Trendy jsou zřejmé... a pozitivní

Organizace ukrajinských nacionalistů neboli OUN vznikla po 1. světové válce v tehdejším východním Polsku. Během 1. světové války zakladatelé OUN bojovali za Rakousko-Uhersko jako Sičtí střelci a sloužili pod habsburským knížetem Wilhelmem von Habsburgem. Stali se jádrem armády krátce existující Západoukrajinské lidové republiky, která byla nakonec rozdrcena nově obnoveným Polskem. Poté odešli do exilu a vytvořili teroristickou skupinu UVO - Ukrajinská vojenská organizace. UVO prováděla teroristické útoky v Polsku a špehovala pro německou vojenskou rozvědku. V čele UVO stál Levhen Konovalec, který velel Sičským střelcům a poté bojoval za západní Ukrajinu proti Polsku. Poražený on a další vůdci řídili UVO z exilu. V roce 1929 se UVO rozhodla, že k realizaci svých cílů potřebuje masovou organizaci, a vytvořila OUN. Konovalec byl prvním vedoucím OUN.

Mezitím na západní Ukrajině dospěla nová generace ukrajinských nacionalistů inspirovaná dílem Dmitrije Doncova, který popularizoval fašismus. Doncov byl obklopen skupinou fašistických avantgardních básníků a intelektuálů známých jako vistniky. Doncov popularizoval bastardizovanou formu Nietzscheho, kterou spojil s extrémním ukrajinským nacionalismem. Inspiroval bezohlednou mladou generaci ukrajinských fašistů, kteří uctívali násilí a byli připraveni spáchat jakýkoli zločin v zájmu věci. Historici je nazývají "banderovskou generací", k níž patřili Stepan Bandera, Jaroslav Stetsko a Mykola Lebed. Vyrůstali v nacionalistických mládežnických skupinách a skautských organizacích, než vstoupili do UVO a poté do OUN. Podařilo se jim zradikalizovat velkou část ukrajinského obyvatelstva Polska a zahájit hnutí masového odporu, propagandy, fanatické indoktrinace, teroru a atentátů.

Nakonec byli vůdci OUN po zosnování atentátu na polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého souzeni a uvězněni. Skutečný atentátník uprchl do Argentiny, kde FBI později odhalila německé spiknutí s cílem nechat ho zavraždit prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Mezitím byl Levhen Konovalec, vůdce a zakladatel OUN/B, zavražděn sovětským agentem Pavlem Sudoplatovem pomocí explodující bonboniéry. Vedení OUN v exilu vybralo na místo Konovalce Andrije Melnyka.

Když Německo napadlo Polsko a rozpoutalo 2. světovou válku, Bandera a jeho přátelé uprchli z vězení. Proces s Banderou z něj udělal mezi ukrajinskými nacionalisty hvězdu a domníval se, že by se měl stát vůdcem OUN. OUN se brzy rozdělila na starou generaci v exilu OUN/M věrnou Melnykovi a mladší OUN/B žijící pod polskou nadvládou a věrnou Banderovi. Soupeření mezi OUN/M a OUN/B se změnilo ve vražednou válku. Obě seskupení soupeřily o přízeň nacistů a obě se podílely na uskutečňování nacistické genocidní politiky. OUN/B měla vytvořit ukrajinské milice, které by se staly pomocnou policií lovící, střežící a provádějící popravy ukrajinských Židů a dalších nepřátel nacistů. OUN/M měla dodávat rekruty pro 14. divizi Waffen SS "Galizia".

