Střelec

Obraz v dalekohledu se přestal chvět. Střelec pootočil kolečkem dálkoměru, zaostřil na hlavu důstojníka uprostřed hloučku a nitkový kříž umístil přesně na spánek. Osm set šedesát pět a půl metru, zahlásily červené cifry v horním rohu zaměřovače. Obraz se trochu chvěl, na tuto vzdálenost nebylo divu. Ještě vteřinku střelec korigoval své zaměření, pak natáhl prst ke spoušti a v mezitepu srdce stisknul spoušť.

Puška OP 96 Falcon je české výroby. Váží asi dvanáct kilo a má ráži půl palce. Spolu s puškami Barett a Mc Milan je největší a nejsilnější na světě. Jakmile střelec stisknul kohoutek, úderník zatlačil jehlu do nábojnice, prachová náplň vzplála, puška zařvala a vražedný zpětný ráz mu ji prudce vtlačil do ramene.

Ale to už byl projektil skoro u cíle. Rychlostí devět set metrů za vteřinu zasáhl lebeční kost oběti těsně za spánkem. Prorval se do mozkovny a téměř bez ztráty rychlosti vyletěl na druhé straně pod uchem ven, a o metr dál zasáhl dalšího člověka do oblasti pravé plíce. Zdevastoval šesté žebro a ještě měl dost sily, aby vylétl zády a uvízl v dřevěném obložení boudy opodál.

Je rok 1993. Nádherná a kouzelná Jugoslávie je jen torzem. Slovinsko i Chorvatsko je samostatné, Srbsko relativně klidné, ale v Bosně a Hercegovině je válka v plném proudu. Z krásného Sarajeva, které při konání olympijských her ohromilo celý svět, je město smrti a duchů. Už dávno je obyčejnému člověku jedno, zda je chorvatský katolík, srbský pravoslavný, nebo snad muslim. Každý den je ve městě zastřeleno více než sto lidí. Únosy, vraždy, násilnosti a msty jsou na denním pořádku.

Kdyby se západní svět nestáhl do ulity, už dávno by musel celou situaci nazvat genocidou. Ale kde není žalobce, tam není soudce.

 

„To už přestává všechno“, řval na své muže plukovník Jelačič. „Na naší vlastní základně, uprostřed bílého dne. To už přestává všechno“. Muži se třásli. Plukovník Jelačič byl obrovský chlap co nosil vousy ještě po stalinovsku a nikdy nechodil pro tresty a rány daleko.

„Není možné, opakuji není možné“, řval plukovník dál, „není možné, aby byl náš prostor zasažitelný každým odstřelovačem. Vydal jsem jasné rozkazy o zajištění celého prostoru a tyto rozkazy nebyly splněny“. Otočil se k vojákům zády a vyštěkl krátký rozkaz.

Pět pušek krátce zahoukalo suchými ranami a tělo poručíka se zavázanýma očima pokleslo v provazech.

„Takhle skončí každý, kdo nebude plnit rozkazy pořádně“, zařval znovu plukovník ke svým mužům, „teď jděte a přemýšlejte. Já si půjdu sednout k sobě a nechám otevřené dveře, do večera budu mít na stole návrh, jak se toho střelce zbavit. Ve dvacet nula nula pak bude porada důstojníků. Rozchod“.

 

Plukovník Jelačič velel „dobrovolné jednotce“ bosenských Srbů na periferii srbské části Sarajeva. Všichni jeho muži se přihlásili dobrovolně. Všichni se přihlásili dobrovolně, protože nedokázali snést pohled na své rodiny, které stály před odjištěnými kulomety, zatímco plukovník Jelačič mluvil o obraně vlasti a zrádcích, se kterými nebude mít žádné slitování.

A stejně jako neměl slitování se svými lidmi, neměl už vůbec žádné s nepřáteli. Jeho patroly a přesuny byly vždy lemovány krví zastřelených vojáků, ubitých dětí a umučených žen. Jedna řeč, tři národy, jeden plukovník, hodně krve.

