Pamatujete ty první roky po skončení Studené války? Je to pětatřicet let, ale opravdu už je to jiné století. Svět byl unipolární. Amerika neměla alternativu. Všichni chtěli být američtí kamarádi a bili se za to, aby na ně americký prezident milostivě pohlédl. Čína tehdy ještě ani nebyla členem Světové obchodní organizace, její ekonomika se sice už rozebíhala, ale tehdy to byl stát laciných šuntů, čtrnáctihodinové pracovní doby a sociálního inženýrství. Pokud někdo mluvil o čínských perspektivách, tak jako o montovně světa…

Včera jsem jen zlehýnka nakousl Zemanovy narozeniny a zmínil se, kdo všechno tam byl (Uďo). Byl tam Babiš, Klaus, Orbán, Fico, Pellegrini, Duda, Vučič, Kateřina Konečná, byli tam lidé z byznysu a další a další. Navenek to nejde úplně dohromady. Klaus a Zeman byli političtí soupeři, Orbán není totéž co Fico, Duda se určitě neshodne s Kateřinou Konečnou na postoji k Rusku a Vučič vůbec není v Evropské unii. Přesto se všichni sešli, oficiálně oslavili Zemanovo jubileum. Politiku… tu samozřejmě vůbec nedělali…

Přátelé, dovolte mi, abych navázal na včerejší článek a pokračoval ve výčtu střípků, které naznačují, že Ukrajina se pomaloučku polehoučku vytrácí z hledáčku USA a stává se koulí na noze výhradně Evropě. V poslední době to na Donbase začíná vypadat, jako před pádem Allepa. Stále více se mluví o válečných zločinech Ruska, objevuje se stále více nepotvrzených (a nepotvrditelných) zpráv o používání zakázaných chemických zbraní a vůbec začíná taková všeobecná zoufalost.

Olaf Scholz prý má jakýsi Minsk 3. Mírový plán pro Ukrajinu.

Viděli jste, jak v Číně přivítali US ministra zahraničí, Blinkena? Takřka nijak. Žádný červený koberec, ruku podává bezejmenný úředník… Tohle Číňané umějí. Aniž by řekli jediné křivé slovo, předvedou vám, co si o vás myslí. Následovalo setkání se Sitting Pingem (podle vzoru Sitting Bull) a rozloučení bylo ještě ledovější, než přijetí. Na letiště už Blinkena doprovodil jen americký velvyslanec.

Tak jsme se dozvěděli, že Izraelci bombardovali íránské velvyslanectví v Damašku. Není úplně jasné, o které budovy šlo ani koho přesně trefili, ale prý šlo o důležitého velitele Revolučních gard. Když jsem se to dozvěděl, přestal mi svět zcela úplně dávat smysl. K čemu je Izraeli, když se kromě Hamásu pustí do boje ještě s dalším nepřítelem zaráz? Vždyť tím jen posiluje jestřáby v Teheránu, aby nějak odpověděli, protože pokud to neudělají, ztratí tvář před svými lidmi a to je v muslilmské společnosti to nejhorší, co se vám může stát.

Dnes budeme pokračovat ve výčtu událostí, které jsem v posledních čtrnácti dnech neměl čas komentovat, ale které budou mít na naši Kotlinku větší dopad, než politika naší Pětikolky i prezidenta. Běh dějin se jaksi odmítá zastavit a realita bere stále menší ohled na přání našich pravdomluvných mééédií i našich ještě pravdomluvnějších elit, za které se konečně nemusíme stydět. Koneckonců, inflace klesla, už je třikrát menší, než ji měl Babiš, takže všechno je v pořádku a na těch předchozích třicet procent zapomeňte. Kdo by řešil, že jsme byli okradeni o třetinu úspor, že?

Dnes budu pokračovat ve válečném týdnu. Vojenský bacil, který se mě chytil v sobotu, stále ještě nepustil a nutí mě k dalším a dalším úvahám na téma ukrajinské války. Ale asi by mě to drželo i bez zážitku s Andorem Šándorem… Poté, co jsem slyšel Řehku mluvit o velkém konfliktu Ruska a NATO, tak už nic dalšího ke štěstí vlastně nepotřebuju a začínám si přeměřovat sklep.

Vidlácky v širších souvislostech – litterate.cz