Přátelé, omlouvám se za dlouhou povolební kocovinu. Měla vícero důvodů. O některých jsem psal, o některých teprve psát budu, ale to, co podle mě bude určující pro příští roky, je život v době postfaktické. Volební vítězství a prohry jsou normální, stejně tak je normální, že se mění politické názory i postoje, protože se mění vnější svět (Lipavský byl propalestinský aktivista, který hladce obrátil, jen se stal ministrem), ale bohužel, musím konstatovat, že rámec, podle kterého jsme posuzovali politické změny a veletoče, je pryč.

Přátelé, pamatujete si poslední týdny předtím, než Rusko překročilo ukrajinské hranice a zahájilo invazi? To se tenkrát kolem ukrajinských hranic motaly velké kontingenty ruské armády, cvičení stíhalo cvičení, probíhala různá jednání na mezinárodní úrovni, Ukrajina zase pořádala na druhé straně čáry svoje vlastní cvičení, naše republika ve velkém dodávala Ukrajině dělostřelecké granáty a většina analytiků tvrdila, že na plnohodnotnou válku nedojde, protože není v zájmu ani Ukrajiny ani Ruska.

Po týdnu sýčkování a vidění těch nejhorších možností to dneska bude obráceně. Podíváme se na nějaké nadějné vyhlídky, protože prostě jsou. Ještě jsem měl připravený jeden kocovinový článek, ale když včera vznikající vládní koalice oznámila, že v pondělí podepíše koaliční smlouvu a programové prohlášení vlády o dvě stě bodech, dáme si dneska jeden nadějný článek a k textu o době postfaktické se vrátíme zítra. Dneska to budou samá pozitiva a sociální jistoty.

Zaprvé:

Vposledních dnech jsem smutně sledoval, jak se i poslední parlamentní strana hladce vzdala svého programu referenda o setrvání v Evropské unii a NATO. Neříkám to ve zlém, jen s trpkostí, protože Tomio má pravdu – SPD má jen patnáct poslanců, nikdo jiný z těchto insitucí vystupovat nechce, i když se už dávno obrátily ve svůj vlastní opak. A tak je třeba si zacpat nos, lupnout kinedryl a udělat příslušný kompromis… koneckonců, jde o to, aby už nevládnul Petr Fiala, ne?

Pamatujete, jak vypadaly první dny po volbách v roce 2021? Ta radost demobloku z výhry a draní se k moci, protože byli po osmi letech v opozici řádně vyhladovělí. Jediným obláčkem na jasném, progresivistickém a evropsky hodnotnotném nebi byl prezident Zeman, který ustavení nové vlády poněkud zdržoval… a tak se proti němu rozjelo v podstatě spiknutí ve snaze ho odstavit. Nepovedlo se to jen díky tomu, že kolem Zemana byli lidé, o kterých sice naše pravdomluvná média referovala velmi nehezky, ale kteří mu v kritickém okamžiku zachovali věrnost.

Moje osobní prozření ze skvělého, dokonalého a demokratického Západu přišlo v bombardováním Jugoslávie v roce 1999. Bylo mi osmnáct, akorát jsem maturoval a zároveň jsem přecházel na „temnou stranu síly.“ Tehdy poprvé jsem zapochyboval, že jsme na správné cestě dějinami a ve správném táboře.

Jásejme a radujme se. Konečně se to podařilo. Sice jsme kvůli tomu potřebovali zavést devatenáct kol sankcí a v tom posledním jsme zakázali do Ruska i export hraček s motůrkem, ale konečně se to povedlo. Už tři roky mluví Uršula o nedostatku v Rusku, jak tam bojují pomocí polních lopatek a rabují čipy z praček, co nevidět se jejich válečná mašinérie zastaví a kdyby ne, posílíme schopnosti Ukrajiny útočit v hloubi Ruska na jejich rafinérie či čerpací stanice na ropovodech.

Tohle známe, ne? To byla ta koalice, která byla ochotna spolu se Spojenými státy zaútočit na Irák pod smyšlenou záminkou. Součástí této koalice ochotných byla i Česká republika. Starým zemím EU se do toho moc nechtělo, protože si ještě dovedly domyslet důsledky. I když… myslím, že žádný Kohl, Schroeder nebo někdo další si nedovedl ještě představit, že ty důsledky se zhmotní v podobě chirurgů z dovozu a znásilňovacích novoročních oslav.

Tak nám naši hodnotově ukotvení spoluobčané začali vybírat peníze na ukrajinskou raketu dlouhého doletu, kterou hodlají pojmenovat po nedávno zesnulé Daně Drábové a tetelí se nadšením, že by tato střela mohla zasáhnout Moskvu a nebo Petrohrad. Myslím, že jsme zase jednou konečně světoví, protože si nevybavuji zemi, která by po svých osobnostech pojmenovávala rakety. Asi by mě to nemělo překvapovat, už jsme tu měli předražený vrtulník Čestmír i tank Tomáš, takže raketa Dana Drábová docela pěkně zapadá do party.

Kolik článků vydal v posledních dnech Deník N o Filipu Turkovi? Víc než sto. Kolik článků napsal ve stejné době o Dozimetru? Šest. Junge Front Heute vydala o Turkovi asi padesát článků a o Dozimetru devět. Deník N pak přesunul odpovědnost na bývalého Turkova kamaráda Vojtěcha Dobeše, který prý pořídil screenshoty Turkova fejsbůku a pravdomluvní intervjuci z Idnesu zase vypátrali ty, kteří tenkrát s Turkem diskutovali a dneska přicházejí o práci. Ne, nepíšu to, abych tady odhalil šokující mediální praktiky.