Šikana v ČSLA v polovině 80. let. 20. stol.

Rozhodl jsem se trochu šířeji reagovat na dotazy nicku Bezuchov textem, který bude určen ke zveřejnění na Kydech.

Z důvodu nepříliš vysoké atraktivity tohoto tématu pro kohokoli, kdo tzv. „vojnu“ neabsolvoval, přepisuji dva zaslané dotazy s prvotní a velmi krátkou reakcí. Případným čtenářům tak dám na výběr, zda se spokojit se zjištěním mého názoru v několika řádcích textu, anebo se začíst do této problematiky více.

Dotazy:
1. Především, slyšel jste někdy o smrtelných zraněních způsobených přímo šikanou?

Odpověď:

Slyšel, nicméně z hlediska dnešní životní zkušenosti to beru jako neověřený zdroj, nikoli jako hodnověrné zprávy.

2. Jsou podle Vašich zkušeností jakkoliv pravděpodobná tvrzení, že by relativně běžně:
a. šlo zamést pod koberec tvrdou šikanu, která by přitom vedla k trvalým následkům a propuštění z vojny?
Odpověď: 

Ano, s výhradou absence definice „tvrdá šikana“. 

b. se podařilo ututlat cílenou tvrdou šikanu jako hlavní příčinu konkrétních sebevražd?

Odpověď:

Nemohu odpovědět, z toho důvodu, že jsem se s činem sebevraždy či pokusu o sebevraždu, jakožto JEDINÝM přímým důsledkem šikany nesetkal. Vždy se jednalo o souběh stavů a dějů pro dotčeného jedince extrémně nepříznivých, z čehož vyplývala neadekvátní reakce na režim jeho života, běžný v čase a místě.

Můj komentář k textu.

1/Výslovně uvádím, že vše, co je zde napsáno, je můj subjektivní náhled, navíc omezený lokalitami, v nichž jsem službu vykonával, a poměrně krátkým časovým úsekem, stráveným základní vojenskou službou, a to v intervalu 10/84 – 9/86

2/ pokud se chceme zabývat šikanou, je naprosto nezbytné stanovit měřítko – etalon, neboli vytýčit hranici, co ještě šikana není a co již šikanou minimálně zavání. Již tento požadavek nám staví do cesty za rozpoznáním šikany nepřekonatelnou překážku, protože naprostá většina vojenské přípravy spočívá v tzv. drilu.

ABZ slovník 

______________________

dril

Význam:

• tvrdý, drsný, bezmyšlenkovitý výcvik
• bezduchá kázeň

_______________________

 

Úvodem je nutné bezpodmínečně akceptovat skutečnost, že vojenská, resp. bojová činnost se bez drilu naprosto neobejde, a že ještě nikdo nevymyslel, jak se bez drilu DOBŘE (na vojně je na úrovni civilní známky 4 - dostatečně), nejlépe pak VÝTEČNĚ (to je vojenská 1) naučit základním dovednostem a potřebným reakcím, zaručujícím adekvátní chování jedince ve vysoce stresujícím prostředí za účelem vlastního přežití, potažmo plnění bojových úkolů.

Přitom není důležitý druh činnosti, který se do zblbnutí vykonává. Důležité je vytvoření návyku automatického a okamžitého plnění jakéhokoli příkazu velící osoby bez ohledu na vnější reálie, ve kterých se voják pohybuje. 

Vsuvka

K tématu drilu ještě perlička o vymytosti mého mozku po ročním pobytu na vojně. Když jsem po jednom roce, jednom měsíci a jednom dni dorazil domů, spal jsem celou dovolenou na dřevěné lavici zatočený do deky. Svou postel s bílou peřinou jsem za dvanáct dní ani jednou nerozestlal… 

… a u lavice byl pochopitelně vyskládaný komínek s oblečením, botami, nožem a lžicí. Potřech dnech jsem uznal, že to asi není potřebné tak hrotit, ale na druhé straně jsem si uvědomoval, že tento zvyk budu opět potřebovat, tudíž není důvod jej rušit.

Zpět k mému pobytu za ploty vojenských kasáren. 

