Včera když jsem na VK reagoval na příspěvek včelky Máji o Británií a komunitní atmosféře, tak se dotčeně ozval Miloš (z Bernu), že jsem neobjektivní. Mě to vlastně ještě ani potom nedošlo, že je taky imigrant. Já měl před očima ty muslimský migranty z Afganistanu nebo Alžíru. Až potom jsem si uvědomil, že Miloš vlastně představuje takového ideálního migranta, vzdělaného, schopného se o sebe a rodinu (pokud má) se postarat. Pochopil jak funguje politický systém ve Švajcu a identifikuje se sním. A to dokonce až tak, že je nám kvůli tomu občas lehce protivný. Ten nemá problém se zapojit do Švýcarské komunity.

Ale na tom je vidět ten nekonečný rozdíl mezi jím a migranty co připlouvají k břehům Evropy. Je asi blbost řadit Miloše mezi migranty. Pro takové lidi by mělo používat jiné pojmenování, když fungují úplně na jiném principu.

1. část, 27/07/2024

Dobrý den, letní tábore a další hosté.

První dobrou zprávou je, že mou letošní návštěvu neprovázel takový humbuk jako loni: letos jsme neobdrželi - já jsem neobdržel - diplomatickou demarši z Bukurešti; co jsem obdržel, bylo pozvání na setkání s premiérem, které se uskutečnilo včera. Když jsem měl loni možnost setkat se s rumunským premiérem, řekl jsem po schůzce, že to byl "začátek krásného přátelství"; na konci letošní schůzky jsem mohl říci "děláme pokroky". Pokud se podíváme na čísla, zaznamenáváme nové rekordy v hospodářských a obchodních vztazích mezi našimi zeměmi. Rumunsko je nyní třetím nejdůležitějším hospodářským partnerem Maďarska. S premiérem jsme jednali také o vysokorychlostním vlaku - "TGV" - spojujícím Budapešť s Bukureští a o členství Rumunska v Schengenu. Zavázal jsem se, že tuto otázku zařadím na pořad jednání říjnového zasedání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci - a v případě potřeby i na prosincové zasedání Rady - a že ji pokud možno posuneme dále.

Dámy a pánové,

z Bukurešti jsme neobdrželi žádný demarš, ale - abychom se nenudili - obdrželi jsme jeden z Bruselu: odsoudili snahy maďarské mírové mise. Snažil jsem se - bez úspěchu - vysvětlit, že existuje něco jako křesťanská povinnost. To znamená, že když vidíte ve světě něco špatného - zejména něco velmi špatného - a dostanete nějaký nástroj k jeho nápravě, pak je křesťanskou povinností jednat, a to bez zbytečných úvah a přemýšlení. Maďarská mírová misie je o této povinnosti. Rád bych nám všem připomněl, že EU má zakládací smlouvu, která obsahuje přesně tato slova: "Cílem Unie je mír". Brusel se také pohoršuje nad tím, že to, co dělá, označujeme za pro-válečnou politiku. Tvrdí, že válku podporují v zájmu míru. Středoevropanům, jako jsme my, to okamžitě připomene Vladimíra Iljiče Lenina, který učil, že s nástupem komunismu stát zemře, ale že stát zemře, zatímco se nejprve neustále posiluje. Brusel také vytváří mír tím, že neustále podporuje válku. Stejně jako jsme Leninovu tezi nerozuměli na univerzitních přednáškách z dějin dělnického hnutí, nerozumím bruselským na zasedáních Evropské rady. Možná měl Orwell nakonec pravdu, když napsal, že v "Newspeaku" je mír válkou a válka mírem. Přes všechnu kritiku si připomeňme, že od začátku naší mírové mise spolu hovořili ministři války USA a Ruska, jednali ministři zahraničí Švýcarska a Ruska, prezident Zelenskyj konečně zavolal prezidentu Trumpovi a ukrajinský ministr zahraničí byl v Pekingu. Začalo tedy kvašení a my pomalu, ale jistě přecházíme od proválečné evropské politiky k politice mírové. Je to nevyhnutelné, protože čas je na straně mírové politiky. Ukrajincům svitla realita a nyní je na Evropanech, aby se vzpamatovali, než bude pozdě: "Trump ante portas" (Trump před branami). Pokud do té doby Evropa nepřejde na mírovou politiku, bude tak muset po Trumpově vítězství učinit a zároveň přiznat porážku, zahalená hanbou, a přiznat výhradní odpovědnost za svou politiku.

