Neutopické zemědělství - zima

Nejprve krátce na úvod...

Ano, jsem poněkud připraven na případný problém se zásobováním, výpadek v dopravní obsluze, ba dokonce bych nějakou dobu vydržel i při  výpadku elektřiny. Ale i s plným rancem štěstí bych svou osobní výdrž odhadl asi tak na čtrnáct dní. Pak už by začalo být ouvej i vesnickému Vidlákovi. 

Mé články vám mají přiblížit, co to znamená dělat skutečné doopravdové soběstačné zemědělství bez vlhkých snů o permakultuře nebo superzdravých potravinách, které samy padají do klína, nepotřebujeme k tomu žádný benzín ani elektřinu ba ani práci a všichni budeme šťastní, zdraví a všem bude dobře. Píšu o době, kdy lidi dřeli do úmoru, aby byli soběstační, dopláceli na to zdravím, úmrtností dětí a osobní závislostí na libovůli malého diktátora, který do slova a do písmene rozhodoval o jejich životech.  Píšu o tom proto, že ještě žijí poslední pamětníci této doby. 

Pokud se zeleným soudruhům podaří nastolit jejich utopii, nebo pokud se kapitalistickým globalistům podaří všechno rozhasit a zvládnou pořádný krach, pokud se na nás navalí nějaké brutální sankce, pokud se zadaří udělat pořádný blackout a zakázat nejen uhelnou, ale i jadernou energii, nebo pokud si to prostě poděláme sami svojí nevzdělaností a neschopností naučit další generaci užitečným dovednostem (na tohle bych si vsadil nejvíc) tak se vrátíme do časů příšerného, ale  soběstačného a velmi ekologického zemědělství. Ti šťastnější budou dřít dřít a dřít od rána do večera a poslouchat svého pantátu a budou odevzdávat daně něčemu, co se  třeba alespoň trochu bude podobat státnímu útvaru. Ti méně šťastní budou poslouchat svého mafiánského kápa v něčem, co se bude podobat Islámskému státu. Ti zbylí budou mrtví.  

Nevěříte? Vlk kdysi publikoval jakéhosi autora, který projel Donbas ve válečném stavu a největší dojem na něj zanechal děda, který bez ohledu na válku plel na svém políčku brambory. Přečtěte si to. Stejně tak Rusové přežili devadesátá léta na svých záhumencích. Tedy ti šťastnější. V Rusku ale celkem není s volnou zemědělskou půdou problém.  U nás by to bylo horší. 

Dnes to bude o zimních pracech skutečně ekologického a soběstačného zemědělce bez nějakého přikrášlování. 

V prosinci a lednu byly zabijačky. Zajistit si maso na vánoce, vyškvařit si co nejvíce sádla pokud možno na celý rok, zakonzerovovat nebo vyudit nějaké to maso. Jakmile klesly teploty, povolával se řezník - kruponář a jelo to. Zabijačky se konaly prakticky každý den, zabijačkové produkty ve formě výslužek kolovaly po celé vesnici, takže v prosinci a lednu se celkem všichni slušně najedli. Ti nejchudší a děti chodili vypomáhat k těm bohatším a protože jitrnice a jelita nevydrží moc dlouho, musejí se rozdávat po sousedech a sousedi pak zase rozdávají při svých zabijačkách.  

Z každého prasete se platila daň formou kruponu. To je ta nejkvalitnější kůže z vepřových zad. Musí se umět odborně stáhnout, nesmí se narušit třeba pařením v neckách, prostě se to musí s kruponem umět. Mám doma ještě starou učebnici, párkrát jsem to s kruponem zkusil, ale neumím to. I tenkrát proto byl u každé zabijačky profesionál řezník, který svým umem zajistil čistou rychlou práci, co nejmenší ztráty na mase i sádle. Vyplatilo se to. Ŕezník už tenkrát chodil s brašnou ve které měl nože, nástroje na oškrábání a mlýnek. Překvapio mě to - ale mlýnek na maso si nosil řezník sám. Točení klikou se ujal nějaký starší kluk, který si tím vydělal na večeři pro celou rodinu. Nadřel se. Tehdejší řezníci uměli střívka nabíjet prejtem prostě v dlani. Nepoužívali žádnou nabíječku - navlékli si střevo na prsty a dlaní prováděli pohyb v podstatě opačný než při dojení a z ruky jim lezla hotová jitrnice. Dodnes je to pěkná machrovinka. Pokud je mezi vámi někdo, kdo to umí, má u mě otevřené dveře. Zásobím ho chlastem na slušnou cirhózu jater, když mě to naučí. 

