Trocha snění pro odlehčení situace

Autor

Štítky

Heleďte, já pro dnešek přestanu s tím věštěním apokalypsy. V poslední době mám ze sebe pocit, že mě musíte vidět jako zachmuřeného opelichaného krkavce, který sedí na poslední větvi uschlého stromu, obzor za mnou je temný jako před blizzardem a moje černé oči jasně říkají, že ať dopadne zápas jakkoliv, mrchožrout si přijde na své.

Dnes chci snít. Stalo se mi něco, co zažívám jednou za čas a mám chuť se z toho vypsat. Začít ale musím před pětadvaceti roky.

Svoji průmyslovku jsem absolvoval v Lokti. To je to půvabné městečko na řece Ohři, kde se přímo nad řekou tyčí stejnojmenný hrad. Klíč ke království českému. Byl tam vězněn i malý Karel IV. Bylo mi tehdy patnáct, byl rok 1996 a já si přímo na hradě našel brigádu jako průvodce. To byly ty dřevní doby českého kapitalismu, hrad se pozvolna dával dohromady, nebylo moc peněz ani velké dotace, ale všude bylo plno schopných a vzdělaných mladých lidí a já se tam dostal do kolektivu vysokoškoláků historie, kteří tenkrát za to průvodcování a práci na hradě nechtěli moc peněz. Nakonec jsem tam zůstal po celou střední školu a získal jsem tam vztah k historii, který mi zůstal dodnes. Sice jsem ho v různých etapách života tlumil nebo odsouval, ale mám ho v hlavě napořád. Přičichl jsem tam k historickému šermu, ke kterému jsem se teď zase vrátil a snažím se zájem o něj vzbudit u svých dětí.

Ten hrad se mi strašně líbil. Obzvlášť tenkrát, kdy se tam dalo dělat skoro cokoliv - dohled památkového ústavu byl takový volný, protože nový režim se ještě nerozhodl, jestli si hrad zaslouží dotace nebo si zaslouží privatizaci na cokoliv, co sype. Nakonec přišel na hrad nový ředitel, vytvořila se kupodivu dobrá struktura a dneska je to jeden z nejkrásnějších českých hradů, perfektně opravený, zapojený do kulturního dění ve městě. U těch začátků jsem byl...

Za pár let nato jsem se byl podívat na českém Neuschwansteinu. Neznáte? Zámek a hrad Starý Hrozňatov u Chebu. Románská věž, ve které umučili hladem blahoslaveného Hroznatu z kláštera v Teplé a u toho empírový zámeček z 19. století. Tehdy oběť divoké privatizace. Objekt sloužil jako zástava za dávno vytunelované peníze. Já se tam nachomýtl se svojí novomanželkou při jednom z našich výletů. Právě to oddlužili. Podlezl jsem zamčená vrata, postavil jsem se na to nádherné nádvoří lemované spadlými taškami ze střechy a rozbitými okny a snil jsem o tom, že někde seženu těch mizerných 8 milionů za které to prodávali (a pak seženu dalších padesát na opravu) a stanu se tím hradním pánem ve vlastním zámku. Jak tam bude stylová hospůdka, nějaké ubytování, prohlídková trasa, středověké trhy, jak se zámek stane středobodem kultury v obci. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že toho nikdy nedosáhnu, že mi žádná banka tolik peněz nepůjčí, ale ještě několik týdnů mě to drželo a vymýšlel jsem, jak se k těm penězům dostat, s kým bych se musel spojit a koho přesvědčit, že je to dobrý nápad. Pak to koupil nějaký podnikatel a dneska je z toho krásný zámeček... ale jen pro něj. Pro veřejnost je zatím uzavřený.

Pak jsem se stěhoval do Vidlákova na Jižní Moravě, kde jsem se našel v prasátkách, obdělávání polí, vytváření soběstačnosti... s manželkou jsme si pořídili pět dětí, které rostou jako z vody. Opravil jsem dům, zařídil si hezký život a měl jsem radost, že tentokrát to nebyly vzdušné zámky a dotáhl jsem to do konce.

