Smrtelné křeče...

bych si moc přál, aby v naší společnosti bylo čím dál víc tolik rozumných, opravdu vzdělaných a uvažujících lidí jako je na tomto fóru (a nejenom) a tito lidé měli možnost to naše směřování ovlivnit i celonárodně...to je ta naděje, o které jem psal dnes dříve...a tím končím, aby diskuzi nezasíral jen nějaký vcelku bezvýznamný a ve všech směrech obyčejný Chuck, je tu hodně šikovných kandidátů, kteří dnes ještě nepromluvili...mějte krásný den! Je tam fakt nádherně...slunce, to je moje..  

Ten darebák!!

P.S. Nemyslím Kájínka!

Jenže, na rozdíl od chcípajícího režimu, není podporována tzv."demokratickým" západem. Nejhorší šmejdíci jsou přece Amíci.

Prý, Ukrajinci s Rusama často se tam mydlí. Když nemají samopal, tak nepohrdnou židlí.

jsou sympatičtí velice i když jsou to bukvice.

Na vepřové hody ve Znojmě stáli lidé frontu... Jen tam, kde je žranice, tam je Čechů nejvíce.

Je na čase povstat proti této demokratůře s vidlemi v ruce !!!

V posledních dnech jsem se tady rozpovídal o tom, že se historie občas opakuje, ne v detailech, ale v určitých trendech a sekvencích událostí. Dnes se rozpadá americká hegemonie nad světem a hrozí riziko, že síly, které to způsobují se pustí do otevřeného konfliktu se všemi zbraněmi, které mají k dispozici. Mě to připomíná dobu před vypuknutím třicetileté války. Asi by se našlo více paralel, ale tahle je mi bližší, protože se týkala nás. České země, bohužel, to tenkrát schytaly z první ruky.  Dost o tom víme ze školy. Je to pro mě snadnější, nemusím popisovat všechno, stačí se věnovat jenom tomu, co považuji za nejdůležitější nebo nejzajímavější.

Třicetiletá válka (1618–1648) je obvykle rozdělována na čtyři hlavní fáze, které se různí tím, kde probíhaly největší boje, kdo je vedl a jaké měl cíle. V předchozím povídání jsme prošli první fázi bojů, tzv. "českou válku". Snad bych mohl přidat ještě jednu zajímavost. Ferdinandu II zásadním způsobem pomáhali španělští Habsburkové, jak finančně tak přímou vojenskou pomocí. Museli ale vyřešit zásadní problém. Mezi Španělskem a Habsburskou říší stála v cestě Francie, ta sice byla katolická, ale pod vedením kardinála Richelieua vstoupila do války, aby oslabila Habsburky, především ty španělské. Pokud se španělští vojáci měli dostat na středoevropské bojiště měli k dispozici pouze jednu špatně schůdnou cestu, která trvala nejméně 2 měsíce. Nejprve 2 týdny lodí ze španělských přístavů do italského Janova. Potom následovalo pozemní martyrium, trasa vedla Milánem a přes Alpy, údolím Valtellina a přes alpské průsmyky do Tyrolska. Tato cesta obvykle trval 6 týdnů, ale mohla se výrazně prodloužit v případě špatného počasí, pokud se přerušilo zásobování pochodujících jednotek nebo pokud byly tyto jednotky napadeny nepřítelem ze zálohy, což se dost často stávalo právě v údolí Valtellina.