Maso se nakládalo do škopku, zalévalo slaným lákem a nechalo se proležet na uzení a na pečínky. Jak vidno už před sto lety se maso křehčilo pomocí vody. Ale pravda je, že cena masa se odvíjela od skutečného masa a ne od jeho naducání vodou. Úprava se dělala až po zvážení. Po několika týdnech ve škopku se maso udilo, zavařovalo nebo dávalo do konzerv. Konzervace už byly poměrně běžná - plechovka pak ve sklepě vydržela klidně do podzimu. Ale pokud se nedalo pozor a udělalo se to špatně, vyvinul se botulotoxin a rodina byla po smrti... Ono je to na konzervě vždycky poznat, ale lidi byli chudí, škoda plýtvat jídlem a tak občas zamhouřili oči a dali si maso z nafouklé plechovky a bylo to jejich poslední jídlo.

Nejdůležitější ale bylo sádlo, protože bylo na všechno. Mazalo se na chleba, mazaly se s ním boty, všechno se na něm peklo i smažilo. Zkuste si udělat vdolky na oleji a na sádle. Rozdíl poznáte na první kousnutí. Použité sádlo se shraňovalo a dělalo se z něj mýdlo. 

Na začátku zimy se také vybily nadbytečné slepice, kůzlata, telata, krávy, býci, krůty, králíci a vůbec všechno co by přes rizikovou část roku potřebovalo žrát a nebylo by co. Vesnický člověk se masa najedl do sytosti v podstatě jen v zimě. Zhruba od mikuláše do masopustu se dostalo zpravidla i na nejchudší, protože těm ostatním už maso lezo krkem. 

Jak skončily zabíjačky a povolily nejhorší mrazy, vyvážely se senkrovny. Tedy žumpy. Kdo měl nějaký chlév nebo stáj, ten měl někde vedle i příslušnou jímku do které celý rok natékala močůvka. Podobně by mělo být vystrojené i každé hnojiště - hnůj by měl být na neprosákavém povrchu a voda by měla natékat do jímky.

Jakmile to bylo možné, zapřáhly se fasuňky se sudy, ti větší měli už něco podobného dnešním fekálním vozům, jen to táhli koně. V prvé řadě se močůvka navezla a vykropila na ozimy - bylo nutné to udělat ještě v zimě, protože na jaře by dusík v močůvce pole spálil podobně jako přehnaná dávka průmyslových hnojiv. Dělalo se to za mrazu, aby se močůvka nevsákla moc prudce, ale něco se ještě odpařilo nebo aby ji rozředil sníh. Zároveň močůvka dodala i první vodu - protože v zimě se prakticky nic neodpařuje a i když jsou u nás prosinec, leden a unor nejsušší měsíce, jsou důležité pro podzemní vodu. Téměř vše co v těchto měsících spadne, to zůstane v půdě. 

Pokud ještě nějaká močůvka zbyla, vyvozila se na pole kde se sely brzké jařiny - tedy především na ječmen. Kukuřice se moc nepěstovala, hlavně pro krmné účely. Ve špatném roce se zpracovala na siláž, v dobrém se nechala na zrno. 

Pak už se rozhazovala průmyslová hnojiva. Tenkrát ještě neřešili množství dusíku v hnojivech - dusíku mělo pole dost od podzimního zaorávání hnoje a od močůvky. Používalo se nejčastěji guáno, které je bohaté na draslík a fosfor, což jsou spolu s dusíkem nejdůležitější prvky pro výživu rostlin. Ale brambory třeba potřebují hodně síry, takže už tenkrát se používaly různé sírany, nebo alespoň hnědouhelný popel. 

Mimochodem - sírany se díky postupující průmyslové revoluci prakticky přestaly používat, protože síra díky kysleým dešťům padala z oblohy sama. V druhé polovině dvacátého století díky tomu téměř vymizely plísně na ovoci nebo vinné révě, ale zase to škodilo v horách smrkům. Pak se elekrárny odsířily a odloučený materiál se vozí opět na pole přímo, ale zpravidla jako nějaká sloučenina dusíku, což se dneska dělá se vším - ať dáváte na pole co dáváte, vždycky je v tom i dusík, protože ten v půdě ubývá, odpařuje se a přitom je to nejpotřebnější prvek pro stavbu rostlinného pletiva a je to základ dnešních výnosů. 

Dnešních výnosů se dosahuje především tím, že rostlina má k dispozici tolik dusíku, kolik by jí příroda nikdy nebyla schopná dát ani kdyby se pole hnojila hnojem každý rok. Proto byly tehdejší výnosy třetinové i čtvrtinové oproti dnešním. 

Pak už se čekalo na jaro... jakmile oschly hroudy, začalo se vláčet, urovnávat a připravovalo se na setí. Hospodyňky už předpěstovávaly zeleninu krátkých dní - špenát, ředkvičky, hrášek a podobně. V našich krajích šlo o to zasadit vše včas, aby se stihly jarní deště, které přicházejí v druhé půlce března. Pak zpravidla bývá delší suché období. 

