Když se potápí vlajková loď

Přišla za mnou tuhle moje drahá žena, naklonila se ke mě, půvabně našpulila rty a tím nejkrásnějším hláskem mi povídá: „Drahý, sliboval jsi, že vyřešíme naše staré auto. Pořád mluvíš o emisních euronormách, stěžuješ si na služební bourák, do kterého ve jménu evropských hodnot namontovali litrový motor… a kromě toho, sousedi si právě koupili novou Škodovku.“ Tvářila se u toho tak svůdně, že jsem prakticky okamžitě kapituloval, uznal jsem její politické argumenty a řekl, že se po něčem poohlédnu.

Koneckonců, vždyť má pravdu. V práci všichni jezdíme auty, které mají pod kapotou vysavač a ne motor, spalovací agregáty pomalu mizí z nabídky a nás doma neustále přibývá. Ano, brzy první děti odejdou z domu, ale pokud jsem je dobře vychoval, hned jak odejdou, začnou se jak na běžícím pásu objevovat vnoučata a pokud chci být dobrým dědečkem a brát je na výlety, mám nejvyšší čas to řešit. Auta jsou sice dražší než loni, ale zřejmě levnější, než příští rok. Našimi úsporami navíc jen podporujeme Blyštivého a jeho inflaci.

A tak ve mně začala hlodat myšlenka, že bych udělal jednou výjimku, co kdybych si nekoupil ojetý vůz, ale sáhnul po něčem se zárukou, co má ještě slušný naftový motor a vydrželo by nám to příštích deset – patnáct let?

Poslední auto, pro které jsem si došel do autosalonu a ne bazaru, byla Toyotka Aygo z Kolína. Tenkrát jsme čekali první dítě, já byl ještě plný snů o tom, jak za pár let budu milionářem a poprvé a naposled jsem si koupil auto na úvěr. Ale služby byly skvělé. Abych si mohl auto vyzkoušet, tak pro mě dojeli domů a pak mě zase odvezli zpátky. Vyřídili mi převod, nemusel jsem na nic sáhnout a když jsme si šli auto vyzvednout, mělo na sobě velkou červenou mašli, já dostal lahev vína a moje manželka pugét růží. Nakonec nám toto Aygo dobře sloužilo patnáct let. Nikdy nemělo žádnou vážnou závadu a nikdy jsem té koupě nelitoval. Obzvlášť, když jsem ho měl už splacené, jsem nelitoval.

Samozřejmě už nejsem dnešní a obeslal jsem všechny autosalony v okolí, abych měl nějaké porovnání, ale v první řadě jsem si myslel zase na Toyotu. Má přece dobrou pověst, je to největší automobilka světa, tenkrát mě uměli tak krásně lapat pomocí kytiček a fašky… Dvoulitrový nafťák se u nich v nabídce ještě také najde…. ale obešleme ještě Hyundai, Renault a Kiu. Koneckonců, automobilový svět se ještě nezbavil problémů s dodávkami dílů, takže není jisté, kde uspěju.

Hele, ono se asi opravdu schyluje na konec světa… Začal jsem mojí milovanou Toyotou a zjistil jsem, že na jejich stránkách pořádně nefunguje ani ten konfigurátor aut. Pořád mi to vnucovalo nějakou umělou inteligenci, že si to se mnou bude povídat, ale nakonec mi to neumělo ani nabídnout auto, ani prodejce. Chtělo to po mě e-mail i telefon, ale dva dny se nic nedělo. Nikdo nezavolal.

No nic, mají tady číslo na centrálu, zavolám tam tedy sám. Samozřejmě obsazeno lidmi, co se dovolali přede mnou. Ale prý se ozvou zpátky… Zavolali… zrovna když jsem sám seděl v autě. Nějaká paní, že mi nadiktuje číslo na prodejce v Brně. Říkám jí, že zrovna řídím a nemohu si psát, ať mi to pošle do SMS. Prý nemůže, protože volá z pevné linky a takové vymoženosti není schopná vyřešit. Ať si to prostě najdu na internetu.

Když si představím, jak před patnácti lety kolem mě skákali, když jsem jen neprozřetelně zadal e-mail… Hned mi volal nějaký obchodní zástupce, pak druhý, pak třetí, během několika hodin jsem měl nabídku auta i nabídku úvěru, který byl rovnou i schválený… Pak se ozvala ještě nějaká paní, jestli jsem byl spokojený se službami a protože mi auto dodali o dva dny později, než bylo plánováno, tak se mi horem dolem omlouvali a přidali koberečky zdarma.