Proslavil se odvážnými průniky do muslimských částí země, kde zajímal důležité činitele a pak posílal jejich prsty k příbuzným, aby získal výkupné. Nedůležité pak střílel na místě. Pokud museli šetřit náboji, nahnali všechny do domů, obstoupili ho a bavili se litím benzínu do oken.

Srbské vrchní velení nakonec raději odstavilo celou jednotku právě k Sarajevu, kde bylo násilností tolik, že jeden plukovník a dvě stovky mužů už nemohli napáchat žádné větší škody. Jednotka tábořila u vesničky na Miljačce a bavila se občasnými výpady na druhou stranu řeky.

Teď však začaly problémy. Před měsícem si jejich tábor vybral za cíl jakýsi odstřelovač a od té doby už neměli klid.

 

„Dovolte pane, abych shrnul situaci“, začal na poradě hovořit poručík Votič. „Během posledních tří týdnů jsme přišli o sedmnáct mužů, vesměs poddůstojníků nebo důstojníků. Všichni byli zastřeleni odstřelovačem a podle ráže pravděpodobně stejnou zbraní, tedy je důvodné předpokládat, že jde o jednoho člověka.

Náš odstřelovač používá pušku Mc Milan, Falcon a nebo Barett a střílí vždycky na velkou vzdálenost. Podařilo se nám najít osm jeho pozic, které použil pro útok. Pokaždé jsme na místě nalezli varování, ať přestaneme s našimi akcemi proti civilistům“.

„Dobrá dobrá“, odpověděl netrpělivě plukovník, „raději mi řekněte, co s tím hodláte udělat“. „Dá se předpokládat, že v současné době si náš střelec dá chvilku pokoj“, pokračoval Votič, „dnes zasáhl předposledního muže z minulého výpadu a posledního jste dal popravit. Pokud přijmeme ten fakt, že všech sedmnáct zastřelených se zúčastnilo akcí v muslimských vesnicích a každý tam zabil nebo jinak popravil nějakého civilistu, nemá střelec v současné době již žádný cíl“.

„Ale my chystáme další výpad“, odpověděl plukovník, „nejpozději pozítří chci vpadnout přímo do Sarajeva a pochytat pár lidí. Potřebujeme zase peníze. V pátek přijede Rosenthal a přiveze nové samopaly a náboje. Potřebujeme milion marek“.

„Možná by bylo jednodušší zřeknout se akcí proti civilistům“, ozval se nadporučík Vrabež, „při vší úctě k Srbsku pane, všichni naši zastřelení buď postříleli nějaké civilisty nebo znásilnili nějaké ženy, či ubili děti. Pokud toto přestane, zřejmě se umoudří i ten střelec“.

„Nerelevantní“, odfrkl plukovník, „jak můžete vědět podle čeho si náš střelec vybírá oběti“. „Tady Votič to už přeci řekl“, odpověděl Vrabež, „dnes stál hned vedle zastřeleného Ulia, měl vyšší hodnost a podle nalezené pozice střelce byl i lepším cílem, ale přesto střelil Ulia, protože při poslední akci podřezal bajonetem ty dvě dívenky“.

„Ty dívenky ukrývaly muslimského vojáka a bylo s nimi naloženo podle práva“, odsekl poručík Votič. Plukovník také zavrčel na souhlas a Vrabež zmlknul. Ano, ukrývaly vojáka, ale proto, že to byl jejich bratr a navíc nebyl ozbrojen. Nahlas však neřekl nic, neodvážil se.

„Ještě stále jsem nedostal žádný návrh, co s tím střelcem budeme dělat“, řekl po chvíli netrpělivě plukovník. „Já mám plán“, pokračoval Votič tiše. „Mluvte“, vyzval ho plukovník.