Nastoupil jsem na poddůstojnickou školu do Hlohovce se specializací na řízení silničních vozidel a dosažení znalostí fungování silničních zásobovacích jednotek až do velikosti praporu, nebo tzv. autokolony pro zásobování pluku s eventualitou přebrat velení takové jednotce v případě absence vyšších či služebně starších kádrů.  

Po absolvování tzv. přijímače a „spáchání“ vojenské přísahy jsme kromě školní výuky začali chodit i do dozorčí a strážní služby, jakož i na směny do kuchyně. A pochopitelně nás neminulo ranní škrábání brambor, většinou byl odchod z ubikace okolo půl čtvrté ráno.

Pokud bych měl základní výcvik v přijímači přirovnat ke studené sprše, ve které jsem se mohl před samotnou přísahou poprvé od nástupu celý umýt, pak režim poddůstojnické školy bych přirovnal ke skoku střemhlav do Niagarských vodopádů. Kromě klasického kolotoče celodenních směn v každém čtvrtém dni jsme ještě chodili na směny v kuchyni a pochopitelně museli dělat tzv. rajóny, což je úklid všeho možného na teritoriu kasáren.

Pokud se nám do přísahy dařilo spát nějakých sedm hodin denně, v následném režimu jsme se postupně začali těšit na celodenní služby, protože to znamenalo, že budeme spát nějaké tři a půl hodiny v kuse.

Problematiky neznalý člověk si řekne – co tam, proboha, ti chlapi pořád dělali? Vždyť přece existoval dévéťák - dozorčí útvaru neboli vojenského tělesa, což byl profesionální voják, který vykonával dozor zejména v době, kdy nebyli přítomni ostatní vojáci z povolání. 

 Ano, byl tam, věděl, v případě vnějšího podnětu přišel, zkontroloval, uvedl vše do pořádku a odešel. Načež po jeho odchodu vše spadlo do starých kolejí. Starými kolejemi se rozumí občasná klasická šikana od služebně starších vojáků, ale daleko častěji nekonečné drátkování a pastování dřevěných podlah, leštění kachliček, malování stěn a stropů, mytí oken, zametání, vytírání, čehož nikdy nebylo dost, protože kromě budovy školy se všude topilo hnědým uhlím v kamnech. 

Do toho se dělaly speciální akce, kdy například potřeboval velitel roty zamáznout svůj průšvih. O nedělích jsme tedy začali „dobrovolně“ chodit na brigády do nedaleké dřevovýroby, za což jsme si „nakoupili“ odpadní zbytky materiálu. Z toho jsme pak zhotovili docela luxusní obklad stropu a stěn politicko-výchovné světnice. Pro představu, strop byl tvořen jednou řadou desek pobitých rákosem a omítnutých maltou, stěny byly z vepřovic, takže alespoň část čtenářů si udělá představu, jak pracná byla celá akce, aby nám obložení nespadlo na hlavu. Výroba dílů a montáž probíhaly takovým způsobem, že se začínalo po denním rozkaze, tj. v 17 hodin. Končilo se ve 21 hodin, načež se po večerní kontrole počtů mužstva namísto spaní místnost uklidila tak, že se z podlahy a okenních parapetů dalo v naprostém klidu jíst a pít. Mezi druhou a třetí ráno hupky do pelechu, v šest ráno budíček a rozcvička. 

Zhruba v době, kdy jsme skončili KŘK (krátkodobý řidičský kurz) došlo k tomu, že jedna četa naší „ptačí“ roty odešla na jinou ubikaci a náš stav doplnili vojáci druhého ročníku. Jako zobáci jsme tedy následně chodili do celodenních směn obden, na ubikaci zůstávali asi čtyři mladí vojáci, kteří ovšem museli udělat rajóny za nepřítomné. Tudíž jsme s úklidem začínali po večeři okolo 19. Hodiny a končili jsme hluboko po půlnoci. 

Podotýkám, že vše, co jsem popsal, probíhalo pochopitelně s vědomím nižších důstojníků, velitelů čet a rot, neboť oni podepisovali denní rozkazy a řešili všechny problémy, které při tak enormním zatížení mužstva vznikaly.