Teď? Nezájem. Skladová auta tady v Brně nemáme. Zkuste si zavolat na jinou pobočku. Tam třeba něco budou mít. My to neřešíme, každý autosalon si jede sám na sebe. A kde něco mají? Nevíme, prostě si to obvolejte. Až u třetího obchodníka jsem zjistil, že mají na stránkách nabídku skladových vozů.

No nic… vyberu si auto, co se mi celkem zamlouvalo, volám tam… obchodní zástupce teď nemá čas, ozve se později. Pak mi pošle dvě nabídky na stejné auto, které se liší skoro o sto tisíc bez jakéhokoliv vysvětlení, co to znamená. Když mu volám já, abych to nějak rozklíčoval, opět nemá čas.

Člověk se chystá utratit statisíce korun, reklamy Toyoty oplývají slovy jako spolehlivost a stabilita, ale když na to přijde, největší automobilka světa není schopná na své lince zajistit, aby vám poslali SMS. Obchodní zástupce už nedělá všechno za vás, abyste to měli jednoduché, ale prostě vás nechá tápat. V nabídce na auto není ani počet sedaček, což bylo pro mě hlavní kritérium. Když se ptám obchoďáka, tak vlastně ani neví, co nabízí. Hledej si to, chlape, sám, my nemáme čas.

V ostatních autosalonech to nebylo lepší. Jen ten Hyundai se pochlapil alespoň trochu. Ale také – sice mají na stránkách halasně uvedeno, ať se objednám na testovací jízdu, ale když to udělám, tak se dozvím, že není čím. Ano, mají skladový vůz, který bych chtěl, ale ten je někde na centrálním skladu a přivezou mi ho jedině, až zaplatím zálohu. Ale já nevím, jestli si ho vezmu, ani jsem si do něj nesedl, nevím, jak je to uspořádané a podle obrázků na internetu prostě nebudu utrácet takový balík. Potřebuju to alespoň vidět. Ale… není kde.

Vsadím se, že všichni ti obchodní zástupci pořád chodí na stejná školení, jako před patnácti roky. Ale nějak už to není ono. Tak jako se divím, co projde mým dětem v diktátech, tak se divím, co projde obchodním zástupcům v autosalonech. Takhle nějak si představuju, že jednali s mým tátou v Mototechně, když si v roce 85 chtěl koupit škodovku… a mysleli jsme si, že tahle doba je navěky pryč.

Automobilový průmysl byl vlajkovou lodí Evropy. Byl to jeden z posledních oborů, který se udržel na světové špičce. Ale po této zkušenosti se nemohu ubránit dojmu, že vlajková loď docela drsně nabírá vodu. Obzvlášť ta Toyota mě tedy vysloveně znechutila. Pokladní v Albertu se chovají vstřícněji.

Ale asi to tak musí být… Když jde svět do háje, jde do háje všechno. Nevyhýbá se to ani firmám v japonském vlastnictví. Koneckonců stejná manažerská aristokracie je všude. Výsledky nového školství už jsou vidět. Pavel Cimbál docela často upozorňuje na programátorské chyby a nesmysly v různých aplikacích. Můžeme si k tomu přidat i osmou největší korporaci světa. Jak mám věřit, že jejich auto je bezpečné a že za svoje peníze dostanu patřičnou protihodnotu? Oni už si člověka nepřehazují jako horký brambor, oni už na to prostě kašlou. Nějak si poraď… Jako by je vlastně už neživil prodej aut a bylo jim to úplně jedno… Jako kdyby kapitalisti zjistili, že uměle vyvolaný nedostatek je super. Lidi koupí všechno, koupí to za každou cenu a není třeba se bát konkurence.

Chuť si koupit nové auto, mě tedy úplně přešla. Příliš si pamatuju, jak to kdysi uměli podat, jak uměli všechno načančat, jak uměli mluvit, jako když másla ukrajuje, jak chápali, že obchod je uspokojování potřeb zákazník za úplatu a hledali moje potřeby, aby je naplnili. A pak ještě třikrát volal manažer, jestli jsem byl dostatečně spokojený… Měl jsem z Toyoty pocit, jako bych si pamatoval výstavní lokál, kde jméno zůstalo, ale uvnitř už je hospoda čtvrté cenové, kde už mají jen teplé pivo a nerudnou obsluhu… Jen ceny zůstaly.

Sakra, funguje tady v té skvělé a hodnotné EU ještě něco? Až jednou přijdou ti novodobí Vandalové, aby nás vyplenili, tak to vlastně ani nepoznáme. Všechno končí. Manažerům Toyoty děkuju za další připomenutí, že konec našeho světa je nadosah. Dneska v noci se mi zdálo, že si kupuju oslíka a žebřiňák…

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí a podpořit vlastní národní občanskou společnost, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle agentovné alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat knihy, trička nebo placky z nabídky.