„Uděláme rychlou akci do některé vesnice s celým mužstvem“, začal ambiciózní poručík, „popravíme několik civilistů a to tak, aby se vystřídalo celé mužstvo. Našemu střelci tak dáme dobrou záminku, aby na nás nadále útočil, protože si pane také myslím, že jde speciálně po těch, co se pustili do zrádců. Až se vrátíme, zavedeme pořádnou pohotovost, umístíme malé jednotky do všech zatím nalezených pozic a navíc si přivedeme několik rukojmí. Jakmile střelec zaútočí, jednoho z rukojmí popravíme, aby to měl pěkně na očích“.

„Při vší úctě“, přerušil řeč Vrabež, „máme jen necelých dvě stě chlapů a perimetr při dostřelu jeho pušky je skoro devět kilometrů, to nikdy nedokážeme uhlídat, kromě toho může být i blíž, takže celou plochu odhaduji na šest čtverečních kilometrů, potřebovali bychom celou divizi“.

„Vrabež má strach“, pokračoval Votič rychle, „navrhuji, aby v mém plánu zůstal na základně a zajistil její hlídání zatímco my budeme na akci“.

Vrabež neodpověděl.

„Dobrá tedy“, řekl po delším přemýšlení plukovník. Umístíme stovku chlapů po dvou na perimetr. Dalších padesát bude mít trvalou pohotovost a ostatní se budou motat kolem buzerplacu s rukojmími. Zítra v noci provedeme přepad“.

Plukovník, nadporučík, poručík a pět podporučíků se rozešlo.

 

 

Střelec se zatím pečlivě připravoval na další akci. Ukryt v polozasypaném sklepě upilovával nábojům špičky a pečlivě je skládal do sedmiranného zásobníku. Rozebraná puška už byla dávno nakonzervovaná a zabalená v kusu hadru. Byl dobrým vojákem. Málokdo to o něm věděl, ale ještě za Tita byl členem elitního komanda Jugoslávské armády a jeho výcvik nevedl nikdo jiný než generál Jankov Drorr z izraelského Mosadu. Věděl, co musí udělat.

Na druhý den odešla jednotka ze základny. Zůstal jen Vrabež a patnáct mužů. Kopali nové okopy a plnili pytle štěrkem. Nad ránem se ostatní vrátili. Hnali před sebou několik vyděšených dětí a polonahých žen. Další muslimská vesnice byla srovnána se zemí. Sedmdesát mrtvých a jedenáct rukojmí. Z toho pět dětí a šest zbitých a znásilněných žen.

„Tak a teď ať se střelec ukáže“, zamnul si rukama plukovník.

Střelec už se připravoval, ale dal si načas. Každý den pozoroval území kolem základny a hemžení všech vojáků kolem. Pozoroval a pak donekonečna přemýšlel o novém plánu. Přešel týden a kradmé a opatrné pohledy mužů se začaly napřimovat, hlídky na perimetru ztratily bdělost a místo pečlivého pozorování teď hrály karty. Stále více lidí věřilo, že střelec buď odešel nebo na něj byl nalezen recept.

Ale střelec neodešel. Měl čas. Vyčkával a v hlavě vylepšoval a zdokonaloval svůj plán.

Na základně zatím Vrabežovi muži kopali stále lepší okopy a stanoviště. Natáhli dráty polního telefonu, rozmístili své tři kulomety, zabednili okna těch několika budov. A občas přinesli něco k snědku vysíleným rukojmím. Jedno dítě zemřelo na jakousi otravu a ostatní už jen apaticky čekali na svůj konec.

