A hlavně se jim hodně věnovat...

Je to jedna strana pravdy. Druhá strana je, že rozhodnutí o "socializaci" dětí prostřednictvím školského zařízení se matka připraví o nejhezčí a nejméně problematický čas u svých dětí. Vlastně až základní školou začínají všem skutečné povinnosti. Velkou známou pravdou mnoha rodičů majících více než jedno dítě je, že "jedno dítě - žádné dítě". Rodiče, co mají více než dvě děti a které znám, říkají, že při třetím, čtvrtém dítěti už spoustu věcí neřeší. Ony si totiž spoustu věcí vyřeší už i ty prckové doma mezi sebou.
Sobecky říkám dceři, aby si opravdu svých dvou malých píďalek "užila", než budou muset zrychlit svůj vývoj pomocí socializace v dětském kolektivu. Máte pravdu v tom, že školka skutečně vývoj dětí urychlí tak, jak to spousta rodičů doma ve stejné době nezvládne.
Při vyslovených obavách dcery (kupodivu takřka stejných jako jsme měli my, naši rodiče a prarodiče a ...) jí říkám, že dítě může naučit základním sociálním dovednostem a pak už jen musí spoléhat na štěstí a zdravý rozum, že za pomoci dobrého příkladu a jistoty rodičovského zázemí se nedostanou mezi špatné lidi ve špatný čas. Je to hodně zjednodušený pohled rodičovského zděšení před celoživotní zodpovědností za životy, které jsme přivedli na svět.
Velká rodina je kouzlo, starost a radost zároveň. Úcta patří všem rodičům, kterým se klidně i mimoděk podařilo vybavit své děti skutečnou a nikoli předstíranou rodinnou sounáležitostí a umožnili jim dospět.
Přeji všem, aby aspoň v nadcházející neděli zasedli kolem velkých rodinných stolů v co největším počtu a v radosti spolu pobyli.

P.S.
Má první základní rada našim dospělým dětem byla - koukněte, jak se rodiče chovají k vašim partnerům a jak se chovají a jak o nich mluví oni.
Má druhá základní rada našim dospělým dětem byla - kupte velký stůl a až pak velkou postel. U prťavého stolu se nedá ani jíst, natož dělat další věci, ale žádná dospělácká postel není tak malá, aby se dva do ní nevešli.

..s mamkou vychovávame t.č. desať detí od 1 do 17 r.
zatiaľ som sa naučil dve veci,ktoré môžem poslať ďalej:
- to,aký človek bude vaše dieťa "vytvoríte" než začne chodiť do školy/škôlky/nebodaj jaslí ,preto ak vám na tom záleží,využite tento čas na milión percent..
-dieťa vychovávate príkladom,preto výchova je vychovávanie sa!
K počtu detí iba dovetok - mať jedno dieťa je zlyhanie,prepáčte.. a kto vám bude chcieť argumentovať nejakou "dobou",odpovedzte mu,ako ja svojej mame pri našom treťom - "mama,veď ty si sa narodila uprostred vojny- to bola lepšia doba?!"

No, nemáte to Vidláku zřejmě jednoduché: "Aby se pak těžce a pracně museli popasovat s dospěláckým světem, kde se žádné milosti nedávají a každý jen čeká na zaváhání toho druhého." Držím palce a přeji mnoho úspěchů v konkurenčním boji.

Pane Vidlák.V hodné téma ve vánočním čase.
Děti,to je radost,ale i starost a čím jsou větší,tak roste radost i starost.
Co se v mládí naučí,ve starším věku,jako když najde.

Plně souhlasím.

Většina výchovy je totiž o tom, kdo jste vy a děti ji nasajou jak houba a jestli je jedno nebo osm, to je jedno. Od mámy odkoukáte jak se dělá štrůdl a od táty jak se opravuje vodovod. A že štrůdl dělá máma a vodovod opravuje táta. Každej tuší jak to vypadalo v rodinách feministek a genderistů.

Dřevorubec námořník Rudolf Krautschneider si pochvaloval své dětství, kdy se o něj příliš nestarali, takže měl svobodu lítat venku a na rybníčku si mohl postavit vor, tam si hrát na námořníka, lákat tam na to holky a spokojenost celej život. - Jasně jiným dětem by nedostatek pozornosti zas vadil jakožto nezájem, ale to už se dozvíte jen od těch dětí. Tak je holt musíte sem tam poslouchat, když si stěžují, ať tak či tak.

