Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala.
Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.
Poprvé jsem ji potkal, když jsem táhl hromadu právě nafasovaných věcí ze skladu. V náručí pracovní bagančata, gumáky, nepromokavou kombinézu, dvoje montérky, ručník, za sebou jsem táhl basu na kolečkách, přetíženou nářadím. Přemýšlel jsem, kam a jak právě nabyté poklady uskladnit.
Přiskočila a otevřela mi dveře z chodby na svačinárnu. Poděkoval jsem jí. Namísto úsměvu se sehnula a sbírala ze země popadané svršky. Když je položila na dlouhý stůl ve svačinárně, znovu jsem poděkoval. Stydlivě sklopila hlavu a cosi zahuhňala.
Podruhé jsem ji potkal další den, když jsem omylem vtrhnul na dámské toalety. Vyděšeně na mne vytřeštila oči za silnými skly, začala se huhňavě omlouvat. Pak si uvědomila, že jsem vešel, kam jsem neměl. Překotně se mi snažila vysvětlit, kde jsou „pánové“.
Pak jsem ji potkával denně, když se marně snažila zcivilizovat opravárenskou halu v půlhodinové přestávce na jídlo. Nechodil jsem obědvat do kantýny, ani debužírovat z domácích zdrojů do svačinárny. Vytáhl jsem ze zásuvky v ponku krabičku s obloženým chlebem, usedl jsem na basu, pomalu jsem žvýkal, zapíjel čistou vodou z pet láhve a přemýšlel, jak to psychicky vydržet do konce směny.
„To chi hvyknete,“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem krajíc málem pustil do závěje prachu na podlaze.
Mžourala na mne přes silná skla, krátké mastné vlasy jí padaly do očí. Když se naše pohledy setkaly, sklopila zrak a horlivě se snažila zamést vrstvu prachu z rozpraskaného betonu.
„Dobhou chuť,“ zašišlala spíše sama pro sebe.
„Děkuju, to je na mně tak moc vidět, na co myslím? A jak se jmenujete?“ zeptal jsem se. „Mně říkají vždycky a všude Targus,“ snažil jsem se navázat kontakt.
„Inhichka,“ skoro zašeptala a polekaně se na mne podívala, jakoby provedla něco hrozného.
Trvalo mi skoro měsíc, než jsem se naučil rozumět tomu, co říká. Nadšeně reagovala na každý můj neumělý pokus o konverzaci. Po týdnu mi položila na ponk sáček s gumovými medvídky, za další tři dny mi přinesla v hrnku vařící kávu.
Jednou jí chlapi vzali kolo, na kterém jezdila do práce, pověsili ho na hák jeřábu a vytáhli ho až ke stropu haly. Pobíhala zoufale po dílně i po přilehlém parkovišti, zmateně a nesrozumitelně se doptávala, jestli někdo neviděl její kolo. Tázaní se od ní většinou odvrátili a ignorovali ji, protože jí nerozuměli, na co se jich ptá. Připomínala ztracené kuře, vyděšeně pobíhající po neznámých zákoutích hospodářství, marně hledající svou kvočnu či cestu do kurníku. Po čtvrthodině jsem mlčky sebral parťákovi ovladač a kolo spustil dolů. Stála u koše na odpadky a s výrazem štvaného zvířete hleděla, jak odvazuju kolo a dávám ho na místo, kde původně stálo.
Když jsem byl na dvoutýdenní dovolené, denně vyzvídala u skladnic, proč nejsem v práci, a jestli ještě přijdu. Málokdo z nově příchozích tady vydržel déle, než tříměsíční zkušební dobu. Na první ranní směně po dovolené mne čekal na ponku vedle obligátního hrnku s kávou i talířek s kusem bábovky.