Do Vidlákova jsme přišli zrovna v době, kdy tam dostali velkou dotaci na rekonstrukci tamního zámku. To už byla jiná doba, památkový ústav to měl pevně v rukou, rekonstrukci připravil slovutný architekt Fránek z Brna a já se k tomu nachomýtl zrovna ve chvíli, kdy se rekonstrukce chýlila ke konci. Zámek byl předtím zcela vyrabovaný, nedochoval se žádný mobiliář ani jiné památky, takže tehdy stál Vidlákov před zajímavým problémem. Součástí rekonstrukce byl i pětiletý program návštěvnosti včetně pracovních míst a celoročního provozu. Byl tu zrekonstruovaný zámek, který pět let musí být celoročně otevřený veřejnosti, ale nic v něm. To se potkalo s mojí další vášní - já sbírám Lego. A tak se na místním zámku objevily výstavy místních umělců včetně mých kostiček. Postupně jsme se s kamarádem vrátili k historickému šermu a teď se pravidelně navzájem osekáváme na zámeckém nádvoří. Zase jsem byl u toho...

Proč to celé píšu:

Teď v posledních dnech jsem se z pracovních důvodů probíral nabídkou realit na jižní moravě. Hledal jsem něco úplně jiného, ale vyskočilo to na mě a já nakoukl.

Ve Znojmě se prodává poslední dochovaný mlýn na dyjském kanálu. Tedy dochovaný mlýn - dochovaly se budovy, nikoliv zařízení. Majiteli došly síly uprostřed rekonstrukce. Teď se to prodává za mizerných patnáct mega a protože je to za takovou cenu, tak je v tom určitě ještě nějaký háček... Ale je tam všechno. Vinný sklep, mlýnice, obytné prostory, kanál s náhonem, stodola na druhém břehu, desetkrát větší zahrada než mám teď... Ale zároveň je to česky maličké a krásné.

Nechci sem dávat přímo odkaz, ale když dáte do vyhledávače: Prodej mlýna Znojmo, tak vám to vyskočí.

A já mám najednou zase v hlavě, jak by se tam vešla hospůdka, nějaké ubytování, jak by se tam dala udělat vodní elektrárna nebo replika mlýnského zařízení. Jak by se tam vešel vinohrad s mojí odrůdou, kterou mám na světě jen já, jak by tam mohli žít lidi, jak by se na dvoře dělaly zabijačky, popíjelo se víno, jak by se to zapojilo do městského kulturního života. Úplně se vidím, jak v kostýmu pana otce volám dceru, aby hostům přinesla sklínku mého portského. Vidím plný sklep vína, kravku, vodní kolo, prostě nádhera.

Pár dní se mě to teď bude držet. Budu se zamýšlet, jak dát dohromady peníze, ale je to zhruba stejná chiméra, jako ten Starý Hrozňatov. Nikdy si to na sebe nevydělá, vždycky to bude jen srdcová záležitost, která bude jen a jen žrát peníze. Určitě by se na to daly sehnat i nějaké dotace, dalo by se pro to ledacos udělat. Ale už je mi čtyřicet, závisí na mně celá rodina, dovedu si mnohem lépe představit všechny překážky a průšvihy a hlavně je mi jasné, že bych tam musel stavět a zedničit do konce života.

Tohle zřejmě dlouho na prodej nezůstane, někdo si z toho udělá penzion nebo firemní sídlo a možná, když za pár let pojedu kolem, tak tam bude klapat dřevěné kolo nebo šumět moderní vírová turbína. Ale na chvíli mi bylo zase dvacet a strašně strašně moc se mi chtělo dojet do té realitky a tam křičet na celé kolo, že to koupím, že peníze seženu, prodám všechno co mám a děj se vůle Boží...