Ale, dámy a pánové, předmětem dnešní prezentace není mír. Považujte, prosím, to, co jsem dosud řekl, za odbočku. Ve skutečnosti jsou pro ty, kdo přemýšlejí o budoucnosti světa a Maďarů v něm, dnes na stole tři velké otázky. Prvním je válka - přesněji řečeno nečekaný vedlejší účinek války. Tím je skutečnost, že válka odhaluje realitu, v níž žijeme. Tato realita nebyla dříve viditelná a nedala se popsat, ale osvětlilo ji planoucí světlo raket vypálených ve válce. Druhou velkou otázkou, která je na stole, je, co bude po válce. Vznikne nový svět, nebo bude pokračovat ten starý? A pokud nový svět nastane - a to je naše třetí velká otázka - jak by se Maďarsko mělo na tento nový svět připravit? Faktem je, že musím mluvit o všech třech a musím o nich mluvit zde - především proto, že jsou to velké otázky, o kterých se nejlépe diskutuje v tomto formátu "svobodné univerzity". Z jiného úhlu pohledu potřebujeme celomaďarský přístup, protože pohled na tyto otázky pouze z hlediska "malého Maďarska" by byl příliš zužující; proto je oprávněné o těchto otázkách hovořit před Maďary za našimi hranicemi.

 

Vážený letní tábore,

jedná se o rozsáhlé otázky s rozmanitými vzájemnými souvislostmi a zřejmě ani od váženého publika nelze očekávat, že bude znát všechny důležité základní informace, takže čas od času budu muset odbočit. Je to těžký úkol: máme tři témata, jedno dopoledne a nemilosrdného moderátora. Zvolil jsem následující postup: dlouze promluvit o skutečné mocenské situaci v Evropě, jak ji odhalila válka; pak poskytnout několik záblesků nového světa, který se chystá; a nakonec odkázat - spíše formou seznamu, bez vysvětlení a argumentace - na maďarské plány s tím spojené. Tato metoda má tu výhodu, že zároveň určuje téma pro prezentaci v příštím roce.

Jde o ambiciózní, ba dokonce odvážný podnik: musíme si položit otázku, zda se do něj vůbec můžeme pustit a zda to třeba není nad naše síly. Myslím, že je to reálný podnik, protože za poslední rok - nebo dva či tři roky - vyšlo v Maďarsku i v zahraničí několik vynikajících studií a knih, které překladatelé zpřístupnili i maďarské veřejnosti. Na druhou stranu si při vší skromnosti musíme připomenout, že jsme nejdéle sloužící vládou v Evropě. Já sám jsem nejdéle sloužícím evropským lídrem - a měl bych tiše podotknout, že jsem také lídrem, který strávil nejdelší dobu v opozici. Zažil jsem tedy vše, o čem budu nyní hovořit. Mluvím o něčem, co jsem prožil a stále prožívám. Jestli jsem to pochopil, je jiná otázka; to se dozvíme na konci tohoto vystoupení.

Takže k realitě, kterou odhalila válka. Drazí přátelé, válka je naší červenou pilulkou. Vzpomeňte si na filmy Matrix. Hrdina je postaven před volbu. Má na výběr dvě pilulky: pokud spolkne modrou pilulku, může zůstat ve světě povrchního zdání; pokud spolkne červenou pilulku, může nahlédnout do reality a sestoupit do ní. Válka je naše červená pilulka: je to to, co nám bylo dáno, je to to, co musíme spolknout. A nyní, vyzbrojeni novými zkušenostmi, musíme mluvit o realitě. Je klišé, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Je důležité dodat, že válka je pokračováním politiky z jiného úhlu pohledu. Válka nás tedy ve své neúprosnosti přivádí do nové pozice, z níž se na věci díváme, z nového úhlu pohledu. A odtud nám poskytuje zcela jinou - dosud neznámou - perspektivu. Ocitáme se v novém prostředí a v novém, zhuštěném silovém poli. V této čisté realitě ztrácejí ideologie svou sílu, statistické kličky svou moc, mediální zkreslení a taktická přetvářka politiků svou sílu. Rozšířené bludy - a dokonce ani konspirační teorie - už nemají žádný význam. Zůstává jen krutá realita. Škoda, že náš přítel Gyula Tellér už není mezi námi, protože teď bychom se od něj mohli dozvědět překvapivé věci. Protože však už není mezi námi, budete si muset vystačit se mnou. Ale myslím, že o šoky nebude nouze. Pro přehlednost jsem si udělal výčet všeho, co jsme viděli od doby, kdy jsme spolkli červenou pilulku: od vypuknutí války v únoru 2022.