Po třech týdnech čekání se střelec rozhodl. Existovalo jenom jedno místo, které mu dávalo jistou naději. Malá skalnatá plošina nad nízkými borovicemi, sama také porostlá, vysoká asi osm metrů. Za skaliskem byly v kamenité půdě vykopány latríny pro mužstvo - z důvodu děsného smradu, byly umístěny asi dvě stě metrů od základny. Kousek odtud vedlo do Milajčky staré poničené kanalizační potrubí ze Sarajeva. Po břiše by se jím dalo prolézt. Byla to jediná možnost. Střelec bude muset projít sítem stráží, vylézt na skalisko, vybrat vhodnou chvíli a vystřelit. Zřejmě tam bude muset pušku nechat a těžko říct, zda se mu vůbec podaří uniknout. Byla to jediná možnost. Leda že by… Ano, teď dostal velmi dobrý nápad. Bylo to velmi drzé, ale tak bláznivé, že to mohlo vyjít.

Přešlo ještě několik dní. Votič, plukovník Jelačič i ostatní důstojníci už začínali věřit, že střelec již svou záležitost skončil nebo že našli díky rukojmím dobrý způsob, jak ho udržet dál. Jen nadporučík Vrabež stále nechával kopat zákopy, posílal muže na patroly a dával čím dál větší porce rukojmím. Během posledních několika dní jakoby zestárnul, zdálo se, že je jediný, kdo se střelce opravdu bojí.

Té noci střelec vyrazil. Po několika hodinách se mu podařilo proplést mezi strážemi, několikrát děkoval jenom čiré náhodě, že nebyl objeven, ale podařilo se mu dostat se na své místo. Zaujal pozici a čekal.

Plukovník Jelačič si toto ráno přivstal. Chtěl si došlápnout na své muže a ztropit bengál a tak byl připraven a oblečen již před kuropěním. Mladý ambiciózní poručík Votič samozřejmě o úmyslu svého velitele věděl už od večera. Ráno jej proto plukovník zastihl řádně upraveného a připraveného podat hlášení. Pak spolu vyšli ven.

Votič chtěl poznamenat, že bude krásné ráno, ale už to nestihl. Plukovníkova hlava se mu rozprskla před očima a zasáhla ho solidní sprška krve a mozkové hmoty. Stačil si ještě uvědomit hluk výstřelu, ale než stačil jakkoli uskočit nebo zareagovat, zasáhla ho druhá střela. Z profilu. Roztříštila rameno i klíční kost, prolétla středem těla, protrhla srdeční aorty a roztrhla se po nárazu do žeber. Suché zapráskání rány už poručík nevnímal.

 

Střelec pustil z ruky pušku, nadzvedl se z lehu na prstech a rychle se doplazil ke kraji skály. Na vteřinku zaváhal, ale pak nechal své tělo přepadnout přes kraj. Nebylo to tak hrozné. Dopadl na zem, podlomila se mu kolena, ale víc si neublížil.

V té chvíli již zarachotil první kulomet a vrchol skály pročísla dávka. Za chvíli se přidal druhý a třetí, ozval se křik, rozkazy a dusot těžkých bot.

 

Střelec se rozhlédl. Ano měl jedinou možnost. Rychle si stáhl kalhoty a zatlačil.

Šestnáctiletý Vasa Damilovič doběhl k latrínám jako první. Pohled, který uviděl, se stal vděčnou historkou, kterou pak vyprávěl celá léta ve všech tavernách a hostincích, kde mu nalili.

„Ano“, říkával, „byla to největší sranda mého života, jak tam náš nadporučík Vrabež ležel posranej na břiše, kalhoty stažený a střílel ze svý pistole do kanálový trubky a křičel: stůj. Nejspíš střelce netrefil, nenašli jsme ho ani, když jsme trubku prolejzali“.

Co dodat? O několik dní později zasáhly mezinárodní síly a jednotka byla rozpuštěna. V těch pár posledních dnech ji vedl hodnostně nejvyšší důstojník, nadporučík Vrabež. Dal propustit rukojmí, rozdělil mezi muže všechny zbylé peníze a ihned po rozpuštění jednotky pak zmizel. Všichni si šuškali, že nedokázal unést tu hanbu, jak byl přistižen s kalhotami na půl žerdi, když se kolem střílelo…