Na odpoledních směnách jsem posbíral ze skladu zbytky barev a v prostojích jsem si pohrál s kostrou otlučeného kola, které jsem si z hromady vyhozených bicyklů vybral ve sběrných surovinách za odevzdaný akumulátor. Zatmelil jsem největší dolíky, přebrousil jsem starý lak a na rám jsem nastříkal výraznými odstíny duhový oblouk na bleděmodrém pozadí. Nahrubo jsem vycentroval ráfky a obul je do nejméně ojetých plášťů, jaké jsem ve sběrně našel. Nakonec jsem je nastříkal zbytkem zlaté metalízy, která mi doma zbyla po renovaci jedné motorky.
Další pondělí jsme hleděli na Jindřišku, jak si zmateně prohlíží kolo, které stálo na místě, kam odkládala svůj vehikl vyrobený ještě za socíku.
„Tenhle krám teď zahodíte a to barevné kolo je vaše, rozumíte mi? To je dárek. Ode mě. Od nás všech tady!“
Nerozuměla. Nikdy nic od nikoho nedostala. Nechápala, proč by jí měl někdo dát takovou nádheru, duhový bicykl se zlatými koly.
Když jí to konečně došlo, rozplakala se. Mrzelo mě to…
Půlhodiny vyhrazené k jídlu mne už začínaly zmáhat. Jindřiška nepřetržitě brebentila, vůbec jsem nestíhal registrovat, o čem se se mnou snaží bavit. Popravdě řečeno, bylo jí to jedno. Chtěla s někým být, moci na někoho mluvit, sdílet své štěstí. Z výplat si šetřila na kauci, aby se mohla přestěhovat z ubytovny do nájemního bytu a dostat konečně zpátky své dítě.
„Vy máte dítě, Jindřiško?“ zabreptal jsem užasle na droboučké šišlající stvoření, jehož duševní obzor příliš nepřekračoval smeták, hadr a kbelík se špinavou vodou - nářadí, kterým se živila.
Pak jsem jednou přišel z umývárny a na ponku nebyl obvyklý hrnek s kávou. Popadl jsem chleba do ruky a vydal se Jindřišku hledat. Našel jsem ji na dámských záchodcích. Seděla na zemi a usedavě plakala. Z jejich vzlyků jsem pochopil, že jí firma neprodloužila pracovní smlouvu.
„To bude dobré, to zvládnete,“ snažil jsem se ji marně utěšit. „Půjdete na pracák, tam vám pomůžou najít něco lepšího. Lidi chybějí úplně všude,“ lhal jsem jak Čé Té dvacet čtyři. „Určitě najdete ještě lepší práci a za víc peněz, než je tady ta. Vždyť se podívejte, jak je to tu všecko hnusné, špinavé, všude prach, vazelína, vyjetý olej, šílený kravál, výplaty mizerné…“
„Já…, já vás mám ráda…, vás i ostatní, všecky…“ vzlykala Jindřiška.
„No to je pěkné, teda… Hele, já jsem taky špinavý, no dívejte se, že jsem zas jak to prase,“ žvanil jsem kraviny, abych ji nějak utěšil… „A smrdím! A mám taky smlouvu na dobu určitou… A taky mi ji určitě neprodlouží…, taky si budu hledat jinou práci…, to bude dobré…, nebojte…
Nakonec jsem od ní utekl, když na záchod vstoupila skladnice Lenka…
Uběhl týden a já spěchal na odpolední směnu. Jako obvykle jsem vyjel z domu pozdě a snažil jsem se aspoň udržet tempo potřebné ke včasnému příchodu k píchačkám. Dohnat čas rychlejší jízdou bylo v koloně osobáků šinoucí se ke kombinátu pouhou iluzí.
V poslední vesnici před fabrikou se kolona aut přede mnou zastavila. Naštvaně jsem vystoupil z auta a horečně jsem přemýšlel, jak se otočit a objet zácpu po jiné silnici. Když jsem se snažil zahlédnout alespoň něco z dění před sebou, postřehl jsem majáky hasičského auta, které svým manévrováním zatarasilo silnici. Po chvíli jsem poznal cisternu z depa sousedícího s dílnami, v nichž jsem byl zaměstnán.