Za prvé, ve válce došlo k brutálním ztrátám - počítaným na statisíce -, které utrpěly obě strany. Nedávno jsem se s nimi setkal a mohu s jistotou říci, že se nechtějí smířit. Proč tomu tak je? Důvody jsou dva. Prvním je, že každá strana si myslí, že může vyhrát, a chce bojovat až do vítězství. Druhým důvodem je, že oběma dodává energii jejich vlastní skutečná nebo domnělá pravda. Ukrajinci si myslí, že jde o ruskou invazi, o porušení mezinárodního práva a územní suverenity, a že ve skutečnosti vedou válku v sebeobraně za svou nezávislost. Rusové si myslí, že na Ukrajině došlo k vážnému vojenskému vývoji NATO, Ukrajině bylo přislíbeno členství v NATO a Rusové nechtějí na rusko-ukrajinské hranici vidět vojáky NATO ani zbraně NATO. Proto říkají, že Rusko má právo na sebeobranu a že tato válka byla ve skutečnosti vyprovokována. Takže každý má nějakou pravdu, domnělou nebo skutečnou, a nevzdá se boje ve válce. To je cesta vedoucí přímo k eskalaci; pokud to bude záviset na těchto dvou stranách, mír nebude. Mír lze přinést pouze zvenčí.

Za druhé: v minulých letech jsme si zvykli, že Spojené státy prohlašovaly za svého hlavního vyzyvatele či protivníka Čínu; nyní však vidíme, že vedou zástupnou válku proti Rusku. A Čína je neustále obviňována ze skryté podpory Ruska. Je-li tomu tak, pak si musíme odpovědět na otázku, proč by mělo smysl zahnat dvě tak velké země do nepřátelského tábora. Na tuto otázku zatím nebyla poskytnuta smysluplná odpověď.

Za třetí: síla Ukrajiny, její odolnost, předčila všechna očekávání. Vždyť od roku 1991 opustilo zemi jedenáct milionů lidí, vládli jí oligarchové, korupce byla nebetyčná a stát v podstatě přestal fungovat. A přesto jsme nyní svědky jejího nebývale úspěšného odporu. Navzdory popsaným podmínkám je Ukrajina ve skutečnosti silnou zemí. Otázkou je, co je zdrojem této síly. Kromě její vojenské minulosti a osobního hrdinství jednotlivců je zde něco, co stojí za pochopení: Ukrajina našla vyšší cíl, objevila nový smysl své existence. Protože až dosud se Ukrajina považovala za nárazníkovou zónu. Být nárazníkovou zónou je psychicky vyčerpávající: je to pocit bezmoci, pocit, že člověk nemá svůj osud ve vlastních rukou. To je důsledek takového dvojnásobně exponovaného postavení. Nyní však svítá perspektiva příslušnosti k Západu. Novým posláním Ukrajiny, které si sama určila, je být východním vojenským příhraničním regionem Západu. Význam a důležitost její existence vzrostly v jejích vlastních očích i v očích celého světa. To ji přivedlo do stavu aktivity a akce, kterou my neukrajinští vnímáme jako agresivní naléhání - a nelze popřít, že je dosti agresivní a naléhavá. Je to vlastně požadavek Ukrajinců, aby byl jejich vyšší cíl oficiálně mezinárodně uznán. Právě to jim dodává sílu, která je činí schopnými nevídaného odporu.

