Malá násobilka

V návaznosti na svůj slib v debatě pod článkem Malý střípek pro budoucnost bych zdejší kydače rád seznámil se svým zážitkem v novém zaměstnání. Jeho předložením zdejšímu společenství bych chtěl tak nějak ukázat, jak je většina z nás manipulována a směřována kamsi, kam vůbec nechce, ať už jde o debilizaci národa prostřednictvím kur**ní školní výuky, pseudopovinným a zároveň úplně marným šetřením na svůj důchod a období potenciální nemoci, či jen prostým šikanováním kohokoli, kdo se odváží otevírat společenská témata a užívat slova, která zapověděla pravdolásková parta z Práglu a přilehlého okolí.

***

Uplynula zkušební lhůta, v níž jsme hledali (já a ostatní zaměstnanci) vzájemnou cestu k bližšímu porozumění. Jelikož o práci rukama, při níž se jeden dokáže zamazat jako čuně během několika minut, není až takový zájem, překousl můj zaměstnavatel mé podivnůstky a rozhodl se mne začlenit mezi zoufalce – pardon – zaměstnance přijaté do stavu na dobu určitou. A jelikož doba určitá byla stanovena coby delší šesti měsíců, měl jsem po vypršení zkušební lhůty odcválat na jakési školení.

Začalo to tak, že se ke mně opatrně přiblížil směnový mistr a informoval mne, že se mám určeného dne dostavit do školicího střediska. 

„A co tam?“ zeptal jsem se dotěrně, přestože jsme oba věděli, že ten druhý ví…

„Čtyřhodinové školení,“ zněla stručná odpověď.

„O čem?“ nedal jsem se.

„To je snad jedno, ne?“ kontroval nadřízený.

„Tak to teda není. Když mám někam jít, chci vědět kam a proč, abych se na to mohl připravit,“ začal jsem být protivný, „protože kdo je připraven, není překvapen.“

Šéf se nejdřív krátce podíval do bonzbloku, pak dlouze na mne (páč už čul těžký problém) a odvětil: „Finanční gramotnost. Školení finanční gramotnosti.“

„Jste se zbláznili? Tady někomu hráblo, či co?“

„Podívej se, naši šéfové to chtějí, musí to být, tak tam běž, ano?“ Mistr se opravdu snažil být hodný a milý, i když se mu pomalu přestávalo dařit pumpovat kyslík do plic.

„Ani za kus masa,“ zareagoval jsem oblíbeným místním pořekadlem

Mistr tak razantní odpor vůbec neočekával. A protože je povahy smírné, pouze tiše zalapal po dechu, sklapl bonzblok, tužku zastrčil do kapsičky na plášti a odfičel brečet k paní obršéfové.

Zakrátko dorazil až na pracoviště zástupce šerifa pro věci zbytečné.

„Jsem slyšel, že nechcete jít na školení.“ 

Nebezpečná věta.

„Půjdu na jakékoli školení, které se bude vztahovat k činnosti popsané v mé pracovní smlouvě,“ snažím se neprodat svou kůži lacino.

„To je dobré školení,“ předhodil místošerif návnadu, kterou nelze nesežrat.

„Možná jo, ale ne pro mě. Jsem starý, utahaný, stejně to tam prospím! A násobilku umím, neuzavřu žádné pojištění, neuvážu si na krk žádné spoření. Žádné! Je to jasné?“

„Ale tam nebudou nic vykládat o pojistkách a spoření, to je dobrá věc k rozšíření obzorů…“

„Podívejte, šéfe, jestli chcete rozšiřovat obzory, rád vám udělám zdarma přednášku o kterékoli evropské zemi, na kterou ukážete prstem na mapě. Není problém. A taky vám klidně udělám přednášku o finanční gramotnosti!“

„Ééé?“

„Použiju na to jenom tři slova.“ 

„Ale ééé…“

„Šetřit, šetřit, šetřit!“

„No možná, ale…“

„Naučit se znova a lépe malou násobilku a odečítání dvouciferných čísel od stovky. Osekat výdaje až na kost. Zrušit platební kartu a platit pouze hotovostí. Nakupovat v suproších hodinu před zavřením, když jsou slevy. Nechlastat pivo a víno a přejít na vodu z kohoutku. Nekouřit. Pořizovat si pouze jedny kompletní hadry ročně, a to ještě ojetiny ze sekáče. Chodit do práce pěšky, maximálně jezdit na kole z bazaru. Nebrat žádné půjčky, ani splátkové prodeje. A když tohle to vydržíte čtyřicet let, našetříte bez hypošky na hezký domek do důchodu i z té mizérie, kterou nám tady jednou měsíčně posíláte. Myslíte, že mi na tom školení můžou nakukat něco lepšího?“

Zcela zavzdušněný zástupič zůstal trčet na fleku, jakoby zadřel motor, zatímco já jsem mu slušně popřál hezký zbytek dne, jak je to teď v módě, a hupsnul jsem do montážní jámy pod obrovskou kouli z ocelárenské strusky, totiž vlastně rozebraný náklaďák.     

