Svéráz národního rybolovu na vlastní kůži – Admirál Grog na Volze v roce 2002, díl pátý

Přes Volhu a o tom, jak je to, když generál řekne „kak ja skažu, tak budět“ – Samara – o národních nápojích, nebezpečích plynoucích z hypertrofované pohostinosti – výhody a nevýhody dobrého a špatného místa na stavění lodi – přátelští a nepřátelští domorodci.

Ráno jsme se přiblížili po noci strávené v autobuse k Volze. Cesta byla strašná, všichni jsme hrozně votlemený a vytřesený. Jak jsme silnice směrem do Moskvy celkem chválili, tak se za Moskvou vše radikálně změnilo a cesty příliš cesty nepřipomínají. Jsou plné nástrah, hlubokých děr, neoznačených terénních zlomů. Na jedné takové pasti málem Ríša zlomil autobus.

Světlo nás pomalu křísí z lehkých neklidných mdlob, kterým se spíš podobá spánek v autobuse při jízdě po tankodromu a začínáme vnímat svět okolo nás.

Míjejí nás čím dál tím častěji kamiony převážející osobní automobily. To je neklamná známka, že se blížíme k Togliati, sídlu největšího ruského výrobce os. automobilů. Volha zde u Syzraně vytváří mohutný a u Volhy ojedinělý meandr. Ve vrcholu oblouku je řeka přehrazena Kujbyševskou přehradou, přes kterou vede silnice. Je to široko daleko jediné místo, kde se je možné se dostat na druhý břeh. Na východním břehu Volhy už je to potom po proudu jen 80 km do Samary. Tam chceme dát loď na vodu, a kde prý nás již očekávají Liborovi přátelé ze studií na vojenské škole. Ti už by se o nás dále měli postarat. 

Čím víc se blížíme k přejezdu přes Volhu ke Kujbyševské přehradě, tím jsou kontroly na křižovatkách častější a nepříjemnější. Omonovci na strážních punktech nás v podstatě odmítali pustit dál. Jen díky Sašovým vyjednávacím schopnostem pokračujeme v cestě.

 V minulosti totiž byla Samara „zakázaným městem.“ Byl prý zde a stále je soustředěn obranný a kosmický průmysl a hlavně se rekonstruje silnice vedoucí po koruně Kujbyševské přehrady a smějí tam prý projíždět pouze osobní automobily. 

Ve vzdálenosti asi deseti km od přehrady nás zastavil u jednoho z dalších kontrolních stanovišť omonovec a rezolutně trval na tom, že dál jet nemůžeme. Nepomohli ani Sašovy domluvy a přemlouvání. 

„Ne, nejde to, silnice přes přehradu se opravuje. Musíte do Uljanovska, je to tam jenom 350 km, je to kousek, tam je most, tam Volhu přejedete. Tady se prvně projevil rozdíl ve vnímání vzdáleností nás středoevropanů a obyvatel širé Rusi. U nás, když by zavřeli silnici mezi Zdicemi a Příbramí a na Příbram by se muselo jezdit objížďkou pře Dobříš a tím pádem by se najelo o 20 km více, by člověk radši cestu odložil, než by musel absolvovat takovou nepředstavitelnou štrapáci. A tedy nám ruský policajt v klidu přeneseně řekne: „Je tu objížďka, je to kousek, asi jako z Ústí do Brna a zpátky, jen asi den cesty. Rus je širá.“ 

Jsme z takového sdělení jako správný středoevropané na prášky, vůbec se nám nechce trávit další den v votlemený v autobuse při zajížďce přes Uljanovsk. Co teď. 

„Zavoláme Ďáďu generála aby nám přijel naproti!“ 

Libor zvedá telefon a společně se Sašou mu vysvětlují naší situaci.

„Přijede asi za hodinu. Právě skončil na oslavě narozenin u velitele okruhu, jen se rozloučí a jede.“

Vystupujeme z autobusu, protahujeme ztuhlá těla, rozhlížíme se a vaříme kafe. Při kávě pak hodnotíme naše šance na průjezd přes přehradu. 

Kdyby to bylo v Německu, tak by nemělo smysl spekulovat. Žádný generál byť sebevětší kamarád by nepřistoupil na myšlenku se ve věci angažovat. Rovnou bychom nasedli do autobusu a jeli k mostu v Uljanovsku.

V Čechách bychom si určitě nějak poradili. U nás se policajti nechají ukecat. Rozhodně by nám ale k úspěchu nepomohl generál a bylo by úplně jedno, kolik by měl hvězdiček. 