Za čtvrté: Rusko není takové, jaké jsme ho dosud viděli, a Rusko není takové, jaké jsme ho dosud vnímali. Hospodářská životaschopnost země je výjimečná. Vzpomínám si, jak jsem byl na zasedání Evropské rady - na summitech premiérů -, kdy velcí evropští představitelé s nejrůznějšími gesty poněkud nadutě tvrdili, že sankce proti Rusku a vyloučení Ruska z takzvaného systému SWIFT, mezinárodního systému finančního zúčtování, srazí Rusko na kolena. Měly srazit na kolena ruskou ekonomiku a jejím prostřednictvím i ruskou politickou elitu. Když sleduji vývoj událostí, připomínám si moudrost Mika Tysona, který kdysi řekl, že "každý má plán, dokud nedostane přes hubu". Protože skutečnost je taková, že Rusové se poučili ze sankcí uvalených po invazi na Krym v roce 2014 - a nejenže se poučili, ale promítli tyto lekce do činů. Zavedli nezbytná zlepšení v oblasti informačních technologií a bankovnictví. Ruský finanční systém se tedy nehroutí. Vyvinuli si schopnost přizpůsobit se, a my jsme se po roce 2014 stali jeho obětí, protože jsme do Ruska vyváželi značnou část maďarských potravinářských výrobků. Kvůli sankcím jsme v tom nemohli pokračovat, Rusové modernizovali své zemědělství a dnes hovoříme o jednom z největších světových trhů pro vývoz potravin; jde o zemi, která se dříve musela spoléhat na dovoz. Takže způsob, jakým je nám Rusko popisováno - jako rigidní neostalinská autokracie - je falešný. Ve skutečnosti se jedná o zemi, která vykazuje technickou a ekonomickou odolnost - a možná také společenskou odolnost, ale to se ještě uvidí.

Páté důležité nové poučení z reality: Evropská politika se zhroutila. Evropa rezignovala na obhajobu vlastních zájmů: jediné, co dnes Evropa dělá, je bezvýhradné následování zahraničněpolitické linie amerických demokratů - i za cenu vlastního sebezničení. Sankce, které jsme zavedli, poškozují základní evropské zájmy: zvyšují ceny energií a znemožňují konkurenceschopnost evropského hospodářství. Vyhození plynovodu Nord Stream do povětří jsme nechali bez odezvy; Německo samo nechalo bez odezvy teroristický čin proti vlastnímu majetku - který byl zjevně proveden pod vedením USA - a my o tom neřekneme ani slovo, nevyšetřujeme to, nechceme to objasnit, nechceme to vznést v právním kontextu. Stejně tak jsme neudělali správnou věc v případě odposlechu telefonních hovorů Angely Merkelové, který byl proveden za asistence Dánska. Nejde tedy o nic jiného než o akt podřízení se. Existuje zde kontext, který je komplikovaný, ale pokusím se vám ho vylíčit sice zjednodušeně, ale komplexně. Tvorba evropské politiky se od začátku rusko-ukrajinské války zhroutila také proto, že jádrem evropského mocenského systému bylo spojení Paříž-Berlín, která bývala nevyhnutelná: byla jádrem a byla osou. Od vypuknutí války se vytvořilo jiné centrum a jiná mocenská osa. Osa Berlín-Paříž již neexistuje - a pokud ano, stala se bezvýznamnou a může být obcházena. Nové mocenské centrum a osu tvoří Londýn, Varšava, Kyjev, Pobaltí a Skandinávie. Když člověk k údivu Maďarů vidí, jak německý kancléř prohlašuje, že do války posílá jen přilby, a o týden později oznámí, že ve skutečnosti posílá zbraně, nemyslete si, že se ten člověk zbláznil. Když pak tentýž německý kancléř oznámí, že sankce sice existují, ale nesmí se týkat energetiky, a o dva týdny později sám stojí v čele sankční politiky, nemyslete si, že ten člověk ztratil rozum. Naopak, je do značné míry při smyslech. Je si dobře vědom toho, že Američané a jimi ovlivňované liberální nástroje formování veřejného mínění - univerzity, think tanky, výzkumné ústavy, média - využívají veřejného mínění k tomu, aby potrestali francouzsko-německou politiku, která není v souladu s americkými zájmy. To je důvod, proč máme fenomén, o kterém jsem mluvil, a to je důvod, proč máme svérázné přehmaty německého kancléře. Změna centra moci v Evropě a obejití francouzsko-německé osy není nová myšlenka - prostě ji umožnila válka. Tato myšlenka existovala již dříve, ve skutečnosti se jednalo o starý polský plán, jak vyřešit problém Polska sevřeného mezi obrovským německým státem a obrovským ruským státem tím, že se Polsko stane americkou základnou číslo jedna v Evropě. Mohl bych to popsat jako pozvání Američanů tam, mezi Němce a Rusy. Pět procent polského HDP je nyní věnováno na vojenské výdaje a polská armáda je po francouzské druhá největší v Evropě - mluvíme o stovkách tisíc vojáků. Je to starý plán, jak oslabit Rusko a předstihnout Německo. Na první pohled se zdá, že předstihnout Němce je fantastická myšlenka. Ale když se podíváte na dynamiku vývoje Německa a střední Evropy, Polska, nezdá se to tak nemožné - zvláště když Německo mezitím likviduje svůj vlastní průmysl světové úrovně. Tato strategie způsobila, že se Polsko vzdalo spolupráce s V4. V4 znamenala něco jiného: V4 znamená, že uznáváme, že existuje silné Německo a silné Rusko, a - ve spolupráci se středoevropskými státy - vytváříme třetí subjekt mezi nimi. Poláci od toho ustoupili a namísto strategie V4 spočívající v uznání francouzsko-německé osy se pustili do alternativní strategie spočívající v likvidaci francouzsko-německé osy. Když už mluvíme o našich polských bratrech a sestrách, zmiňme se zde o nich jen letmo. Protože nám nyní nakopali zadek do modra, snad si můžeme dovolit říci o nich několik upřímných, bratrských domácích pravd. No, Poláci provádějí tu nejvíce svatouškovskou a pokryteckou politiku v celé Evropě. Poučují nás z morálního hlediska, kritizují nás za naše hospodářské vztahy s Ruskem, a přitom s Rusy bezstarostně obchodují, kupují jejich ropu - byť nepřímou cestou - a zásobují jí polskou ekonomiku. Francouzi jsou na tom lépe: minulý měsíc nás mimochodem předstihli v nákupu plynu z Ruska - ale alespoň nás nepoučují z hlediska morálky. Poláci obchodují a zároveň nás poučují. Za posledních deset let jsem v Evropě neviděl tak vrcholně pokryteckou politiku. Rozsah této změny - obejití německo-francouzské osy - mohou starší lidé skutečně pochopit, pokud si snad vzpomenou na dobu před dvaceti lety, kdy Američané zaútočili na Irák a vyzvali evropské země, aby se k tomu připojily. My jsme se například připojili jako člen NATO. K tehdejšímu německému kancléři Schröderovi a tehdejšímu francouzskému prezidentovi Chiracovi se tehdy na společné tiskové konferenci svolané na protest proti válce v Iráku připojil i ruský prezident Putin. V té době ještě existovala nezávislá francouzsko-německá logika při přístupu k evropským zájmům.

