Tak nám ta epidémie pomalu končí. Počet nakažených nijak dramaticky nestoupá, plicních ventilátorů je dostatek ba nadbytek, roušky už vyvážíme do jiných zemiček okolo, kde ještě nemají zakrytou hubu. Počty mrtvých se ve statistice prakticky neprojeví a vlastně jediné, co v grafech zůstane, bude ta ekonomická recese. Jináč už se objevuje světlo na konci tunelu. 

A kdyby nepřišel, přišlo by něco jiného. 

Dnes navážeme na včerejší Pragmatikův článek. Ale nejdřív si povězme pár věcí, které se propíraly v diskusi. Máme v republice zhruba šest tisíc nakažených. Podle rakouských dat tu bude nerozpoznaných i těmi rozpoznanými sotva deset tisíc. To je každý tisící v populaci. Znát osobně někoho nakaženého je ještě spíše výjimka než pravidlo. Já například znám jen jednoho a není to žádný blízký příbuzný. 

Již delší dobu mám neodkladný pocit, že s námi a to celosvětově někdo hraje velmi temnou hru. Je to podobné jako v roce 2001, kdy spadly mrakodrapy v NJ. Samozřejmě vlivem nárazu letadla nemohly se zřítit ani náhodou, zvláště i proto, že založení a ukotvení staveb bylo v jedné z nejtvrdších žul, které existují. To je odpověď na námitku, že byly špatně založené (námitka některých statiků, kteří uvěřili oficiálnímu tvrzení, ale nedokázali se vyrovnat se svým odborným cítěním).Stejné stanovisko zaujal i americký svaz inženýrů.

Můj bratr se v posledních dnech stává studnicí moudrosti. Je už také na nějakém tom kurcarbajtu a protože bez blikajícího monitoru se mu těžko žije, sleduje cvrkot na internetu, pak mi zavolá a zhuštěně mi popíše, co se kde šustne. Díky tomu mohu v posledních dnech klidně zahradničit a farmařit a nepřicházím o nic důležitého. 

A tím je jiný život... 

To jsou totiž velikonoce a to je křesťanství. Ani Bůh neuplatňuje ekonomická měřítka na hodnocení lidského života. Nehodnotí se množství práce, které člověk vykonal. Nehodnotí se, kolik vydělal peněz. Oproti starým Řekům není život poměřován ani velikostí skutků, kvalitou vykonaného díla, ba ani silou myšlenek, které lidstvu zanechal. 

Lidský život má totiž přesně tolik ceny, kolik je ochoten někdo jiný obětovat ze svého života. 

Je sobota a já dneska sázím brambory, řepu a vlastně i všechno ostatní. Předpovědi slibují nějaký deštíček na neděli a pondělí a tak chci mít všechno v zemi. Včera a předevšírem jsem připravoval půdu a bylo to stejné jako loni. Sousedovi se za jeho frézou zvedalo mračno prachu, za mým rotavátorem vyskakovaly mokré hroudy a kousky hnoje, které by se ještě daly ždímat. Přitom na povrchu se už dělala tvrdá krusta a objevovaly se praklinky ze sucha. Pět centimetrů níže ale už bylo krásně vlhko. 

Jak lidem s postupujícím koronavirem už trochu otrnulo (zvykli jsme si), možná přichází čas na to, zhodnotit, co nám ta mrcha odkryla. Co jsme se tak trochu dozvěděli o nás samých.

Z celé té škály poznatků, které si koneckonců musí vyhodnotit každý sám, připoutala moji pozornost stará otázka o Životě, o tom, zda je skutečně nejvyšší hodnotou. Mám o tom s postupujícím věkem stále větší pochybnosti.

Z pohledů na tento problém vytknu symbolicky „před závorku“ stanovisko církevní, které mi charakterizuje například tento postoj:

Chtěl bych tímto článkem přispět ke smíru mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými, protože se mi před dvěma dny tak trochu poškorpili v diskusi. Kydy mají ve čtenářstvu celou řadu zaměstnanců i OSVČ a já bych byl rád, kdyby zůstávali i přes občasná nedorozumění přáteli. 

Nemohu a ni nebudu měnit názory svých čtenářů, ale mohu napsat můj vlastní názor a předhodit ho diskusi. 

I když se to nehodí k dnešnímu nadpisu, první myšlenka dnešního článku nechť patří Tereze Spencerové, která nás navždy opustila. Dodala mému psaní nespočet námětů i postřehů, uměla jít na dřeň a rozuměla Blízkému východu, který je pro nás všechny španělskou vesnicí. Pro můj rozhled po světě byla nepostradatelná a její ztráty želím už teď. Pochybuju, že ji někdo dokáže nahradit, tím spíš v době která nás nejspíš čeká. Vidlák stojí v pozoru u zapíchnutých vidlí a drží minutu ticha. 

......................................

A teď k dnešnímu článku: 

Když se Koroňák v Ojrópě rozjížděl, byly denní přírůstky okolo 20%. Teď když se rozlejzá celosvětově, jsou denní přírůstky okolo 10%. Pořád je to pěkně strmá křivka, ale dynamika breberky je už úplně někde jinde. Má to poměrně jednoduché vysvětlení... 

Všichni si už prostě dost nadělali do gatí.