V roce 1943 OUN/B nařídila svým příslušníkům v policii dezertovat a vytvořit UPA - Ukrajinskou povstaleckou armádu. UPA zahájila genocidní masakry polských vesničanů. Údajně se vyžívali ve vraždění svých obětí s děsivým sadismem pomocí seker, obušků a pil, aby ušetřili náboje, vyděsili Poláky a pobavili se. V Haliči a na Volyni UPA zabila 80-100 000 Poláků. UPA také pomáhala nacistům v boji proti sovětským partyzánům. Po válce bude OUN/B v exilu popularizovat mýtus, že UPA bojovala jak proti nacistům, tak proti Sovětům. Ve skutečnosti UPA útočila na Němce pouze tehdy, když potřebovala zbraně, a po celou dobu tajně pracovala pro německou vojenskou rozvědku - Abwehr.

Počátkem roku 1944  Rudá armáda začala osvobozovat západní Ukrajinu. UPA a Abwehr uzavřely dohodu. Obrovské německé sklady zbraní, které se tam nacházely, byly předány UPA výměnou za poskytování zpravodajských informací o sovětských silách a za bojové nasazení s cílem vázat co nejvíce jednotek Rudé armády. Nazývalo se to operace Slunečnice.

Krátce před dobytím Lvova Rudou armádou uspořádala OUN/B velkou konferenci, na níž přijala demokratičtější fasádu v naději, že získá podporu Západu. Tento proces přijímání demokratické fasády již začal o rok dříve na třetí mimořádné konferenci OUN/B, která se konala 21.-25. srpna 1943. Po konferenci na jaře 1944 se OUN/B rozhodla vyslat delegaci vedenou Mykolou Lebedem na Západ, aby navázala kontakt se Spojenci. Lebed se stal klíčovou postavou studené války, která vedla pobočku OUN/B podporovanou CIA. V červenci 1944 byla vytvořena UHVR - Nejvyšší ukrajinská osvobozenecká rada, která měla OUN/B dodat demokratickou fasádu. Lebed později historikovi Christopheru Simpsonovi přiznal, že v létě 1944 navázal kontakt se západními zpravodajskými službami. Americká kontrarozvědka CIC (Counter-Intelligence Corps) označila Lebeda za "známého sadistu a nacistického kolaboranta".

Ve třicátých letech Lebed řídil řadu atentátů, pokračoval ve škole gestapa u Krakova v Polsku, kde své muže cvičil v mučení - unášel Židy, mučil je tak dlouho, dokud se falešně nepřiznali, a pak je zabil. Lebed vedl zpravodajskou složku OUN Sluzhba Bezpeky (Bezpečnostní služba) - SB, která měla za úkol také zabíjet podezřelé ze zrádcovství ve vlastních řadách. Lebed řídil atentáty na členy OUN/M, díky nimž Němci poslali Banderu a Stetska do útulné části koncentračního tábora pro vysoce ceněné politické vězně.

Na rozdíl od Bandery, který byl pod dohledem, se tak Lebed mohl přímo podílet na hrůzných válečných zločinech OUN/B během války. Lebed nařídil etnické čistky proti Polákům. Ochotného spojence našel Lebed také ve Vatikánu prostřednictvím ukrajinsko-amerického arcibiskupa Ivana Bučka, preláta řeckokatolické církve a rodáka z Pittsburghu v Pensylvánii. Buchko se po válce přimluvil u papeže Pia XII. za ochranu ukrajinské 14. divize Waffen SS "Galizia".

Mezitím se Sovětům podařilo v květnu 1944 osvobodit Ukrajinu a UPA spustila záškodnickou válku v týlu. Rudá armáda musela ještě osvobodit zbytek východní Evropy a nakonec dobýt i Německo. Většina sil Rudé armády opustila Ukrajinu, ale předtím bylo odvedeno do Rudé armády 700 000 západních Ukrajinců. Přesto se v jednu chvíli podařilo, že akce UPA vázaly asi 200 000 vojáků Rudé armády. V únoru 1944 se jí dokonce podařilo zabít generála Nikolaje Vatutina z 1. ukrajinského frontu. Od února 1944 do prosince 1946 se UPA podařilo zabít 11 725 sovětských důstojníků a agentů. Dalších 3 914 osob UPA zranila a 2 401 osob zmizelo (bylo uneseno), pravděpodobně bylo mučeno a poté zabito. Sovětští úředníci se báli opouštět své kanceláře. Být zvolen do čela vesnického sovětu na Ukrajině obvykle znamenalo rozsudek smrti pro toho, kdo zvítězil. Na venkově vládla UPA. UPA se v prvním poválečném roce pošetile pokusila bojovat s Rudou armádou a NKVD na vlastní pěst a utrpěla obrovské ztráty.