Hele není tu mezi vámi někdo, kdo se do něčeho podobně šíleného pustil? Kdo za draho a nesmyslně koupil a pak se dřel dřel a dřel, aby na to vydělal, zadlužil se do konce života, ale vydupal to ze země? Jestli jo, tak by mě zajímalo, jestli se to dá přežít.

Jdu si vsadit Sportku.

Hodnocení

Komentáře

Moje zkušenost

Milý Vidláku,
od chvíle , kdy jsem objevila Váš blog , se denně těším na půlnoc a další článek.Vaše postoje jsou mi blízké, o to víc po tomto příspěvku.
Celou svoji dospělost jsem "kupovala" zříceniny, v ještě socialistickém panelákovém bytě snila o vlastním hospodářství někde na samotě, devadesátá léta strávila objížděním ruin barokních statků apod.Tehdy se našel v rodině vždy někdo rozumný,kdo mi podobné dobrodružství rozmluvil,tehdy asi oprávněně, neboť peněz nebylo moc.Zato mládí, nadšení a ve srovnání s dneškem směšné ceny takových krásných nemovitostí.Pak se můj život nečekaně otočil a po různých vzletech i pádech jsem si kolem roku 2010 mohla dovolit hledat svůj vysněný zámeček nebo stateček ke koupi.Hledala jsem poctivě dva roky, skoro ve všech krajích Čech. Skončila jsem deset let úspěšného podnikání a nechtěla jsem už dělat další byznys, takže krásně opravené zámečky coby hotely šly mimo můj zájem a většinou i možnosti.Ty levnější,vesnické, zchátralé, měly většinou tu nevýhodu, že jejich bezprostřední okolí parkem počínaje bylo již za socialismu rozparcelováno a zastavěno rodinnými domky či budovami družstva...nebo byla cena neadekvátní.... nakonec jsem objevila a koupila starý chmelařský statek v malé vsi na Žatecku.V bohaté oblasti,kdysi bohatý, tedy hodně hospodářských budov na málo - jak se prodávalo, tedy bez původních polností - pozemku,s obytnou budovou přestavěnou asi před sto lety na jakousi vilu.Zchátralé,pro mne jako hlavní výhoda skoro v původním stavu, ne po socialisticky zmodernizované , tudíž za cenu pod milion. S nadšením jsme se v roce 2013 vrhli s dospělým synem do rekonstrukce, najímali brigádníky a řemeslníky a dělali s nimi... Při výměně oken jsem vybourala dvě původní kdysi zazděná a soused mne udal stavebnímu úřadu,kam jsem opravy jen ohlásila.Následovalo řízení, nařízení okamžitě zastavit veškeré práce a získat stavební povolení.To trvalo skoro pět let ! I proto, že situace,kdy úředník rozhoduje o vašem majetku , kde nic nepřistavujete a měníte jen uvnitř,mne totálně znechutila.V domě vše rozkopáno,bydlet se nedalo, jen dojíždět z Prahy.Sotva jsem mohla kolem roku 2018 znovu začít s rekonstrukcemi, vážně mi onemocněl syn, zemřel otec , řemeslníci se stali nedostatkovým zbožím a pak nastala pandemie....Ale už pokračuji v obnově,místní firma dokončuje střechu....snad letos dokončím první obytné místnosti,obdělám kus zarostlé záhumenky a možná si konečně pořídím alespoň slepice.Mou výhodou je, že mne statek nemusí živit.Ale to je oproti Vám asi jediná.Vy máte pořád ještě mládí, nadšení, skvělou rodinu, příjmy ze zaměstnání,fortel a podnikavost,okruh přátel,nemovitost,kterou můžete prodat...Na mlýn jsem se dívala a je to budovami,jejich stavem i rozlohou pozemku podobné mému statku.Bohužel neznám kupní cenu.To bude hlavní problém,je to ve Znojmě. Ale obnovy bych se nebála, mne přijde obnova hlavní budovy pro bydlení asi na tři miliony ,i když mnohé už je pořízeno za nižší dřívější ceny.Ceny stavebních prací vycházejí jinak, když se spočítají podle tabulek a jinak , když si vše řešíte sám,bez firmy. A nemusí být všechno hned. Stačí slušně bydlet.To ostatní postupně , pomalu... Důležité je,aby Vaše paní chtěla totéž,pokud ano, zvládnete to. A když nevyjde mlýn, najdete časem něco jiného.Poradíte si.Já se vyhýbám všem snahám o dotace jak čert kříži,nechci žít pod vlivem úředníků,ale jak píše Gerd o "svém" lese,dnes se tomu nevyhne nikdo.Hrůza ! Tak třeba využijete zcela pragmaticky i nějaké dotace.
Dost lidí Vás tu odrazuje, penězi,nekonečnou prací....ano,ale pro ty,co to chtějí,je to radost.Nesrovnatelná s hromadou dovolených na pláži a lyžích. A mají starost o děti,aby nebyly nuceny žít Vaše sny. Já jako dítě z paneláku bývala nejšťastnější u babičky při starání se o králíky,sušení sena, sbírání padaných jablek.... Internet, počítač , návštěvy zájmových kroužků budou mít Vaše děti i na mlýně či hospodářství. Vlastního koně,psy, králíky, zahradu plnou květin a jahod a možnost dělat něco fyzicky dítě z města nemá. Kdo má víc ?
Držím Vám palce ať si jednou svůj sen splníte.

