Koronavirové desatero

Vidlákův úvodník: 

Můj bratr Master nedávno zveřejnil na svém fejsbůku následující text. Přijde mi to jako uměřený návod pro běžného člověka bez ohledu na to, jaké má postoje k Babišovi, k elitám či ke státu Je to text zcela apolitický navýsost odborný, ale pochopitelný i pro Jaryna z Horní Dolní. Kdo podle toho jedná, je podle mě občanem na svém místě, který se chová jak náleží a dělá maximum pro to, aby celá ta epidemie odezněla. Bez ohledu na smýšlení, bez ohledu na postoje, kdo se chová podle následujího návodu, je pro mě občanem a vlastencem. Kdo se podle tohoto návodu nechová, naopak ho rozporuje a zdá se mu zbytečný, ten podle mě prohlubuje nejen škody zdravotní, ale i ekonomické a v konečném důsledku i politické. 

A teď už Masterův text: 

Z mého posledního příspěvku by snad někomu mohlo vyznít, že jsem na boj s nemocí absolutně rezignoval nebo, že jsem smířen s tím, že se s věcmi nic dělat nebude, protože vládní nařízení jsou nesmyslná. Není tomu tak. Osobně ale mnohem spíše věřím cestě individuální zodpovědnosti každého jedince, nežli cestě nějakých vládou daných nařízení. Je podle mého názoru obrovská škoda, že se o této individuální zodpovědnosti velmi málo mluví a ve veřejné debatě se nemístně zaměňuje s dodržováním vládních opatření. Myslím si přitom, že individuální zodpovědnost je úplně klíčová a proto bych rád přispěl k tomu, aby se o ní více diskutovalo. Věřím, že osvěta v inidividuální zopdovědnosti může mít ve společnosti větší dopad, než různá podivná vládní nařízení. Pokusil jsem se proto napsat takové "koronavirové desatero," jak se chovat v dobách globální pandemie. V zásadě jsou to všechno opatření, která sám dodržuji. Nedělám si ale nároky na to, že by mnou uvedená pravidla měla být jakkoliv dokonalá. Lepší ale sestavit neumím. Uvítám, pokud všechna ta pravidla v diskuzi probereme. Desatero koronavirových pravidel je tedy následující:

1. S epidemií bojuji tak, jakoby státu nebylo. Neohlížím se na to, co vymýšlí stát za opatření, účinná nebo neúčinná, ale svým dílem přispívám k tomu, abych omezil dopady epidemie v mém vlastním okolí.

2. Omezuji na minimum své fyzické kontakty s ostatními. Jsem si vědom, že všechny kontakty, ani ty čistě přátelské, neomezím, protože to prostě nejde. Ale každý kontakt, který se mi podaří omezit, se počítá.

3. Tam, kde je to možné, se scházím zejména s lidmi, které znám natolik dobře, že si spolu můžeme vyměňovat informace o vzájemném zdravotním stavu. Informace o zdravotním stavu si s lidmi vyměňuji a to i několik dní po uskutečnění kontaktu.

4. U svých kontaktů, které jsem se přes všechno rozhodl navštívit, sleduji jejich zdravotní stav a v případě i drobných příznaků nemoci (rýma, nachlazení, pocit nemoci a podobně) neváhám kontakt raději na poslední chvíli odvolat. Odvolání kontaktu v případě příznaků musí proběhnout zcela bezkompromisně, i když se příznaky zdají být nicotné.

5. V rámci svých přátelských kontaktů provádím neformální trasování. Objeví-li se u nějakého mého kontaktu příznaky nemoci, nečekám na to, až mě odchytne hygiena, nebo až někdo bude otestován, ale raději si sám naordinuji preventivní karanténu. Možná taková karanténa nepřesvědčí mého zaměstnavatele, abych nešel do práce, ale aspoň to nebudu dále šířit mezi svými přáteli. Každý neuskutečněný přenos nemoci se počítá. Takové chování přitom jistě nikomu nebrání plně spolupracovat s hygienou.

6. Patřím-li k mladší generaci, dbám ještě více na ochranu starší generace v mém okolí. Chovám se k nim ohleduplněji a snažím se vyhnout kontaktu s nimi, pokud jsem před tím měl jakýkoliv rizikový kontakt jinde. Ze starší generace ideálně navštěvuji jenom ty nejbližší rodinné příslušníky. V takovém případě si uvědomuji, že jsem jedinou hradbou mezi nimi a nemocí a tak se podle toho chovám.

7. Mnohem lepší je se s někým potkat někde venku, než uvnitř budovy. I venku má asi smysl se vyhýbat místům s vysokou koncentrací lidí, ale považoval bych za nebezpečnější se jenom s jedním kamarádem sejít osobně v obýváku, než se potkat pod vlekem se skupinkou cizích lyžujících spoluobčanů.

8. Rozhodně se nespoléhám na roušky. Lze vést nekonečné spory o tom, jaká je vlastně účinnost roušek, určitě ale platí, že pokud se na ně spoléhám, velmi tím snižuji jejich účinnost. Je-li totiž rouška jakkoliv účinná, není účinnost nijak zázračná, ale spíše minimální. Pokud se rozhoduji mezi tím se s někým buď nesejít a nebo se sejít "bezpečněji" s rouškou, měl bych vždy volit variantu se nesejít. V opačném případě vkládám do roušek větší důvěru, než co roušky skutečně mohou zvládnout. (Mimochodem, sám znám i ve svém okolí mnoho případů, kdy se nemoc roznesla i přes roušky) To jistě nikomu nemůže bránit použít roušku tam, kde je setkání tak jako tak nevyhnutelné.

9. Myslím i na širší dopady celého problému a neomezuji se pouze na zdravotní hledisko. Nepatřím-li k postiženému ekonomickému sektoru, mohu se snažit postiženému sektoru pomoci. I když to není ono, mohu například kupovat ve výdejním okénku své oblíbené restaurace jídlo a jistě mi nikdo ani nebude bránit tomu, abych každé jídlo přeplatil třeba i o stokoruny. Podobně se mohu chovat u prakticky všech postižených sektorů.

10. Používám rozum a snažím se na věc tolerovat různé názory. Netvořím zbytečné konflikty se svými jinak smýšlejícími spoluobčany, které celou společnost jenom úplně zbytečně vysilují. Bojuji tak, abych mohl bojovat i zítra. Vypadá to, že tento boj se protáhne a nemá smysl všechnu svou sílu vyplýtvat v dnešní bitvě, pokud už pak nebudu schopen zítra nastoupit do bitvy další.