V minulých týdnech jsem velmi často komentoval situaci na Ukrajině a myslím, že jsme tamní reálie prokydali ze všech stran. Všichni vidíme tu neustálou eskalaci napětí. Člověk by si skoro řekl, že když už tam navezli tolik zbraní, tak je také použijí. Prostě to nemůže dobře dopadnout a pokud z tohoto mračna nezaprší, tak to bude vlastně obrovské štěstí. 

... a opravdu bych chtěl udělat to, co mu vnucují západní novináři i politici - totiž obnovit sovětské impérium a získat do špinavých drápů Ukrajinu, tak....

A o tom bude dnešní článek. 

Víte, mně se hrozně líbí ten dialektický rozpor. V jeden den si v jednom médiu můžete přečíst o tom, jak se Rusko rozpadá, jak nezvládají inflaci, jak se všechno Putinovi vymyká z rukou, jak jsou na něj lidé naštvaní... a vzápětí si přečtete o ruských zlatých rezervách a po zuby ozbrojené armádě vybavené nejmodernějšími zbraněmi...

Chtěl bych ještě chvíli pokračovat v úvahách o současném evropském geopolitickém kolbišti, kde se nám potýkají Rusko a USA někde v prostoru Ukrajiny. Mám tam půlku rodiny, tak mi tamní situace fakt není lhostejná. V poslední době se hodně tlačí na pilu, na Ukrajinu se posílají zbraně i zahraniční vojáci a i přes jednání na nejvyšší úrovni není vidět žádný pokrok, který by situaci uklidnil. 

Dneska bych se chtěl na delší dobu vypořádat se situací na Ukrajině. Ideálně do chvíle, kdy se ukáže, že jsem měl a nebo neměl pravdu, nebo kdy dojde k nějakému průlomu v jednáních nebo konáních a kdy bude možné začít přemýšlet o tom, jak jsou karty vlastně rozdány. Nejprve krátce shrnu situaci: 

Dle diskuse nevyzněl můj včerejší článek úplně tak, jak jsem ho myslel. A protože jde o důležité téma, které podle mě má velmi ošklivý potenciál, zkusím to dneska ještě jednou. To co si myslím dneska to jsem si myslel i včera, ale zkusím to napsat jinak: 

Pamatujete, z dnešního pohledu je je to vlastně "strašně dávno", když si naši rakouští bratři zvolili Jorga Haidera s takovými preferencemi, že se tento "nácek" mohl stát rakouským premiérem? Pamatujete si tehdejší mediální řev i pokřik všech ó Velkých komisařů v EU, že tohle by teda nešlo, že lidská práva, evropské hodnoty... a ono to fakt nešlo, Haider si musel nechat zajít chuť a po čase se pro jistotou zabil v autě? 

Tak jsme se zase dozvěděli, že zlé a diktátorské Rusko pod vedením šíleného a krvežíznivého gosudara Putina chystá útok proti hodné demokratické Ukrajině plné mírumilovných banderovců a ještě hodnějších oligarchů, kteří tak nesmírně touží po demokracii amerického střihu. Útok přijde koncem ledna nebo začátkem února, hned jak se ochladí, protože to je z nějakého mně nepochopitelného důvodu ten nejlepší čas k útoku. Když je -30°c, tak nastává ta pravá chvíle pro invazi. 

Přátelé, zajisté jste z mých článků koncem týdne postřehli, že u mě začíná zabijačková sezóna. Minimálně články z pátku a soboty byly vysloveně slabé a krátké. Inu, dával jsem do pořádku svoje zabijačkové nádobíčko, pucoval kuchyň, popoháněl svoje děti (i manželku) a v sobotu jsme picnuli prasátko, které původně mělo posloužit jako hlavní chod na našem vidláckém sympoziu. 250 kg živé váhy, 50 litrů čistého sádla, jitrnice, jelítka, tlačenka, škvarky, polévka, masíčko... 

A jeden miliardář... 

Ve čtvrtečním  článku jsem se snažil popsat, jak vidí Evropu v Rusku. Snažil jsem se vysvětlit, že Rusko nemá přirozené hranice, ale také to, že hraniční čáry nejsou určeny nacionalistickými, ale strategickými důvody. Snažil jsem se vysvětlit, že suroviny tečou z Ruska do Evropy a ne naopak. Snažil jsem se poukázat na to, že Evropa pravidelně a systematicky oblažuje Rusko svými výpady a že to trvá už tak dlouho, že to v ruské mentalitě vyrobilo genetickou dispozici.

Také máte pocit, že to v posledních dnech vypadalo jako za Stavovského povstání? Prvním a posledním odhodlaným činem tehdy byla ona defenestrace. Vyhodili místodržící z okna, pak si chvíli dopisovali do Vídně s Matyášem, protože se lekli vlastní odvahy a pak, když zjistili, že jsou v tom sami, začali shánět nějakou podporu, která byla malá, maličká. Evropa se tehdy na českou šlechtu vykašlala a teď to vypadá dost podobně.