ahoj, Karle,

jak se vede u vás v zemi Amerigově? Tady u nás v české kotlině to z dálky mediálně vypadá, že v Americe nastal konec světa, nastartovaný koronavirem a finalizovaný zakleknutým Floydem. Platí ještě ve tvém okolí aspoň fyzikální zákony?

Leč dosti legrace: s několika přáteli jsme vedli debatu o tom, co se tady o USA píše; i vzpomněl jsem si, že mám na Floridě kamaráda a spolužáka (tebe), a že bych mohl poprosit o nějaké postřehy a pozorování, nefitrované redakcemi médií.

Takže kdyby se ti chtělo, napiš pár řádek, jak to u vás za mořem reálně vypadá, a jak se ti tak vůbec vede. Už jsem tě dlouho neviděl (naposledy 2016? nebo 2015?), ale na letošek to asi (vzhledem k epidemii) na nějaké setkání nejspíš nevypadá…

Ať se ti daří, a kdybys měl chuť a čas, napiš,

Alef Nula

--- 

Ahoj Alefe,

to jsem rád, že si na mě někdo vzpomněl. V normálních časech trávíme prázdniny v Jihlavě, ale letos jsme holt museli zůstat na Miami. Je to takový zvláštní pocit, ze člověk nemůže tam, kam by chtěl. Zvláštní je koneckonců i to, že to člověku vadí. Za komunismu jsme přece taky moc nikam nemohli – no ale asi jsme byli zvyklí.

Ta koronavirová epidemie je tu mnohem intenzivnější než v Čechách. Na Floridě je toho víc, než je průměr USA, a navíc je víc než třetina floridských případů koncentrovaná v Miami. Snad to souvisí s tím obřím mezinárodním letištěm, snad s tím, že tady má mnoho Newyorčanů second homes (New York je zasažen úplně nejvíc). Na naší universitě jsme už taky měli případ, a minimálně jeden student mi psal, že už mu na koronavirus zemřeli dva příbuzní.

Posledních pár týdnů semestru byla universita zavřená, přednášel jsem po internetu pomoci Zoomu, což je něco jako Skype, ale má to víc všelijakých praktických funkcí, které kontakt usnadňují. Byla to tak trochu otrava, dalo to daleko víc práce s přípravou, no ale už jsem to ve zdraví přežil a studenti zdá se také. Podzimní semestr začíná 17. srpna, a už bude víceméně normální… tedy jestli se epidemie znovu nerozhoří.

Zatímco jinde se svět navrací k normálu, tady na Miami se vše uvolňuje jen velmi zvolna. Pláže se otevřely někdy před týdnem, restaurace jsou stále zavřené. Obchody jsou otevřené, ale dovnitř smí jen omezený počet lidí, a všichni musí mít roušky. Když potřebuju do banky, musím se telefonicky objednat. Jinde je to lepší. Minulou středu jsme si se ženou zajeli do Naples, to je na druhém pobřeží Floridy (v Gulf of Mexico), asi tak dvě hodiny jízdy po dálnici. Tam už epidemie odeznívá, a život se víceméně vrátil do normálu, dokonce jsme si zašli do restaurace a do knihkupectví. Bylo to tak nějak zvláštně osvěžující, i když úplný normál to samozřejmě nebyl.

Teď tu máme ten nešťastný případ s tím policejním zákrokem. Policajt už chválabohu sedí ve vězení a bude po zásluze souzen za vraždu. Ale protože byl bílý, zatímco jeho oběť byla černá, vzbudilo to veliké nepokoje, no však o tom české noviny i televize informují. Tady v Miami proběhla také řada demonstrací, některé násilné, jiné pokojné. Někteří mí kolegové přišli s peticemi proti rasismu, je mi to tak trochu nepříjemné, protože otázky rasismu v Americe, včetně jejich příčin, vidím jinde než mí velice osvícení a pokrokoví kolegové, tak ty petice ignoruji, a ani o tom s nimi nediskutuji, i když kvůli tomu asi v jejich očích vypadám jako bezcitný asociál.

