Poločas (bez)naděje

Krátký válečný úvodník: 

Na druhé ukrajinské dějství je všechno nachystané. Teď už jen počkat na závěrečný olympijský ceremoniál (to bude dneska) a může se začít.

Jsem si ale celkem jistý, že Putin první nezaútočí. Vlastně si připravil všechny podmínky pro to, aby nevypadal jako agresor. Odsunul z Donbasu ženské a děcka, takže si může dovolit nechat Ukrajinu útočit dostatečně dlouho, aby bylo všem jasné o co jde, bo média už nemají tu moc jako kdysi. Stačí naplnit sociální sítě obrázky vítězných jednotek Azov v Doněcku. 

A pak přijde ruský obchvatný protiútok, který vše vyřídí. 

Řeknu to asi takhle - když si tohle dovede uvědomit lokální provinční Vidlák, měli by si to uvědomit i ukrajinští generálové. A samozřejmě si to uvědomuje i Putin. Takže čekám nějaké překvapení. Fašistický převrat v Kyjevě, povstání ve Lvově, nějakou vnitroukrajinskou řežbu... nebo něco, co by mě ani nenapadlo. Putin nemá žádný důvod dělat něco jiného než co dělá. Stačí mu čekat a nepolevit v ostražitosti. 

Všechno ostatní Ukrajině udělají její demokratičtí bratři. Zbaví ji peněz, zničí dopravu i turistický ruch, odvolají lidi a umožní jim jen jedno - obětovat se. 

 

 A teď už Targus a jeho text: 

 

„Už je tady zas,“ pomstychtivě pronesl poručík Látal do pootevřených dveří pracovny svého šéfa. „To jsem teď vážně zvědav…“

„Kdo jako…,“ optal se velitel Šimurda, řečený Šimi, v nepřítomnosti pak občas i Šiml.

„Pan potížista“, houkl už od svého stolu z vedlejší kanceláře Látal. „Ten, co nám tu minule krmil uši vrahem cestovatelem!“ 

„Ou, majgáád,“ protáhl Šimi. „Vezměte ho někdo za…, eh, to ne, je tu někdo použitelný, kdo by to s ním vydržel…?“

„Jen my dva, náčelníku,“ pronesl Látal s půlkou rohlíku nacpanou v ústech.

„Vezmeš si ho, prosím tě…?“ neskrýval zoufalství Šimi.

„Ty vole, zase já,“ dlouze zabučel do kelímku s vlašským salátem Látal.

***

„Tak pane Slováčku, co nám přinášíte tentokrát?“ uvítal Látal strojeným úsměvem pomenšího chlápka v džínách a v manšestrovém saku, který se rozplácl na židli u jeho psacího stolu.

Pan Slováček vytáhl z tmavě zeleného kabátce obří kapesník, jímž si pečlivě obetřel orosenou pleš. 

„Tedy, pane poručíku, já jsem z toho úplně špatný. To je prostě hrůza! Takový masakr za jediný týden!“

„Můžete to nějak specifikovat? Nějak netuším, co máte na mysli,“ podrbal se Látal ve vlasech.

„No přece ty mrtvoly! Vy ZASE nic nevíte?“ zatvářil se zoufale pan Slováček a sepnul ruce před Látalem, jako při modlitbě. „Vy tady fakt nic nevíte o smrti toho Bíny? Vždyť je toho plné město!“

„Eh, Bíny, říkáte? A co se mělo podle vás stát?“

„No přece v sobotu! Tedy předminulou sobotu! Ne tuhle. Vlastimil Bína…! Nic? Vždyť to musíte mít v hlášení, nebo ve svodce, či co to tu pořád spisujete!“ zoufal si pan Slováček.