Druhá fáze války byla "Falcká válka" a ta s tou první úzce souvisela. Kurfiřtát Falcko byl významný a poměrně bohatý stát ve Svaté říši římské, jehož vládce - kurfiřt (jeden ze 7 volitelů císaře)  měl klíčovou roli při volbě císaře. Falcko také kontrolovalo strategické cesty podél Rýna. Ferdinand II. považoval Fridrichovu podporu českého povstání za zradu. Jako pomstu nechal zabavit jeho dědičná území ve Falcku. Právě při dobývání Falci sehrála španělská habsburská vojska klíčovou roli. Fridrich se po prohrané bitvě na Bílé hoře uchýlil do exilu v Nizozemí odkud vyvíjel značné úsilí o osvobození okupovaného Falcka, a to jak vojenskými akcemi, diplomatickýcm jednáním nebo hledání spojenců mezi protestantskými mocnostmi. Dánský král Kristián IV. mu přislíbil pomoc a skutečně vstoupil do války, ale 1629 byl poražen Albrechtem z Valdštejna. Fridrich Falcký zemřel v exilu v roce 1632, aniž by dosáhl svých politických cílů. Při jednání o Vestfálském míru byl vznesen požadavek, aby bylo Falcko vráceno Fridrichově rodině, ale  Ferdinand II se postavil zásadně proti, trval na trestu za Fridrichovu "zradu" během českého povstání.

Třetí fází třicetileté války byla Dánská válka. Roku 1629 do války zasáhl dánský král Kristián IV. , aby chránil protestantská území v severním Německu a omezil vliv Habsburků a získal kontrolu nad Baltským mořem. Po roce 1625 vstoupila dánská vojska pod vedením krále Kristiána IV. do severního Německa, aby posílila protestantské síly. kde získala několik menších vítězství a upevnila svou kontrolu nad dolním Saskem. Jenže po těchto počátečních úspěších se karta dramaticky otočila. V roce 1626 byla dánská vojska  drtivě poražena císařskými vojsky pod vedením Albrechta z Valdštejna. Valdštejnova armáda následně obsadila většinu severoněmeckých území předtím kontrolovaných Dánskem. Dánsko bylo nuceno podepsat mír v Lübecku, kde se vzdalo všech území v Německu, ale uchovalo si svoji nezávislost a kontrolu nad Baltským mořem. V tomto okamžiku dosáhla katolická strana  svého vrcholu. Po dánské porážce zůstalo jedinou významnou protestantskou mocností v regionu Švédsko, které pod vedením Gustava II. Adolfa vstoupilo do války v roce 1630. Tak začala čtvrtá fáze třicetileté války.

Teď udělám malou okliku. V 16. a 17. století v Evropě kulminovala malá doba ledová.  Švédsko mělo i za běžných podmínek omezené zemědělské možnosti kvůli severní poloze a chladnému klimatu. Díky dalšímu ochlazení na počátku 17. století ještě více poklesky výnosy obilí a dalších zemědělských plodin. Lidé v některých oblastech trpěli nedostatkem základních potravin. Pro mnoho lidí bylo vstoupení do vojska jediným způsobem, jak se vyhnout hladomoru. Armáda nabízela pravidelnou stravu, oblečení a možnost přivýdělku z válečné kořisti. Švédský král zavedl reformy, které vytvořily moderní a efektivní armádu. Střelné zbraně se staly lehčími, přesnějšími a hlavně se zvyšil jejich smrtící účinek. Švédská armáda se výrazně rozrostla, zejména po vstupu Švédska do války v roce 1630. Gustav II. potřeboval rozsáhlé vojsko pro svou expanzi v Německu, což vedlo k rozsáhlému náboru vojáků.

Vstoupit do armády nedávalo jistotu přežití, jen jistotu, že příčinou smrti nebude hlad. To dokazuje statistika. Z nevelké farnosti Bygdea v severním Švedsku během 18 let narukovalo do armády 230 mladých mužů, do roku 1639 z nich 215 zemřelo, 5 bylo zmrzačeno a vrátilo se domů a není pravděpodobné, že by se některý z 10 zbývajících dožil konce války o devět let později. Odvedení bylo v podstatě odsouzením k smrti. Počet mužů se ve farnosti snížil o 40% a věk odváděných branců klesal, jak byli odváděni mladší a mladší chlapci. V roce 1639 polovinu odvedených  tvořili patnáctiletí a nikdo z nich nebyl starší než osmnáct roků. Počet vdov se za dobu války zvýšil 7x. Tato vysoká úmrtnost se netýkala pouze Švedska. Odhaduje se, že během roku zemřel každý čtvrtý voják nasazený v bojích.