Dámy a pánové,

Mírová mise není jen o hledání míru, ale také o naléhání na Evropu, aby konečně začala provádět nezávislou politiku. Červená pilulka číslo šest: duchovní osamělost Západu. Západ až dosud uvažoval a choval se tak, jako by sám sebe považoval za etalon, jakési měřítko pro celý svět. Poskytoval hodnoty, které svět musel přijímat - například liberální demokracii nebo ekologický přerod. Většina světa si toho však všimla a v posledních dvou letech došlo k obratu o 180 stupňů. Západ opět deklaroval své očekávání, svůj poučení, aby svět zaujal morální postoj proti Rusku a ve prospěch Západu. Realitou se naopak stalo to, že krok za krokem se všichni staví na stranu Ruska. To, že tak činí Čína a Severní Korea, asi není žádným překvapením. Že tak činí Írán - vzhledem k jeho historii a vztahům s Ruskem - je poněkud překvapivé. Ale to, že na straně Rusů stojí i Indie, kterou západní svět označuje za nejlidnatější demokracii, je překvapivé. To, že Turecko odmítá přijmout morálně podložené požadavky Západu, přestože je členem NATO, je skutečně překvapivé. A to, že muslimský svět nevidí v Rusku nepřítele, ale partnera, je zcela nečekané.

Za sedmé: válka odhalila skutečnost, že největším problémem, kterému dnešní svět čelí, je slabost a rozpad Západu. To ovšem v západních médiích neříkají: na Západě tvrdí, že největším nebezpečím a problémem světa je Rusko a hrozba, kterou představuje. To je ale špatně! Rusko je příliš velké na to, kolik má obyvatel, a je také pod hyperracionálním vedením - skutečně je to země, která má vedení. Na tom, co dělá, není nic záhadného: jeho činy logicky vyplývají z jeho zájmů, a jsou proto pochopitelné a předvídatelné. Naproti tomu chování Západu - jak snad vyplývá z toho, co jsem dosud uvedl - pochopitelné a předvídatelné není. Západ není veden, jeho chování není racionální a nedokáže se vypořádat se situací, kterou jsem zde popsal ve svém loňském vystoupení: se skutečností, že se na obloze objevila dvě slunce. To je výzva pro Západ v podobě vzestupu Číny a Asie. Měli bychom se s tím umět vypořádat, ale nejsme toho schopni.