Tady v Rusku hodnotíme šance ďádi generála na prolomení bariér chránících přejezd přes přehradu vysoko. Armáda má tradičně v Rusku silné slovo a tak věříme, na úspěch muže v kalhotách se širokými lampasy a brigadýrkou se střechou kulatou a širokou jako dlouhohrající deska. A nejsme zklamáni. 

Zanedlouho přijíždí auto s ďáďou generálem. Vystupuje z něj nižší podsaditý muž v plné generálské uniformě. Mírně zavalitý, s bílými vlasy pod obrovským elpíčkem a  důvěryhodným výrazem tváře. Odhadem tak pětapadesát let. Nejdřív se zdraví s Liborem a Sašou, pak vstupuje do autobusu a zarazí se ve dveřích. To dostal facku od smradu v autobuse. Zarazí se, ale řekne si, „Sakra vždyť jsem voják tak musím něco vydržet!“ a udělá krok po schůdcích autobusu nahoru. Tam už na něj čeká v první řadě Pepa Zhovadil. Právě skončil svoji denní porci pobytu za volantem a za krátkou dobu se už stihnul se zhovadit a stát se votlemenýnm. Cpe mu do ruky flašku

 „Ty pěrvyj generál, katorovo ja vižu!“ Řve na ďáďu a cpe mu do ruky flašku.

 “Na zdraví!“ 

To bylo velmi zvláštní prohlášení na Sašou avizovaného důstojníka generálního štábu české armády, nicméně Ďáďa ho přešel bez povšimnutí a věnoval se nabízené láhvi. Znalecky ji potěžkal, prozkoumal etiketu, přiloží ke rtům a zdatně si zavdal.

„Eto to byliny!“ Zkonstatoval znalecky po prvním loku.

„My vás uže oždaly!

„Jejstvujet u Vas kakoj probléma?

„Řekli nám, že nemůžeme jet přes přehradu. Prý jí opravují.“ 

„ŠTO, to ety sabaky skazali?, Zděs ja srazu pamagu.“ Poté nastala scéna, pro kterou by se vyplatilo jet do Ruska i samostatně a kterou Sifon, největší pábitel a vylepšovatel našich příběhu okomentoval, že 

„Vždycky jsem přidával, ale až tohle budu někomu vyprávět, tak budu muset hodně ubírat, aby si nemyslel, že si úplně vymejšlím.“ 

Generál se otočil k veliteli omonovců s napřaženým ukazováčkem v úrovni hrudi. Přistoupil k němu do těsné blízkosti tak, že se mu díval na vzdálenost deseti centimetrů přímo do očí a začal s ním vést velmi milý rozhovor, který se pokusím svojí neumělou Ruštinou zopakovat:

„Pačemu oni nějechájut, što slučilos?

„Što, eto ni vazmožno? Eto zapresčeno?!“

„Ja těpěr tibje skazaju: Etoj avtobus pojechajet srazu přes přehradu, ili ty na 

Čukotce buděš řídit křižovatku s polárními mevědy. I to srazu závtra!“

Velitel omonovců na z znamení porozumění a souhlasu zasalutoval pokynul směrem k hlídce. Závora bránící nám v cestě se zvedla. Ďáďa generál se otočil směrem k nám:

„Kak ja skažu, tak budět!“

„K eqiupažam! Pajechali!“

Nasedli jsme do autobusu a vyrazili následujíce auto ďádi generála k přehradě. 

 

A tak náš autobus vesele upaluje přes „zapresščenik“ k přehradě samozřejmě, že jsme byli upozorněni, že se přehrada a její okolí nesmí fotografovat. Samozřejmě že všichni mají fotoaparáty a kamery připravené, jinak bych se divil a myslel si, že jsou kamarádi nemocní. V jednu chvíli na mne padne mírný záchvat odpovědnosti a mám chuť jejich chování nějak regulovat. Rychle si však zavdám z láhve, záchvat rychle pomine a nechávám vše ubírat se svojí cestou.

Vjíždíme na těleso Kujbyševské přehrady. Ta Volhu spoutává v meandru mezi Togliaty a Samarou. Setkáváme se tady s Volhou poprvé.  A i když jsme byli připraveni na to, že je Volha veletok, jsme ohromeni. Pod přehradou je řeka široká tak jedena půl kilometru. Z pod přehrady tak 40 metrů pod námi z elektrárny vyvařují masy vody. Nad přehradou je obrovské nedohledné jezero.

Samotná silníce přes korunu přehrady je skutečně v nedobrém stavu a opravuje se. Přesto je tu hustý provoz a sem tam projede i náklaďák, což značí, že to s tím zákazem přejezdu pro náklaďáky a autobusy nebude až zas tak dramatické. Fotoaparáty cvakají, kamery vrčí, vše je zadokumentováno pro budoucí generace.