Re: Olga Docela mne děsí, jak se mi tu nasazuje

psí hlava ohledně stavebních prací v dětských letech.

Je něco jiného, když se třeba něco staví či opravuje v místě trvalého bydliště. Chlívek, sklep, garáž, střecha, blablabla.

A úplně něco jiného je, když je člověk týden co týden odvlečen na celý den, případně na celý víkend někam, kde prostě nechce být, protože tam jednoduše nemá své vrstevníky, a ve chvílích, kdy se nepracuje, musí neustále poslouchat, co všechno je ještě potřeba udělat.

Patnáctiletého kluka opravdu nezajímá provizorní oprava shnilého plotu, betonáž podlahy ve stodole, neustálé kosení trávy v zahradě na anglickou míru, loňská úroda česneku a háčkování záclon či deček na stůl v parádním pokoji.

Re: Targus

To mě mrzí, že Vás vyděsil můj názor.Nemyslela jsem to nijak osobně, podobných varování jsem tu zaznamenala v průběhu debaty víc,jak ve smyslu dětské "dřiny", tak nespravedlivého rozdělení dědictví....nepamatovala jsem si ,co kdo napsal konkrétně, reagovala jsem povšechně názorem daným mou vlastní zkušeností. Teď jsem si přečetla,co jste napsal Vy o té Vaší z dětství a chápu Váš postoj.Ale myslím si, že to celé je hlavně o vztazích v rodině. Ať už se to týká práce dětí na rodinných majetcích nebo takzvaného odvlékání nezletilých dětí kamkoliv rodiči - na chalupy,dovolené, rodinné oslavy,do nových bydlišť tuzemských i zahraničních, nemluvě už vůbec o střídavé péči rozvedených rodičů. Co mají rodiče dělat ? Nechat své děti někde samotné ? To by asi nešlo, viďte ? Takže spíš půjde o ty vzájemné vztahy v rodině, nějakou rozumnou domluvu.Navíc si myslím, že dnešní děti se nejvíce hrozí odvlečení od WiFi a signálu , a to jim dnes už hrozí málokde. A je to celé smutné.
Pokud se týká té dětské práce, uvedu dvě té Vaší zkušenosti protichůdné zkušenosti vlastní a opravdu jsem si je nevymyslela.
Koncem sedmdesátých let stavěl můj tatínek takovou menší rekreační chalupu ve vsi asi deset kilometrů od městečka, kde jsme bydleli.Můj tehdy patnáctiletý bratr s ním, dobrovolně, nadšeně a ochotně,doma vedli věčné hovory co a jak budou dál dělat.Po zbytek tatínkova života pyšně oba vzpomínali,jak celou chalupu postavili spolu vlastníma rukama.Dál spolu potom renovovali auta veterány a později podnikali....Bratr stihl kamarády,holky,vandry,motorky,posilovnu i zábavy. Já tehdy šestnáctiletá dávala přednost vandrům...