Švédský král Gustav II. Adolf vstoupil do války v roce 1630 s cílem chránit protestantské státy, omezit habsburský vliv a zajistit kontrolu nad Baltským mořem. Porazil císařská vojska v několika klíčových bitvách, což povzbudilo protestantská knížata k novým akcím. Se Švédy se spojil saský kurfiřt Jan Jiří I. zahájil v roce 1631 invazi do Čech.

Saská vojska vedená generálem Arnoštem z Mansfeldu využila oslabení habsburské kontroly a obsadila významné části Čech a 15. listopadu 1631 vstoupila tato vojska do Prahy, která kapitulovala při prvním větším boji. Protestantská část obyvatelstva saské vojáky vítala jako osvoboditele, zejména kvůli dočasnému uvolnění rekatolizační politiky. Jenže saská vojska začala město drancovat, což vedlo ke změně postoje u Pržanů.

Po sérii švédských vítězství se habsburská vojska dostala do krize. Císař Ferdinand II. byl nucen znovu povolat Valdštejna, přestože ho před rokem, díky intrikám císařských dvořanů, sesadil. Valdštejn velení nad  císařskými vojsky přijal, ale pod podmínkou, že získá téměř neomezenou moc nad vojenskými operacemi. Zorganizoval masivní armádu, která rychle zahájila protiofenzívu, do konce roku 1631 se mu podařilo vytlačit Saskou armádu z Prahy a obnovit kontrolu nad městem. Následovala Valdštejnova protiofenzíva v Čechách, která eliminovala saskou hrozbu.  Vítězství nad Saskem umožnilo Habsburkům obnovit rekatolizaci v Českých zemích.

Po roce 1635 Francie a Švédsko vedly válku jako hlavní protivníci Habsburků, zatímco německá knížata hrála vedlejší roli. Ani Habsburkové, ani Francouzsko-švédská koalice nebyli schopni dosáhnout rozhodujícího vítězství. Žoldnéřské armády, na kterých byly obě strany závislé, se stávaly neovladatelnými a byly více motivovány drancováním než bojovými cíli. Náboženský konflikt ustoupil do pozadí a válka byla vnímána jen jako boj o moc. Situace ve třicetileté válce dospěla do patu kolem roku 1640, kdy si válčící strany uvědomily, že vítězství je nepravděpodobné, zatímco devastace Evropy dosáhla kritického bodu. Jediným východiskem bylo zahájit mírová jednání, která začala v roce 1644.

Řekl bych, že Albrecht z Valdštejna patří mezi nejzajímavější a nejvýznamnější osobnosti třicetileté války, pokud není přímo tou nejvýraznější. Jeho život a činy z něho činí fascinující postavu, která ztělesňuje složitost a dramatické proměny této války. Narodil se roku 1683  poblíž Jaroměře do rodiny chudé protestantské šlechty. Jako mladý šlechtic zatoužil po vojenské kariéře Ve svých 21 letech vstoupil mladý Albrecht  do služeb císaře Rudolfa II a  jako mladý důstojník a získal první zkušenosti v bojích proti Osmanské armádě, zejména při obléhání a ochraně pevností. Vynikal svými organizačními schopnostmi a odvahou. Po skončení konfliktu s Osmanskou říší Valdštejn opustil vojenskou službu a soustředil se na budování své osobní moci a majetku. Vstoupil do služeb Karla z Lichtenštejna, významného politika a pozdějšího správce českých zemí. Zde získal zkušenosti v administrativě a politice. V té době také přestoupil na katolickou víru. Oženil s bohatou šlechtičnou Lukrécií Nekšovou z Landeka, čímž získal její rozsáhlá panství, včetně části Moravy. Sňatek pro něho znamenal značný finanční a společenský vzestup. Po její smrti v roce 1614 zdědil veškerý majetek, tím získal značný kapitál k financování svých dalších ambicí.