„Obávám se, že jsem nic nezaznamenal.“

Pan Slováček teatrálně převrátil oči ke stropu. „Minulou sobotu odvezli Vlastíka Bínu do špitálu. Víte, který to byl, ne? Takový ten vlasatý bezďák s kšiltovkou, co vysedával na lavičce před bankou. Na náměstí! Určitě jste ho znal aspoň od vidění! No a ten Bína teda o předminulé sobotě odpoledne zkolaboval. Na té svojí lavičce! Sám jsem volal záchranku, aby se o něj postarali, když jsem si všiml, že leží už půl hodiny bez hnutí pod lavičkou! A ze záchranky zavolali vás, takže policejní auto tam bylo taky!“ 

„Policejní auto u spadlého bezďáka? To mi opravdu uniklo, pokračujte,“ prohlásil Látal a nahlas vycucl zbytek vlašáku z mezizubních prostor.

„No! Tak ten Vlastík Bína umřel v úterý ve špitále. Dalo mi to sice práci, než jsem přišel na to, proč umřel, ale dobrá věc se podařila.“

„Tak to si nejsem moc jistý, jestli děláte dobře, že prolamujete lékař…“

„Jenže ve středu umřel jeho starší brácha!“ vítězně vykřikl pan Slováček. Takový ten rezavý. Určitě ho znáte, ve škole se mu říkalo Plameňák! „Normálně šel ze šichty…, a kolo vedl vedle sebe…, a praštil sebou a bylo po něm!“ 

„Tak to se občas stává, že někdo…“

„Pche, že prý někdo! Víte vůbec, co jste teď řekl? Chlap zdravý jako ryba, na kole běžně jezdil sto kilometrů za nedělní dopoledne a najednou sebou plácne jen tak, jako pytel hov.. ééé, totiž pytel brambor a je hned po něm? Přijela k němu rychlá a vůbec nic!!! To není normální, to je podezřelé! A já se ptám – jak dopadla pitva? Kdo měl zájem se Vaška, tedy Vlastíkova bráchy, zbavit? To smrdí na sto honů! A to jsem ještě zdaleka neskončil!“

„Jo? A co máte ještě?“ předstíral zájem Látal.

„Hned v pátek zemřel třetí! Josef Potocký, jejich bratranec! Tři chlapi během týdne!“ triumfoval pan Slováček. „A víte jak? Sebevražda nebo nešťastná náhoda. Prej! Podle vašich kolegů! To jsou policajti, jak z bobů gajdy!“ 

„Z bobů co?“

„No gajdy! Dudy! Takové ty dvě píšťaly, co se do nich fouká měchem udělaným z kozí kůže! A strašně to mečí, když to hraje.“

„Počkejte, jak sebevražda nebo nešťastná náhoda! Buď jedno, nebo druhé. A kde se mělo stát? O tom nevím vůbec nic!“

„V Praze! Jožin tam odešel dělat na stavbu metra a domů se už nevrátil. Je pravda, že se tady rozvedl, ona ta jeho bejvalka, byla čistě mezi námi taky podařená, ale to je jedno. Prostě Josef to má za sebou taky. Chápete to, že by někdo přišel ze šichty domů, zamkl za sebou, zahodil klíč, nenapsal žádný dopis na rozloučenou a skočil z okna? To prostě neexistuje!“ 

„Tak to mluvíte o cizím zavinění. Naši kolegové prostě zřejmě neprokázali cizí zavinění, takže násilná smrt se pak kvalifikuje jako …“

„Prdlačku! Nikdo nic pořádně nevyšetřil! Žádná expertíza zámku na vstupních dveřích se nekonala, nekoná a konat nebude! Co je tohle za binec, v tom vašem Práglu, to je vrchol!“

„Pane Slováčku. Praha není náš rajón. A už jsme vám to tu párkrát říkali, my nemůžeme zasahovat do vyšetřování jiných oddělení. Pokud máte nějaké poznatky, můžeme to sepsat a poslat do Prahy, pokud víte, které oddělení to prošetřuje,“ snažil se zůstat přívětivým Látal. Máte nějaké podezření, proč by někdo mohl usilovat o život toho pána, ehm, jak se jme…“