Když bylo mému synovi dvanáct let, zavlekli jsme ho přes půl republiky do domku obklopeného vzrostlým lesem, který jsme nejprve pomocí ruční a pak motorové pily káceli.V zimě v mrazech a závějích se kácelo a dělalo dřevo a po setmění se jím doma topilo v kamnech,k šípkovému čaji jsem smažila bramboráky a poslouchali jsme v rádiu pořad Láska za lásku , překrásné vzpomínání malíře Jiřího Anderleho na jeho venkovská dětská léta. Milovali jsme to všechno všichni, bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života. Kácet stromy bavilo i synovy kamarády z gymnázia. Jednu květnovou sobotu vstal tehdy stále dvanáctiletý syn ráno v pět hodin ,natahal sám od sousedů darované velké kameny na zahradu a postavil z nich zídku za rajčatový záhon,aby akumulovala teplo.Jako překvapení. Krásné.V patnácti jako profesionální natěrač úplně sám natřel na bílo padesát metrů dlouhý nový dřevěný plot a vrata.... programoval na počítači, hrál školní divadlo a na varhany, pomáhal se mnou ve psím útulku,staral se o naše psy, stal se členem Mensy...v šestnácti studoval rok v Americe a projel za měsíc úplně sám autobusy celé státy...Je programátorem.
Tolik moje zkušenost s prací dětí.

no jistě, dnešní městské jsou na rozdíl od mé generace

rozmazlené či co. Já si o kapesném mohla jen zdát, když jsem chtěla do kina a pod. hezky si říct, byly -li navíc, /většinou anio/ tak se do kina šlo pouud se ty peníze raděj nedaly na vstup na zimák - bruslení a pod. Úklid, starání se o kdeco samozřejmost, později i vaření jednoduchých, pečení a samozřejmě i šití a pletení a pod. Prostě nenudili jsme se u patlafonu ale pořád se něco dělalo.
A nemyslím že by mi to uškodilo, spíš naopak ne nadarmo se říká "co se v mládí naučíš .- ve stáří jak když najdeš".
Nevím, ale myslím, že to tak - když sleduji s´diskuzi měla většina zdejších.

Vidláku, dnes dík za pěkný dnešní blog, který

vyvolal i pěknou nepolitickou (až na vyjímky) diskusi.
Lidi mají mít své sny, i když se většinou (úplně) nesplní.
Já jsem se v domě, který si nechal postavit děda, narodil za války a chtěl bych v něm i umřít. Po historickém sídle netoužím.
Naše rodinná tradice byla vydělat peníze (dědovi jako samostanému řemeslníkovi to trvalo 13 let od vzniku Československa 1918)
a postavit si svůj dům se svojí dílnou v suterénu.
Já ho teď 30 let akorát udržuju (střecha, omítka, okna, topení, 3 koupelny nové, ...), ale se stejnou filosofií: vydělat peníze a nechat si to udělat.
Ne že bych to neuměl, za bolševika jsem byl chudý a vše jsem si dělal sám, nábytek, malování místností, zednické opravy, na chalupě (rodný dům ženy z doby císaře pána) jsem dělal kompletní instalaci vody a odpadů. Ferda mravenec, práce všeho druhu.
Bohatství našeho státu je v domech a půdě, kterou místní lidé vlastní (a v dovednostech a vzdělání),
toho máme nad průměrem Evropy,
kterou jsem procestoval celou a v řadě zemí též pracoval.
Moje děti taky bydlí ve svém.
Tož tak.