Je to dobré, když se záchranáři hýbou, budeme se vbrzku hýbat i my, utěšoval jsem se v duchu a zalezl jsem do tepla za volant.
Ani jsem se nestačil připoutat a kolona se rozjela. Pomalu jsme popojížděli k místu, kde sjel hasičský vůz ze silnice na úzký pruh trávy mezi vozovkou a kolejnicemi souběžné železniční trati.
„A do prdele,“ zaklel jsem, když jsem uviděl stojící Pendolino na trati a vedle v trávě policejní vůz. Tak to je jasné, někoho smetl vlak...
***
Když večer přijel hasičský vůz k naší čerpačce natankovat, právě jsem převážel na vozíku ze skladu do haly náhradní díly. Mladý řidič při čerpání halasně sděloval své dojmy: „Teda to byl dnes masáč, ty vole, tam byla normálně utržená hlava a …“
Neposlouchal jsem ho. S pohledem upřeným do země jsem ho ignoroval a s neochvějnou jistotou pivovarského valacha jsem držel rytmus chůze a směr trasy ke svému pracovišti.
Stále jsem před sebou viděl obraz zdemolovaného duhového kola se zlatými ráfky…
- Log in to post comments
Komentáře
Co dodat ?
Scházejí se tu takoví oškliví a staří lidé, že ztrácím odvahu přidat komentář.
Pána webu k nim započítávám, aby mu nebylo líto.
Targusi, jste dobrej a TUDÍŽ hnusnej!
odhaduji, že asi tak osmdesát procent prózy, která dnes vychází, je horší než to, co píšete Vy.
Přitažlivost Vašich příběhů spočívá (mimo jiné) v jejich uvěřitelnosti...
Kniha by Vám určitě měla vyjít, jinak bude v literárním obrazu dnešní doby díra. Což, prosím, myslím vážně!
****
V úterý zajdu do knihovny a půjčím si nějakou knihu světově proslulé britské šlechtičny Barbory Caterland. Dožila se 99 let a od svých třiadvaceti let stačila napsat desítky románů, které vyšly v desítkách miliónů výtisků po celém světě.
Považuji ji za nejhorší světově proslulou literátku všech dob. Kdyby psala ještě o clup hůř, už by to nebyla literatura. (Mluvím o jejích dílech z mladších období, kdy ještě psala skutečně ona sama a nenechala si do svých opusů sáhnout. Díla psaná inteligentními cynickými nájemnými pisálky, kteří si dělají srandu z autorky, pro kterou na objednávku píšou a která je pod jejich díly podepsaná, jsou literárně o dva levely výš a nedají se číst).
****
Proč to čtu?
Jan Werich kdysi prohlásil v reakci na Ibsena:
Na to, abych viděl jak je svět hnusnej mi stačí podívat se z vokna a nemusím utrácet v knihkupectví.
Což trochu souvisí i s postgottománií našich dnů.
Re: AH Kniha mých slintů vyjde přesně
na svatého Dyndy.
Je to marný, je to marný, je to marný...
:-)
Mně to už ale neva. Občas si něco načmárám a jsem rád, když to aspoň pár lidí přiměje "podívat se do zpětného zrcátka".
Nejhorší světově proslulá literátka
Dovolím si prohlásit, že nejhorší kniha, kterou jsem kdy četl, se jmenovala "Padesát odstínů šedi". Všichni z toho byli hin, tak jsem to prubnul. Jediná scéna, která z toho byla ke snesení, byl let větroněm Blaník... Ale jinak šílenství pro oči, zatemnění mysli...
...
Mě to přislo geniální. Ne že bych to četl, když to byla krávovina pro ženský, ale trefit ženskou psychiku tak důkladně, že za to tolik ženskejch vyplázne prachy je prostě nadání, co respektuju.
