Noční lov

Psáno v zimě, aby nějaký šťourálek nepitval tu páru od tlamy.

Ještě předtím, než si něco řekneme o lovu, bych rád sdělil, že zvěř je dnes děsně oprsklá.
To takhle jedu do práce, vezmu to k lesu krz louku a tam se pase stádo vysoké. Oni mi sice
ustoupí, ale nezdrhnou. Spíš na mě koukají, jako „co tady děláš, otrapo? My se tady
paseme, vykmitni!“ a čučí.
Zajedu kousek k lesu, oni furt čučí, tak si říkám, že až vytáhnu motorovku, rozvášním jí, ona
má 120db, tak se vylekají a zdrhnou.
Vytáhnu jí a rozvášním, ale oni furt čučí.
Si říkám, že až skolím tento stoletý strom, až spadne, to bude nějaká rána, pak zdrhnou.
Skolím ho, ozve se rána a oni furt čučí.
Tak si řeknu, vyližte mi prdel, dělám si svoje, oni furt čučí, pak je to přestane bavit a
odkráčí.
Zajímavé na tom je, že když do lesa nepřijedu s hlasitou motorovkou, ale se zatím tichou
puškou, tak nikdo nikde nečučí, jelikož v dosahu není ani kopýtko. Na to musej mít snad
nějaké školení, nebo co.

Tak a teď k tomu lovu.
Mám skolit jednoho konkrétního jelena. V práci i mimo pracovní dobu se dost pohybuji
v prostředí, kde i on. Něco o tom vím, takže mám zhruba přehled, kde se pohybuje a líbí se
mi jedna paseka. Tam ho načapu. Tam natuty bude. Sice už jsem tam číhal dvě noci, to tam
nepřišel, ale dneska jo. To cítím v kostech. Dnes bude můj den, kdy ho dostanu.
Tak tam zajedu, nechám auťák kousek od paseky a jdu si najít pozici. Celkem v této chvíli
nemá cenu se chovat jako Vinnetou, jelikož zvěř, která tam žije, už o mě předem ví. To mi
nevadí. Musím si na té pasece najít dobrou pozici. Ale zvěř má vyvinuté smysly. Zrak, sluch,
čich.
Zrak: Tak nemůžu jít lovit v bílém tričku potištěném obrázkem Pamely Anderson. Chce to
něco tmavého, abych splynul s prostředím.
Sluch: Tam je to jasný. Zalehnout a ani muk dost dlouho.
Pach: Tady je problém. Zvěř dost dobře cítí. Před lovem pochopitelně musím zapomenout
na to, že bych se oholil a opatlal pitralonem, jelikož to bych rovnou mohl zůstat doma.
Žádné cizí vůně. (V tomto mě kdysi vyškolil jeden můj kamarád z jiného oboru, on vlastnil
erotický podnik. No, bordel měl. A říká, že jeho holky nesmějí vonět. Mě, jako neználkovi