Někoho možná napadne, jak asi mohla vypadat naše výuka a její výsledky. Vypadala asi tak, že jsem si před zkouškami jednou přečetl dvě učebnice, ze kterých jsme se měli průběžně učit. Zkoušky jsem udělal díky své tehdejší paměti na výtečnou, abych po příchodu na posádku do Plzně zjistil, že mi v nevyspané hlavě nezůstalo naprosto nic. Mimochodem, těch učebnic bylo deset kusů pro dvě roty – osmdesát frekventantů.

Konečně se dostávám k šikaně mezi vojáky základní služby. Samozřejmě existovala a zpočátku měl málokdo z odvedenců odvahu cokoli jen poznamenat, nebo se zmínit před druhými. 

K šikaně tohoto druhu jen krátce. Jako rozený „ojebávač“ jsem prostě rozkazy typu „bufet“, „sahara“, „cigáro“ ignoroval, pokud požadavky přesahovaly přinesení čisté vody či suchého chleba z kuchyně. Kupodivu mi to procházelo. Možná, že na to měl vliv můj první střet s nadřízeným, kdy mě velitel družstva nakopl do holeně, protože jsem kolem něj neklusal dostatečně rychle po chodbě ubikace. Následoval můj obrat, uchycení svobodníka za klopy blůzy, vyzvednutí o deset cm nad podlahu (naštěstí byl malý a lehký) a stručné oznámení, že tohle udělal naposledy. 

Večer následovalo přidělení rajónu „chodba“, po které mi „svobodnickej“ rozházel půl kbelíku mazlavého mýdla a napustil vodu na ni vodu z hydrantu. Mýdlo jsem před ním sesbíral, hodil ho do záchodu a řekl mu, že jemu to mýdlo dojde dříve, než mne přestane bavit ho sbírat a vyhazovat.

Zvláštní druh šikany jsme pak museli snášet od poddůstojníků, tedy služebně starších vojáků, kteří nám veleli při běžných denních činnostech. Nechali nás třeba při přesunu ze školy na ubikace desetkrát za sebou se přezout z pantoflí do kanad a zpět, pochopitelně na čas. Kdo nesplnil limit, musel udělat dvacet kliků. O vyhazování výstroje a osobních věcí z přidělených skříněk by se dal napsat román. 

Co se týká psychického stavu ostatních frekventantů, brali jsme to všichni tak, že PŠ je přestupná stanice a hůř už snad být nemůže, takže to ten půlrok nějak vydržíme. Dosti závažné problémy vznikaly u kluků, kterým třeba zemřel někdo z blízké rodiny, anebo mu přišel klasický dopis od jeho postelové kamarádky, že na jeho místo nastoupil někdo jiný. Ve spojení s režimem, který jsem se pokusil vykreslit výše, pak vznikaly u psychicky slabších jedinců stavy, které se daly nazvat krizovými. Stávaly se pak úrazy, občas pokusy o sebepoškozování, případně pokusy o sebevraždu.

Vyloženě slabý jedinec, který tuto půlroční zátěž opravdu nezvládl, se našel pouze jeden. Nejdříve si pořezal ve službě v kuchyni ruku. Zda za tím byl pokus o šikanu, anebo jen přehnaná pracovní zátěž (služba v kuchyni trvala od 5 do 21 hodin), to jsem se nedozvěděl. Vše se ututlalo a dotyčný si pobyl nějaký čas na ošetřovně. Nedlouho po návratu z ošetřovny mi při večerním úklidu školy sdělil, že ho ani nenapadne, aby takto strávil dva roky, že to nějak udělá, aby se dostal do civilu. Asi za měsíc opět při úklidu školy skočil po hlavě dolů se schodů, ovšem pozpátku. Dopadl tedy na hlavu a na záda. Byl neprodleně odnesen na ošetřovnu, po vyšetření lapiduchem převezen do nemocnice a do konce trvání kurzu jsme ho už nespatřili, ani jsme se nedozvěděli nic o jeho dalším osudu, zda tento „skokopád“ přežil a zda neměl nějaké trvalé následky. Nějaké cizí zavinění jeho úrazu není pravděpodobné, protože s ostatními frekventanty neměl spory a nikdo z mazáků ve škole v době nehody nebyl.

