Venkov sobě

Vidláku, na způsob "národ sobě" (to heslo od Zaubera)..., to by nebylo marné. (okopírovala jsem zde)

Zauber:
Nechceme
další zrady, proto jsme zase tady! Už jsme tady, nechceme zrady! Dáme Česko dohromady!

V této
blbé době, buďme zase národ sobě!

V lidský řetěz
se pojďme spojit. Nenechme se vládou dojit

tak nás chtějí rozdělit a vyprovokovat.

Důvěra a policejní stát

V poslední době nemine týden, v němž by se na veřejnost nedostala nějaká informace diskreditující toho či onoho politika. Mladá ambiciózní poslankyně tak nejprve najde ve své ložnici „štěnici“, ale o pár dní později už všichni vědí z tajně pořízeného záznamu rozhovoru se stranickými kolegy, že proti vlastní straně připravila s jejím koaličním partnerem „puč“. Je to pravda, nebo jen chvástání? A co se asi skrývá za vychloubáním stranického vůdce, který pro změnu na jiné nahrávce tvrdí, že prezident země „udělá, co mu řekne“? Žijeme opravdu ve společnosti, ve které jsou politické praktiky totožné s praktikami soukromých bezpečnostních agentur?

Na současné situaci je nejnápadnější totální rozpad politické důvěry, a to mezi společností a politiky, ale také mezi politiky navzájem. Jako kdyby politický provoz této země neurčovaly informace a údaje, které jsou veřejně známé a na jejichž základě můžeme vést demokratickou diskusi, ale naopak informace, o nichž veřejnost dosud neví, a které proto mají značný vydírací potenciál. Občanský princip veřejné rozpravy je dnes zcela potlačen fízlovským principem sbírání a využívání soukromých informací. V takové konstelaci ovšem hyne demokracie a rodí se policejní stát.

Někteří politici, jejich poradci a najaté agentury si začali plést politiku se špionážním filmem. Důsledky jsou katastrofální, protože namísto kritické rozpravy o konkrétních politických rozhodnutích a programech vládních nebo opozičních stran se veřejnost ve stále hysteričtějších křečích dohaduje o tom, kdo s kým proti komu kuje pikle, kdo co na koho ví nebo kdo s kým v čem „jede“. Díky tomu sice víme, že dnešní vládní koalice funguje jako pololegální společenství špinavých rukou, ve kterém se míra vydíratelnosti stala důležitější než vládní program. Současně si ale stále jasněji uvědomujeme, že takový stav může být jen předstupněm k autoritářskému režimu, který již žádnou důvěru potřebovat nebude, a naopak se bude posilovat všeobecně šířenou nedůvěrou a strachem....
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii. Jiří Přibáň

Budoucnost demokracie a svobody

Lidé ve 20. století považovali demokracii za cosi antického, to tehdy dalo příležitost novým, ale hlavně nebezpečným tendencím na odstranění ideálu svobodné společnosti. Po dlouhých a náročných bojích, složitém přesvědčování, že všechno svobodné má smysl, dnes můžeme pozorovat ideje, které nejdou ruku v ruce s těžkou prací našich předků. Ne, nemám na mysli ohrožení ze strany, která se snaží využít slabostí společnosti ke svému prospěchu. Již s napětím sleduji problém, který se rojí v centru samotné demokracie, v centru společností. Ve světě, tudíž i u nás v republice, se totiž rozmáhá ignorace demokratických principů.

Nelze však lidem něco vyčítat. K tomuto procesu byli lidé sami dovlečeni, bez svého souhlasu. Politika se stala neupřímnou, do jejího čela se dostala hloupost sama, která s nosem nahoru pošlapala veškeré tradice demokracie. Objevili se schopní lidé, ale jejich schopnost zkorodovala buď díky závislosti na pumpě třetí strany, nebo kvůli zastrčkapsářské stránce. Místo očekávané politické diskuse se politika přesunula z míst úřadů vlád do hospod, kde se pod stoly rýsuje nová tvář demokracie. Lidé to vidí, pozorují a jsou frustrováni z neustálého koloběhu špíny. Ale naskýtá se základní otázka, zda je vůbec v rukou společnosti poměry v zemi změnit. Je!