Po emailu se to těžko vysvětluje, ale snad pomůže analogie. Asi před rokem se lidskoprávní odborníci z Bruselu zhrozili, v jakých podmínkách jsou nuceni žít Romové v Chánově. V jejich očích to byla ukázka bezbřehého rasismu Čechů. No, ale oba víme, že takovéto vidění moc přesné není.

Mám jedno malé doplnění. V předchozím odstavci jsem použil analogii. Jak ovšem často zdůrazňuji svým studentům, při použití analogie je nutno mít na paměti, že kromě podobností existují i odlišnosti. Na to se často zapomíná, a proto taková analogie může být zavádějící. No, tobě to samozřejmě nemusím zdůrazňovat.

V Čechách jsem se s připodobňováním Romů a černochů setkal už jako mládenec. Až tady v Americe jsem si ale uvědomil, že toto srovnání kulhá v některých zásadních aspektech. Jedním z nich je, že více než třetina černošské mládeže studuje na vysokých školách, často velmi prestižních. U našich cikánů tomu tak není.

Udělalo na mě dojem, že mi to pošleš k autorizaci. Člověk je rád, že aspoň někde ještě platí starobylé hodnoty a zásady.

No, manželka mě volá k obědu, budu muset končit.

Zase se někdy ozvi!

Karel

---ﬡ---

3. Lectori benevolo salutem

...aneb – laskavému čtenáři pozdravení. Čtenář, který udržel pozornost a dočetl až sem, si pozdravení nade vší pochybnost zasluhuje.

S Karlem se známe od dětství. Absolvovali jsme, bok po boku, kus devítiletky a celou střední, aniž bychom byli výrazně nerozlučnými přáteli. Já jsem byl vždy zcela konformní jedinec, neprovokoval jsem ani výstředním jednáním, ani dlouhými vlasy, a dodnes jsem zůstal naprosto nekonfliktní, jak ostatně celá blogosféra jistě ochotně dosvědčí.

Zato Karel! Karel jako mladík byl prototyp rebela. Dlouhé vlasy, kytara a cizojazyčné písně (ruština to, myslím, nebyla), aférky se spolužačkami; na střední škole se přidal snad i tabák a zcela určitě alkohol, nekázeň na školních brigádách a vzdor vůči školnímu řádu. 

Člověku sluší skromnost, takže o sobě pomlčím.

Jak už to bývá, život nás zavál každého jinam. Z Karla se stal zcela seriózní vysokoškolský učitel na prestižní americké univerzitě. A tu máš, čerte, kropáč: kde by mě napadlo, jak se věci doopravdy mají! 

Vraťme se o pár odstavců výš, kde Karel píše:

„... tak ty petice ignoruji, a ani o tom s nimi nediskutuji, i když kvůli tomu asi v jejich očích vypadám jako bezcitný asociál.“

Karlovým životním údělem, chceš-nechceš, zjevně je rebelství: jako asociál se jevil pedagogickému sboru již na střední, pak z toho sice na nějakou dobu vyrostl, ale nakonec do rebelství zpětně uzrál a jako asociál, nyní navíc bezcitný, jeví se pedagogickému sboru i na universitě v Miami.

Svět, který obýváme, je světem analogií. Zlatník od zlata, sedlák od hnoje; co do sudu prvně dáš, tím je provždy cítit. Jednou rebel – vždycky rebel, to se nedá nic dělat. 

Už aby ten koronáč přestal řádit. Rád bych svého rebelského kamaráda, t.č. v Miami, zase někdy potkal. Probereme spolu nějaké ty analogie.

---ﬡ---

Použitá literatura:

https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2761355-ods-rozhodne-o-vylouceni-klause-mladsiho-straniky-pobouril-jeho-vyrok-o-zidovskych

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Caputova-i-prazska-kavarna-zaplacou-Toto-si-mysli-jejich-poddani-Migranti-demokracie-media-nebo-USA-628963