Během stavovského povstání zůstal Valdštejn věrný Habsburkům a poskytl jim významnou vojenskou a finanční podporu. Sestavil menší žoldnéřské vojsko, které bojovalo na straně císaře, to upevnilo jeho pozici jako klíčového spojence císaře. Po vítězství Habsburků v bitvě na Bílé hoře byl Valdštejn odměněn rozsáhlými konfiskacemi majetku protestantských stavů, což zásadně rozšířilo jeho majetek a moc. Valdštejn investoval do rozvoje svých panství, což z něj udělalo jednoho z nejbohatších šlechticů v českých zemích. Jeho ekonomické úspěchy mu umožnily stát se nezávislým na podpoře císařského dvora, což mu v následujících letech zajistilo obrovský vliv. V roce 1625,  Valdštejn nabídl císaři, že sestaví a povede velkou žoldnéřskou armádu na vlastní náklady. Financování této armády mělo být zajištěno prostřednictvím kontribucí (povinných poplatků vybíraných od obyvatel na obsazených územích) a drancování.

Valdštejn shromáždil armádu o síle přibližně 30 000 mužů. Tato armáda se stala jednou z největších v Evropě a základním pilířem císařské moci. Jeho strategie „válka živí válku“ byla revoluční a umožnila udržovat válku i bez přímého financování z císařské pokladny. Za své zásluhy a schopnosti byl Valdštejn jmenován vrchním velitelem císařských vojsk. Valdštejn byl nejen schopný vojenský vůdce, ale i mistrný organizátor. Dokázal udržet rozsáhlé armády a vést je v mnoha úspěšných taženích, například v boji proti Dánům během dánské války (1625–1629). Jeho ambice překračovaly hranice vojenské role. Chtěl být nejen generálem, ale také nezávislou politickou silou, která by mohla ovlivňovat evropskou politiku. Tyto ambice však vyvolaly podezření u císaře Ferdinanda II., což přispělo k jeho tragickému pádu. Ferdinand II. si byl vědom Valdštejnových vojenských schopností, ale zároveň podléhal rostoucímu tlaku z různých stran. Rozhodl se Valdštejna odvolat, aby uklidnil své spojence v Katolické lize a zlepšil své vztahy s německými knížaty. V roce 1630 císař Ferdinand II. formálně odvolal Valdštejna z velení císařských vojsk. Valdštejn ztratil své postavení, ale uchýlil se na svá panství v Čechách, kde se stáhl do ústraní.

Po Valdštejnově odvolání utrpěla císařská strana několik porážek, zejména v důsledku švédské intervence pod vedením Gustava II. Adolfa. Císař byl nucen Valdštejna znovu povolat v roce 1632, protože jeho vojenské schopnosti byly nenahraditelné. Valdštejn byl znovu jmenován vrchním velitelem císařských vojsk, ale stanovil si přísné podmínky. Získal téměř absolutní pravomoci nad armádou a vojenskými operacemi. Byl finančně nezávislý na císaři, což mu umožnilo vést válku podle vlastních představ. V bitvě u Lützenu (1632) bojoval Valdštejn proti švédské armádě vedené Gustavem II. I když bitva skončila nerozhodně, byl v ní Gustav II. Adolf zabit, což znamenalo obrovskou ztrátu pro protestantskou koalici. Valdštejn však nedokázal plně využít této situace a to posílilo kritiku jeho velení. Valdštejn místo rozhodných ofenzív často volil strategii vyčkávání a vyjednávání, což bylo císařskými dvořany interpretováno jako slabost nebo dokonce zrada. Císařské kruhy v čele s Ferdinandovými rádci a zahraniční spojenci  začaly Valdštejna obviňovat z jednání s nepřáteli. V lednu 1634 císař zbavil Valdštejna velení a obvinil ho z velezrady. Valdštejn se stáhl do Chebu, kde hledal ochranu. Dne 25. února 1634 byl v Chebu Valdštejn zavražděn  svými vlastními důstojníky, kteří jednali na rozkaz císaře. Jeho smrt znamenala konec jedné z nejvýznamnějších postav třicetileté války.

Toho Valdštejna jsem pěkně natáhl, ale snad mi to odpustíte, myslím, že patří k největším a nejschopnějším postavám naší historie.

Takže další pokračování bych tipoval tak na pondělí večer.