Mezitím se samozřejmě stříhaly vinohrady, ořezávaly se ovocné stromy, zpracovávalo se dřevo na topení, opravovalo se zemědělské náčiní, když to šlo, jezdilo se do mlýna. Mlátičky ještě také byly v provozu, domlacovaly se poslední snopy, fukary dočišťovaly zrno, hospodáři se snažili moc neprodávat, protože cena stoupala a čekalo se na jaro, kdy se za obilí dostalo víc.

A vyměňovalo se osivo. To byl dobový způsob, jak si zajistit výnos. Už při žních sedlák dbal, aby se nejlepší snopy z nejlepších polí dostaly stranou. Ty se vymlátily co nejšetrněji, zrno se proselo aby zůstaly jen nejlepší zrna, uložily se na to nejsušší místo, protože pokud stoupne vlhkost, v zrnu začnou ihned probíhat klíčící procesy. A v zimě se pak vyměnily na co největší vzdálenost. 

Měli tenkrát odpozorováno, že výnos ze zrna popstupně klesá a dá se to řešit tím, že se zrno přemístí ideálně do jiného typu půdy i podnebí. Existovala na to celá pořekadla, dnes už je to pasé, neberte mě proto za slovo, ale tuším že pšenice z těžké půdy musela do lehké půdy na teplejším místě. Pšenice z lehké půdy musela do těžké půdy a nezáleželo na teplotě. Pšenice z říční nivy potřebovala drsné zacházení a na nivu musela jít pšenice z tepla. Sedláci zpravidla měli ty výměny dávno vymakané a zajištěné "na věčné časy", takže v zimě formani převáželi pytle s osivem. Zrno které prošlo při převozu mrazem navíc po zasetí lépe rostlo. Ale neplatilo to absolutně. 

Dědeček vzpomínal, že byly roky, kdy doorával poslední pozemky na Nový rok. Na podzim se to nestihlo a zima byla tak mírná, že to šlo. Svým způsobem v zimě nevadily ani velké mrazy, ani mírné zimy. Vadily velké a prudké teplotní výkyvy a holomrazy. Pokud teplota klesla pod -10°C a pole nebylo pokryté sněhem, začaly být ozimy poškozené. Pokud to trvalo dlouho, zaorávalo se to zjara a dávalo se něco jiného - zpravidla brambory. 

Hospodáři samozřejmě starostlivě sledovali především koně. Ono je to takové zvíře na nic... sice dobře táhne, ale je choulostivé na krmení i péči. Dědeček sice koně miloval, ale když pak hospodařil sám, pořídil si raději voly. Ti byli mnohem více bezúdržboví. A když bylo možné koupit použitelný traktor nebo motorový pluh, dost rychle si to hospodáři pořizovali i na dluh. Kůň se prodal a ušetřené peníze za krmení bez problémů splatily traktor a ještě zbylo.  Navíc stačil jeden traktor pro několik hospodářů. Zpravidla se to řešilo tak, že příbuzní navzájem spolupracovali. Jeden koupil traktor, další parní mlátičku, třetí fukar... a tak podobně...

Když v roce 1950 přišli komunisti zakládat ve Vidlákově JZD, tak jim místní vysvětlovali, že přišli s křížkem po funuse, tehdejší mladí moderní a dynamičtí jinoši tehdy učili místní sedláky něčemu, co oni už padesát let dělali tak tomu jen začali říkat kolektivizace a zrušilo se všechno co mělo smysl. 

 Oni ti sedláci totiž svoje závazky "kontrolovali korunou". Sousedi si za vzájemné služby vzájemně platili (samozřejmě mimo berňák) a tak bylo jasné co kdo komu a jak.  JZD pak vzniklo zcela dobrovolně, protože většina sedláků to tak stejně dělala. Problémy nastaly, až se předsedou stal nějaký komunistický kádr z Kraje. Kdyby soudruzi komunisti nebyli blbí a byli ochotní trošku čekat a uplatňovat soft power, během dvaceti let by se k formě družstva nebo jiného podílového vlastnictví stejně dospělo.

Jak vidíte, každý zemědělec prchal od soběstačného zemědělství co mu síly a peněženka dovolila a vysloveně se těšil na to, až bude spolupracovat s kapitalistou na mechanizaci a s bankéřem na financování té mechanizace. Tehdy ještě měli radost z průmyslových hnojiv i agrochemie a byli rádi, že to mají, protože to dost řešilo hladomory.  Samozřejmě nemohli tušit, že za pár generací se vytratí nejen znalosti o soběstačnosti, ale také úcta k půdě a nakonec i úcta k práci. Že jednou jejich potomci dostanou půdu v restitucích a tu nejcennější věc na které se nadřely desítky generací - úrodnost - během jedné generace vydojí na suchopár.