Není koho vyměnit

Kéž by to tak bylo, ale je to další šance to ovlivnit, jenže u nás na Přerovsku nebude na podzim šance zbavit se paní Seitlové, tak věřím, že se hecnou v druhých volebních obvodech. Tak jak se to povedlo prvním vlaštovkám jako paní Hamplové a paní Kovářové 

.. dát dohromady volební superstranu, jejímž společným jmenovatelem měla být změna volebního zákona, která by umožnila průběžnou obměnu politických kádrů tím, že by se volební kvórum snížilo z 5% na 2% - tedy na 4-5 poslanců na jednotlivou partaj. Už tehdy to naráželo na nezdravé sebevědomí politických trpaslíků.

Stejné to je v Izraelském Knessetu, a Židi dobře vědí, proč to tak mají. Jen toto donutí politické strany, aby se snažily dělat politiku pro voliče, a ne pro sponzory a loutkovodiče.

Politická scéna je zabetonovaná právě proto, že je tak moc obtížné se do Poslanecké sněmovny dostat. Parlamentní strany tak chřadnou a degenerují, k moci se dostávají intrikáni a ouřadové, a potenciální Churchilové si hryžou nehty v neparlamentní opozici.

Testosteron dělá politiky

Úvod
Pokud chcete porozumět politice, musíte pochopit lidskou povahu. K tomuto poznatku mě přivedla nejedna profesní zkušenost. Hlavní geopolitické souvislosti v boji o suroviny a dějiny Orientu jsou fascinující. Studium národních ideálů, právních systémů a náboženství národů Blízkého východu a vojenských rozměrů všech opatření politiky v oblasti energetiky je užitečné i důležité. Ale při pozorování některých politických konferencí zblízka a během let učení se mezinárodních vztahů jsem stále více nabývala přesvědčení, že je třeba se zabývat lidmi, kteří za nimi stojí, a ne jen počty vojáků, zásobami ropy a podobně relevantními údaji. Možná to zní banálně, ale ve skutečnosti se tak neděje. Koneckonců političtí analytici mají tendenci takzvanou chemii mezi lidmi v politice a byznysu podceňovat nebo ji často v zájmu mediální pozornosti špatně odhadují.
Pokud se mluví o testosteronu a mužích v politice, okamžitě se mi vybaví desítky příkladů. Aféra kolem bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu Dominiqua Strausse-Kahna, který se svou slabostí k ženám a pro jejich neustálé dobývání se zřejmě chytil do pasti, vyvolala v roce 2011 debatu o mužích na důležitých postech, kteří jsou ovládaní hormony. Tehdejší italský premiér Silvio Berlusconi a jeho aféry s nezletilými dívkami poskytly materiál pro justici a politické drby. Také Arnold Schwarzenegger, bývalý kalifornský guvernér, se dostal na titulní stránky novin se svými přešlapy pravděpodobně vyvolanými hormony. Na konci 90. let 20. století se americká veřejnost hodně zajímala o podrobnosti o možných sexuálních deliktech, kterých se v Oválné pracovně dopustil tehdejší prezident Bill Clinton. Je dobře známo, že mocní muži v historii působili také jako sukničkáři, ať už diskrétně, nebo veřejně. Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, který nebyl žádným washingtonským krasavcem, ale za sám se za něho považoval s oblibou citoval větu: "Moc je nejlepší afrodiziakum". Státník Clemens Metternich, kterého obdivoval, pěstoval milostné aféry všeho druhu v tradici 18. století, mimo jiné jako diplomat v Paříži s Napoleonovou sestrou, což mu pravděpodobně usnadnilo i jeho úřední postavení. A ani světová politika ve starověku nebyla prosta milostných afér, vzpomeneme-li si na Kleopatru, Julia Caesara a Marka Antonia. Již v době, kdy nikdo neměl tušení o existenci pohlavního hormonu testosteronu, byla patrná souvislost mezi mocí, úspěchem a určitou mužností pramenící z přírody.

Tato kniha však není o těchto historických a současných postavách, z nichž některé jsou dobře známé. Spíše mě zajímá možná role hormonu testosteronu, pokud jde o chování velkého počtu mužů. Když loni (2011) začaly arabské revoluce, sledovala jsem dění s údivem, radostí i s obavami. Konečně se v těchto zkostnatělých diktaturách, které si Západ oblíbil jako záruku stability, něco otřáslo. Mládež prolomila hráz útlaku a strachu. Lidé jako celek se bouřili. Tyto revoluce měly mnoho důvodů, které podrobněji vysvětluji v kapitole 2.