Když si já vzpomenu na svoje umělecký kroužky, tak to byl ztracenej čas, protože místo, aby nás učili malovat jako dospělý, tak nás nechali malovat jako děti. Dnes z toho vyvozuju, že učitel a učitelka tam byli sobecký svině, co jim šlo jen o to, aby si tam nadělali nárok na důchod a přitom uchovali korporátní tajemství, jak na to, pro zasvěcené. To by bylo, aby kde kdo uměl v 15 technicky správně malovat. Kdo by si pak kupoval jejich obrázky.

Jestli se šestileté dítě naučí malovat písmenka, jako dospělej, tak se naučí taky namalovat/nakreslit normální portrét, když mu ukážete, jak se vlastně kreslí oko, nos, rty nebo větvička s jeřabinama, naučí se míchat barvy a oleje atd.. Jinak bude dál malovat symbolicky jako děcka, jak to samo objeví a na to kroužek nepotřebuje.

A takhle je to se spoustou kroužků. Když to dítě samo chce a jsou nato peníze tak proč ne, ale nemít kvůli tomu další dítě je scestný.

Pěkný článek. Někde jsem četl, a není to moc dávno, že dětem nejvíce prospívá líný rodič, který jim dá to základní a dostatek prostoru pro seberealizaci. Což Vidlák ideálně trefil.

Vidláku,
dík za článek.
Nenašel jsem nic, k čemu bych měl přilepit nějaké své moudro a tak uznale mručím - nevím, zda je to slyšet.

Máloco mě tak vytočí, jako když mě někdo začne poučovat, jak mám vychovávat svoje děti. Osobně s tou výchovou ala polovojenský režim mám zkušenost ze svého dětství a rozhodně to jako dobrý přístup nevidím. Chtěl bych zde vyzvednout ale jiný aspekt, a to, že každý rodič považuje za asi nejhorší neúspěch, když jeho dítě skončí na drogách či nějak jinak vzdá život. Takže já zdůrazňuji osobní příklad, žádné obětování se dětem. Musíte jim především ukázat, že normální všední život v rámci rozpočtu můžete žít jako naplněný a hodnotný, že stejný přísun radosti si můžete zajistit šampaňským na jachtě stejně jako vlastnoručně upečeným štrůdlem v neděli, že neúspěch je normální součást života a že láska mezi rodiči a normální domácí pohoda a radost z každodenností je možná a lze ji vlastně každý den doma zažívat. Každé dítě je úplně jiné a vyžaduje individuální přístup, co je pro jedno dítě dobré, to jiné dítě zničí.

Největší neúspěch, který nás může potkat, je neúspěch našich dět, největší neštěstí, která nás může potkat ne neštěstí našich dětí.

Kdo si myslí, že jim štěstí zajistí tím, že jim umete cestičky a odstraní překážky, šeredně se mýlí.

Univerzální návod, jak dobře vychovávat děti neexistuje.

Poučování někoho a poučování se jsou dvě různé věci. Jde o statut.

Málokomu vadí, poučit se z něčeho, na co padne v knížce nebo vidí v televizi, ať to je ve formě příkladu, názoru nebo přímé rady. Stejně tak, co zaslechne u vedlejšího stolu atd. Tam jste totiž ten, kdo zůstává pánem situace a vrchním soudcem.

Naproti tomu poučování někoho, v sobě nese jeho stavění vás do nižší pozice - takže je, i když někdy dobře míněné, současně útokem na statut.

Poučovat se mohou vlastní (malé) děti (a toho ubývá s jejich věkem) a pak už jen z výkonu nějaké funkce. Šéf má právo vás poučovat o práci, učitelé o učební látce, doktor o tom, že byste neměl kouřit, policajt o tom, že nemáte přecházet na červenou. Pak vás můžou poučovat profíci o jejich oboru, malíř pokojů vás může celkem bezproblémově poučit, že jste si vymalovali blbě a udělali tuhle a tuhle technickou chybu, protože tak jako tak je na malování specialista on. (teda jestli ho zatakového uznáte) Ale už nemá co kecat do toho, jestli si můžete vymalovat strop zeleně a zdi namodro, protože to je věc osobního vkusu.

Jinak jeden slavný psychiatr nutil své děti k tomu, aby přemýšleli a jelikož byl psychiatr, tak hned na začátku, když viděl nějaký problém vznikat (a jako psychiatr znal konce). Nedělal to však se svým vnukem, protože to bylo na vnukově otci dítě korigovat nebo ne.

-------------

Člověk má být to co je a nebýt to co není, jak tomu v mnoha případech je, řikával Werich.

-

Tak, jak to pan Werich asi myslel, to je sice pravda (na dnešní všeznalé dvacetileté experty ČT a svět spasující takyumělce jak ušité), ale tak jak to řekl je to přeci jen čirá blbost. -

Práva nedostudoval, živil se jako herec a autor a ani práva ani divadelnictví nejsou ani o lingvistice, ani o logice, ani o psychologii.