Na levém břehu za přehradou zahneme doleva po proudu. Do Samary je to jen 80 kilometrů a nám po dlouhých 2800 kilometrech strávených v autobusech konečně už skoro hej. Jsme u cíle a zároveň na začátku. Všichni jsme sice „votlemený“, ale tak nějak příjemně. 80 kilometrů po čtyřproudé, na ruské poměry výborné cestě uběhlo jako nic a za chvíli už vjíždíme následujíce auto Ďádi generála do Samary.

Proplétáme se za ním ulicemi Samary, zašlého města nevybočujícího z ruského průměru, až nás zavede na malé náměstí s monumentálním sousoším uprostřed. Jak se dozvídáme od našich průvodců, jde o Čapájeva, pro nezasvěcené legendárního kamandíra kozáků bojujících v občanské válce po bolševické revoluce na straně rudých. Rozhlížíme se, protahujeme své cestou ztuhlé údy, konečně to máme za sebou, jsme na místě. Následuje skupinové foto pod Čapájevovou sochou a pak překvapení: Ďáďa generál pro nás, quazipříslšníky českého generálního štábu přichystal přivítání. A to v donedávna přísně tajném Stalinově podzemním bunkru. Jdeme do starší budovy a sestupujeme po točitých schodech do podzemních prostor. Hloubka pod terénem , do které sestupujeme, je podle komentáře našich průvodců 57 metru. Historie bunkru sahá do roku 1941, když Němci stáli pod Moskvou a nebylo jisté, zda se je podaří odrazit. Tehdy byly z Moskvy odstěhovány všechny zahraniční zastupitelské mise a to právě do Samary za Volhu. Se Samarou bylo počítáno, jako se záložním hlavním městem. Bunkr byl vybudován ve vší tajnosti. Vydolovaný materiál byl z domu vynášen po nocích v pytlích upevněných pod kabáty a byl rozptylován do Volhy, aby ani náznakem nic neprozrazovalo probíhající stavbu. V bunkru se měli odehrávat porady Stalina s ruskou generalitou a mělo se odtud rozhodovat o dějinách.

Teď jsme se tedy posadili do křesel ke stolu, u něhož sedávali generálové a Stalin, necháváme se fotit u Stalinova psacího stolu a posloucháme výklad našich hostitelů. Poté jsme odvedeni ze zasedací místnosti do vedlejšího salónku, kde je připraveno pohoštění. Lahve vodky, kelímky, nakrájené ovoce. Vše má mírně slavnostní ráz. Láhve vodky se  načínají a kelímky plní. Ďáďa generál se chystá k přípitku. 

 

Když jsme se chystali do Ruska, všichni jsme měli mírné obavy z konzumace ruského národního nápoje – vodky. Pro nikoho z nás totiž není normálně vodka obrazně řečeno ten správný šálek čaje. Bylo nám zcela jasné, že se v Rusku její konzumaci dozajista nevyhneme, tak jako jsme se nevyhnuli konzumaci jiných národních nápojů v jiných zemích, které jsme navštívili. V Rumunsku to byla cujka, pálenka z ovoce, na Slovensku borovička, atd. Ne, že bychom se kořalky jako takové báli, to se nedá v žádném případě říci. Potýkáme se s ní, jak se dá. Kořalka z nás činí kašpárky či odborníky na politiku, dodává nám odvahy k nepředloženým činům, pohazuje s námi, prohání nás trním, mlátí nám hlavami o stůl, straží nám pod nohy haraburdí, způsobuje nám na těle šrámy, boule a odřeniny, takzvané „od žízně“, vše podle toho, jak intenzivně a dlouho se sní v ten daný okamžik kamarádíme. 

Nejčastěji se potkáváme s rumem – a jako s hlavní ingrediencí grogu, našeho milovaného kultovního nápoje. Grog už nás několikrát zachránil před trudnomyslností, když nám na lodi byla zima, pršelo a nám se stýskalo po pohodlí a teple domova. 