v tomto to přišlo divné. Tak když tam chodí chlapi za ženskými, tak ty ženské by měly
dobře vypadat, být rajcovně oblečeny, měly by být komunikativní a když budou vonět,
v čem je problém? Problém prý je v tom, že z nich by ta vůně přestoupila na ty chlapy a po
návratu domů jejich ženská necítí nic zřetelněji, než vůni cizí ženské na svém chlapovi.
Čímž by si za chvíli vystřílel klientelu).
Takže co nejvíc omezit jakékoli pachy. Ale on každý člověk má pach, který ta zvěř cítí. Tudíž
je dobré být v té pasece proti větru. Což se snáze řekne, než udělá. Podle pohybu korun
stromů můžete odhadnout, že vane severozápadní vítr. Jenomže ta paseka je prázdný
prostor, který z jedné strany ohraničuje skála a pak jsou tam vysoké stromy, všechno toto
funguje jako takové větrolamy a tudíž ten vzduch se tam točí. Být Apač, který se tam
narodil a vyrůstal, tak bych patrně podle záchvěvů stébel trávy odhadl situaci, ale Apač
nejsem. Ale zase umím si nechat poradit. Jsem četl od jednoho chytrého myslivce, že dobrý
je bublifuk. Vypustíte pár bublin do vzduchu a sledujete, jak se chovají. Zprvu jsou unášeny
jedním směrem, ale pak se začnou kroutit. Chce to ale pouze pár bublin, jelikož, když tam
budete bublifukovat půl hodky, tak sice o větru budete vědět všechno, ale tou mýdlovou
vodou tu paseku tak zasviníte, že vám tam stejně nic nepřijde.
Takže, toto vše máme zmáknuté. Jsme někde zašití, není nás vidět, není nás slyšet a od
paseky nás není ani cítit.
Jelikož se člověk neprojevuje, tak ta zvěř, která o vás sice ví, že tam jste, ale nerušíte jí,
zase začne žít normálním životem. Támhle přeběhne liška, nad hlavou se vám vznášejí a
občas se i hlasově projeví noční dravci, za kopcem se rozštěká srnec, jelikož ho něco
vyrušilo…
Když tam tak ležím hodku, dvě, koukám a poslouchám, lidský mozek má větší kapacitu,
takže si mohu u toho lovení i srovnat krapet myšlenky na úplně jiné věci a nikdo mi do
toho nekecá. „Ty akumulační nádrže, jak chci příští rok dvě, ony by se tam vešly i tři a
možná, kdyby se vybombila ta příčka, tak i čtyři. Ale abych to zase nepředimenzoval. Na
druhou str…“
Co to bylo za zvuk, támhle zleva? Liška to natuty nebyla! To bylo ostřejší. Divočák taky ne,
ten zní jinak. Že by?
Jo!
Je tady. Můj jelen.
Nakráčí na tu paseku v doprovodu svých několika laní. Tam se zastaví. Zaměřím si ho
optikou a vím, že kdybych teď stiskl spoušť, podlomí se mu kolena a je můj. Ale ještě to
neudělám, mám čas. Je to nádherné zvíře. Sice býložravec, ale růčo bych se mu postavit
nechtěl. Ty svaly a jak mu jde pára od tlamy a ten sebejistý pohled, protože on je tam
v tom stádu král. Tuto funkci nezdědil, on si jí musel vybojovat.

Tak ještě tou optikou švenku na ty jeho laně. Taky moc krásný holky. A pak se na to mrknu
bez optiky. Sice nevidím ty detaily, ale zase to vidím tak nějak v globálu. Nádherné stádo.
Nejsou to domácí prasata, zavřená v chlívku, vykrmovaná a čekající, až je přijde někdo
zabít a sežrat. Nejsou to krávy někde ve velké ohradě, ale furt v ohradě. Toto jsou
svobodná zvířata.
Tak než ho střelím, ještě se musím trochu pokochat tím pohledem.
Ale jednu laň asi najednou něco vyděsilo, prskla a dala se do pohybu a s ní celé stádo.
Ne, že by vyloženě utíkali, spíš tak odklusávají, ale ten můj jelen je taky v pohybu. Asi bych
ho trefil. Určitě bych ho trefil. Ale, možná, ne úplně čistě. Taky bych ho mohl smrtelně
zranit a on by neklesl na tom místě, ale třeba až o 500 metrů, nebo dva kiláčky dál.
Nakonec bych ho dohledal a měl bych ho a trofej bych měl, jenomže on není můj nepřítel.
Já jsem sem nepřišel mu ublížit. Já chtěl dát čistou ránu, aby si on ani nevšiml svého konce.
Tak jenom tak koukám, jak mi mizí v tom bukovém hájku.
No nic, dneska už jsem tady k hovnu, tož jedeme domů.
Teď krapet odbočím. Mám kamaráda, vášnivého rybáře. A ta jeho si mě nedávno
stěžovala, že nechápe, proč Jirka do toho vercajku vložil takové prachy, pak tam někde
tvrdne a kolikrát domů nepřinese ani šupinu. Ona to netuší, já jo. Tomu Jirkovi je u té vody
stejně dobře, jako mě v tom lese.
Dojdu k autu, dojedu dom, tam, jelikož mi tím lovem krapet vyhládlo, si postavím na čaj,
máznu dva chleby májkou a pak jdu do duchen. A před usnutím vůbec necítím frustraci, že
jsem nic neulovil. Před usnutím si promítám tu scenérii, jak na té měsícem ozářené pasece
stojí tento borec se svýma holkama a děsně se těším, až zase příště vyrazím na lov.