Henderson připlouvá

Někdy před patnácti lety jsem od jednoho kamaráda dostal poměrně podrobný návod, jak založit neziskovou organizaci. Tenkrát jsem se pokoušel o historický šerm a chtěl jsem na to dostat nějaké dotace. Návod jsem prostudoval, napsal podle něj stanovy, ty jsem zaregistroval na ministerstvu vnitra a ejhle... měl jsem s kamarádem Ekonomickým migrantem vlastní neziskovku na kterou jsem jednou dostal od města dotaci pět tisíc korun a pak se mi narodilo první dítě, pak druhé a pak už nebyl na nějaké mávání mečem čas. 

Na druhou stranu jsem se naučil psát stanovy, které prošly ministerskou kontrolou a protože jsem tehdy měl i další romantické touhy, podlehl jsem pokušení založit si další neziskovku, tentokrát mnohem více recesistickou ve snaze zjistit, co úřední šiml ještě snese. 

I zrodilo se Sdružení pro osídlení ostrova Henderson. Sdružení dodnes existuje, jsem stále jeho předsedou a i když nikdy nevyvinulo jinou činnost než ustavující členskou schůzi, nikdy se nerozpustilo. Na tehdejší romantickou dobu pozdního mládí s dojetím vzpomínám. 

Pro ty z vás, kdo nevite vo co gou... V jižním pacifiku existuje soustroví Pitcarinových ostrovů patřících Velké Británii. Na ostrově Pitcairn dodnes žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty. Je jich tam asi padesát, jsou trochu šáhlí a před časem tam měli kauzu zneužívání mladých holčiček. Asi mysleli, že jsou od Londýna dost daleko, aby si mohli vyhodit z kopejtka. Nevím jak to dopadlo, každopádně nad osídlením se už mnoho let vznáší otazník. 

Zhruba 300 km od ostrova Pitcairn se nachází největší ostrov soustroví - Henderson. Je to prastarý vápencový útes ovšem zdvižený horotvornými procesy asi třicet metrů nad hladinu moře, přičemž tvoří nepravidelný čtyřúhelník o rozměrech cca 5x 10 km. Ostrov byl kdysi osídlen polynésany, ale před objevením bělochy byl zase opuštěn zřejmě proto, že se na něm nenachází přirozená nádrž sladké vody. Na ostrově sice často a vydatně prší, ale porézní vápenec nezajistil žádné jezírko. 

Ostrov je neobydlený, je na něm vyhlášená přírodní rezervace, je málo zasažen lidskou činností a pro novodobého robinsona je zaslíbenou zemí. Stejně zaslíbenou zemí je i pro novodobého kolonistu odkojeného Verneovým Tajuplným ostrovem. Je dostatečně veliký, aby stál za to, roste na něm santálové dřevo, což je základ pro průmysl s vysokou přidanou hodnotou, nedá se k němu připlout velkou lodí kvůli podmořským útesům. Je mimo oblast tajfunů, rozdíl mezi létem a zimou je minimální. Ostrov má dost kokosovníků i jiných rostlin k jídlu, umožňuje snadný rybolov a má nádherné písečné pláže i drsné útesy. 

Proč to všechno píšu...

Kdysi jsem se vážně zamýšlel nad situaci, kdy by bylo nutné utéci. Nad Evropou se stahují mračn a vlastně i globálně to moc pozitivně nevypadá. Napravo rakety, nalevo rakety, multipolární svět především znamená že místo jednoho nebo dvou velkých hajzlů jich ted máme víc a jejich ambice jsou násobně větší než jejich reálný vliv. Lidi jsou stále rozeštvanější a jednoho dne může být Česká republika dost hnusné místo k životu. 

A tak jsem začal přemýšlet, jaké jsou možnosti a jaké vlastnosti by muselo mít místo, které by mohlo být relativně bezpečné. Došel jsem k následujícímu: 

1. Mělo by být na jižní polokouli. Tam je všobecně míň lidí a tím pádem míň míst kam poletí atomovky. 

2. Mělo by být na periferii. Žádný strategický průliv, žádná místa v centru dění. Někde, kam se nevyplatí vést královská tažení. 

3. Mělo by být bez surovin. Žádná ropa, žádné diamanty ani fosfáty. Nic o co by mohly mít velmoci a korporace zájem. 

4. Mělo by být pod rozlišovací schopnost. 

Vsadím se, že podobných míst je na svět víc. Ale ostrov Henderson z toho vylezl skoro automaticky. Mimo lodní trasy, žádné suroviny, žádný průmysl, daleko k nejbližšímu velkoměstu. Pokud budete jednoho dne utíkat a nebudete vědět kam, zkuste to. Mohlo by se vám tam líbit. 

Včera večer jsem si tak nějak uvědomil, že možná nebude nutné nikam zdrhat. Takový Henderson začínáme mít i tady u nás. Počítejte se mnou... 

1. Nejsme sice na jižní polokouli, ale jinak jsme v místě, které už není ničím zajímavé. Naše pohraniční hory ve věku dronů už nehrají takovou roli. Navíc každá rozvojová země má lepí dálnice než my. Pokud by chtěl Putin do Berlína nebo Merkelová do Moskvy, mají mnohem lepší trasy které nás spolehlivě obcházejí. Sice to máme blízko k atomovým cílům, ale není holt nebe bez mráčku. 

2. Plynovody jdou po dně Baltu. Ropovody také pomaloučku polehoučku mají i jiné trasy. Není tu nic, kvůli čemu by nás velmoci potřebovaly. Ostatně i ten slavný americký radar tu nevznikl nikoliv díky odporu veřejnosti, ale prostě ho potřebovali umístit blíž k Rusku a my jsme moc daleko. 

Nemáme žádnou armádu, která by stála za řeč. Může si nás zabrat kdykoliv kdokoliv... ale proč by to dělal že? 

3. Nemáme už žádné suroviny... kromě trochy uhlí, které ale těžíme draho a navíc od uhlí se ustupuje. Jsme montovna, která kdykoliv může být odstěhována kamkoliv na planetě. Nic cenného už tu nevlastníme, půdu jsme si nechali vydrancovat a to co je ještě pořád naše, to nám jaksi nemá kdo ohlídat. Takže jako bychom to neměli. 

4. Jsme pod rozlišovací schopnost. Dokonce i pod rozlišovací schopnost afghánských uprchlíků. 

Prostě začínám být zase vidlácky optimistický (v každém průseru vidím nějakou drobnou perličku), že to možná celé není špatně. Třeba si nás prostě nevšimnou. Třeba jim nebudeme připadat důležití. Prostě nás nechají být, protože tu není nic, co by se jim v jejich globálních snahách o nový světový řád hodilo. 

Možná budeme jednou děkovat všem Klausům a Babišům, jak bylo dobře že to tu nechali rozkrást... že jen díky tomu jsme zase jednou přežili.