Plnění snů

Rozhodl jsem se přispět k dnešnímu tématu i svou troškou do mlýna s tím,že v mém případě se nejednalo o sny v krystalické podobě nějaké zajímavé nemovitosti.V mém případě se jednalo o sny téměř nehmotné.Na úvod musím předeslat,že i v minulém režimu jsem nikterak nestrádal měl jsem střechu nad hlavou (družstevní byt),za manželku nejlepší ženskou na světě,dva zdravé syny a pestré a zajímavé zaměstnání,Nicméně k plné spokojenosti mi stále chybělo jediné:vidět,procítit,prohmatat,ochutnat, očichat svět tam za železnou oponou.Až rok 1989 přinesl potřebnou změnu a jako bonus slušné finanční zabezpečení.No a tak jsem začal okamžitě jednat.Prostě neexistovalo na zeměkouli místo,které mne zajímalo a o kterém bych řekl tam se to nedá.Pouze na dokreslení uvedu několik příkladů:kráter Ngoro-Ngoro,migrace stád na pláních Serengeti,stanul jsem na Stolové hoře i na Mysu Dobré naděje,přešel tam a zpět Golden Bridge v San Francisku,nahlížel do Grand Canyonu,putoval po Velké čínské zdi,projel autem Nový Zéland napříč oběma ostrovy,rychlovlaky křižoval Japonsko a viděl horu Fudži,potápěl se ke korálům na Fidji,atd.,atd.Na cestách mne vždy doprovázela moje žena a vždy to znamenalo minimálně půl roku příprav:Bedekr,mapy,trasa,případně očkování,někdy víza,letenky,popř.jízdenky,půjčení auta na místě,atd.,atd.Jako jeden z mých ztřeštěných nápadů uvádím,že jsem chtěl prožít oslavy Dne Vítězství v Moskvě a to se mi podařilo zorganizovat k 65.výročí.K tomu jenom poznámka:ač nejsem rusofil,tak tam jsem pochopil,že ten národ nelze porazit.Prostě jsem si splnil všechny moje sny až na jeden: vidět na vlastní oči Polární záři.Ten si už asi nesplním,páč věk,moje zimovřivost,ta událost se nedá naplánovat a hlavně mne navždy opustila má věrná družka na cestách,která se rozhodla sama vyrazit do míst odkud není návratu.Tak z hmotných statku mi zbyl jenom byt,který jsem si převedl do osobního vlastnictví,který stačím jakž-takž sám udržovat (natožpak nějakej mlejn či tvrz) a pocit,že jsem ze světa poznal víc než je cesta do Stavebnin či OBI.

No vidis, ja to mel levneji :)

Se rika ze amici dali miliony na vyzkum propisky pisici i beztiznem stavu - rusove dali kosmonautum tuzku :) Tys tam musel cestovat aby si spoznal ze neni sily co by porazila Rusko - mne stalo videt valecny film Leningradske nebe... A pomalu si opravuju nazory i na to, kdo byl Stalin doopravdy. Zda nahodou za existenci ruskeho naroda a statu neobetoval mensi zlo, protoze vedel zcela presne co na jeho krajany plati. Tak jak to v dnesnich podminkach evidentne vi Putin.

Stalin

Stalin měl necelých 20 let aby Rusko připravil na zápas na život a na smrt. Válka přišla dříve než v roce 1930 čekal, přesto země a stát odolaly. Ovšem za krvavou cenu. A to dnes mnohým i těm, kteří díky Rudé armádě dostali budoucnost, vadí. Suďme bez ideologických brýlí a přemýšlejme jak bychom to my udělali lépe.

