Kolumbijské postřehy

Vždycky jsem si přál strávit večer s někým, kdo je opravdu z velké dálky. Kdo nezná Evropu ani z rychlíku, nezná naše dějiny a je obklopen úplně jinými sférami vlivu. Byl by to určitě zajímavý rozhovor. Dnes jsem už spíše pecivál a tak musejí cizí zkušenosti přijet za mnou. Snažím se být pohostinný a být vždy připraven uvítat hosty. Vlastně je jen jeden člověk, kterého už znovu nepozvu a paradoxně je to Čech. Jinak je můj dům otevřen každé rase i každé víře (ano i té muslimské) samozřejmě za předpokladu, že pochopí, že je na mém hradě a je host, ne domácí. 

Onehdy jsem měl zase jednou štěstí. Ozval se mi můj kamarád z dětství. Vyučený houslař. Chodil do školy v Lubech u Chebu a byl tuším poslední ročník, který chodil do školy opravdu tam, kde ti čeští houslaři jsou. Další studenti už chodili do budovy v Chebu a podle toho to také s jejich znalostmi vypadá. Nicméně tento můj kamarád se svoje řemeslo naučil dobře. Ostatně byl z rodiny, která má řemeslo v krvi a je hrdá na své zlaté ručičky. 

Jednoho dne tento kluk stopoval z internátu domů a zastavil mu řidič se španělskou značkou. Kupodivu mluvil normálně česky až na takovou archaickou mluvu a poté, co se kamaráda vyptal kdo je, odkud a kam jede, tak se představil jako Jan Bažant, český houslař etablovaný ve španělské Valencii. Vzal si na kamaráda mobil a vysadil ho doma před barákem. 

Za rok, to měl kluk akorát před maturitou mu zavolal a že prý,jestli se mu nechce do Španělska, že potřebuje tovaryše. A kamarád jel. Dneska už je houslař na volné noze, dělá moc pěkné nástroje a zřejmě si dokáže vydělat, protože jeho facebookový profil je plný cest po světě. Jednoho dne, bylo to v Mexiku se seznámil s jistou dívčinou z Kolumbie. Dívčina shodou okolností studovala ve Valencii a tak se dali dohromady. Jednoho večera zavolal, že jí přijel ukázat Českou republiku a  že by se u nás zastavili. 

Strávili jsme spolu nakonec dva pěkné večery, kamarád překládal a tak jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí, ze kterých bych zde rád zveřejnil pár střípků:

1. Holka je z tropů... to znamená, že nikdy nezažila zimu. Ne, že by jí sníh a mráz nějak vadil, ale má z něj strach. Šli prý na desetikilometrovou procházku do přírody za jasného počasí v mínus pěti a holka to protrpěla, protože se bála, co by se mohlo stát. Její námitky koneckonců byly oprávněné - stačí si zlomit nohu a může jít o život, ale tady to takhle nebereme. Prostě jsme zvyklí, tu a tam to někdo fakt odnese, ale otrnulo nám, ostražitost vůči sněhu a ledu jsme dávno ztratili. 

2. Její rodina jsou učitelé - státní zaměstnanci. Dostávají v přepočtu na naše peníze asi 5.000,- Kč měsíčně a stačí to na skromný život i s podporu dětí na škole. Všechno tam roste samo, jídlo je levné, domy jsou z papundeklu, nepotřebují topení a tak se to dá vydržet. Ostatně oni nežijí doma, ale venku. Pořád se něco děje, pořád je někde nějaká oslava, prostě život se odehrává pod tropickým nebem a domů se chodí jen vyspat. 