Já z toho znám jen tu hlášku o "tančící vnitřní bohyni". To je tak úžasně pitomý, že to nemohu neobdivovat.
Já si to přečetl právě proto…
Já si to přečetl právě proto, že jsem se snažil pochopit, co sakra na tom ty ženský vidí?! No, vlastně šlo o popelku říznutou čtením pod lampou a jako trochu "vokořeněnou"...
Před časem jsem začal…
Před časem jsem začal nabízet Targusovu sbírku nakladatelstvím a vydavatelstvím, neb on je skromně zaneprázdněn. Přišla-li vůbec odpověď, pak zdvořilá, či s radou elektronického vydání. Zřejmě se osazenstvo těchto domnívá, že kotlina se skládá ze samých mladých krásných byznysmenů, jako jsou oni sami.
Laco, jak jste uspěl Vy?
Dnes frčí akčnost,…
Dnes frčí akčnost, vypíchnutí toho správného názoru a erotika. Vše v jednom. Jen tak se stanou nakladatelé a vydavatelé vstřícnější. Zbytek je nedůležitý.
Akčnost by byla, erotiku by Targus lehce vmontoval, ale ten správný názor – nevím, nevím.
Mimo: V té souvislosti mě napadlo, že Karel Čapek kdysi v jednom rozhovoru řekl, že erotika patří do knihy, ale ne do novin. Měl mu vyjít, nebo vycházel, tuším Krakatit v novinách na pokračování.
Sakra Targusi,
tohle mi nedělejte. Myslel jsem si, že se dnešní den někam zalezu a budu si užívat neděli mimo okolní svět, jen tak s klidem v duši. Místo toho se teď nemůžu zbavit přemýšlení o Jindřiškách, co jsem jich v už v životě potkal a jak moc jsem byl proti jejich osudům bezmocný, nebo co jsem možná mohl a přesto neudělal.
Sakra
Právě. To přemýšlení je na…
Právě. To přemýšlení je na povídce nejbolavější. On i ten moment, kdy hrdina Targus je už trochu otrávený z její příchylnosti a brebentění je smutně realistický...
Saturn IN, či Saturnine.
Berte to pozitivně, třeba nyní, až další Jindřišku potkáte(me), si vzpomenete na Targuse a něco pro tu už můžete udělat nebo rovnou uděláte... a pak to Targusovo smutné psaní bude SAKRA mocná síla.....
Možná si i jen těchto Jindřišek všimnout a "nevěšet jim kola" je už víc, než pouhý pohled do zpětného zrcátka....☺
Možná nemyslela vůbec na…
Možná nemyslela vůbec na vlak, oslněná tím krásným duhovým kolem, možná se konečně těšila do práce.
Za štěstí se také platí.
Podepisuji poslední Gerdovu větu s dodatkem, že nejen lidské tragédie se skrývají za všedními postavami, také radosti. Jenom se ani jedno nevyvěšuje na internet.
Reakce
Aha. No já jsem si domyslel, že Jindřiška ukončila svůj život sama s ohledem na popsané. Tak Targusovi tedy další slepice - jako autor ponechal tuto věc otevřenou pro fantazii čtenáře.
Nebo
jí nebrzdilo to kolo.
Tak to asi těžko - myslím že…
Tak to asi těžko - myslím že Targus odvedl solidní práci ... i když ho neznám - soudím jen podle toho, co tu kdy o sobě sám napsal.
Jako od Hrabala
Mnohokrát děkuji, Targusi. Vaše povídka mi připomněla Hrabalovu Jarmilku, svačinářku na pracovišti u vysokých pecí.
Tam potkal mnohé lidi s "perličkou na dně". Uměl to "vyhmátnout".
Blahopřeji Vám. Hrabala obdivuji, a tak pište, prosím, ku potěše našich duší.
