Dnes se přeneseme do Německa, které s krátkou čtyřicetiletou výjimkou značně spoluurčuje a zasahuje do našich osudů už tisíc let. Běžně se říká, že jsme sedmnáctá spolková země, naše ekonomika je na té německé ultrabrutálně závislá, naše politika je do značné míry určována německými nápady a i když dojčlandům značně sekundují amíci, pořád bych si myslel, že naše politické neziskovky jsou víc placené z Berlína než z Washingtonu. Stejně tak si myslím, že v první řadě nás ovlivňují německé volby a pak teprve ty naše. 

Dnes začnu příhodou, která se mi stala minulý týden. Volal mi kolega na kterého přišla Hygiena... Páni úředníci změnili svůj právní názor (výklad zákonů a vyhlášek jednotlivými úřady, to je na několik článků samo o sobě) a obilné silo které má  v péči ze dne na den emituje nadlimitní množství prachu. Silo samozřejmě emituje prach pořád stejně už ode dne, kdy ho postavili. Navíc je velký zájem co nejvíc prachu zachytit, protože se dá dobře prodat a je z něj větší marže než z obchodování s obilím. 

Dnešní článek bude pro našeho elfa Scallopa. Je tu s námi už poměrně dlouhou dobu, ale vůbec mi nevadil (a nevadí). Psal si svoje, ale nechoval se jako psychopat. Načal si nějaké to diskusní vlákno, toho se držel, tu a tam se mu nasbíralo hodně reakcí. Narozdíl od Sartra, který musel mít vždy všude a ve všem poslední slovo, Scallop jen tu a tam provokoval, ale nikdy se mě to nedotýkalo, bral jsem to jako okénko do jiného okruhu naší společnosti. Z tohoto hlediska si Scallope klidně diskutujte dál. 

Pamatujete si jak u nás vznikl úřad ombudsmana? Otakar Motejl překážel jako ministr spravedlnosti, protože se pokoušel o reformu soudnictví o kterou mu ve sněmovně nikdo nestál. A tak se s ním domluvili... poslali ho do fešáckého důchodu na ombudsmanské židli. Už tenkrát na to existovalo dost vtipů. Nikdy to nepřestalo vypadat, že je to naprosto zbytečný flek a sám Motejl na tomto přesvědčení moc nezměnil. 

Když se dívám na světové události posledních dní, začínám mít pocit že demokracie je v posledním tažení. Víte, dlouho jsem nechápal, proč vlastně ty dávné demokracie zanikly, proč byly nahraženy různými diktaturami a kupodivu málokdy se tak stalo nějakým zásahem zvenčí. Mnohem častěji se vláda lidu s lidem a pro lid tak nějak sesypala zevnitř. 

Poslední roky mi dávají víc odpovědí než bych si přál. 

Demokracie hyne na úbytě, protože ji nikdo vlastně nechce. 

Nejprve krátce na úvod...

Ano, jsem poněkud připraven na případný problém se zásobováním, výpadek v dopravní obsluze, ba dokonce bych nějakou dobu vydržel i při  výpadku elektřiny. Ale i s plným rancem štěstí bych svou osobní výdrž odhadl asi tak na čtrnáct dní. Pak už by začalo být ouvej i vesnickému Vidlákovi. 

Dnes se budu opírat především o vzpomínky našeho dědečka, který byl právě jedním z posledních vesnických diktátorů, který ještě měl v rukou život (i smrt) nejen členů své rodiny, ale i čeledínů a děveček. Do družstva vstoupil sám a dobrovolně, byl z něj vyloučen a tu delší část života strávil jako krmič prasat. Zůstal poněkud v závětří a jako nezničitelný relikt přežil až do dnešní doby.

Jak možná někteří ze čtenářů Kydů zaregistrovali, byl jsem loni nucen lehce změnit profesi. Zatímco jsem se několik dekád nepřetržitě válel v autě, nyní se válím pod auty. Výhodou je skutečnost, že už nemusím několikrát denně šplhat do výše tří metrů, nýbrž si lehnu do přízemí. To jest na zem a skoro rovnou tam, kde mne to napadne. 

Tedy je pravdou, že mne vždy napadne místo asi tak o metr dál, než je potřebné, abych při tom mohl pracovat. Ale jako bonus za to polehávání dokonce beru peníze.

Tato poměrně lehká práce má ovšem několik nevýhod: 

Stejně jako náš hojně citovaný bloger PetrKubáč, i já mám rád dobu před První světovou válkou a troufám si tvrdit, že nebýt právě těch let válečných, mohli jsme dnes mít společnost mnohem spravedlivější, férovější a přehlednější. Ne, nechtěl bych žít v roce 1900 ani v Rakousku, ani v Německu a už vůbec ne ve Spojených státech nebo Rusku. Doba to byla tvrdá a skutečnými vládci nebyli monarchové, ale domácí diktátoři, kteří měli téměř absolutní moc nad svými manželkami, dětmi i posluhovačkami. 

Moje osobní vidlácké krédo zní, že se musí kydat. Platí to pro jakékoliv lejno. Skutečné, duševní, symbolické, slovní, i jakékoliv jiné. Není to zase až tak triviální úvaha, proto mi dneska dovolte rozvláčnější článek u kterého vlastně ani nevím jestli bude dostatečně srozumitelný. Budu nucen používat neslušná slova, ale bez nich bych musel text příliš okecávat. Odpusťte mi to prosím.