Nedávno jsem psal článek ve kterém jsem se zamýšlel nad nutností vyskočit z rozjetého EU vlaku dějin, protože už tak nějak všichni tuší, že koleje brzy skončí a nastane náraz, jaký tu už dlouho nebyl. Poukazoval jsem na to, že varovné signály už dávno nepřicházejí jen od starých hloupých, ošklivých xenofobních čecháčků, co nikdy nebyli ani v Praze, ale stále častěji to můžeme slyšet i od bývalých ojrohujerů... Keller, Zahradil, Vondra a další... Já sám sleduju celou řadu fejsbůkových profilů a zírám kolik pravdoláskařů se začíná děsit toho, co volili. 

Když si dneska přečtete nějaký článek o bývalém režimu, který píše nějaký znalý mladý a krásný historik, který v tehdejší době strašně trpěl i když se narodil po roce 1990, tak z toho máte dojem, že komunistický režim byl co do beznaděje něco výjimečného, co tu nebylo nikdy předtím a nebude nikdy potom. Jako by si tento režim v roce 48 přivezl nové obyvatelstvo, které bylo v roce 1990 opět odsunuto. Předtím tu žili jiní lidé a potom také...

Tato knížečka vyšla v Praze roku 1870. Je takovým přehledem o společenských poměrech v Čechách od června 1868 do listopadu 1869.

Začíná trochu pochmurně: "Které srdce české nezachvělo by se při zpomínce na bitvu bělohorskou a na osud, jenž stihl český národ po osudné oné porážce?! Čí oko nezachmuřilo by se při zpomínce, že na Bílé Hoře za jedinou hodinu zmařeno bylo ovoce celých století, ovoce krutých a krvavých bojů za neodvislost národa a svobodu svědomí?!"