„Potockého. Josefa Potockého. Byl to bratranec těch dvou tady. Jistěže mám. Měl určitě čachry s tím Vaškem Bínou. S tím, co umřel na srdce. Prý! Na srdce, Pche!… Jejich mámy byly sestry. Ale jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. Nakonec se obě uchlastaly. To už tak bývá, že na důchodě se lidi chytí chlastu. A ten Vlastík, ten bezďák, ten byl po ní! Po mámě! Manželka mu utekla i s dětmi. Co s takovým povalečem, že jo. Pětadvacet roků nedělal! Jenže když se zdálo, že je konec a on prochlastá i mámin byt, začal úřadovat Vašek – ten rezavý - s Josefem! S tím bratrancem! Najednou odněkud vzali spoustu peněz, zaplatili dluhy, kvartýr zrekonstruovali a bylo to. A ten Vlastík, ten si prý chodil k bráchovi pro apanáž!“

„Když dostával peníze od bráchy, tak proč…“ 

„No to je ono! Proč!!! Kdo měl zájem? Co se stalo, že Josef skočil ze sedmého patra a Vašek se svalil na cestě z práce? Já vám říkám, tam v tom budou lítat těžké prachy! Nějaká mafie!“

„ Pane Slováčku, a jakou máte představu, že bychom měli my něco dělat? Vždyť přece mít peníze, to není nic trestného!“

„Prošetřit ty tři vraždy! Já vám říkám, že tam něco smrdí! Možná mladej Bína, syn Vaška, nebo něco. Ale na sto procent se tam něco semlelo!“

Látal si v duchu poručil – dýchej do břicha! Zhluboka se nadechl, napočítal do deseti a pak vydechl: „Tak to sepíšem, pane Slováčku.“

***

„Četls tu zprávu?“ zeptal se Látal ze svého obvyklého místa mezi dveřmi šéfa Šimurdy, řečeného Šimi a občas v nepřítomnosti i Šiml.

„Eh, četl, ale nedoplněnou verzi. Chceš to uzavřít, že jo…“

„Co jiného? Prošetřil jsem Bínu, toho bezďáka. Rozvrat iontového a vodního hospodářství, těžká podvýživa, játra i ledviny v prdeli. Prostě klasický bezďák, který přežívá na pivu a rohlících. Peníze prý dostával. Měl u sebe těžce zánovní ruksak a v něm necelých pět tisíc,“ řekl Látal.

„Fíha, to je na bezďáka docela balík. Za to se mohl stravovat královsky,“ povzdechl Šimi.  

„Jo, jenže to víš, pomoc přišla pozdě. K penězům se dostal, ale už nezměnil své návyky. Prý ho sponzoroval ten jeho brácha. Koupil mu pořádnou bundu, spacák, docela se o něj staral…, teda v rámci možností… Mimochodem Plameňák, tedy Václav zemřel na prasklou aortu. Měl na ní aneurysma, to je latinsky výduť, „ zamachroval Látal. „Byl bez šance, i kdyby u něj stálo celé ÁRO.“

„Hmm, to jsou věci…, co ten byt po mámě?“

„Tak máma se prý opravdu uchlastala. Ptal jsem se sousedů. Bezďák Vlastík na ni bral ošetřovné, ona měla regulérní důchod a spolu chlastali o závod. A ten zrzavý brácha, Vašek Bína, prý opravdu tři roky po smrti mámy poplatil za bráchu všechny dluhy, v tom Slováček nelhal. Ovšem z bytu ho vykopl, to je jasné. Byt zrekonstruoval a nechal ho přepsat na svého syna, ten tu ale momentálně není, prý je někde na práci v Německu. Táta Václav i máma Tereza, rozená Sikorová, dělali celý život na dráze, nepili, nekouřili, nikdy neměli auto, Vašek jezdil do práce na kole. On měl takové to kolo, jak se jim kdysi říkalo panelákový horák. Součástky z Číny, montáž někde v bývalém kravíně. Terénní pláště, dvě přehazovačky, kvalita zoufalá. Tereza nemá ani kolo, chodí výhradně pěšky. Mladý je taky Václav a je vyučený elektrikář, takže nějaký balík peněz na zaplacení dluhů příbuzného a rekonstrukci bytu je docela uvěřitelná storka, bych řekl.“

„Hmm…, a bratranec, který vyskočil z okna?“ zeptal se Šimi.