3. Ptal jsem se jí, co jí na České republice zaujalo. Řekla že je tu čisto, pořádek a všechno funguje. Prý si na to nemohla zvyknout už ve Španělsku. Najednou viděla cedule kolem silnic, na stanicích byly vylepené jízdní řády a prý jí někdo organizoval každý krok. Pak přijela k nám a zjistila, že tu opravdu fungují otevírací doby, vlaky jezdí na čas (pět minut není čas), silnice někdo kropí nebo sype... Pro ni neuvěřitelný zážitek. Usmíval jsem se pod fousy, měli dál namířeno do Německa...  Kamarád jen dodal, že španělská "maňána" mu dlouho lezla na nervy, dokud právě nebyl v Kolumbii. Pak zjistil, že mezi Španělskem a Kolumbií je asi stejný rozdíl jako mezi Švédskem a Itálií. 

4. Líbila se jí také čeština (a mně zase španělština) a měla velkou radost, když zjistila, že jsme si její jméno počeštili na Kryšpína.  Zapsala si to... S výslovností neměla problém. V tomto se mi Španělština moc líbí... žádné hlásky vyslovované nosem, žádné chrčení, žádné kroucení hubou, prostě mluvíte česky jen je každé slovo jiné. Probrali jsme hodně slov a dodnes tu občas proběhne některé z mých dětí a prohlásí že náš pes je El Perro.  

5. Ptal jsem se samozřejmě na občanskou válku proti FARCu. To jsou ti levičáci, co se schovávají do pralesa a unášejí turisty a prominenty za výkupné. Boje tam trvaly desetiletí. Jak se žije při něčem takovém? Jako první mě vyvedla z omylu, že by tam někde byla nějaká fronta nebo tak. Nic takového není. Jsou prostě oblasti, které nemá vláda pod kontrolou. Které oblasti to jsou to "se ví" a nikdo tam nechodí a neplete se tam. Stejně tak "se ví" kde jsou takové oblasti i v Bogotě a ostatních velkých městech. Když tam za ní kamarád přijel, tak ho varovala, ať nechodí dál než je určitá čtvrť. Tam už je pak nebezpečno. A jak to pozná? To "se přece ví". 

6. Prý mnohem horší jsou ovšem drogoví králové. Kolumbie je země bez turistického ruchu... není radno jít někam ven do přírody. Nejde o divočinu, jaguáry, hady a tak. Jde o políčka koky. Jdete si takhle po pralese a najednou mýtina s kokou. A máte to spočítané. Ostří hoši vás zabijou. Nikdo nebude riskovat,že prozradíte stanoviště. Až v poslední době prohlásila vláda určité oblasti za čisté. Ale místní tomu nevěří... Chodit do přírody je tam nejnebezpečnější adrenalinový sport. 

7. Vůbec nedošlo na americkou politiku vůči Kolumbii. Oni to ti Jihoameričané tak neberou. Jednak proto, že mají jiné starosti a jednak proto, že všeobecně se vláda o nic a nikoho nestará. Tím pádem se nikdo nestará o vládu a každému je to vlastně jedno. Politika, to je to,  co se odehrává kdesi ve stratosféře a má to podobné dopady jako počasí. Nedá se to ovlivnit, stejně jako se nedá ovlivnit déšť nebo vítr. Prezident a vláda se tam řadí do stejné kategorie jako živelné pohromy. Možná to mají lepší než my. 

A nakonec... víte co se nejvíc líbilo mně? Jek ta holčina nezná žádnou politickou korektnost. Jsem tak trochu úboreček, mám skoro sto kilo a tak mi říkala tlouštíku. Můj syn na ní koukal dost vykuleně a tak mu říkala něco jako kuliočko. Moje žena byla červenovláska, cikánský soused byl černoušek. Když jí byla zima, řekla, že je jí zima. Slané jídlo bylo slané, sladké bylo sladké. Když měla pocit, že se oběd nepovedl, řekla, že má pocit, že se oběd nepovedl. Ani stín po ironii, ani stopa po jízlivosti, ale ani náznak pokusu něco maskovat a chodit kolem horké kaše. 

Prostě ahoj Tlouštíku, zase se někdy uvidíme...