Na přelomu roků 1943 a 44 se UPA připravila na příchod Sovětů zahájením masivní propagandistické kampaně, která měla přimět obyvatelstvo k odporu proti odvodům. Mezi zbraně UPA patřily fámy a dezinformace. Tvrdili, že Sověti plánují vyvraždit veškeré ukrajinské obyvatelstvo nebo je deportovat na Sibiř. Tvrdili, že Stalin je mrtvý. Plán UPA vyhýbání se odvodům byl velmi úspěšný a lesy byly plné zběhů, potenciálních rekrutů UPA. Někteří z těchto uprchlíků se stali bandity, aby přežili. UPA nechala rolníky kopat bunkry a skrýše. Některé byly dost velké na to, aby se v nich ukryl jen jeden člověk, zatímco jiné byly obrovské a měly několik místností. Bunkry sloužily k vytvoření doslova podzemní paralelní vlády s ukrytými nemocnicemi, tiskárnami a dokonce i policejními stanicemi, stejně jako k ukrytí zbraní a potravin. NKVD čelila obrovské dobře vyzbrojené a vycvičené síle UPA, která ji převyšovala v poměru 6:1. UPA vraždila každého, koho se sovětská vláda pokusila postavit do čela místní vesnice, a nakonec i každého, kdo se Sovětům podřídil.

NKVD, ale měla proti UPA výhodu v hrubé palebné síle. Strategie UPA spočívající ve vytváření velkých praporů o 600 mužích usnadňovala jejich vystopování. UPA podnikala bezohledné a sebevražedné útoky na jednotky NKVD a utrpěla těžké ztráty. V roce 1945 byla UPA nucena zcela změnit svou strategii, vytvořila malé jednotky, které prováděly útoky a poté zmizely v bunkrech nebo se rozplynuly mezi místním obyvatelstvem.

V listopadu 1944 se polská vláda podporovaná Sověty a sovětská Ukrajina dohodly na přesunech obyvatelstva a nové hranici. Poláci z někdejšího východního Polska byli přemístěni na území, které bylo zabráno Německu, zatímco uvolněné území východního Polska připadlo Ukrajině. Ukrajinci z Polska byli naopak přesídleni na Ukrajinu.

UPA zahájila válku uvnitř Polska, aby deportaci Ukrajinců zastavila. V březnu 1947 UPA přepadla a zabila náměstka polského ministra obrany generála Karola Swierczewského. V odvetě Polsko zahájí brutální operaci Visla, jejímž cílem je vyhnat Ukrajince a pomstít se UPA za válečné masakry Poláků. V Polsku již probíhala občanská válka, která propukla mezi Poláky věrnými Londýnské exilové vládě a Poláky věrnými polské vládě podporované Sověty.

Odsun Ukrajinců z Polska znamenal konec války mezi UPA a Armádou Krajovou (polští partyzáni loajální exilové vládě) a UPA se mohla soustředit na boj proti Sovětům. Ironií osudu Sověti opět splnili hlavní cíl ukrajinských nacionalistů, když vytvořili homogenní Ukrajinu. Nevědomky tak vytvořili podmínky, které později,  po skončení studené války, umožnily triumf ideologie OUN na Ukrajině.

Bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa 9. května 1945 byla velkou ranou pro morálku UPA. Mnozí obyvatelé západní Ukrajiny po desetiletích propagandy a agitace OUN sympatizovali s UPA. Mnoho civilistů však nechtělo být odsouzeno k prohře. Sověti ze zkušeností z ruské občanské války věděli, že klíčem k vítězství ve válce je donutit lidi, aby si vybrali stranu. Fanatický fašismus UPA jim ve skutečnosti způsobil porážku, protože po odchodu Poláků se hlavním cílem UPA stal samotný ukrajinský lid. Považovali každého, kdo plnil sovětské rozkazy, za zrádce, který by měl být zabit spolu se svou rodinou.

Sověti zahájili kolektivizaci. Pořádali městské schůze a žádali zvednutí ruky, kdo bude souhlasit se vstupem do kolektivů. Ještě té noci přijela UPA a každému rolníkovi, který na schůzi zvedl ruku, ji uřízla. UPA oznámila, že každý, kdo vstoupí do kolchozu nebo splní dodávky obilí, bude zabit "jako pes" a jeho rodina zmasakrována. Neuposlechnutí sovětské vlády mohlo znamenat uvěznění, deportaci nebo smrt. UPA brutálně zabíjela rolníky za placení daní a vypalovala domy rolníků, kteří vstoupili do kolchozů. Brzy rolníci, kteří dříve sympatizovali s UPA, nyní informovali vládu o tom, kde se UPA skrývají, aby se vyhnuli odplatě ze strany UPA. UPA brutálně zabíjela podezřelé informátory a celé jejich rodiny, čímž si ještě více znepřátelila veřejnost. Sověti také oznámili, že každý, jehož rodina byla v UPA nebo měla rodinné příslušníky, kteří se skrývali, bude deportován, pokud ho jeho rodinní příslušníci neudají. Těm, kteří se vzdali, slíbili amnestii a přesvědčili tisíce členů UPA a lidí, kteří se vyhýbali odvodům, aby se vzdali kvůli svým rodinám. Sověti deportovali 200 000 osob podezřelých ze sympatizování s OUN a jejich půdu předali loajálním Ukrajincům. Sověti opakovaně nabízeli amnestie členům UPA, kteří byli ochotni se vzdát, do července 1946 se vzdalo více než 112 000 členů UPA a osob, které se vyhýbaly odvodům.

SB - Služba Bezpeky (Bezpečnostní služba) založená Mykolou Lebedem byla zodpovědná za zabití stovek příslušníků UPA, kteří se vzdali, byli podezřelí z udavačství nebo byli "poraženeckými", kteří pochybovali, že válku lze vyhrát. SB se také podařilo infiltrovat sovětskou rozvědku většina sovětských nájezdů na UPA vyšla naprázdno, UPA se o nich dozvěděla a prostě zmizela v lesích a bunkrech.

Po obrovských ztrátách v prvním poválečném roce a stále větší nepopularitě u obyvatel západní Ukrajiny morálka UPA prudce klesala. Pak přišel 4. března 1946 projev Winstona Churchilla ve Fultonu ve státě Missouri s názvem "Železná opona", který oživil naděje UPA. Churchill prohlásil, že "válka je nevyhnutelná". UPA se snažila přesvědčit lidi, že Američané a Britové brzy zasáhnou. Churchillův projev povzbudil UPA a počet jimi provedených útoků se zvýšil o 300 %. Sověti zpočátku tvrzení UPA o podpoře Západu odmítali. Po Churchillově projevu začali věnovat pozornost důkazům o západní podpoře UPA.

Stepan Bandera se skrýval. Stěhoval se z místa na místo, měl několik adres a falešných jmen. Na podzim 1945 vedl poblíž Mnichova špionážní školu pro západní rozvědky. Banderu neustále střežilo deset nelítostných bodyguardů známých jako "Černá ruka", kteří zabili neznámý počet lidí podezřelých z toho, že jsou sovětskými agenty. Americké zpravodajské služby Banderu předem informovaly o sovětských pokusech o jeho zatčení, únos nebo zavraždění.