Jak se vyrábějí „storky“, senzace a mýty, neboli odborníkem snadno a rychle.

Když jsem přelouskal poprvé Gerdův výtvor z 26. 12. 2019

Urputný Mnichovský mýtus o rozbití čs armády Hitlerovými tanky,

 netušil jsem, jaká mela se kolem něj strhne. Především jsem totiž vůbec netušil, že nějaký takový mýtus existuje.

Nicméně jsem si dovolil do této debaty vstoupit a hrdě hlásat své názory utvořené nepříliš podrobným studiem ze dvou tří pramenů, doporučených vystudovaným vojenským historikem.

V další debatě jsem pak byl převálcován nejen autorem textu a diskutérem Hejtmanem, který to bral v závěru hlava nehlava, ale i digitálním hlídacím psem virtuálního hnojiště, kterýžto mne identifikoval coby zlotřilé individuum, nezasluhující si tu čest poflakovat se po zdejším polovodičovém dvorku a kázat své bludy pochybných kvalit.

Jelikož ovšem splňuji vlkovu definici génia (přes den bych furt jen chrápal, v noci vymýšlím 3,14 – viny, ve svém domácím koutku mám bordel jako v příslovečném tanku a v průměru dvě ze tří mnou vyřčených slov se nevyskytují v oficiálních slovnících), nedalo mi to a začal jsem se hrabat jak v odkazech daných Gerdem, tak i v dalších odkazech, které určitě není problém na netu najít.

Zde si tedy dovoluji předložit jisté nesrovnalosti, které by dozajista objevil každý – dokonce i méně krásný, méně mladý a méně chytrý čtenář, než moje maličkost - pokud by si dal tu práci.

O tvrzení, že existuje mýtus fiktivních německých tankových svazků útočících na Prahu, jsem se již vyjádřil. Nevidím potřebu o něm dále rozvíjet jakékoli další teorie.

Další Gerdovo tvrzení o naprostém tankovém neumětelství německých soukmenovců jsem následně porovnal s jeho tvrzením, jakož i tvrzením diskutéra Hejtmana, o bezkonkurenční kvalitě československých tančíků řady LT (takřka nulové ztráty na východní frontě!!!) a seřadil jejich TTD (pro neznalé vojenských zkratek technicko-taktická data) do přehledné tabulky. 

Zdroje

https://www.fronta.cz/lt-vz-35

http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Gliederungen/Panzerdivisionen/6PD.htm

 

I při letmém porovnání TTD českých meziválečných výtvorů s německými PZ I a PZ II lze usoudit, že se jedná o stroje prakticky totožných kvalitativních parametrů, chcete-li o stroje stejné třídy, které byly zkonstruovány k plnění jasně definovaných bojových úkolů. V případě německé armády pak šlo zejména o začlenění tanků do jednotek určených k provedení soustředěného útoku na slabá místa v obranném pásmu nepřítele, jmenovitě zajištění silné palebné převahy k vytvoření nástupiště (Schwerpunkt) pro vytvoření průlomu v obraně, kteroužto původně zajišťovaly takřka nepohyblivé těžké kulomety začleněné do pěších a mechanizovaných jednotek (tzv. mechanizované, nověji motostřelecké jednotky). Nic více a nic méně se od tanků neočekávalo. Pokud byly tanky tohoto typu nasazovány na linii dotyku s nepřítelem, určitě nebyly navedeny proti těžkým zbraním, nýbrž bylo využito jejich obratnosti a rychlosti k palebnému krytí  při provádění potřebných manévrů německou pěchotou, k provádění průzkumných a rekognoskačních úkolů v synchronizaci (po vojensku součinnosti) s jinými průzkumnými a předvojovými jednotkami.

Vsuvka – mám-li vyjádřit osobní názor na tančíky řady LT, jako takřka každý typ tanku v této době trpěly tzv. dětskými nemocemi a konstrukčními nedostatky v důsledku minimálních zkušeností konstruktérů s takovými stroji.

 U LT-35 to byla jmenovitě malá pojezdová kola, navržená v rámci minimalizace neodpružených hmot a následného odlehčení podvozku, dále pak pokus o realizaci moderních a tehdy nevídaných prvků – posilovačů řízení a řazení – bohužel pomocí stlačeného vzduchu, což byl vzhledem k tehdejší materiálně technické základně úkol vpravdě sisyfovský. 

Zde bych ještě rád upozornil na další autorovo tvrzení, a sice že tančíky Pz I a Pz II bylo možno likvidovat běžnými pěchotními zbraněmi.

Ano, možnost eliminace tankového útoku pomocí pěchotních zbraní zde opravdu byla v době, kdy vznikaly první tanky. Ovšem autor opomněl podotknout, že nepřátelská pěchota musela být již tehdy vyzbrojena odpovídajícím speciálním střelivem (např. jádra kulek z wolframu či alespoň z tvrzené oceli), což by zcela zřejmě znamenalo nutnost absolvovat alespoň jedny cvičné střelby k nejzákladnějšímu seznámení s vlastnostmi a účinky munice, jakož i slabými místy nepřátelských strojů. S klasickou municí určenou na živou sílu to opravdu nešlo ani tehdy. Navíc byly tanky velice brzy vybaveny o něco silnějšími pancíři, takže zmíněné běžné pěchotní zbraně se zákonitě změnily na pěchotní zbraně se speciálním určením a zvlášť vycvičenou obsluhou.

https://www.druhasvetova.com/?p=zbrane/nemecko/Nemecke-protitankove-pusky

https://www.druhasvetova.com/?p=zbrane/sovetsky_svaz/Sovetske_protitankove_pusky

http://airborn.webz.cz/antitank.html

A dostáváme se k nejrozšířenějšímu mýtu, papouškovaného již v éře reálného socíku, že nedostavěná a takřka nevyzbrojená československá opevnění bez munice, potravin a ve velké části bunkrů i bez vody v celkové délce 1 113 km by dokázala zastavit, či alespoň zpomalit vstup vojsk našich německých, polských a maďarských sousedů přes hranice o celkové délce přesahující 3 500 km.