Kdyby to nešlo, nežily by generace našich prapraprarodičů ve svobodné Evropě. Stálo to ohromné nasazení i čas, než se věci daly do pohybu, ale tak jako se láska nehledá doma, nebuduje se ani demokracie bez nesmírného lidského úsilí a práce.

Člověka proto čeká ve 21. století náročný úkol. Musí se vypořádat s problémy uvnitř svobody, jinak se může stát, že již tak křehká demokracie nevydrží nápor tíhnoucích problémů. Samozřejmě musí chtít člověk sám. Ignorace politického života akorát špatnou situaci výrazně prohloupí. Tím se vina přesune i na hlavu obyčejných lidí...
A to už pak nebude žádné vy, ale my.

Česko podle depeší amerických diplomatů: korupce, korupce a korupce...
Stát by bez korupce ušetřil 40 až 100 miliard a nepotřeboval by reformu penzí...
Zástupci Veřejnosti proti korupci (VPK) jednali s politickými stranami...
Korupce na radnici...

O korupci slýcháme v dnešním moderním světě téměř neustále z různých médií, ale korupce provázela také naši historii. Nejznámějším zkorumpovaným člověkem v historii byl podle mého názoru Jidáš. Určitě každý zná úryvek z Bible, ve kterém se můžeme dočíst, jak Jidáš vzal úplatek pro to, aby zradil Ježíše.
Bohužel, s korupcí jsme se potýkali v historii, potýkáme se s ní dnes a nejspíš bude patřit do našeho života i v budoucnu. Jenže je to správné?

Nyní se v myšlenkách přesuňme na ulici, kde se pomyslně pokusíme oslovit náhodné kolemjdoucí osoby, kterých se zeptáme na otázku: "Odsuzujete korupci?" Podle mého názoru by nám většina osob bez rozmyšlení odpověděla: "Ano."
A při otázce: "Byli jste už někdy zapojeni do korupce?" Většina by nám s hrdostí odpověděla: "Ne."

Bohužel tito lidé si mnohdy neuvědomují, že určitě i oni byli součásti korupce. Vezměte v potaz to, kolik osob v České republice má doma věc, která byla získaná právě ilegálním způsobem (kradený výrobek prodaný pomoci inzerátu, padělaný výrobek označený logem od zvučné firmy atd.). Nebo kolik lidí si už z práce doneslo různé věci s přesvědčením, že firma, ve které působí, má dostatek onoho materiálu a že jí to vůbec neuškodí, neboť má vysoké zisky. Jenže je to neetické a tito lidé mají na tuto problematiku většinou nesprávný názor. "Když má on, proč ne já? Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu."

Ale korupce se netýká pouze dospělých. Dokonce i děti se často setkávají s korupcí. A aby toho nebylo málo, dokonce - i když je to celkem směšné - samy praktikují (aniž by o tom věděly) korupční jednání. Jako příklad nám poslouží věta, o které by se dalo říct, že se ztotožňuje s uplácením: "Já ti dám autíčko za to, když to na mě nepovíš mamince."

Jenže kde začít odstraňovat korupční jednání, když už děti se toto jednání nevědomě učí.
Dalo by se říci, že korupce je dnes již považovaná za samozřejmost lidského vývoje!?

Korupce je podle mého názoru těžce neetická. Jenže dnešní moderní svět vyžaduje velmi špatnou morálku, někdy až sprosté chování, neboť svět se stal peněžní velmocí a každý chce co nejvíce, aby se měl co nejlépe. Naštěstí svět je různorodý, díky tomu se zde na Zemi nachází mnoho osob, skupin, které bojuji proti této peněžní velmoci. Ale dokážou tyto osoby či skupiny alespoň nějak ovlivnit dnešní světový korupční trend?