Ibsen
Na Ibsena mi nesahejte. Četla jsem ho v raném mládí a díky němu jsem včas věděla, že spousta lidí myslí, uvažuje, používá mozek úplně jiným způsobem než já a mé okolí. Takže když jsem na ně narazila, nepřekvapovalo mně to. Až v pozdní dospělosti jsem se od jedné psycholožky dověděla, že mezi způsobem myšlení některých lidí je tak velký rozdíl, že jsou jako mimoběžky. Nikdy se neprotnou. Nikdy se nemohou navzájem pochopit.
To patřilo
pod AH ve 12.12.
Babolubo,
já na Ibsena nesahám, oceňuji ho a něco málo jsem četl a viděl.
Citoval jsem Wericha. I on jistě věděl, že je Ibsen větší autor než on.
A svým způsobem jsem sám sobě zdůvodňoval, proč mi na stole stále častěji zůstávají literární skvosty, zatímco si proplachuji mozek optimistickou limonádou a literární makulaturou, o kterou bych v mládí ani nezavadil.
Myšlení mě opravdu čím dál tím častěji bolí. A nedokážu ho vypnout jinak než některou muzikou či lehkou četbou.
"Optimismus je nedostatek informací"...ale i sebezáchovná schopnost nevidět souvislosti...a kvalitní literatura k myšlení o souvislostech provokuje nebo ho nastartovává.
Dnes je den ČSLA
a nikdo nic. VÚ 6110 Ketkovice.
Tak přísaháme
zvláštní jak málo ta přísaha znamenala pro důstojnický sbor
VÚ 9664 České Budějovice -…
VÚ 9664 České Budějovice - Čtyři Dvory, musel slavit 29. výročí. A vzpomínal, jak v rodišti otce předtím a i potom sbíral po polanách dělostřelecké nábojnice, děravé přilby a viděl střepiny zaryté do kmenů. Donesli mě tam podobní koně, jen bez sedla a bez ohlávky, směl jsem za hřívu. Viděl jsem tátu, jak v tom mém věku přechází dvakrát frontu, aby našel svého internovaného otce, co přitom zažívá, jak jde v noci ze sklepa ke studni pro vodu a narazí přitom na zbědovaného německého vojáčka prosícího o syrový brambor.
I proto mi Targus leží na pajšlu, byť mě po mém prvním vstupu na Kydy těžce zjebal (za přechodníky).
Avízo
V diskusi u autora rozumného blogu pod názvem Promiň Karle s pochybami zda státní pohřeb jakkoli by si ho asi zasloužil s odkazem na nespravedlnost vůči třeba vědcům jsem mu tam napsal:
„Jádro pudla je přece tam, kde vyslovujete názor stran onoho státního pohřbu nebo pohřbu se státními poctami. A ten odstartoval proč ne a proč ano. I Vy jste se stal součástí potřeby se k tomu vyjádřit. Proč on ano a ti ostatní ne. Je to normální, lidské. Ale určitá zdůvodnění překračují pro mnohé rámec toho, čemu se říká pieta. A tak zaznívají výroky, které by do pohřbu měly být tabu. A protože to má každý jinak - děje se to, co se děje. Zesnulý ještě ani nevychladl a už se lidé hádají o to jaký vlastně byl, zda si metál zaslouží či nezaslouží. Bylo tomu tak u Havla, bylo a bude tomu nad každým vyznamenaným a holt je tomu i nad pohřbem za účasti státu u Karla Gotta.
A k tomu zda ano či ne. Rozhodují o tom konkrétní lidé stejně jako o vyznamenávání k 28. říjnu dokonce jediný člověk. Je a bude to vždy subjektivní. Pokud Vy byste byl předsedou vlády, prezidentem či ministrem kultury, choval byste se zcela přirozeně tak, jak jste napsal.
Proto je pošetilé se o takovouto věc vůbec jakkoli přít. Bohužel člověk je člověk. Takový jaký je.