Jeden problém jsem však od samého počátku nemohla dostat z hlavy, protože jsem ho pozorovala po celá desetiletí: nemožnost statisíců mužů oženit se nebo mít partnerku, nemožnost prožívat svou sexualitu. Překážky vyplývají z ekonomických a společenských překážek, pokud jde o nákladné svatby. Přísné morální kodexy v některých islámských zemích zakazují mimomanželské vztahy mezi muži a ženami, což ti, kteří si to mohou dovolit, nedodržují. To vede k hluboké sexuální frustraci. V mnoha debatách během arabského jara jsem s velmi rozdílnými diskutujícími rozebírala skutečnost, že tato nenaplněná touha byla jedním z mnoha faktorů, které stály za tímto politickým vzplanutím. Jedná se totiž o formu mužské energie, která je aktivována pohlavním hormonem testosteronem.
V létě jsem odcestovala do Egypta na řadu pozorování, abych si tyto postřehy mohla ověřit. Desítky rozhovorů se sociology, sekulárními i věřícími lidmi, aktivisty z náměstí Tahrír, ženami i muži, novináři atd. mě zavedly na zajímavé stopy. Naprostá většina z nich potvrdila mé teze. Ano, i podle jejich odhadu byla a je sexuální frustrace jednou z hnacích sil masového hněvu, který tentokrát vedl k otevřené revoluci. Posílena pocitem, že nejsem na špatné cestě, jsem začala pátrat po literatuře. Zatímco před lety jsem egyptskému spisovateli Nagíbu Machfusovi nerozuměla, najednou se mi jeho romány staly cenným zdrojem inspirace. Tato četba mě přivedla ke Káhiře, která svobodněji přemýšlela o touhách mužů a žen. Machfus provádí čtenáře Egyptem, který ještě nebyl prosycen politickým islámem, ale stále dýchal duchem své staré civilizace. Na podzim jsem se vypravila do Libanonu, kde jsem o tomto tématu intenzivně diskutovala s několika kolegy a přáteli. I zde jsem se setkala s mnoha pozitivními ohlasy na toto téma. Někteří němečtí politologové byli spíše skeptičtí a chtěli v této revoluci vidět výhradně vyšší motivy.
Podle mého názoru jsou arabské revoluce aktuální, velmi působivou historickou událostí, která nám umožňuje studovat příčiny lidových povstání zblízka. Touha po svobodě a sociální otázka charakterizují všechny revoluce, jak jsem popsala v první kapitole. Na otázku, do jaké míry motivovala sexuální nespokojenost revolucionáře v březnu 1848 v tehdejších evropských revolucích, lze pravděpodobně odpovědět pouze hypoteticky a nepřímo prostřednictvím literatury. Faktem je, že i tehdy existovaly zástupy mladých mužů, kteří si nemohli dovolit oženit se a kteří se bouřili proti tehdejším poměrům. V divadelních hrách Johanna Nepomuka Nestroye vystupuje řada protagonistů, kteří horlivě usilují o manželství, a tím i o postavení. Pokud odhlédneme od revolucí, můžeme studovat ochotu mladých mužů použít násilí v mnohem dřívějších dobách z určité nudy a společenských poměrů. Stačí si vzpomenout na křížové výpravy. Církev si uvědomila, že by bylo užitečnější přesměrovat testosteronem překypující mladé muže, kteří se tlučou do hlavy ve válkách gangů v Evropě, na jejich ochotou bojovat ve jménu kříže proti "nevěřícím".
Do jaké míry tato mužská energie zvaná testosteron pomáhá budovat a zesilovat agresivitu mužů, kteří nemají profesní a rodinné povinnosti, se podrobněji zabývám v kapitole 3. Zde se pokusím představit výsledky svého výzkumu v oblasti endokrinologie, výzkumu hormonů, a dát je do souvislosti s politickým násilím. Zajímavé je například to, že otcovství prokazatelně snižuje hladinu testosteronu, alespoň na určitou dobu, v období, kdy se pak otec stará i o potomky. Aniž bychom upadali do biologického determinismu, studie o hladině testosteronu a chování jsou v některých případech objevné. Navíc bychom tento hormon neměli vnímat pouze negativně, protože vytváří také odpovědnost a péči. Medicína, která je vším možným, jen ne exaktní vědou, však stále ví příliš málo o složitých vztazích mezi hormony, výzkumem mozku a možným lidským chováním.

Jsme však neustále svědky toho, jak lidské instinkty hýbou mocenskými strukturami, ať už v zastupitelstvu malé vesnice, nebo ve státní administrativě velmoci. Tyto úvahy jsou obsaženy ve 4. kapitole. Několik let jsem pracovala jako zastupitel v místní politice, což mě o politice a rozhodování hodně naučilo, protože jsem se v tomto mikrosvětě setkávala se situacemi, které jsem dobře znala z mezinárodní politiky: střet ambiciózních malých mozků plných komplexů, slušných či méně slušných stoupenců, alfa samců, ziskuchtivců a tu a tam hrstky idealistů. Některé mezinárodní scény jsem mohla zažít zblízka, ať už v diplomatických službách, jako zpravodaj nebo mimo jiné jako řečník na nejedné konferenci. Všude se projevuje lidské chování, spřádají se intriky, takzvaní decision-makers (tvůrci rozhodnutí), kteří v sobě mají zřejmě příliš mnoho testosteronu nebo ho nedokážou dobře usměrnit, se nevyhýbají konfrontacím a chaosu. Díky soupeřícím šéfům oddělení, ať už v národní nebo mezinárodní byrokracii, potom zcela banální rozhodovací procesy končí těžko pochopitelnými výsledky. Očividně jsme primáti mezi jinými primáty a všichni usilujeme o uhájení si svých teritorií.

