Vidlákovy kvéry

Chtěl jsem původně pokračovat v komentování slovenského příběhu, jak s pravdou nejdál dojdeš, dokud se na obzoru neobjeví dvě pěkné buclaté půlky... Jenže zatím se jen jedná, situace je nepřehledná a v pátek se má zase demonstrovat. Zítra jsem chtěl dát na Kydy svůj článek z Kosy, ale už je to zbytečné, článek jste si mohli přečíst ve včerejších komentářích.  Zkrátka našel se ten aktivní tentononc, co je horší než třídní nepřítel... Ale myslím to v dobrém. 

Každopádně včera se v komentářích objevilo pár příspěvků o zbraních, střelbě a protože o tom jsem doteď nikdy nemluvil, hodím vám do placu svůj soukromý ryze sobecký názor utvořený několika návštěvami na střelnici za dozoru zkušeného kamaráda, který vlastní několik vyznamenání za mise v Kosovu, kde zvládnul spadnout s vrtulníkem, přežít to, dostat slušnou výsluhu a udělat se pro sebe jako podnikatel přes paintball. 

Takže jak to vidí Vidlák...

Osahal jsem si pistoli, zastřílel si dávkou ze samopalu vz. 61, zkusil jsem samonabíjecí brokovnici, loveckou kulovnici, kalašnikov i špagin. Také jsem totiž měl onu romantickou touhu si pořídit zbroják a být schopen ubránit rodinu pomoci nějakého kvéru. Hodně jsem toužil po Glocku.  Hodně kamarádů kolem mně něco podobného má, dále mám kolem sebe hodně kolegů myslivců, bylo z čeho čerpat náměty i zkušenosti. 

Tak jsem si to byl zkusit. Nejsem úplný blbeček, kdysi jsem střílel z luku na závodní úrovni a dodnes machruju při firemním teambuildingu velmi dobrou muškou, čili snadno jsem pochopil jak se ta pistole drží v ruce, jak se pokládají palce, pochopil jsem rozdíl mezi dlouhým a krátkým chodem spouště, umím se správně dívat přes hledí a nedělalomi problémy odhadnout vzdálenost terče a podle toho přizpůsobit míření. Po několika vystřílených zásobnících jsem bez problémů trefoval černý střed terče na deset, patnáct i pětadvacet metrů. 

Jenže... ona ta pistole docela kope. Ta hlaveň sebou škubne pěkně a škubne sebou vždycky a každému. Fór je v tom správně držet a správně mířit. Chápu, že se to dá zdokonalit stálým opakováním, že dostatečným cvičením vejde správné držení zbraně tak říkajíc do krve, ale pochybuju, že v dnešním civilním světě je reálné nacvičit i stres z toho střílet naostro opravdu do člověka. Mně stačilo, když někdo stál za mnou a mluvil na mě a byl jsem schopen se zapomenut a celý terč i z deseti metrů spolehlivě minout.  

Kdybych byl takový ozbrojený Ján Kuciak, který slyší doma střelbu a rychle bych tasil svoji nerozlučnou pistoli, troufám si tvrdit, že i přes časté návštěvy střelnice bych v tom vypjatém okamžiku byl schopen minout dveře z pěti kroků.

Doma dělám zabíjačky. Hosté se u mě střídají, měl jsem tu už policajty, vojáky, držitele zbraní, kteří jsou členy střeleckých kroužků, jezdí na soutěže a mají za sebou desetitisíce vystřílených nábojů. Ale když prase vyvedu a oni poprvé vidí, jak takové velké zvíře zabíjím, zpravidla i ta nejtvrdší nátura ztichne a trvá nějakou chvíli, než jí otrne.  Většinou nechávám toho největšího drsňáka, co se předem kasá, jak mě klidně zastoupí, aby mi podal nůž. Klepou se jim ruce a to jde jen o prase.  A to jde o docela vymyšlený způsob zabití, když podřezávám kozu, tak se leckdo sesype.

Zkrátka z osobní zkušenosti nevěřím, že střílet na člověka se zvládne snadno. Dovedu si představit, že člověk střílí ze zoufalství, v rozrušení a ze strachu před smrtí, dovedu si představit střelbu z opilosti, frajerství a při machrování, ale to nejsou ty případy, které bychom uznávali jako správné. Jistě i na střílení do lidí je možné si zvyknout. Ale nejprve je zapotřebí psychologická příprava v době míru a nebo pohled na mrtvoly v době války. Je snazší jako obsluha kulometu postřelovat perimetr někam, kam člověk běžně nevidí. Je asi možné střílet spolu s ostatními kamarády z roty kamsi na tři sta metrů před sebe, protože tam také není  moc vidět. Ovšem pokud voják zabil někoho tváří v tvář při zteči, zpravidla z toho měl hlavu v pejru pěkně dlouho. 

Když to shrnu... střílet je docela těžké, aby to člověk zvládl správně ve stresu a v časové tísni. A stejně toho moc neudělá, protože bude rozčilený. Když se člověk podívá na nějaké policejní video z USA, kde je jiná kultura zbraní, pokud dojde na střelbu, tak trénovaní šerifové střílejí od boku  jak na jarmarku a ne jako chladnokrevní profíci. i Izraelští vojáci zasahují proti Palestincům spíše živelnou střelbou než profesionálním nasazením a jejich výcviku bych věřil.... 

Pro sebe jsem si udělal jasný závěr... Mít pistoli je zbytečné. Nemám tolik času, abych během roku jezdil co týden na střelnici. A nemám takový žaludek, abych se po večerech psychicky připravoval přejmenovávat lidi na objekty.  S psitolí bych nadělal víc škody než užitku. K ničemu by mi nebyla. Pokud bych měl ve Vidlákově pocit, že se potřebuju bránit, pořídím si teleskopický obušek. S tím se mohu ohánět ze zoufalství a bude to stejně účinné jako profesionální bijectví.  

Budu samozřejmě rád, když mi v diskusi mé zastaralé postoje vyvrátíte a ukážete mně i ostatním čtenářům, že je můj postoj hloupý protože jsem si ho udělal z povrchních několika návštěv na střelnici. Nedělám si v tomto ohledu žádný nárok na znalost problematiky.  Jen říkám svůj názor a jsem zvědavý na ten váš.