Neodvolatelní

Když v roce 1914 začala První světová válka, se dvěma výjimkami v ní bojovaly v podstatě demokratické mocnosti, které měly prakticky totožné demokratické instituce, jaké existují dodnes. Absolutistou (s reformami) byl vlastně jen ruský car a turecký sultán. Ostatní státy byly republiky a konstituční monarchie. 

Británie byla stejnou konstituční monarchií jako dneska - vlastně úplně stejnou. Rakousko-Uhersko mělo funkční parlamentní systém s premiérem a císařem, který byl v podstatě stejnou ikonou, jako jeho vrstevnice královna Viktorie. Francie byla republika. Německo mělo císaře, ale byla to také spolková země s zemskými parlamenty, Reichstagem a funkčními instituty na podobné úrovni jako dneska. USA měly jen o nějaký ten ústavní dodatek méně.

Přesto se tyto ve své době nejvyspělejší země světa dostaly do vzájemného konfliktu, jehož dozvuky pociťujeme dodnes. Navíc šlo o válku, která byla tak neuvěřitelně drahá i pro vítěze a tak málo vyřešila, že bylo nutné ji za dvacet let vlastně zopakovat.

Čím to, že v demokratických zemích bylo možné plýtvat miliony životů i miliony peněz na neúčelné vojenské kampaně, které nevedly k vítězství? Jak je možné, že se země s demokratickými institucemi dostaly do vzájemného klinče ze kterého neexistoval ven jiná cesta než totální válečná ekonomika, strašlivé ztráty a nakonec vítězství strany, která měla o trochu větší továrny. Ale bylo to jen tak tak. 

Inu, není to zase tak těžké. Prakticky každá ze zúčastněných zemí měla mechanismus, který vzápětí po vypuknutí války předal veškerou moc generálům a generálním štábům, proti kterým nebylo odvolání. Tyto štáby pak postupným přechodem na válečnou výrobu získávaly stále více moci a vlivu i na civilní sektory, že netrvalo dlouho a válečná mašinérie se obešla bez voleb i politiků. Postačili průmyslníci a vojáci.

Jak tento systém vznikl? V devatenáctém století došlo na několik krátkých bleskových válek, které vyhrála strana, která byla lépe zorganizovaná, dokázala rychleji zmobilizovat větší množství mužů a organizovaněji je nasměrovat na bojiště ideálně nasycené, odpočinuté a bojeschopné, pak zkoordinovat několikadenní generální bitvu, udělit si medaile a odejít do armádní výsluhy. Měl to být univerzální recept na vítězství - krátkodobě předat vládu vojákům, kteří podle předem schváleného plánu provedou akci, která povede k vítězství. 

Nikoho - ani císaře, ani poslance, ani premiéry, ani veřejnost nenapadlo, co by se mohlo stát, kdyby válka trvala déle a musela se vést i z jiných zdrojů než z toho co bylo nahospodařeno v mírovém období. Když se tak stalo, nebylo pro nikoho cesty zpět. A tak se válčilo, přibývalo štábních důstojníků - tedy armádní byrokracie, která se postupně zmocnila rozhodování o každém prdu, na frontě i mimo ni aby nakonec generální štáb rozhodoval o všem a každém. Za poměrně krátkou dobu už si pak štáb sám určoval cíle a jeho zájmy vedly do každé vesnice i továrničky na periferii. 

Politici se zase objevili až ve chvíli, kdy se bouřili dělníci, obyvatelstvo mělo hlad, docházelo ke komunistickým revolucím, bouřili se vojáci a začalo to vypadat, že by také nemuselo být vůbec žádné vítězství na žádné straně, jen další Velká francouzská revoluce pod komunistickou taktovkou a v celoevropském měřítku.

Proč o tom píšu...