Po svačině došlo na třetí dějství. Dostal jsem pozvánku k obršéfce.

Ajajaj…

„Tak vy se nám nechcete vzdělávat,“ začala obršéfka po uvítacím ceremoniálu.

„Kdo vám to nakukal?“ okamžitě jsem zahájil protiútok. „ V přijímacím protokolu jsem jasně uvedl, že mám zájem si obnovit svářečák, řidičák na zdvižku a samozřejmě i jeřábnický kurz. A můj zájem trvá nadále, i když s tím vším tady dělám už čtvrtý měsíc na černo a vůbec nikomu to nevadí,“ dorazil jsem ji dřív, než se stihla nadechnout.

Slova se ujala přísedící paní podrždrátová, která měla za úkol dělat zlého policajta.

„A je vám jasné, že když to školení odmítnete, můžeme vás okamžitě propustit za hrubé porušení pracovní kázně?“ otázala se důležitě a vypadala při tom jak drop velký.

„Kde jste na takovou blbost přišla?“ vyrazil jsem na zteč. „Dala jste si tu práci a přečetla jste si mou pracovní smlouvu? Já teda jo, ale o hmotce jsem tam nic nečetl.“

„O čem?“ zmateně mekla paní podrždrátová.

„No o hmotné odpovědnosti! Nic jsem nepodepsal, přístup k firemním prachům nemám a svoji výplatu můžu klíďo naházet celou po pětikorunách třeba z mostu do řeky a vám po tom nic není.“ 

„Tak to jste na omylu,“ probudila se šéfka.

„Zet pé par sto třicet,“ vyhrknul jsem předem nastudovanou číslovku.

„Cože?“ otázaly se dámy sborově.

„Pardon, trapně jsem se spletl při pohledu na vás,“ mrskl jsem do éteru proslavenou větu Šimka a Grossmanna. Dámy ovšem nezabraly, páč jim není ani čtyřicet. 

„Samozřejmě že paragraf dvě stě třicet a zet pé znamená zákoník práce. Prohlubování kvalifikace. Takže pokud mi svěříte podnikovou kasu a samozřejmě mi adekvátně upravíte tarifní plat, milerád naklušu na to školení. Do té doby ale hodlám spravovat auta a nikoli ze sebe dělat šaška,“ dorazil jsem šéfovou i helfryni.

„Můžeme vás na hodinu propustit,“ znovu začala repetit podržovací soudružka, jen co popadla dech.

„To samozřejmě můžete, ale pak se dozajista sejdeme u pracovně právního soudu a vás jako firmu to bude bolet. Hodně bolet. Což by ovšem byla škoda, když tu máte takový príma kolektiv,“ přičísl jsem vlnky na rozbouřeném školicím rybníčku.  Ať se dámy třeba poserou, pomyslel jsem si…

Poděkoval jsem zděšeným dámám za jejich ztracený čas, i když mi nebylo vůbec jasné, proč si ty paní myslí, že pracují, načež jsem ladnými poskoky odhopkoval z jejich kanclu na své pracoviště, do betonové díry pod dumper olepený deseticentimetrovou vrstvou strusky o pevnosti solidního pískovce. Po cestě jsem jen registroval pokyvující hlavy a polohlasné poznámky typu – to je ten, co vyfakoval šéfku.

Akce „Vytváření kompetencí“ (za překlad zřejmě anglického slova „competence“ bych kopal zadky od Silvestra do vánoc) vyšuměla. Prozatím. S vyhrůžkou, že se bude opět opakovat. A pak neuniknu. Prý doopravdy.

Pokud chcete, podvolím se a půjdu tam mrknout.

Stačí napsat a jdu do toho.

A souškám školitelkám budiž milostivo samo nebe…

Když to je placené ve velkém průměru…