Amíci a tužka

Tak tohle si pamatuji celkem dobře - zrovna jsem byl na střední, když jsme se tomu chechtali. Ta tužka byla myslím pro SOJUZ-APOLLO. Amíci na to šli hodně vědecky a draho - ta tužka stála milión USD (tehdejších) a Rusáci nechápali :-).
Pokud si dobře pamatuji, tak jim to nakonec přestalo nahoře psát a situaci zachraňovali Rusové, kteří jednoduše naslinili svojí starou tužku ... a psalo se :-).

Re: Artur Myslím, že vám rozumím. Taky jsem

měl neodolatelnou touhu rychle se sbalit a vypadnout NĚKAM. A dokonce se mi to podařilo skloubit s prací, kterou jsem se živil.

Nicméně něco podotknu - planovaná cesta, to opravdu není to pravé. Ty opravdu úplně nejlepší čundry byly krátké a nezajímavé pro kohokoli, kdo by šel se mnou. Ze začátku to byl opravdu jen bágl s trochou jídla a stočenou celtou. Později se k tomu přidala motorka a nepříliš významná finanční částka na jednu plnou nádrž.

O filmu Bezstarostná jízda jsem věděl kulové, O nějakém Kerouacovi jsem neslyšel ani slovo a moc dobře jsem věděl, že až se vrátím, bude průser, protože jsem jednoduše bez jediného slova zdrhnul. Ale přesto jsem to každé léto udělal a dodnes toho nelituju. Ba naopak vzpomínám na to se sentimentem, i když jsem vlastně "nikdy vůbec nic" nezažil...

jsme si zvolili ??

Diskuse se sudetskými Němci v Divadelním kroužku je určena dětem od 10 do 14 let, které věci vnímají citově, impulzivně, bez znalosti událostí, které určovaly osudy celých národů, osudy statisíců rodin českých, německých, polských, francouzských, ruských.
https://www.novarepublika.cz/2022/02/mojmir-grygar-pamet-naroda-nebo-pa…

Jezinky

Jsou jako Jezinky, jen prstíček, trochu se ohřát pak se již jen hrnou. Začnou presidentem Benešem, ten jim leží v žaludku již od třicátých let. Pak přejdou na svá utrpení po válce. Nevzpomínají na hrůzné pochody smrti v Sudetech, při kterých zemřeli štvaní vězni koncentračních táborů. Nevzpomínají na to, co jejich synové v uniformě Wehrmachtu nebo SS dělali po Evropě.
Přitom se většinou jedná o slušné a řádné občany, jen si z historie vybírají to, co se jim hodí. Stejné je to s "naší" Pamětí národa, těžce zpolitizované organizace Post Bellum. Pokus si necháme ukrást minulost, naši potomci si ji zopakují na straně poražených.

mlýn ve Znojmě

Vidláku, podobný sen, jako tebe, mne drží již přes 10 let. No a už tenkrát dávno jsem na inzerát na tento mlýn narazil. Buďto se prodává tak dlouho anebo je inzerován překupníkem (pardon-developerem) s patřičnou přirážkou (původní cenu si nepamatuju). Mimochodem - těch sportek jsem od té doby podal dost, a výsledek péerdé.

Možná je tam nějaký háček, který je dobře odhalit

ještě před koupí (zástava; nedořešené majetkové spory původních majitelů, třebas dělení SVM po rozvodu; neřešený nárok restituentů...)

OT

A je to tady

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/vyzyvali-k-nasili-vuci-politikum-celi…

Zajímalo by mě, jestli stejný paragraf nasadí i na toho cikána, co mával nožem a jmenoval přitom Okamuru...