Všimněte si, jak podobně je zorganizovaná i naše vaše matička EU. Máme tam sice demokraticky volený parlament, ale ten jen schvaluje to, co mu předloží evropská komise, kterou nikdo nevolí. Ta komise je prostě  generální štáb, kam se člověk dostane za zásluhy, který je státem ve státě, má  svoje zájmy i svoje možnosti. Je to taková liga výjimečných, která bez problémů schlamstne jakéhokoliv Špidlu i Jourovou, protože je vyzvednou nad ten špinavý národní plebs a dostanou se do úplně jiné kasty. Kasty, která doopravdy rozhoduje, není možné ji odvolat, regulovat a tedy ji ani kárat či trestat.

Máme sice demokracii, ale postupně proběhl proces, který dlouho nikomu nevadil a naopak se zdál být efektivní, případně byl kdysi politickým kompromisem, který nám vyprofiloval moderní verzi generálního štábu podle pravidel První světové války. Štábní důstojníci se postupně zmocňují rozhodování o každé prkotině, jejich ruka sahá až k jednotlivým vojákům (obyvatelům), rozkazy přicházejí shora, vůbec nereflektují skutečnou situaci na bojišti, ale je nutné je splnit, pokud člověk nechce být postaven ke zdi (politicky i lidsky zničen).

Všimněte si, že sledujeme všechny způsoby nefunkčního odporu proti takovému systému, přesně tak jako to popsal Remarque, Hemingway i Hašek. Rozkazy musejí být splněny a není odvolání a tak někteří švejkují, jiní se pokoušejí hrát si na hrdiny, další dezertují. Jiní si v tom našli teplé místečko, jsou přisáti k cecíku  vůbec jim nevadí, že obyčejný vojcl kolem nich se má hůř a hůř. Jiní stoupají po mocenském žebříčku této struktury a doufají že jednou budou mezi těmi výjimečnými tam na štábu, nebo jim alespoň budou dělat poskoky, protože poslouchat znamená mít podíl na moci svého pána.  

Většina lidí ale není ani Švejk ani hrdina od Zborova. Snaží se prostě jen přežít další den, neuvažují o velkých souvislostech, nerozplétají nitky. Jak taky, když prostě jen musíte kopat dokolečka zákopy a modlit se, aby vás to netrefilo a nemáte žádnou možnost z toho utéct. 

Stejně tak si všimněte, jak podobné je to s první světovou i  tam dole. Rozkazy se sice plní, ale jaký strach mají důstojníci ze štvavé propagandy. Proto ten boj proti letákům (fake news) a informacím všeobecně. Aby náhodou ten obyčejný hloupý vojáček nezačal věřit na nějaký mír a bratrství. A ještě hůř, aby nezačal věřit v bratrství s nepřítelem. Letáky obsahují velmi naivní věci, ale když sedíte v tom životním blátě, nikdy nevíte, kam se vaše naděje upře. Ale jisté je jedno, pokud se to nebude hlídat, obrátí se hněv těch dole proti těm nahoře a tomu je nutno stůj co stůj zabránit. A samozřejmě se tomu nezabránilo ani tenkrát v zákopech i když za komunistickou propagandu byl trest smrti.

Dneska jsme na tom podle mě jako v roce 1915. Už máme první ztráty i první vzbouřence, ale stále ještě všechno vypadá v pořádku. Ti nahoře nás ujišťují, že všechno co se děje je jen dočasná výjimka, brzy se  všechno vrátí do předpokládaných kolejí a válka (migrace, krize, brexit, propad eura, apod, apod) brzy skončí. Ale ti nahoře už vědí, že nic takového nenastane a tak tam budují ministerstva pravdy i kontrol, přibývá úředníků s přísně výběrovým posláním, centralizuje se veškeré rozhodování a my dole můžeme nadávat s našimi frontovými důstojníky Orbány nebo Babiši, můžeme je volit do vojenských rad, ba můžeme ještě volit i do parlamentu. Ale všechno podstatné se už odehrává někde jinde.

Maličko samozřejmě přeháním. Ale jen proto, abychom si nedělali moc velké iluze o současných ojrovolbách. Mohou sice elitu vyděsit, ale prozatím nic víc. Stejně tak ji mohou uklidnit, že je vlastně všechno v nejlepším pořádku.