Zbývá odpovědět na otázku, proč nikdo z frekventantů PŠ nenalezl odvahu stěžovat si na chování jak mazáků, tak i ignoranci velitelů. Po první docela hromadné stížnosti si velitel roty nechal předvést hříšníky a dal jim v kanclu slovní kartáč. Pochopitelně u otevřeného okna, před nímž byla nastoupena celá rota. Vyslechli jsme slušný řev o prokurátorovi a vojenské base v Sabinově. Tím byl repertoár vyčerpán. Za týden fičelo vše v obvyklých kolejích. Po druhé stížnosti tohoto druhu pochopili i duševně slabší jedinci, že jakékoli stěžování je ztrátou času a že pokud máme nějaký problém, musíme jej řešit vlastními silami.

Co se týká mé osoby, další významnější střet jsem zažil, když se opilí mazáci dostavili z vycházky a přišli dělat v noci binec na bažantí pokoj, v němž hnízdilo čtyřicet pé-eškářů. Po rozsvícení světla a zařvání VZTYK! POZOR! jsem jednoduše zůstal ležet na posteli  a když se voják druhého ročníku zeptal, jestli mi má pomoct, řekl jsem mu, ať to raději nezkouší. Dva další kluky z postelí mazáci shodili, ale mne nechali na pokoji. K dalším tělesným atakům nedošlo, opilci se spokojili pouze se řvaním, vyhazováním věcí ze skříněk a děláním nepořádku. Po necelé hodině naši ložnici opustili.    

 Při další návštěvě už se to bez rvačky neobešlo, došlo i na to, že jsem přetáhl opaskem dozorčího roty, když se mu nechtělo volat dozorčího útvaru. Sám si pak zašel nechat sešít skobu, vyseknutou do čela od železné spony opasku, ale nikdo to nerozmazával. Tím skončily pokusy opilců o šikanování nás zobáků. Na druhou stranu musím přiznat, že když jsme viděli některé mazáky, jak se chystají na vycházku, měli jsme z toho i nadále docela trauma a přinejmenším někteří si tajně brali do spacáků opasky a spali v keckách, aby byli v případě potřeby ihned akceschopní.

Za půl roku, který jsem strávil na Pé eŠce, padlo i několik trestů za pokusy o šikanu, kdy dozorčí útvaru zjistili nějaké prohřešky u jiných rot a nemínili se s přestupkáři domluvit. Dokonce došlo i na to, že dozorčí útvaru – poručík spráskal na hromadu tři opilé vojáky takovým způsobem, že museli být odneseni na ošetřovnu a následně do posádkové věznice. 

Z vážnějších průšvihů jsem pak zaznamenal pouze návrat jednoho vojáka ze Sabinova, kde si odseděl tři roky za šikanu, když před ním mladý voják prchal přes zavřené okno a zle se při tom pořezal. 

Ke mně se tento „basman“ choval normálně, ale po první vycházce šel do útvarové basy, byv členem výše uvedeného tříčlenného komanda, spráskaného poručíkem při pokusu o noční šikanu na cisternové rotě a následném napadení samotného poručíka.

Tolik stručně k režimu, zvaném „hlohovský Saigon“, který jsem zažil v prvním půlroce na PŠ. Více méně se shoduje s tím, co v diskuzi popsal „dtj60“ s dodatkem, že jím uváděný „požární poplach“ nám dělali i vojáci z povolání. Ale to je kapitola, která se odehrávala v jiném čase a na jiném místě. 

Při odjezdu z poddůstojnické školy jsem se s mnohými spolubojovníky loučil opravdu velmi srdečně, protože strázně uběhlého půlroku některé z nás opravdu velmi sblížily. Dokonce jsem získal pocit, že jsem ještě takové pouto v civilu s nikým neměl. Ze čtyřiceti kusů na rotě by se našlo určitě alespoň patnáct kluků, kteří by bez jakékoli výzvy pro mne udělali cokoli, co bylo v jejich silách, protože věděli, že ode mne mohou očekávat totéž. Tak velkou vstřícnost mezi lidmi, kteří spolu trávili drtivou většinu času, jsem nikdy předtím, ani potom nezažil.  

Z tohoto důvodu jsem nakonec Hlohovec opouštěl nerad.