Abychom lépe porozuměli politickému a ekonomickému dění, měli bychom se věnovat psychologii, trochu pozorovat svět zvířat a dívat se na dění s klidem a humorem, aniž bychom sklouzávali k cynismu a zoufalství. Mnoho moudrých lidí, ať už v první nebo zadní linii řízení státu nebo společnosti, to dělalo a dělá. Čtení dobře napsaných životopisů nebo autobiografií je poučné pro pochopení všech lidských detailů historických událostí. Ale možná to přesahuje rámec psychologického a - pro ty, kterým je to dopřáno - i vysokého umění filozofického porozumění. Historici a politologové snadno podléhají pokušení přeceňovat člověka jako racionální bytost. Vytvářejí si často libovolnou chronologii událostí, připojují k ní řadu teorií a mnohé pak interpretují do procesu, který může mít se skutečnými fakty, motivy a procesy jen málo společného. To, co nás pohání, leží často ve zcela jiných sférách. Nicméně rozmnožovací pud je vedle hledání potravy zjevně důležitou hnací silou veškerého života.

Trochu teď přemýšlím o tom, jak dopadly volby. Hlavně proč lidi volí ty úplně mrňavé „pidi strany“ A že jich je. Za pidi strany nemám PRO, Svobodné či Sociální demokracii. Ty měly nějakou šanci. Ještě pochopím, že to někdo hodí Zeleným. No ale, co vede voliče k tomu hodit to stranám jako jsou HLAS, Nový směr, REFERENDUM-has lidu, Urza.cz: Nechceme vaše hlasy a dalším podobným asi patnácti subjektům? Zisk hlasů mají v řádu tisíců. To není těm lidem jasné, že tady jsou absolutně bez šance? Ano, ztráta takových hlasů je marginální, ale proč? Celkově propadlo asi 330 tisíc hlasů o které se podělili hlavně vítězové. Jo těch propadlých hlasů je míň než při posledních parlamentních volbách. Jenže to byla volební účast 65%. O 30% vyšší než teď. Kolik propadlých hlasů by bylo při stejné účasti? Ne, to není matematický úkol, tohle se spočítat nedá, jenom odhadnout. Je tam dost proměnných 😊Jen přemýšlím, proč volič, když už zvedne zadek z toho gauče a k té urně zajde, volí nemožnost.
https://www.volby.cz/pls/ep2024/ep11?xjazyk=CZ

Příspěvek ve formě daní a odvodů sociálních a zdravotních je liberální chiméra.. 

Tak, jako si Arabové vozí s sebou své zvyky, tak i "naši" Ukrajinci si svou Ukrajinu přivezli s sebou. Až na drobné výjimky, kdy jsou zaměstnáni ve velkých firmách, se důsledně vyhýbají placení daní a odvodů, i když jsou tím mnohdy sami proti sobě, zejména když jsou, díky svému vzdělání schopni dělat kvalifikovanou práci.

Jediný prospěch, který z nich naše země má, jsou vyšší výběry DPH a spotřebních daní. Způsobili nárůst cen nájemních bytů, nárůst cen nemovitostí, minimálně zdvojnásobili rozsah černé a šedé ekonomiky.

mají pro český národ asi takový přínos jako vláda Petra Fialy.

budou do té doby v žitě. Nikdy bych neřekl, že to může trvat tak dlouho, takže to možná ještě dlouho potrvá. Jediná jakž takž solidní strana Svobodní dostala 1,7 % - lid prostě volil blbě, možná budou k něčemu Dýzl Fízl, ale to se teprve uvidí.

Političtí zoufalci z alternativy nejsou Kvalitní nabídka, po které není poptávka. Jsou to neschopní a často i líní egomaniaci, neschopní oslovit sponzory a voliče. Kdo neuspěje ani v EuroVolbách, kdy je celá země jeden volební obvod, se má na politiku vykašlat a jít dělat něco užitečnějšího. Proč ti hlupáci nedělají alespoň komunální politiku, když už chtějí být politiky? Protože i sousedé je dobře znají a nezvolí je ani do obecního zastupitelstva.

Ještě uslyšíme o Matějovi Gregorovi, který se dokáže sám uživit, učí se dělat politiku, a ještě je ve 22 letech zastupitelem v Ostravě - Vítkovicích. 

Ano, televize a noviny je ignorují, a právem.. Ale už několik let velká média nejsou zapotřebí.

spíš to o Svobodných (že je třeba ten název nezprofanovat). Jestli Babiš procitne jak Fico, nebo bude zase omezovat lid, to je otázka... Díky za odkaz.