Z vaření grogu se na palubě vyvinul obřad. K jeho přípravě je třeba povel. Ten musí zaznít z můstku, od admirála, kapitána, nebo službu konajícího kormidelníka – jink grog nemá následovně tu správnou chuť. „Vařte grog!“ Na tento povel kuchař v kuchyni postaví na kamna velkou, pětilitrovou konev, prastarou pamětnici začouzených hospod za první republiky. V ten samý okamžik všichni groguchtiví zašmátrají ve svých skrýších mezi haraburdím a připraví své hrnečky. Ze zásob se vyndá příslušné potřebné množství láhví rumu, tolik, aby bylo zaručeno, že grog nebude slabý. Pak následuje napjaté očekávání. Topič přiloží do kamen, upraví tah, aby se ohřev vody v konvici co možná urychlil. Pak přijde očekávaný okamžik. Voda přejde ve var a kuchař jí zalije rum rozlitý v hrnkách. Hbité ruce natěšených lodníků si přitáhnou šálky a postarají se o to, aby všechny doputovali ke roztouženým majitelům i na nejodlehlejší části lodi. 

Z horkého grogu se za svinského počasí nejprve radují ruce. Mazlivě přijímají teplo objímajíce plášť hrnku. Chřípí nasaje vůni pohody, tu známou vůni připomínající maminku pekoucí vánoční cukroví. Pak přijde vyvrcholení, lok teplého nápoje dávajícího zapomenout na panující slotu. Trudnomyslnost s každým dalším lokem ustupuje. Nahrazuje ji postupně pocit pohody. To se samozřejmě nepodaří na jeden povel - celou proceduru je zapotřebí opakovat až do úplného vyladění nálady posádky.

Další oblíbenou kořalkou na palubě je slivovice a její různé mutace z plodů našich ovocných zahrad. Nejvíce ze zahrádky Vašíka Klabíka, jednoho z našich seniorů, horlivého zpracovavatele ovoce, který je při každé sklizni ve sporu se svojí ženou o to, jaká část se zpracuje na kompoty a jaká část se zkapalní. Dalším stálým dodavatelem slivovice je Tonda, jehož slivovice si získala pověst ve Finsku, kde zdatně pohubila všechny domorodce, co snízadali. Slivovice je nejlepší bez diskuzí moravská. Tu zřejmě měl ve svých čutorách v roce 1621 už pověstný poslední prapor Šlikových Moravanů, kteří v bitvě na Bílé hoře jako poslední ze stavovských vojsk hrdinně bojovali u zdi letohrádku Hvězda. Je naprosto jisté, že slivovice nabuzuje statečnost. Slivovice se pije „do první krve“, jak by se to dalo vyjádřit terminologií duelantů.

 

S vědomím, že „jsem sakra chlap a ten sakra musí něco vydržet“ beru do ruky stejně jako ostatní kelímek s vodkou. 

Ďáďa zvedá svůj kelímek a vede řeč. Vítá nás, a rozvádí důvody, proč je dobře, že jsme tady, a proč by bylo špatně, kdybychom nedorazili. Celkem vydrží mluvit asi 3 minuty, pak připozvedne kelímek. „Za zdarovie“ Na ten povel vypijeme vodku v kelímku. V celku nutno říci, že jsem příjemně překvapen. Vodka má příjemnou chuť, „to se dá vydržet“, říkám si.

Zde jsme se poprvé setkali s ruským zvykem před každým napitím pronést řádný přípitek, aby bylo všem i neškoleným jasné, proč se vlastně pije a byl v tom nějaký řád. To se všem zdá docela sympatické a okamžitě tuto ruskou zvyklost akceptujeme. Za nás se ujímá povinnosti pozvednout kalíšek a pronést přípitek Libor – zná se nejlépe s hostiteli a mluví z nás nelépe rusky. Poděkuje mstitelům za skvělé přivítání, vítečné pohoštění a hlavně za všechnu pomoc, které se nám až do této chvíle od našich ruských hostitelů dostalo. Nedal se zahanbit, co se do délky proneseného přípitku týče a znovu se kelímky zdvihají a obsah pohárků mizí v našich hrdlech. Doopravdy to není tak špatný, ba jsem připraven ve shodě s ostatními konstatovat, že ta vodka, kterou právě pijeme, je zaručeně o mnoho lepší, než vodka, kterou jsem kde pil doposud. 

Řada přípitků pokračuje, připíjí Ďáďův zástupce, sympatický důstojník a pak se odhodlávám já. Několikátá vodka mi dává odvahu použít svojí školní Ruštinu a dávám dohromady přípitek o ruských dálavách, které jsme cestou sem procestovali a že jsou daleké dlouhé cesty mezi městy ale krátké mezi srdci. „Uf!“, oddychnu si, když ze sebe přípitek vysoukám. 

„Je naprosto zřejmé, že by stačily ještě dva tři přípitky a odrecitoval bych bez problémů v originále celého Oněgina“ Dělím se o své pocity z účinků vodky a specifické atmosféry uvítání.