„Říkalo se, že je potřeba přizpůsobit model evropské politiky a dotací české struktuře zemědělství. Tato chiméra nás ale zavedla do těžkého schodku agrárního zahraničního obchodu, nekonkurenceschopnosti a vysoké citlivosti řady komodit, oslavované tuny produkce pocházejí hlavně z úzké skladby pěstovaných plodin a zažíváme neustále se zhoršující situaci například v chovu prasat či drůbeže. Zůstali jsme na nízké přidané hodnotě produkce ze zemědělství, s nízkou úrovní zpracování, s malou odolností a malou pestrostí v celém sektoru, který v současném nastavení nenabízí mnoho východisek do budoucna,“ říká v odpovědích na dotazy FORUM24.cz předseda ASZ ČR Jaroslav Šebek.

ČR je v Evropě unikátní maximální rozlohou obdělávané zemědělské půdy na jeden podnik. Agrofert je podle studie EP největším zemědělským holdingem nejen u nás, ale i v EU, kde pobírá nejvíc dotací. Je to jistě důsledek drastické kolektivizace, ale jak je možné, že tento stav přežívá dodnes? Jaké problémy z toho vyplývají pro domácí zemědělskou, potažmo potravinářskou výrobu?

Je to důsledek účelové polistopadové politiky, za kterou jsou zodpovědné předchozí vlády, které považovaly nastavení českého zemědělství postaveného na družstevních lánech bez vlastnických vazeb za správné, jediné možné a dokonce výsadní před jinými zeměmi. Politici zejména zleva, ale i zprava v tom podléhali tvrdé manipulativní politice ze strany některých nevládních organizací, jejichž představitelé byli po dlouhá léta spojení s bývalým režimem a měli prostě jinak nastavené uvažování, které bylo v naprostém rozporu s tím, co bylo potřeba udělat. Mělo se dlouhá léta za to, že když se nakoupí stroje a zvětší plochy a zintenzivní výroba ziskových komodit, že je logicky vyřešeno. To byl právě ten největší omyl, protože nejenže jsme nevyřešili předlistopadové problémy, ale ještě zadělali na nové po revoluci a například to, abychom využili evropských peněz k potřebné transformaci postsocialistického zemědělství odtrženého od vlastnictví půdy k návratu rodinného podnikání a rozvoji jeho přínosů a souvislostí podporujících život na venkově, tak jsme se raději soustředili na budování stále větších kolosů a mnoho politiků touhle iluzí žije dodnes. Výsledkem je, že tu dnes máme megapodniky zaměřené hlavně na skupování své okolní konkurence a k dojení veřejných peněz, které ve finále skončí v kapsách oligarchů nebo zahraničních kapitálových skupin a neumíme to změnit. Říkalo se tomu, že je potřeba přizpůsobit model evropské politiky a dotací české struktuře zemědělství. Tato chiméra nás ale zavedla do těžkého schodku agrárního zahraničního obchodu, nekonkurenceschopnosti a vysoké citlivosti řady komodit, oslavované tuny produkce pocházejí hlavně z úzké skladby pěstovaných plodin a zažíváme neustále se zhoršující situaci například v chovu prasat či drůbeže. Zůstali jsme na nízké přidané hodnotě produkce ze zemědělství, s nízkou úrovní zpracování, s malou odolností a malou pestrostí v celém sektoru, který v současném nastavení nenabízí mnoho východisek do budoucna. Myslím, že postupně část politiků i širší veřejnosti začíná vidět, že takhle to opravdu dál nejde a že je potřeba hlubších změn. Co k nim ale vždy scházelo a bohužel pořád trochu schází, je větší odvaha těch, kdo mají vliv na legislativu a na tvorbu strategií. Proto říkám, že politici by se neměli bát vlivu a lobbingu pocházejících jen z úzkých zájmů, ale měli by se spíše obávat o to, kolik klasických zemědělců tu, po téhle nemastné zemědělské politice, ještě zůstane…

Jaká může mít tato situace řešení?