Zdroj např. zde:

https://www.druhasvetova.com/?p=opevneni-stavby-zakladny/Ceskoslovenske-opevneni-1935-1938

Každý, kdo je schopen si vygůglit údaje o počtu obyvatelstva byť jen Německa, by pomocí trojčlenky zjistil, že potenciál bezproblémového (!!!) navýšení počtu mužů ve zbrani byl až na 3 500 000, zatímco ČSR by se ZCELA vyčerpala ani ne na polovičním čísle, z čehož je nutno odpočíst minimálně polovinu na týlovou službu (logistika, opravy, zdravotní služba), a to nezohledňuji skutečnost, že při pokusu provedení mobilizace v r. 1938 nenastoupilo ke svým útvarům okolo 120 000 mužů, zejména pak z nepřehlédnutelné německé menšiny (cca 50 % mobilizovaných Němců).

Argument autora o vycvičenosti armády ČSR na tzv. bleskovou válku“ pod taktovkou francouzských protektorů je vcelku úsměvný, neboť porovnávat provedení jediného vojenského cvičení na toto téma s takřka třemi roky ostrých zkoušek německých zbraní, jakož i personálu, ve skutečné a nekašírované válce (Španělsko 1936 – 1939) je opravdu legrační.

K autorovu tvrzení, že německá armáda byla nevycvičená, lze pouze podotknout, že tato složka měla kromě mužstva vycvičeného v klasickém vojenském výcviku k dispozici přes 20 000 veteránů ze Španělska. Přeloženo do jazyka českého - 20 000 učitelů a instruktorů s čerstvou a reálnou bojovou zkušeností. 

https://www.valka.cz/10432-Legion-Condor-tezke-casy

A tito instruktoři nejenže mohli v praxi vyzkoušet německou taktiku vedení boje, nýbrž se i poučili o silných a slabých stránkách německých zbraní.  Viz zdrcující taktika Wehrmachtu ve vedení tankových bojů s daleko početnějším a technicky vyspělejším tankovým vojskem RA, které bylo úspěšně ničeno v počátcích realizace Plánu Barbarossa (1941) takřka výhradně dělostřelectvem, resp. zbraní jednotek PVO (těžké dělostřelectvo, Flak-88).

Závěrem bych ještě zmínil československý pokus o výstavbu pohraničního opevnění a tvrzení (nejen) autora, jak úspěšně bylo využito Wehrmachtem při Ostravsko-opavské operaci.

 https://www.druhasvetova.com/?p=bitvy/Ostravsko-opavska-operace

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ostravsk%C3%A1_operace

https://www.valka.cz/Ostravska-operace-t50704

https://www.fronta.cz/omyl/setrne-osvobozeni-ostravska

Ze zdrojů vyplývá, že s plánovaným tempem postupu měla RA potíže už dávno před přiblížením k Ostravě, zejména pak proto, že probíhalo jarní tání.

 Při samotném útoku do prostoru Opavy pak musela RA překonat místy až pětinásobnou obrannou linii, přičemž československého opevnění bylo použito k vytvoření pouze jedné z nich. V odkazech se rovněž hovoří o průchodu útočících jednotek linií bunkrů v místě (Štítina), kde scházela nikdy nevybudovaná pevnost. V Opavě se pak postup RA směrem k Ostravě na pět dnů zastavil kvůli dočištění dobytého prostoru, konsolidaci jednotek a doplnění potřebného materiálu (munice a potraviny).

Ostrava samotná pak byla dobyta 30. 04. 1945, což vzdálenostně zhruba odpovídá stejné rychlosti postupu RA, jako tempo předcházejícího útoku na Opavu z linie Raciborz – Glubczyce. 

Při porovnání počtu nasazených jednotek a konečných ztrát (cca 8%) můžeme konstatovat, že tyto se procentuálně ani vzdáleně nepřibližují ztrátám v jiných operacích na východní frontě, tudíž sentence o významné úloze bývalého čs. opevnění v ostravsko-opavské operaci patří do říše zbožných přání.

Řada čtenářů se zřejmě minimálně sama sebe zeptá, proč zas ten úplně blbý Targus vytáhl téma, které v podstatě nikoho nezajímá.

Odpověď je jednoduchá. 

Kdo by si dal práci a přelouskal všechna písmenka v diskuzi pod článkem, na který reaguji, zjistil by, že nick Hejtman o sobě prohlásil, že nebyl na vojně a nemá technické vzdělání, přičemž mu nic nebránilo po „nastudování“ několika článků pochybné kvality, případně přelouskání nějaké historické pseudofrašky na téma Mnichov, pasovat sebe sama na odborníka, pochopitelně na slovo vzatého. 

Pokud se pak podobným odborníkům, které osobně častuji přezdívkou „gaučový kulturista“, dopřává sluchu (a všichni víme, že dnes v míře více, než vrchovaté), opravdu se nikdo z nás nemůže divit, že lesy Střední Evropy požírá kůrovec ze Šumavy, že naše pole nezadržují vláhu, protože jsou z nich neprodyšné a nepromokavé koberce, že české školství směřuje sedmimílovými skoky do míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno, že česká armáda je degradována na dvě brigády (asi tak 2 000 osob) předražených pološašků a dalších dvacet tisíc vyžírků a darmošlapů, že socialistická dálnice vydržela 50 let a ta „naše kapitalistická“ nevydrží ani desetinu, že …, že …, že …