Jistě mohou být překročeny hranice. Ale jsou v případě Karla Gotta opravdu překročeny? Ve své profesi dosáhl něčeho naprosto mimořádného, čeho nedosáhl v této profesi nikdo před ním a asi nikdo po něm. Ohlasy v Německu, na Slovensku ba i v Rusku jsou obdobné jakkoli ne tak vypjaté. A Gott opravdu zemi nereprezentoval a v té cizině nepropagoval? A že je ten pop mezi lidmi daleko populárnější než třeba věda? A proto taková odezva. Co s tím chcete dělat?“
Jeho odpověď:
„Odpověď na otázku: nic se s tím nedá dělat. Herectví, hudba - k tomu všemu jsou média potřeba, o uměleckých oborech se vždycky bude vědět víc.“
A teď Rychecký: https://www.idnes.cz/
Tohle je slušná nášlapná mina pro Babiše i pro Zemana, jak tak koukám na vyjádření Ovčáčka. Asi máme Věštče zaděláno na další mediální téma.
Rychecký
je starý komouš.
Reakce
Ládíku a je to odpověď i pro Věštce. Tohle můj šálek způsobu hodnocení lidí není. Opravdu ne.
Jenže na tentokrát to jde rovnou k jádru věci
Když lidi řeknou "to je komouš," tak nemyslej toho Bohušova kolegu ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág ani ty slušný lidi, co byli shodou okolností taky ve straně.
Myslej právě Rychetské, Dienstbiery, Kohouty, Pitry, Jakeše, Chňoupky, Indry, Bilaky atd + malý místní svině. S tím se nedá nic dělat.
Reakce
Dobře. Nechme to být. Pro to jsou jenom zkratky, mnohdy vystihující, ale k jádru věci to nejde. Znovu, uvažuju holt jinak.
Mobil má 4 palce,
tak musím stručně. Čmoud to napsal za mě.
Reakce
Jo, to je v pohodě.
z toho je třeba vyjít
z toho je třeba vyjít
Nic nebude, Gott mne…
Nic nebude, Gott mne vyčerpal dosti. Snad přece jen drobnost:
"Vlasta Chramostová byla od roku 1950 poprvé provdaná za Bohumila Pavlince, komunistického ředitele Československého rozhlasu v Brně."
Já bych jí ten polostátní pohřeb přál
Já bych jí ten polostátní pohřeb přál - jen ať si to kavárna vytrucuje a každej porovná ten dav, co přijde kvůli Gottovi a co přijde kvůli angažovaný Chartistce s těma jejíma vysokejma mravníma hodnotama.
Aspoň to bude pro kavárnu ještě trapnější.
Možná německé cestovky začnou nabízet zájezd do Prahy na pohřeb Gotta + za korunový příplatek ještě pohřeb Chramostový.
Myslím, že Rychetský sice z (pro ně) dobrých úmyslů, ale přeci jen pitomě nasral kavárně na stůl tak hezky, že teď to budou muset žrát příborama, dělat jak jim to chutná a ztrapňovat se ještě víc. No ale přijde mu tam určitě Rejžek, ČT i všichni Šafrovi muži. Už se na to moc těším.
Doufám, že oba pohřby budou vysílaný v TV. Už se těším, až uvidím nějakýho asijsky vypadajícího Rusa nebo decentně vypadající namastičkovanou němku, jak vykládají, že na Chramostové vyrostli, že jsou její velcí fandové, mají všechny záznamy jejích divadelních vystoupení a její repliky si odříkávají při sprchování nebo řízení auta.
Ten Rychecký se snad snaží tu kavárnu rozkládat zevnitř, jako svého času Svěrák KSČ.
Měl jsem pošmournou náladu z té smutné story (sorry Targusi, mě to zas připomnělo bláznivou Markétu od Nohavici), z toho počasí, z toho, že se smrtí Gotta končí jedna epocha, ale Rychetský mě svým nápadem doopravdy nadchnul a už se těším na 14.