„To už jsem zažil“ Komentuje pocity z uvítací trachtace Sifon. „To mi něco připomíná. Když jsme v 82. lezli po horách na Kavkaze a dostali jsme se tam kousek od Minerálnych vod na návštěvu do rodiny jednoho z místních horolezců. Byli jsme pozváni na večeři, já a Šklebák. Ta se odehrávala v domě rodiny u malého letiště za městem. Okolo bohatě nakrytého stolu se shromáždila kromě nás a rodiny našeho hostitele i celá širší rodina včetně starců a dětí, což čítalo asi 30 lidí. Podle kavkazské tradice mohl začít trachtaci pouze nejstarší muž z rodiny, což také učinil přípitkem stejně jako zde. Jen skleničky kořalky byly o poznání větší a byli jsme předem poučeni, že odmítnutí přípitku je nesmazatelná urážka a tak jsme se všemožně snažili nikoho neurazit. A že jich bylo. Dvěstěletý prapradědeček, jeho čtyři synové, houf jejich synů a dva houfy synu těch synů – tam, když jsme se v průběhu večera dopracovali, bylo mi už úplně jasný, že náročnost kavkazské oficiální rodinné hostiny na naši počest je vysoko nad našimi možnostmi ji přežít a že v nejbližší době buď někoho nesmazatelně urazím, nebo strašně pozvracím. 

Když už mi bylo nejhůř, přišel jeden z významných členů rodinného klanu s návrhem, že se půjdeme podívat ven, že nám ukáže překrásné scenérie Kavkazu. To mi připadli jako spásný nápad a jediná možnost, jak uniknout smrtonosným zdvořilostním přípitkům. Okamžitě jsem souhlasil a vydal se s ním ven. Šklebák již nebyl sto se s námi na procházku vydat, ani souhlasit. Vydali jsme se nejistým krokem směrem k letišti a já jsem s hrůzou z rozhovoru, který jsme spolu vedli, zjistil, že si mám překrásné scenérie Kavkazu prohlednout z letadla.  A on ho bude pilotovat. 

Co se týče stavu opilosti, byl na tom zhruba jako já.  To znamená kousek před bezvědomím a tak se mi ten nápad s překrásnými scenériemi Kavkazu nezdál i přes opilost úplně skvělý. Pokusil jsem se namítnout něco ve smyslu, že už je večer a že už na to nebude vidět, ale můj průvodce překrásnými scenériemi Kavkazu nepřipustil žádné námitky. To že si nemohu nechat ujít a rezolutně mne vlekl k letadlu. Když jsme dovrávorali k stařičkému dvouplošníku, nacpal mě do něj a připásoval mě pevně na sedačku, asi abych mu nemohl utéct.  Což s ohledem na můj stav byla naprosto lichá obava. Sedl si za knipl, přičemž než se tam dopotácel, dvakrát upadl. Strčil nejistě šátrající rukou klíček do zapalování a vítězoslavně se na mě podíval a otočil s ním. Motor zaburácel. „Pajechali!“ Dál si vše vlivem zesilujících účinků vypité kořalky pamatuji už jen velmi matně. Rozjeli jsme se po startovní dráze a vznesli komíhavě se směrem k horám. Nabrali jsme výšku, přičemž hory se k nám přiblížily, tak že se skutečně dali velmi dobře pozorovat překrásné scenérie Kavkazu a to z blízkosti, která ve mně začala vzbuzovat čím dál tím větší úzkost. Když už jsme byli tak blízko, že bylo zřejmé, že v příštím okamžiku do překrásných scenérií Kavkazu narazíme a já začal strachy řvát, můj průvodce a pilot zatáhl za knipl. V čelním skle letadla se namísto hradby hor objevilo večerní nebe. Tento manévr mi vysloveně neudělal dobře. Ještě, když jsme poté co jsme se postavili s letadlem na ocas sklouzli po křídle do hlubokého údolí mezi horami, řekla si kořalka v mém žaludku že už ve mně nebude, že se chce také podívat na  překrásné scenérie Kavkazu. Jak si řekla, tak taky udělala a to je to poslední co si z letu nad překrásnými scenériemi Kavkazu pamatuji.

Když jsem přišel k sobě a odevřel oči, svítilo sluníčko. Ležel jsem na zadní sedačce starého auta odstaveného u rozjezdové dráhy letiště. V první chvíli, když jsem se matně upamatoval na včerejší kavkazskou oficiální rodinnou hostinu a následný večerní let za překrásnými scenériemi Kavkazu, jsem si myslel, že jsem v kabině letadla a že jsme se asi zřítili. Ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, bylo mi jasné, co se asi přihodilo.