„Ták, a zas vo den blíž k civilu,“ zabouchl dveře náklaďáku otylý mladík, narvaný do maskáčů. Jeho tři štíhlejší kolegové ve stejném úboru už na něj čekali u brány vojenského autoparku a remcali, že je pomalý.

„Klídek, vole, co chcete? Abysme se eště potkali s gumama na baráku? Aby zas votravovali?“ bránil se tlouštík. „Než dojdem piánko na cimru, gumáci vodprejsknou dom a my se hezky v klídečku vyvalíme na bidla.“ 

Několikrát jsem v kydacích diskuzích zmínil skutečnost, že kovidovou nákazu lze podle vyjádření některých odborníků úspěšně potírat i bez značných investic do chemických přípravků (schválně nepíši slova „léků“ a „vakcín“). Následně se pokaždé našel někdo, kdo měl zájem o podrobnější informace. Proto jsem dospěl k rozhodnutí sepsat pár vět na toto téma a poskytnout je zdejším kydačům ve formě článečku.

Vstupní brána do těla

Jak jistě mnozí z Vás zaznamenali, byl jsem nucen omezit vštěpování svých mouder do vašich hlav a zde na hnojišti je mne prostě méně, zajisté k převeliké radosti mnohých zdejších kydačů.

Kam jsme dali uši?

Kam jsme dali rozum?

Je pravdou, že informace o kovidu mne již nějakou dobu jaksi míjely. Nějakou dobu - docela dlouho.

 Zpočátku jsem pandemii bral, coby osoba s těžce rozhašenou imunitou, velmi vážně. Svědomitě jsem seděl v karanténě, po jejím vypršení jsem zůstal na nemocenské, abych to neschytal, uvědoměle jsem politicky vysvětloval a agitoval mezi zlehčovači a chřipečkáři alespoň ve své famílii, zavíral své starší příbuzné na deset západů a tahal jim za dveře nákupy. 

Jak si většina z kydačů jistě dobře povšimla, v posledních dnech jsem nedržel stráž na těchto stránkách tak usilovně, jak jsou zvyklí.

Nevím, jak jsou na tom ostatní zdejší kydači, ale já jsem se stal na všecky svátky a oslavy během času úplně alergický.

Když jsem přišel loni do práce na svou poslední předslunovratovou šichtu, čekal jsem napjatě, co bude, protože poslední vánoce, které jsem slavil, jsa regulérním zaměstnancem, byly ode mne vzdáleny takřka na tři desítky let.

Když jsem zjistil, že Vidlák je svým druhým já nucen předělat článek o jisté osůbce, která dělá dusno v řadách spletených s vedením ČT, rozhodl jsem se rovněž zareagovat a pokusit se vysvětlit svůj náhled, a to podle slov klasika: znovu a lépe.

Takže v první řadě - z mé perspektivy tato mladá dáma působí na své okolí jako malá, šedá, naprosto bezvýrazná myška.

S velkým zájmem jsem si přečetl Vidlákův názor na jednu z příčin zhroucení společenského systému v ČSSR.

Z mého pohledu se ovšem jedná pouze o jednu poněkud marginální položku v seznamu „nemocí“ tohoto systému.

Uviděl jsem ji stát na krajnici.

… po třiceti letech… 

Stála na stejném místě, jako tenkrát. Svěží větřík jí foukal do volných plátěných šatů v barvě nebes nad námi. I s těmi nadýchanými bílými mráčky. Před paprsky pálícího slunce ji chránil odrbaný slamák, vlasy do pasu mírně prošedivělé, úplně stejně jako tenkrát. Ruce složené na břiše, jakoby v nich držela mimino, namísto něj v náruči kytici kopretin…

V diskuzi pod článkem o Švejkovi padl akademický dotaz, proč se vlastně tvoří fronty před hraničními přechody do Polska.

Tedy ten dotaz nebyl zcela akademický, byl směřován na mou osobu. Nicméně rozhodl jsem se odpovědět touto formou, protože odpověď se rozhodně nevtěsná do jedné věty a navíc by zřejmě zanikla, neboť jsem na ni narazil s půldenním zpožděním.