Včera jsem byl v Praze. Měl jsem domluvený rozhovor s Tomášem Doležalem a Petrem Hamplem. A protože jsem měl čas, řekl jsem si, že dotáhnu do konce tu věc s Tomášem Bartkovským z Reflexu. Slíbil jsem mu paštiku a sádlo za výhru v mé soutěži o suverénně nejblbější článek o nedělní demonstraci. Původně jsem to myslel trochu v nadsázce, ale on se mi sám ozval, že o výhru stojí a že mu ji mám poslat na adresu Reflexu.

O uplynulém víkendu jsem se byl trochu nadýchat svobodného vzduchu. Zajel jsem si do svých rodných západních Čech mezi uhelné doly za rodinou. Navíc bylo zapotřebí, potkat se s bratrem a domluvit se, jak budeme s blogem pokračovat dál. Přeci jenom, je to už pět let, co si brácha jednou večer sedl k počítači a na první dobrou vysypal Vidlákovy kydy, které se dál už nijak výrazně neměnily. Tehdy mě četlo s bídou pár desítek lidí.

https://www.litterate.cz/demokracie-neboli-vlada-lidu/

https://www.litterate.cz/jak-se-to-ted-vlastne-jmenuje/

A teď už dnešní článek: 

Hele všímáte si toho taky? Dokonce i v našich vždy pravdomluvných atlantickohodnotných médiích v poslední době nějak moc přibývá fotek na kterých  země svobody a dokonalé demokracie hostící našeho Lufthonzu vypadá úplně stejně jako jihoamerický bordel.  Naše insiderka Petra toto téma také nakousla ve svém článku o výletu do New Orleans.  

Tu a tam tu dělám reklamu nějakým těm počinům na kterých jsou nejlépe poznat henty evropské hodnoty, slušnost a noblesnost. Proto jsem tu propagoval třeba Jaroslava Hutku a jeho písničky o Zemanovi. Dneska tu mám další takový příspěvek, který si zaslouží slyšet celá Alternativa a protože je to sluníčkářská záležitost, tak by se to třeba ani nedozvěděli. 

Ještě že jsme Češi... v posledních týdnech to tu začíná vypadat jako občanská válka. Naštěstí jsme národ Švejků a tak je to občanská válka hlavně na hubě.  Ale když se podíváte jak se všechna ta rétorika vyhrocuje, tak už prostě nejsme jeden národ. Dokonce už asi nejsme ani národy dva. Jeden městský a druhý vesnický. V posledním roce se vynořilo tolik dělících rovin, že z toho všichni ti globální prediktoři musejí být přímo nadšení. 

Když jsem začal psát Kydy a propagovat drobné samozásobitelství, tak ze všech diskusí v podstatě vyplývalo, že je to vlastně jen takový můj koníček. Tehdejší maily, co jsem dostával, byly především takové konstatování, že náplava přišla na jižní moravu, byla okouzlena tamní úrodností a tak si začala hrát na hospodáře. Ono ho to časem přejde, protože to je hrozná dřina, spotřebuje to drahně času a všechny produkty jsou mnohem dražší než z Kauflandu. 

Můj milý deníčku, dneska to bude asi trochu delší. Ale zatím sis nikdy nestěžoval a vždycky jsi mne trpělivě vyslechnul – věřím proto, že ani dnes to nebude odlišné. Co taky jiného, že. Nějak jsme si vzájemně zbyli.

Byly doby, kdy podobné rozhovory, jaké dneska vedu s tebou, měly úplně jinou dynamiku. 

Jmenovala se Imagena a seznámil nás Vladimír Merta. S Vladimírem Mertou to mám podobně, jak to svého času napsal Větva o Jarku Nohavicovi: známe se napůl – já ho znám, a on mě nezná.

Když se dívám na světové události posledních dní, začínám mít pocit že demokracie je v posledním tažení. Víte, dlouho jsem nechápal, proč vlastně ty dávné demokracie zanikly, proč byly nahraženy různými diktaturami a kupodivu málokdy se tak stalo nějakým zásahem zvenčí. Mnohem častěji se vláda lidu s lidem a pro lid tak nějak sesypala zevnitř. 

Poslední roky mi dávají víc odpovědí než bych si přál. 

Demokracie hyne na úbytě, protože ji nikdo vlastně nechce.