Náš seriál o hnojení zakončíme dnes mým osobním soukromým názorem, jak to dělat správně. Podotýkám, je to jen můj názor podložený pouze vypozorovanou zkušeností, pokecem s lidmi, co je zemědělství živí a také velkým byznysem, který dává výplatu mně. Zároveň jsem leckteré informace v zájmu srozumitelsti musel poněkud zkrátit a zjednodušit. Určitě najdete mnoho alternativních názorů, které celou problematiku uvidí jinak, určitě na toto téma existují skripta i vědecké publikace a pokud to někoho zajímá podrobněji, snadno si zjistí lepší informace než z tohoto blogu.
Na začátek je třeba říci, že nejsem ani náhodou proti hnojivům. Pokud chceme být potravinově soběstační, nevystačíme si s biologickým hnojem ani za předpokladu, že by se všechen bioodpad vrátil zpátky na pole. I kdybychom byli soběstační v mase i mléce, hnůj z kravínů, vepřínů a drůbežáren nám současné výnosy nezajistí. I kdybychom dokázali na pole dostat i lidský bioodpad z kanalizace prohnaný přes čističky, stejně to nebude stačit. Navíc bych řekl, že stačí, že jsou hormony z antikoncepce otrávené řeky, nemusíme to mít ještě i na polích. Vždycky bude zapotřebí nějaký dusík, fosfor, draslík a síru přidat. Pokud budeme chtít soběstačnost i v zelenině, nepůjde to bez stopových prvků ve speciálních hnojivech.
Když jsem zakládal vinohrad, každý řádek jsem poctivě vykopal do metrové hloubky a po malých vrstvách prosypal draselnou solí, NPKčkem, přídal jsem síran amonný i hydrokomplex. Provedl jsem zásobní hnojení na třicet let životnosti vinohradu. Ale nezapomněl jsem ani na hnůj a v celé té metrové hloubce je hnůj v deseti vrstvách. Podobně by to mělo být i na polích. Ano, klidně dosypat hnojivem, ale pravidelně rozhazovat mrvu. Ne kvůli dusíku a výnosům, ale pro život v půdě a její odolnost proti přírodním výkyvům.
Hnojivo není náš nepřítel, ani to není ta největší zátěž naší přírody. Mnohem horšími devastátory je současný osevní postup, kdy se na polích střídá těch několik málo plodin na kterých se dá vydělat. Řepka, kukuřice, pšenice, brambory... Tu a tam i trocha slunečnice, cukrové řepy, sem tam hrášek a tečka. Všechno ostatní si na sebe nevydělá nebo se to nedá vůbec prodat. Navíc máme poměrně variabilní krajinu a tam, kde se rodí brambory, tam se nerodí řepa a tam, kde je kukuřice, tam zase není oves. A podobně. Zemědělec je v rámci svých možností nucen střídat méně plodin, než by bylo vhodné a správné. Navíc pšenice, ječmen, žito či oves jsou stejné obilniny a půdě je úplně jedno, zda z ní tahá živiny pšenice nebo ječmen. Na obojím jsou stejní škůdci a obojí si tahá ze země stejné živiny. Z tohoto pohledu je úplně jedno, zda pěstujete řepku nebo slunečnici, či brambory nebo řepu.
Zkrátka na dnešní pole se i svědomitému zemědělci vrací stejná či obdobná plodina dřív, než tam pochcípají cizopasníci hladem. Podobné je to s plevelem. Semena plevele přežijí v půdě déle než je zničí jiná technologie obdělávání pro jinou plodinu. Tím pádem je toho nežádoucího na poli hodně a tím pádem je zapotřebí koňských dávek chemie. Kdysi byl cyklus skoro desetiletý. Obilnina, okopanina, olejnina, technická plodina, kukuřice, vojtěška... Do toho se dalo ještě čachrovat s jařinami nebo ozimy a než se vrátila ta ozimná pšenice, byl veškerý koukol dávno zlikvidován pobytem v bramborách nebo hustém podrostu řepky.
Stříkání chemie je levnější než orba. Před třiceti roky bylo běžné, že se po žních udělala podmítka strniště, aby se zaoraly zbytky stébel. Pak se někdy v září udělala střední orba, která zaorala vzešlý plevel. A pak koncem října se udělala hluboká orba, která zlikvidovala zbytek vzešlého. Pole bylo čisté bez chemie. Ale padlo na to hodně hodně nafty. Dnes je Roundup mnohem levnější než nafta. Zaseje se, polije se to herbicidem a je to. Ten zabije všechno co tam vzchází dřív než pšenice. Náklady jdou dolů, tuna obilí je lacinější...
Dále se nám rozvíjejí bezorebné technologie, což znamená v praxi, že přijede obrovské monstrum tažené ještě větším traktorem, které v jednom přejetí pole půdu zkypří a zaseje. Bez předchozí orby, do hloubky deseti centimetrů. Všechny plevely žijí, půda není provzdušněná, dvoumetrová kukuřice pak má maličké kořeny, že ji vytrhnete levou rukou. Kořeny netřeba... hnojivo padne shora samo přímo pod patu, proč by se měly kořeny rozrůstat dolů že?
Kybyby se teď právě Vidlák dostal do vlády a měl za úkol provést zásadní zemědělskou reformu, tak bych postupoval asi následovně:
1. Nafta musí být levnější než postřik. Nebo postřik dražší než nafta. Aby se vyplatilo třikrát orat než jednou stříkat.
2. Soběstačnost v živočišné výrobě. Tím bude mrvy alespoň tolik, aby se jednou za čtyři roky každé pole pořádně prohnojilo
3. Důslednost v osevních postupech a to klidně zákonem. Dostat se alespoň na pětiletý cyklus.
4. Zakázat prodej slámy do zahraničí. Z polí nám ročně utíkají tisíce tun biomateriálu, který je nutné zase na pole vrátit. Ať už po čase jako stelivo ze stájí, nebo aby se všechno šrotovalo při žních zpátky na pole.
Všimněte si, že o hnojivech se vlastně nezmiňuji. Ať se klidně používají dál. Pokud se bude pořádně orat, vracet biomateriál zpátky do půdy a bude se dělat správný osevní postup, poklesne jejich spotřeba možná i o padesát procent. Stejně tak nemám nic proti žlutým lánům řepky. Řepka je skvělá olejnina a výborná předplodina, která půdě hodně prospívá. Ale nesmí se opakovat každý třetí rok.