Funkční východiska spočívají v jasném a kategorickém zastropování všech dotací a zejména jejich investiční části a jejich nasměrování tak, aby pomohly co největšímu množství subjektů, ne jako dosud, že peníze spolklo pár procent podniků na obrovské projekty, pro které třeba již dnes není plné využití nebo které často přinášejí spíše zátěž pro své okolí namísto nějakých širších přínosů. Dále je třeba rozlišovat, kam peníze ve skutečnosti tečou, jestli to je opravdu skutečným farmářům na konkrétní venkov, nebo do nějakých složitých majetkových struktur, které ve skutečnosti zájem o danou lokalitu s její jedinečností a problémy vůbec nemají.

Velké agrární holdingy, pokud chtějí nějaké podpory, tak by měly směřovat více pod Ministerstvo průmyslu a obchodu a méně pod Ministerstvo zemědělství, protože to s běžným zemědělským fungováním na lokální farmě spjaté zpravidla vlastnicky a generačně, už nemá nic společného a jde jen o průmyslové podniky.

Je třeba opustit myšlenku, že jedině velký podnik je ten správný konkurenceschopný model pro ČR, který si zaslouží pozornost. Východisko je naopak v co nejpočetnějším a velikostně nejpestřejším komplexu subjektů, které také mají pestrou produkci v různé úrovni zpracování a způsobů nabídky a prodeje ideálně buď přímým zákazníkům, nebo do dalšího pestřejšího systému prodeje. V tom je náš velký dluh, který je třeba splácet a řešit. Jinak se z vysoce pohyblivých cen potravin nedostaneme. Je to také cesta k dalšímu kvalitativnímu posunu této produkce a cesta k ekonomicky lepším výsledkům běžných zemědělců. A koneckonců to přispěje i k potřebnému zlepšení povědomí o smyslu a přínosech zemědělství. To musí být jasná a odvážná politika pro zemědělství pro další období - zkrátka bez zřetelných systémových zásahů a změn v podporách se neobejdeme. Stačí se podívat na to, jak to funguje v jiných zemích, které nás drtí zemědělskou produkcí a vysokou úrovní jejího zpracování. A příčinou nejsou jejich vyšší regionální dotace, jak je nám zde podsouváno, ale úplně jiné chápání významu a potřeb lokálního zemědělce, než je tomu u nás. Samozřejmě že i tam se na zemědělce valí celá řada nových výzev, ale to už je na jinou debatu.

Existuje nějaké procentuální porovnání velkých, středních a malých podniků?

V České republice je již dlouhodobě obecně ustálen počet kolem 30 tisíc subjektů podnikajících v zemědělství. Z toho kolem 10 tisíc subjektů je do 10 hektarů. Hodně také záleží na tom, jak se členění podniků uchopí. Pokud jde o počty zaměstnanců, tak velkých podniků nad 250 zaměstnanců je kolem 350, ale problém je v tom, že se v rámci naší zemědělské dotační politiky nesleduje majetková propojenost na tzv. konečného příjemce výhod. Jednoduše řečeno - neřeší se to, že někdo vlastní nebo má více než 25% podíl v třeba dvaceti středně velkých družstvech a přesto dostává například všechny přímé platby na veškerou výměru půdy v těchto podnicích. Na plnění kapes těmto rádoby zemědělcům ale peníze od evropských poplatníků určené nejsou. Stále platí, že tyto složitě administrované a kontrolované peníze mají jít na podporu životaschopnosti klasických farmářů. Jinak drtivá většina zemědělských subjektů v ČR jsou mikropodniky, tj. do 10 zaměstnanců.
Článek Jiřího Sezemského pro Forum24.cz:
Nadvláda agroholdingů jako dědictví kolektivizace

Mediálně téměř zapadla čerstvá zpráva Českého statistického úřadu, že zisk domácího zemědělského sektoru vzrostl loni na 22 miliard korun, tedy o skokových 142 procent. Proč stojí za pozornost? Tyto údaje zapadají do aktuální polemiky, kdo nejvíce vydělává na zdražování potravin. Definitivně tím padají katastrofické zvěsti agrobaronů s miliardovými obraty, že sektor zemědělství a potravinářství stojí před krachem a zemi hrozí potravinová chudoba.

Černé scénáře na úrovni poplašných zpráv se nenaplnily, přesto u nás potraviny nadále zdražují. Jsou hlavním tahounem inflace, zatímco světové ceny zemědělských komodit, energií a pohonných hodnot klesají na úroveň před válkou.

