Kohout na ČT 2

Samozřeme, že na ČT je socialismus fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, fuj, ale přeci jen, soudruh Pavel Kohout z Charty je už někde mezi zbožštělými a tak ten může jaksi říkat, co ho napadne a každej se připlácne k zemi v hluboké úkloně a ani nepípne. Je už něco jako prorok pro muslimy, co udělá je správné ať je to, co je to.

Takže najednou máme na ČT dědka, co radostně vzpomíná na své mládí privilegovaného aparátčíka.

Větičky, za něž by se jindy už za jedinou křižovalo a nadávalo, tu padají v celých tuctech a nic se neděje. Dědek si vzpomíná, jak se dal ke komunistům, zcela logicky (to by si mohl Filip někde dovolit říct o sobě), jak zcela logicky obdivoval soudruha Stalina (to už by si ani v KSČM nikdo říct nedovolil), jak agitoval, jak se u nich na politických představeních dělal rámus až do půlnoci a střílelo se tam (a sousedi z toho asi měli radost he he he), jak se jezdilo na socialistické sjezdy mládeže doma i do ciziny, budovaly se stavby mládeže -(lopatou si asi moc nezaházel, ale jel tam brigádníků aspoň trošku vychválit soudruha Stalina a socialismus tehdy ještě bez lidské tváře) vydávali oslavné komunistické básně a psaly hry a jak to bylo všechno mladé, pěkné, nadšené. (Ty uranové doly, pétépáci, rozkulačenci, Mašíni, vyhazování ze škol, znárodňování, popravení, odsouzení, ničení církví - které se normálně připomínají když řeknete "kom...." jsou samozřejmě zapomenuti, respektive v Kohoutově vesmíru nikdy neexistovali.)

 Do toho filmové záběry a fotografie už třicet let nevídané, ze sjezdů, průvodů, brigád a angažovaných představení. Jakoby jsme se vrátili v čase.

 Dědek jen tak mimochodem napráská (polo)komunistickou minulost svých známých. Kterak si jeho manželka Alena Vránová - Pyšná Princezna - s ním dopisovala a chtěla být socialistickou manželkou, mít socialistického manžela a mít s ním socialistickou rodinu a socialistické děti, že to tak myslela a ještě vytáhne, že má ještě ty dopisy, které o tom psala. Ta ho pak kopla do prdele, když si na natáčení Pyšné Princezny narazila Ráže (jeden pohled na Ráže a Kohouta vysvětlí proč), Kohout to těžce nesl a napsal o tom divadelní hru, kde je právě záporák někdo jako Ráž, co odloudí svazákovi zamilovanou svazačku. Hráli tam Švorcová (další kamarádka později až z ÚV KSČ) a Kostka. 
 Kterak tam s ním ve vojenském divadelním souboru ČS Armády hrál nějakou agitku Sovák - a na fotkách pak vidíte další později zasloužilé umělce, např. Brodského. Zmiňuje tam další svůj agitační film, který je o záchraně moravských lidových tanců a pak tam zapálená mládež jede někam k obzoru, na mezinárodní sjezd mládeže, v dobytčácích vyzdobených mávatky. Tam zas poznáte Adamíru a další herce.

 Pak tam mluvil o procesech, jmenovitě tom s Horákovou a vysvětluje jak on, jakožto divadelník nebyl schopen uvěřit, že by to celé bylo všechno jen zrežírované a všichni - advokáti, prokurátor, soudci i obžalovaní tam jen odříkávali naučené role a tomu věřili. Ne nebojte se, nevyskočila tam nikde Witovská či Tvarůžková, aby mu to uvědoměle nandaly, že to měl soudruh prokouknout. Vysvětlil se a dobrý. Bába Poledňáková, tý to neprošlo a šupem demokraticky do lapáku.

 Když byl nedávno dokument o procesu s Horákovou, tak jsem se taky podivil, jak pěkně a procítěně Poledňáková i Horáková odříkávaly svý role. Bylo mi to teda hned divný, protože to bylo až moc dobře přednesené a doopravdy to připomínalo dobře zahrané představení. Hned bylo poznat, že to je odehraný a ne přirozeně řečené. Normální řeč je o hledání slov, zámlkách, zádrhelích, nevědění, upřesňování si myšlenek, více lidech mluvících současně atd - právě on jako dramatik by to měl poznat, ale protože si myslím, že je to v podstatě jen hloupá (i když vychcaná )tak docela věřím že to on neprokoukl. (A taky chápu, že to neprokoukly nějaký sedřený přadleny, který se ani moc nesnažily, protože co jim je po tom, jak se vrchnost morduje mezi sebou)
 
 V úterý, středu a čtvrtek běží další díly už se těším na přerod stalinisty v disidenta a prasácké historky z disidentování.

 Celkový dojem je směs radosti z toho, že vidím něco z mého mládí, už dávno nevídané, i když jsem to tehdy neměl rád a znechucením nad tímhle hloupým vyčůránkem a pak ještě, že ti herci byly ještě větší kurvy, než jsem si myslel, protože propagandu padesátých let si ani komouši už pozdeji netroufali promítat.

 Taky mě napadlo srovnání s dnešními mladými aktivisty, zažranými vítači a havloidy, nikdy nepochybujícími a neuznávajícíma cizí názor. Jak to asi bude s nimi? - Také se nám pak rozdělí a "Viki je mi dvanáct let" pak bude nadávat "Lále", Adam Mišík Jirkovi Mádlovi, aktivista Stark aktivistu Čechovi a podobně? 

 Ve skutečnosti není zázraků. Disidenti si po osmšedesátým a "odhalení vlastních omylů o komunismu" nešli s omluvou za svejma bejvalejma nepřátelema a obětma, neuznali omyly a nesnažili se je napravit. Když vytopíte sousedovi byt, tak mu zaplatíte vymalování, když rozbijete okno, zaplatíte sklenáře. Způsobili jste škodu, snažíte se ji napravit. - Nic takového se nestalo. 
 Z vnějších půtek o moc přešli jen k vnitřním půtkám, nic jiného než vlastní prospěch je nezajímá, zločiny jichž se účastnili, jen použijí proti bývalým kumpánům a k lepšímu živobytí pro sebe, to je tak všechno.

 Nakonec běžely titulky. Námět: Jakub Železný, Dramaturg: Tomáš Brzobohatý, zvuk Miroslav Hřebejk, Použitá hudba Michal Pavlíček dále spolupracoval Jan Jablonský, Tomáš Jílek, Emil Kopta, David Bělohradský... je vidět, že správný příjmení stále pomáhá při cestě ke korytu.