„Tak to je zajímavá věc, člověče. Pražáci docela hodili zadkem, takže ho mám po kupě taky. Pepa měl před důchodem…,“

 „Pepa?“ přerušil Látala Šimi. „Ty ses s ním znal?“

„S ním přímo ne, ale s jeho mladším bráchou Džonem jsem chodil do třídy na základce. On je křtěný Jan, ale Džon jsme mu říkali snad od školky. Džony mi potvrdil, že Pepa dost těžce rozdýchával nadcházející důchod. Chyběly mu čtyři měsíce.“

„Čtyři měsíce do důchodu,“ povzdechl Šimi, „co by za to druzí dali…“

„No, tak ten Josef,“ pokračoval Látal. „V práci se chystal vyfičet do důchodu, problémy na pracovišti žádné, ženské žádné, poměry uspořádané, osobní život nula nic. Nechlastal, nefetoval, nikam nejezdil. Co se týká samotné sebevraždy, byt byl zamčený, klíč v zámku ovšem nebyl. Stopy po násilí, nula nic, trajektorie pádu v celku sedí, i když to není úplně tip ťop, domovní prohlídka nenašla nic podezřelého. Dopis se nenašel, spíš to vypadá na nešťastnou náhodu. Pražáci ještě čekají na ofiko protokoly, pak to zavřou.“

„Klíč v zámku ovšem nebyl. Hmm…,“ pronesl Šimi. „A hotovost? Našli nějakou hotovost? Neptal ses?“

„Ale jo, ptal, pár stovek v peněžence, funkční platební karta, na účtu necelý trojnásobek jeho výplat. Docela málo na to, že žil sám a zjevně neutrácel. Taky jsem prověřil nemovitosti, na svoje jméno neměl nic. A jestli přes někoho nastrčeného, to teda zatím nezkoušel zjišťovat nikdo.“

„Co nějaká šmelina, čachry s materiálem? Metrostav měl problém s materiálem na stavbách několikrát. Teda spíš je má nonstop. Anebo ten Václav, když dělal na dráze? Nemohl se tam k něčemu dostat?“

„Hele, Šimi, tohle byly dvě obyčejné lopaty, žádní supr borci, co se nezakecají,“ upřesňoval Látal. Jeden dělal koloťuka na ajznbóně, druhý vyučený zedník, který to se svou poctivostí dotáhl na políra. Mafiání vypadají jinak.

„Takže zcela bez naděje něco vyšťourat. Ech, dobrá, hoď to do archívu,“ povzdechl Šimurda, řečený Šimi a občas v nepřítomnosti i Šiml.

***

Na hlavní nádraží přijel rychlík z Norimberka. Mezi posledními vystoupil mladý muž. Na temeni hlavy měl zrzavou čupřinu, boky a týl hlavy měl pokryté týdenním strništěm. Podchodem pomalu došel do odbavovací haly. Chvíli se zkoumavě rozhlížel kolem sebe, pak se zvolna přiblížil k úschovným skříňkám, prošel pomalu kolem celé řady a pokračoval v chůzi na záchod. Po deseti minutách se vrátil, zvolna obešel halu a nenápadně si prohlížel všechny přítomné. Pak na čtvrté skříňce zleva v prostřední řadě nastavil číselný kód, otevřel dvířka a vytáhl ven těžkou cestovní tašku. Pověsil si její popruh na rameno a volným krokem odešel zpátky do podchodu vedoucího k nástupištím. Přitom se musel prodírat davem cestujících, kteří přijeli v rychlíku z Košic a nyní spěchali směrem k východu. Na schodech vedoucích z podchodu na nástupiště však už byl sám. Ohlédl se za sebe, opatrně za chůze pootevřel zip na tašce a roztáhl chlopně. Pak tašku zapnul a mírně se pousmál. 

Na nástupišti se opíral o zábradlí schodiště plešatý pán v zeleném manšestrovém saku a zdánlivě zaujatě sledoval projíždějící lokomotivu…