DĚJEBIS

Sotva jmenovala vláda Koudelníka velitelem BIS, tak už se to rozjíždí: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-komentar-predpo…

No jedna báseň

Začínejme westfálským mírem, pak Marií Terezií, pak raději rovnou tím Borovským Havlíčkem, ale až co se vrátil z Ruska (tím se elegantně obejde to takzvané "národní obrození", které je celé beztak proruským narativem), pak stačí začít legiemi a nakonec se bude začínat 9. května 1945 a českými ukrutnostmi na nebohých Němcích, zatímco jisté zanedbatelné přehmaty vůči Čechům se děly zásadně od nacistů. S jedinou výjimkou - bude se připomínat, jak zlovolní Češi nedokázali zabránit zákeřnému terorismu na vznešeného Reinharda Tristana Eugena, který Čechům zajistil "solidní autonomii" (Markéta Protektorátová-Bundestágová) a českým dělníkům "nejlepší a nejstabilnější podmínky v dějinách" (krystlíci, hermani a podobná svoloč, opakovaně).

A učitele každých pět roků od studentů vytrhnout a celý rok pěkně vyplachovat a prověřovat. To by bylo, aby pod výukou takhle kovaných kádrů studentíci na prahu volebního věku sami nerozpoznali ~~sebemenší úhyb od určeného úhlu pohledu~~ kdejakou tu dezinformaci.

Když zde čtu příběhy stavebníků

skoro se stydím. Jako bych byl lenoch když jsem dostal kdysi od podniku v Praze byt 4+1 a pak už jen postavil a obhospodařuji chatu cca 40 km daleko.
Zkusím to nabídnout jako přijatelné řešení, se ženou si to pochvalujeme, zdá se nám to být ideálním.
Když je čas a síla jsme na chatě, na jaře, v létě, na podzim, v zimě (teď už méně, koho by bavilo topit od rána do rána?), celý den jsem venku, zahrada žádá své, žena zase ráda vaří a smejčí, pohyb zvlášť ke stáru svědčí. Houby, bylinky, lesní plody, procházky, koupání, výlety, vnoučata.
Zbytek roku jsme doma, ve městě, v paneláku. Iks supermarketů na dohled, lékaři všech odborností poblíž, nemocnice kousek, teplo a TUV bez našeho přičiňování, zajištěno soukromí, děti a vnoučata nedaleko, sousedi sice pomalu vymírají ale v případě potřeby jsou,.
Přejezdy třeba jednou týdně (velký nákup, prádlo, lékař...) jsou bezproblémové, když se nechce nebo nemůže autem poslouží linka PID která končí právě v obci kde je chata.
Zatím jsme nenašli chybu toho řešení. Pravda, žádný honosmý majetek to není, ale jak se říká "do hrobu si nikdo nic stejně nevezme".

Majetek

už nemám žádný, abych předešel smrt a notáře, tak chalupa na Vysočině, byt v os. vlastnictví a garáž už je převedeno na dceru (mám jen jednu). Samozřejmě tam mám ony dodatky (dožití, atd). Nedávno náhle zemřel skorosoused a sousedka chodí s červenými očmi, naštěstí se jí o dědické řízení starají děti. Říkala mi, že ani nevěděla, co jí všechno čeká.

Darovací daň v přímé linii se neplatí, platí se jen za vklad do katastru nemovitostí.

Trocha snění pro odlehčení situace

Komentáře

Moje zkušenost

Re: Olga Docela mne děsí, jak se mi tu nasazuje

Re: Targus

no jistě, dnešní městské jsou na rozdíl od mé generace

Vidláku, dnes dík za pěkný dnešní blog, který

Plnění snů

No vidis, ja to mel levneji :)

Stalin

Amíci a tužka

Re: Artur Myslím, že vám rozumím. Taky jsem

jsme si zvolili ??

Jezinky

mlýn ve Znojmě

Možná je tam nějaký háček, který je dobře odhalit

OT

DĚJEBIS

No jedna báseň

Když zde čtu příběhy stavebníků

Majetek

no tak

Těžko dceru přežiji

to se stalo sousedům

můžete

A hlavně

jako dítě jsem chtěl být popelářem

Re: PivoJ Kosmonaut a popelář byli jasnými

Zemědělská poezie.

Ládíku,

Každé

Každé