Vinu na sebe přehazují zemědělci, potravináři a obchodní řetězce. Řada ekonomů a zástupci sedláků jsou však přesvědčeni, že hlavním důvodem je nevyhovující struktura českého zemědělství, jež je v Evropě ojedinělá.

Domácí zemědělství se vyznačuje mimořádnou koncentrací vlastnictví obdělávané půdy, zemědělské a potravinářské výroby. Dnes trhu dominuje kartel největších agroholdingů, soustřeďujících zemědělskou prvovýrobu i zpracovatelský průmysl. Mají zásadní podíl na diktování cen potravin.

Anomálii domácí situace dokresluje evropské srovnání. Zatímco průměrná velikost zemědělských podniků v EU podle obdělávané plochy je 16 hektarů, Česká republika má s velkým náskokem nejvyšší průměrnou plochu 133 hektarů na jednu firmu. Nejsou výjimkou země s výměrou do deseti hektarů.

Pohrobci kolektivizace

Z toho vyplývá nejmenší podíl rodinných farem jakožto přetrvávající dědictví likvidace sedláckého stavu v padesátých letech. Následky násilné kolektivizace po sovětském vzoru, jež u nás proběhla nejdrakoničtěji v bývalém sovětském bloku, se částečně projevují i po pádu komunismu. Jak je to možné?

Je to svým způsobem úspěch pohrobků socialistických jednotných zemědělských družstev. Mnozí z bývalých funkcionářů těchto podniků využili příležitost, začali po revoluci podnikat a jejich vliv přetrvává dodnes.

Jejich guru byl Miroslav Toman starší. Bývalý ministr zemědělství v několika komunistických vládách byl dokonce oceněný státním vyznamenáním od prezidenta Zemana. Měl řadu následovníků v čele s prezidenty Agrární komory Janem Velebou a Zdeňkem Jandejskem. V jejich představách mají stále přednost obří „agrokolchozy“ na úkor rodinných farem, dominujících třeba v Polsku či Rakousku.

Omyl budování megapodniků

„Je to důsledek účelové polistopadové politiky, za kterou jsou zodpovědné předchozí vlády, které považovaly nastavení českého zemědělství postaveného na družstevních lánech bez vlastnických vazeb za správné, jediné možné, a dokonce výsadní před jinými zeměmi,“ kritizuje tento stav pro Týdeník FORUM předseda Asociace soukromého zemědělství Jaroslav Šebek, zastupující sedláky.

Podle Šebka podléhali politici zejména zleva tvrdé manipulativní politice ze strany organizované agrolobby, jejíž představitelé byli dlouho spojeni s bývalým režimem. Měli jinak nastavené uvažování v naprostém rozporu s tím, co bylo potřeba udělat.

Za působení hnutí ANO ve vládě se situace malých zemědělských firem ještě zhoršila, což zvýraznilo dotační zvýhodnění velkých podniků. Omyl této strategie se podle Šebka projevuje v tom, že nedošlo k potřebné transformaci postsocialistického zemědělství a plošnému návratu k rodinnému farmaření, běžnému v celé Evropě.

„Výsledkem je, že tu dnes máme megapodniky zaměřené hlavně na skupování jejich okolní konkurence a k dojení veřejných peněz, které ve finále skončí v kapsách oligarchů nebo zahraničních kapitálových skupin,“ říká Šebek.

Unikátní Agrofert

Výjimečnou situaci českého zemědělství dokládá i další porovnání. Jedničkou na domácím zemědělském a potravinářském trhu je holding Agrofert, největší příjemce dotací.

Koncernu se mimořádně dařilo v době, kdy byl jeho majitel premiérem. Zatímco v roce 2018 obdělával 103 tisíc hektarů půdy, letos se už chlubí výměrou 141 tisíc hektarů. O bezkonkurenčním postavení svědčí jeho náskok před ostatními. Druhý v pořadí, Gabriel Večeřa se společností Agro Měřín, obhospodařuje 25 tisíc hektarů půdy.