Kdyby si to víc rozebral, tak by zjistil, že věci jsou, co jsou a nejsou, co nejsou, ze své podstaty a nemůže to být jinak.

Takže jestli jste třeba trouba hrající si v ČT na znalce, tak jste co jste, totiž trouba hrající si v ČT na znalce. Může se vám říct, že byste si neměl hrát na znalce, když jím nejste, ale ne, ať jste sám sebou, protože to už jste jaksi automaticky.

Navíc hraní si na něco přináší dotyčnému vždy nějaký užitek. I zvířata předstírají, že jsou větší a nebezpečnější než jsou, protože to může být, v konečném důsledku, otázka života a smrti.

Ještě nesmyslnější je tohle prohlášení od člověka, který je herec, čili se z podstaty své práce živí tím, že něco předstírá k dokonalosti.

Herecká práce přináší situace, kdy se herec ocitne při zkoušce na jevišti, je celý nesvůj - zcela přirozeně, protože tam má předstírat, že je někde na lodi nebo na hradě, má odříkávat cizí věty, co mu nejsou vlastní, pžedstírat city, které nemá, autoritativní lidé, co nad ním mají moc, ho zkoumavě hodnotí, chce se mu udělat se malým, neviditelným a zmizet a oni na něj volají logické nesmysly typu "buď sám sebou" "buď přirozenější" - čímž ovšem chtějí říct přesný opak, totiž "předstírej víc," "buď falešnější, ať vůbec není poznat, jak se cejtíš".

Herec z povolání by měl být ten první, co by měl vědět, že o to jakej jste doopravdy, se svět tak moc nezajímá. Natož herec, kterej herectví ani nestudoval a prostě začal herectví předstírat podle anglického hesla "fake it until you make it". -

Hrál dobře role, co mu byly na tělo, ale pro normálního herce to je katastroficky málo, ten musí vyseknout Hamleta i stárnoucího teplouše, Harpagona i Romea, smutného pošťáka i opilého popeláře. Samozřejmě, že se to Werich časem taky naučil, ale protože na začátku něco drze předstíral.

Je trošku pokrytecké kritizovat někoho za něco, co se vám osobně tak vyplatilo a halit se do morálního hávu, jakože vy to neděláte.

Pan Werich měl jít příkladem a držet se své vlastní rady. Vždyť měl tolik jiných kvalit, že hrát si na filozofa si mohl odpustit.

"Naproti tomu poučování někoho, v sobě nese jeho stavění vás do nižší pozice - takže je, i když někdy dobře míněné, současně útokem na statut."
***************************
Může bejt - ale jak kdy a jak pro koho.
Hodně záleží na tom, jak je kdo cimprlich.

Vždycky jsem se snažil pěstovat si ve svém okolí několik lidí, kteří mne měli upřímně neradi a ve snaze "útočit mi na statut" mě upozornili na každou chybku, které jsem se dopustil (jakož i na tu, které jsem se nedopustil - ale to už jsem holt musel poznat sám,ani upřímný nepřítel za nás všechno neoddře).
Útlocitný kamarád vás většinou na hovadiny, jichž se dopouštíte neupozorní - ve snaze nezranit vaše ego (id, superego - nehodící se škrtněte).

Pinkání o zeď z člověka tenisového mistra neudělá...

Abych nepoučoval, hodím to na odborníky:
https://www.pravopisne.cz/2010/10/statut-%C3%97-status/

Přemýšlel jsem, jakým českým souslovím nahradit výraz "útočit na staTUS".
Sociální psycholog by to nejspíš řekl Dělat z někoho vola.

"Někdy na váš statut mohou útočit i neživé věci, nedělaj z vás vola, jen se změnila vaše situace a najednou vás to přesazuje níž. Ženský může stačit jen nová hezčí spolužačka."
*******
Čmoude,
soryjako, já su venkovský intoš, vola dělám jen na VPP!
My filosofové bychom pro "neživé věci" a "ženské" (nemusí být nutně mrtvé!!) použili společný neutrální výraz "entita"!

Tím nikoho neurazíte.
Už dávno to vyzkoušel PhDr. Ing. Jan Vodňanský ve své Definici neteře (Viz S úsměvem idiota)

Hello there,
My name is Aly and I would like to know if you would have any interest to promote your website here at vidlakovykydy.cz on our blog alychidesigns.com ?

I am looking for people/businesses that would like to contribute promotional or helpful articles to our blog.

If you are willing to post on our site, we would post an promotional link within the article as well as an (optional) author link.

If you may be interested please let me know.

Thanks,
Aly