Kdyby Chramostová umřela 14 dní před Gottem, nebo aspoň naplánovali její pohřeb na 10,10 tak dobře, bylo by to něco jako předfilm nebo reklamy na další filmy... ale kdo zůstává v kině po hlavním filmu, aby se podíval ještě na nějaké ty studentské filmy z místní pomocné, inklusivní.
Bože, ten Rychetský je ale komik. Polívka by mu měl půjčit červenej nos, ať je ta sranda ještě větší.
Re: Čmoud Jj, vy máte depky
z mých slintů a já zas nemůžu Nohavicu. To je nemlich stejný trotl, jako já. Akorát, že to umí ve verších a v molových nápěvech.
Slibuju
Slibuju, že už nebudu nikdy číst povídku od Targuse. Zanechává to následky na mém pozitivismu.
... no, aspoň do tý doby, než tu zas něco napíše....
Re: Petr Slibuju, že příště napíšu něco
míň hnusného.
Něco, co by vám všem vyloudilo na tváři alespoň náznak úsměvu...
Hovno! Kecám! Ono už je to napsané. Ale pro jiný web, takže se s Vidlákem zkusíme nějak domluvit a pustíme to najednou.
Tak se nám soudruzi
do těch svých morálních kázání tak trošku zamotali:
- Zasloužilou umělkyní byla jmenována v roce 1965.[4] Za komunistické diktatury hrála ve filmu, v televizi, spolupracovala s rozhlasem i dabingem. Byla spolupracovnicí StB, dle vlastních slov kvůli toumu, že chtěla dělat kariéru a být slavná.[5] -
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Chramostov%C3%A1
( Tagusi, promiň)
Targusi, někdy mi při čtení…
Targusi,
někdy mi při čtení vašich komentů, naskočí obraz a pocit vytvořený vaší povídkou o dávné lásce z mládí.
Za to i za Jindřišku pro vás jedna píseň, když už tento týden je s písněmi spojený:
Ó, odpusť, Bože, odpusť, básníkům,
za to, že přišli na tento svět změnit,
co bylo včera, předvčerom...
Píseň Pocta Majakovskému: Robo Grigorov
https://m.youtube.com/watch?v=x9VCygSo8v4
Re: Fito Ale jděte, já jsem jen takový brepta,
který žvaní, co mu přinese slina na jazyk.
Jinak Stará Jahoda tvrdí, že jsem naprosto nemožné stvoření, páč smrdím, věčně nespím, furt chci jíst a z mých textů má záchvaty migrény a depresívní stavy. Pročež je už před pár lety přestala číst, anebo poslouchat, když to nějakému neznalému dvounožci v kuchyni předčítám. To si vždycky zacpe demonstrativně uši a prchá co nejdál a co nejrychleji.
A ségra se přede mnou programově schovává, páč tvrdí, že když jí řeknu něco (cokoli), má chuť popadnout telefon a zavolat si rychlou, aby ji neprodleně dopravili do nejbližší cvokárny.
Z toho můžete vidět, jaké je internet požehnání, že si mě při těch kecech nemusíte ještě navrch prohlížet.
:-)
Abyste neřekla, že jsem krkovička, zde jedna veselá a optimistická, pokud si nepřečtete text.
:-)
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/scorpions/deep-and-dark-46793
To já jsem doma vůči mému…
To já jsem doma vůči mému Fiťákovi většinou taky jako vaše Jahoda:-)
Ta písnička by mohla znít na konci zfilmované povídky o té dávné lásce - střih na hlavního hrdinu, jak jde dlouhou lesní cestou, podzimní mlhavé počasí, mží mu do vlasů (nebo na pleš) - záběr na jeho tvář, smutné oči a jemný úsměv na rtech a pak dlouhý záběr na jeho záda, co se pomalu ztrácí v mlze, podkreslený touhle hudbou.
Tolik keců
- a stačily 2 poslední verše.
No do pr...
Tohle mne docela vzalo....až na kost, pane Targus....
Toník
Dnes měl pohřeb Toník, můj prasynovec. 21 let, smeten rychlíkem... No comment...