Tak nám Petr Pavel bohorovně oznámil, že Rusko si zaslouží nějaký bonbónek. Třeba rozmražení vztahů a omezení sankcí, aby mělo chuť uzavřít příměří. Náš bezpáteřní kariérní převlékač kabátů zachytil nový vítr. Tatam jsou slova, že Rusko rozumí jen síle a jediný způsob dosažení míru je příprava na válku a bezpodmínečná podpora Ukrajiny. Ruské tankery vypluly do USA, každý si může u Putina nakoupit ropy, kolik chce, Zelenský je definitivně v loji a jeho život se počítá na týdny či měsíce a náš hradní komouš už ví, že bude muset změnit rétoriku.

Přátelé, Vidlákovy kydy byly den mimo provoz, protože fungují na platformě, kterou včera postihla celosvětová kritická bezpečnostní chyba.  Než jsme chybu opravili, byly Kydy pro jistotu mimo provoz. 

Za omezení se omlouváme, vše je nyní už zase plně funkční, včerejší článek je doplněn a večer jako obvykle vyjde nový. 

Váš Vidlák

ak dlouho se mluví o multipolárním světě? Minimálně od Putinova projevu v roce 2007. Éra jedné supervelmoci se chýlí ke konci, Západ už dlouho nebude ani technologickým ani vojenským lídrem světa, vznikají nová centra moci a žádné z nich nebude mít dost sil, aby se stalo světovým hegemonem… k tomu si přidejte Brezinského čtyři ohniska geopolitického napětí, evropské hodnoty a jejich debilní migrační politiku, ruské bezpečnostní požadavky ohledně svého blízkého zahraničí, grýndýl, deindustrializaci, vzestup Asie….

Když (tuším) v roce 2019 vydával Marian Kechlibar svou knihu „Krvavé levandule“ o tom, jak se ve Francii utrhnou islámští imigranté z řetězu, jasnozřivě tehdy předpovídal, že kniha předbíhá realitu jen o několik let. Už tehdy bylo možné vidět všechny symptomy, které se v západní Evropě teraz naplňují, přelévají se ze země do země a jsou ještě poháněny libtardími médii, které se z toho pořád ještě snaží udělat studentskou revoluci za lepší vzdělání ve školách.

Jak se mohlo stát, že se v komunálních a senátních volbách český volič zvolil to, co teď ničí Francii? Na to se v posledním příspěvku ptá Pavel Šik. Koukáme se přes plot, vidíme, jak sousedovi hoří střecha historické radnice, jak se v ulicích houfují mladíci tmavé pleti, kteří bojují za lepší školství zapalováním škol, vidíme, kam směřují Evropské hodnoty a šup, národ volí hnutí STAN, které nejenže nechce tyto tendence brzdit, ale naopak je chce akcelerovat co nejrychleji. Kam jsme dali rozum?

Za poslední roky jsem častokrát slýchal skeptické hlasy, že se nemá cenu o nic snažit, protože lidi jsou blbí a nechápou to. Dokud budou plné regály v obchodech, nic se nezmění. Lidi musejí rýt držkou v zemi, Vidláku, pak se může něco změnit. Do té doby se tady marně snažíš. Honíš se jak nadmutá koza, kážeš po sokolovnách a hospodách, zdraví si ničíš, tvoje rodina tě skoro nevidí… snažíš se zachránit národ i vlast, ale lid i lidi ti na to zvysoka serou. Nakonec ještě dostaneš céres od lidí, které jsi dovedl k branám sněmovny, protože ti nezapomenou, žes je nedostal dovnitř.

Po prvním kole senátních voleb jsem byl k vládní koalici poměrně příkrý a měl jsem k tomu důvod. Hnutí ANO nasadilo neznámé kandidáty a vlastně nijak nemobilizovalo své voliče. Bilbórdů pomálu, pohodička, klídek. S Tomiem Okamurou pak měl Babiš společné to, že se oba odmítli bavit o nějakých spojenectvích, aby vládní koalice nasadila v každém volebním obvodě ideálně jen jednoho kandidáta. Bylo to tak okaté, že jsem se chvílemi nemohl zbavit dojmu, že Andrejko s opozicí snad domluvil a uhnul jim z cesty.

Přátelé, můj pravidelný víkendový report o Vidlákovně přijde tentokrát o den dřív než obvykle. Jednak proto, že zítra budu komentovat druhé kolo senátních voleb a jednak proto, že v pátek konečně nastal ta slavná chvíle, kdy nám po sto šedesáti sedmi dnech od podání žádosti zapojili na sýpce proud. Dnes přijeli technici distributora, strčili čtyři dráty do svorek v pojistkové skříni, řádně je dotáhli, nasadili elektroměr a popřáli mi, abychom se viděli co nejméně často, protože to znamená, že všechno funguje.

Trvalo jim to i s obšírným přáním a všemi podpisy asi deset minut…

Před týdnem proběhly komunální volby a první kolo senátních voleb. Vládní koalice v nich, kulatně řečeno, moc neuspěla. A nekulatně řečeno, to byl průser, který je ve skutečnosti větší, než když ho přepočítáte na mandáty, protože největší ztráty vládní strany neutrpěly v libtardích hnízdištích velkých měst, ale naopak ve svých baštách. Je mrzuté, když vypadnete v Praze z magistrátu, ale není to nic divného, ale když vypadnete v Ostravě, je to na pováženou.

Komunální volby jsou za námi, ještě nás čeká druhé kolo senátních voleb, ve kterých budeme se skřípajícími zuby volit menší zlo v podobě kandidátů za hnutí ANO a pak bude co? Pak dlouhé dva roky nebude nic. Žádné volby. Tedy, pokud nepočítám ty prezidentské, do kterých nastoupí sjednocení, zkonsolidovaní a maximálně posílení liberálové se svým novým vtělením Havla i Pinochetta zároveň a já jsem hrozně zvědavý, jakého kandidáta nasadí vládní koalice, protože to bude buď její návrat nebo její konec.