Bod osm. Z toho vyplývá, že pro nás je skutečným úkolem znovu se pokusit porozumět Západu ve světle války. Protože my Středoevropané vnímáme Západ jako iracionální. Ale, vážení přátelé, co když se chová logicky, avšak my jeho logice nerozumíme? Pokud je jeho myšlení a jednání logické, pak se musíme ptát, proč mu nerozumíme. A kdybychom na tuto otázku našli odpověď, pochopili bychom také, proč se Maďarsko v geopolitických a zahraničněpolitických otázkách pravidelně střetává se západními zeměmi Evropské unie. Moje odpověď je následující. Představme si, že vnímání světa nás Středoevropanů je založeno na národních státech. Zatímco Západ si myslí, že národní státy již neexistují; pro nás je to nepředstavitelné, ale přesto si to myslí. Souřadnicový systém, v němž my Středoevropané uvažujeme, je tedy zcela irelevantní. V našem pojetí se svět skládá z národních států, které uplatňují domácí monopol na použití síly, čímž vytvářejí stav všeobecného míru. Ve vztazích s ostatními státy je národní stát suverénní - jinými slovy, má schopnost samostatně určovat svou zahraniční a vnitřní politiku. V našem pojetí není národní stát právní abstrakcí, není právním konstruktem: národní stát je zakořeněn v určité kultuře. Má sdílený soubor hodnot, má svoji lidskou a historickou hloubku. A z toho vyplývají sdílené morální imperativy založené na společném konsensu. To je to, co považujeme za národní stát. Navíc jej nepovažujeme za fenomén, který se vyvinul v 19. století: věříme, že národní státy mají biblický základ, neboť patří do řádu stvoření. V Písmu totiž čteme, že na konci časů dojde k soudu nejen jednotlivců, ale také národů. V našem pojetí tedy národy nejsou dočasnými útvary. V naprostém protikladu k tomu však západní lidé věří, že národní státy již neexistují. Popírají proto existenci společné kultury a na ní založené společné morálky. Nemají žádnou sdílenou morálku; pokud jste včera sledovali zahajovací ceremoniál olympijských her, právě to jste viděli. Proto o migraci přemýšlejí jinak. Myslí si, že migrace není hrozbou ani problémem, ale ve skutečnosti způsobem, jak uniknout z etnické homogenity, která je základem národa. To je podstata progresivního liberálního internacionalistického pojetí prostoru. Proto si neuvědomují absurditu - nebo ji jako absurdní nevnímají -, že zatímco ve východní polovině Evropy se navzájem zabíjejí statisíce křesťanů, na západ Evropy pouštíme statisíce lidí z cizích civilizací. Z našeho středoevropského pohledu je to definice absurdity. Taková myšlenka není na Západě vůbec myslitelná. V závorce podotýkám, že evropské státy ztratily v první a druhé světové válce celkem asi padesát sedm milionů původních Evropanů. Kdyby oni, jejich děti a vnuci žili, neměla by dnes Evropa žádné demografické problémy. Evropská unie o mnou popsaném způsobu nejen přemýšlí, ale také ho deklaruje. Pokud si pozorně přečteme evropské dokumenty, je zřejmé, že cílem je nahradit národ. Je pravda, že to píší a říkají zvláštním způsobem, když tvrdí, že národní státy musí být nahrazeny, zatímco nějaká malá stopa po nich zůstane. Jde však o to, že pravomoci a suverenita by přece jen měly být převedeny z národních států do Bruselu. Taková je logika každého významného opatření. V jejich pojetí je národ historickým či přechodným výtvorem, který se zrodil v 18. a 19. století - a jak přišel, tak může i odejít. Pro ně je západní polovina Evropy již postnárodní. Nejde jen o politicky odlišnou situaci, ale to, o čem se zde snažím mluvit, je, že se jedná o nový mentální prostor. Pokud se na svět nedíváte z pohledu národních států, otevírá se před vámi zcela jiná realita. V tom spočívá problém, důvod, proč si země západní a východní poloviny Evropy nerozumějí, důvod, proč nedokážeme táhnout za jeden provaz.

Pokud si to všechno promítneme do Spojených států, je to skutečný boj, který se tam odehrává. Jaké by měly být Spojené státy? Měly by se znovu stát národním státem, nebo by měly pokračovat v pochodu k postnárodnímu státu? Přesným cílem prezidenta Donalda Trumpa je přivést Američany zpět z postnárodního liberálního státu, přetáhnout je zpět, donutit je vrátit se zpět, pozvednout je zpět k národnímu státu. Proto jsou sázky v amerických volbách tak obrovské. Proto jsme svědky věcí, které jsme nikdy předtím neviděli. To je důvod, proč chtějí zabránit Donaldu Trumpovi, aby se zúčastnil voleb. Proto ho chtějí dostat do vězení. Proto mu chtějí odebrat majetek. A pokud to nezabere, proto ho chtějí zabít. A nepochybujme o tom, že to, co se stalo, nemusí být poslední pokus v této kampani.

( Včera jsem mluvil s exprezidentem Trumpem a on se mě zeptal, jak se mi daří. Odpověděl jsem, že skvěle, protože jsem tady, v geografickém útvaru zvaném Transylvánie. Vysvětlit to není tak snadné, zejména v angličtině, a zejména prezidentu Trumpovi. Ale řekl jsem, že jsem tady v Transylvánii na svobodné univerzitě, kde budu mít prezentaci o stavu světa. A on řekl, že musím vyřídit jeho osobní srdečné pozdravy účastníkům tábora a účastníkům svobodné univerzity).

Pokusíme-li se nyní pochopit, jak toto západní myšlení - které bychom pro zjednodušení měli nazvat "postnacionálním" myšlením a stavem - vzniklo, pak se musíme vrátit k velké iluzi šedesátých let. Velká iluze šedesátých let měla dvě podoby: první byla sexuální revoluce a druhou studentská rebelie. Ve skutečnosti byla výrazem přesvědčení, že jedinec bude svobodnější a větší, pokud se osvobodí od jakéhokoli kolektivu. O více než šedesát let později se mezitím ukázalo, že jedinec se naopak může stát velkým pouze prostřednictvím společenství a v něm, že když je sám, nemůže být nikdy svobodný, ale vždy osamělý a odsouzený ke zakrňování. Na Západě byla postupně zavržena všechna pojítka: metafyzické pouto, jímž je Bůh, národní pouto, jímž je vlast, a rodinné pouto - zavržení rodiny. Opět mám na mysli zahájení olympijských her v Paříži. Nyní, když se jim podařilo zbavit se toho všeho a očekávají, že se jednotlivec stane větším, zjišťují, že pociťují prázdnotu. Nestali se velkými, ale stali se malými. Na Západě už totiž netouží ani po velkých ideálech, ani po velkých, inspirativních společných cílech.

Zde je třeba hovořit o tajemství velikosti. V čem spočívá tajemství velikosti? Tajemství velikosti spočívá ve schopnosti sloužit něčemu většímu, než jste vy sami. Abyste toho dosáhli, musíte nejprve uznat, že na světě existuje něco nebo nějaké věci, které jsou větší než vy, a pak se musíte věnovat službě těmto větším věcem. Takových věcí není mnoho. Máte svého Boha, svou zemi a svou rodinu. Pokud to však neděláte, ale místo toho se soustředíte na svou vlastní velikost, myslíte si, že jste chytřejší, krásnější, talentovanější než většina lidí, pokud na to vynakládáte svou energii, na to, abyste to všechno sdělovali druhým, pak to, co získáte, není velikost, ale velikášství. A to je důvod, proč dnes, kdykoli jednáme se Západoevropany, v každém gestu cítíme velikášství místo velikosti. Musím říci, že se vyvinula situace, kterou můžeme nazvat prázdnotou, a pocit nadbytečnosti, který s ní souvisí, vyvolává agresi. Proto se objevuje "agresivní trpaslík" jako nový typ člověka.

Abych to shrnul, chci vám říci, že když mluvíme o střední a západní Evropě, nemluvíme o rozdílech v názorech, ale o dvou různých pohledech na svět, dvou mentalitách, dvou instinktech, a tedy i o dvou různých postojích. Máme národní stát, který nás nutí ke strategickému realismu. Oni mají postnacionalistické sny, které jsou netečné k národní suverenitě, neuznávají národní velikost a nemají žádné společné národní cíle. To je realita, které musíme čelit.

A konečně posledním prvkem reality je, že tento postnacionální stav, který vidíme na Západě, má vážné - a řekl bych dramatické - politické důsledky, které otřásají demokracií. Ve společnostech totiž roste odpor proti migraci, genderu, válce a globalismu. A to vytváří politický problém elity a lidu - elitářství a populismu. To je určující fenomén dnešní západní politiky. Pokud si přečtete texty, nemusíte jim rozumět a stejně ne vždy dávají smysl; pokud si však přečtete slova, nejčastěji se setkáte s následujícími výrazy. Naznačují, že elity odsuzují lidi za to, že se nechávají unášet směrem k pravici. Pocity a myšlenky lidu jsou označovány za xenofobii, homofobii a nacionalismus. V reakci na to lid obviňuje elity, že se nestarají o to, co je pro lidi důležité, ale že se utápějí v jakémsi pomateném globalismu. V důsledku toho se elity a lid nemohou vzájemně dohodnout v otázce spolupráce. Mohl bych uvést mnoho zemí. Ale pokud se lid a elity nemohou dohodnout na spolupráci, jak může vzniknout zastupitelská demokracie? Protože máme elitu, která nechce zastupovat lid a je hrdá na to, že ho nechce zastupovat, a máme lid, který není zastupován. Ve skutečnosti se v západním světě potýkáme se situací, kdy masy lidí, kteří se objevují s vysokoškolským vzděláním, už netvoří méně než 10 % populace, ale 30 až 40 %. A tito lidé kvůli svým názorům nerespektují ty méně vzdělané - což jsou typicky pracující lidé, lidé, kteří žijí ze své práce. Pro elity jsou přijatelné pouze hodnoty vystudovaných lidí, pouze ty jsou legitimní. Z tohoto úhlu pohledu lze chápat výsledky voleb do Evropského parlamentu. Evropská lidová strana získala hlasy "plebejců" na pravici, kteří chtěli změnu, a pak tyto hlasy odnesla na levici a uzavřela dohodu s levicovými elitami, které mají zájem na zachování statu quo. To má důsledky pro Evropskou unii. Důsledkem je, že Brusel zůstává pod okupací liberální oligarchie. Tato oligarchie jej má v hrsti. Tato levicově-liberální elita ve skutečnosti organizuje transatlantickou elitu: ne evropskou, ale globální; ne založenou na národním státě, ale federální; a ne demokratickou, ale oligarchickou. To má důsledky i pro nás, protože v Bruselu se opět vracejí "3 P": "prohibited, permitted and promoted" (zakázáno, povoleno a podporováno). My patříme do kategorie zakázaných. Patriotům pro Evropu proto bylo zakázáno získat jakékoli funkce. Žijeme ve světě povoleného politického společenství. Zatímco naši domácí oponenti - zejména nováčci v Evropské lidové straně - patří do kategorie silně prosazovaných.

A snad poslední, desátá poznámka se týká toho, jak se západní hodnoty - které byly podstatou takzvané "měkké moci" - staly bumerangem. Ukázalo se, že tyto západní hodnoty, které byly považovány za univerzální, jsou demonstrativně nepřijatelné a odmítané ve stále více zemích světa. Ukázalo se, že modernita, moderní rozvoj, není západní, nebo přinejmenším ne výhradně západní - protože Čína je moderní, Indie je stále modernější a Arabové a Turci se modernizují; a vůbec se svět nemodernizuje na základě západních hodnot. A mezitím byla západní měkká síla nahrazena ruskou měkkou silou, protože klíčem k šíření západních hodnot je nyní LGBTQ. Každý, kdo to nepřijímá, je nyní, pokud jde o západní svět, v kategorii "zaostalý". Nevím, jestli jste to sledovali, ale myslím, že je pozoruhodné, že v posledních šesti měsících přijaly pro-LGBTQ zákony země jako Ukrajina, Tchaj-wan a Japonsko. Ale svět s tím nesouhlasí. V důsledku toho je dnes Putinovou nejsilnější taktickou zbraní západní vnucování LGBTQ a odpor proti němu, opozice vůči němu. To se stalo nejsilnější mezinárodní přitažlivostí Ruska; a tak se to, co bylo dříve západní měkkou silou, nyní změnilo v ruskou měkkou sílu - jako bumerang.

Celkově mohu říci, dámy a pánové, že nám válka pomohla pochopit skutečný stav moci ve světě. Je znamením, že Západ se ve své misi střelil do vlastní nohy, a proto urychluje změny, které proměňují svět. Moje první prezentace skončila.