Agrobaroni Zdeněk Jandejsek (holding Rabbit CZ) a Zdeněk Milek (holding Úsovsko), přezdívaní kopírováním výrobní struktury Agrofertu jako „malí Babišové“, obdělávají „jen“ 15 tisíc hektarů půdy.

Dominantní pozici Agrofertu s mottem „Z pole až na vidličku“ dokládají další čísla. Je největším chovatelem drůbeže a vepřového, ročně odchová 30 tisíc kusů skotu. Ročně vyrobí 245 tisíc tun masa. Dominuje v sektoru pekárenství, kde ovládá téměř polovinu trhu, a ročně vyrobí 772 tisíc tun pekárenského zboží. Patří mezi největší producenty mléčných výrobků, jichž vyrobí 222 tisíc tun ročně.

Evropský dotační „král“

Co se však málo ví, holding Agrofert je největším evropským příjemcem dotací ze Společné zemědělské politiky (SZP) a Fondu soudržnosti. Vyplývá to ze studie, kterou nechala zpracovat předsedkyně Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová.

Analýza „50 největších příjemců v členských zemích EU ze SZP a Fondu soudržnosti“ byla dokončena v květnu 2021, ale u nás není veřejně známá. My jsme ji nyní získali přímo z EU. Mimo jiné stanovuje pořadí společností vlastněných právnickými a fyzickými osobami čerpajících z unijních fondů (včetně nárokových dotací podle počtu obdělávaných hektarů).

I v tomto přehledu suverénně kraluje Agrofert. V roce 2019 obdržel 29,18 milionu eur (v tehdejším kurzu tři čtvrtě miliardy korun), přičemž druhý v pořadí, francouzský podnikatel Jean-Pierre Cayard, získal polovinu.

https://www.youtube.com/watch?v=AdZyDAc_p4c
Tisková konference strany PRÁVO RESPEKT ODBORNOST k programu akce Česko proti bídě

Nemel, mazánku. Vy sami spolupracujete s režimem ostošest.

https://isir.justice.cz/isir/ueu/evidence_upadcu_detail.do?id=B60DDDE84…

Čest a sláva na prodej? Jak by přeci ne? Vždyť žijeme v době, ve které můžeme vlastnit za určitou částku pozemek na Měsíci a ani moře či ostrovy nejsou výjimkou. Pokud se nad tím do jisté míry zamyslíme, zjistíme, že je to věc nemožná.

V dobách, kdy lidé neměli žádné peníze na to, aby si kupovali věci pro své pohodlí, v dobách, kdy místo hloupého rádia poslouchali zpěv ptáků a kdy materialistické hodnoty nebyly na nejvyšším stupni mezi lidskými hodnotami, si lidstvo bylo vědomo skutečného významu slov, jako jsou čest a sláva. Lidé v té době považovali čest a slávu za hodnoty opravdu vydřené a především čisté!

Domnívám se, že jak čas plynul, význam těchto slov se zkalil a z průzračné tůňky se stala tůňka bahnitá. Slova čest a sláva vyslovovaná v dnešním světě se stala stínem slov dřívějších.
V hlavě mi utkvěl známý citát: "Za čest a slávu život položím." Citátem dnešní doby by mohlo být: "Pro peníze život položím."

Myslím, že pravá čest ani pravá sláva na prodej být nemohou, jelikož pravý význam těchto slov tomu odporuje.
Co je pro nás dnes sláva? Pro mnohé asi to, že člověk podepisuje autogramy a každý měsíc je na stránkách bulvárního časopisu. To není sláva. Skutečná sláva je podložena skutky, nikoliv penězi.
Co je skutečná čest? Myslím, že čest ve svém pravém smyslu je ctností nejvyšší. Čestný člověk není ten, co je čestný na povrch. Abychom se mohli čestnými nazývat, je nutné být čestnými i uvnitř. Takový čestný člověk svou čest prodat nemůže. Stejně jako slavný svou slávu.

Podle mého názoru je to se slávou i ctí stejné. Je možné doopravdy vlastnit něco, co není naše? Takový prodejce by pak nebyl čestný ani slavný, byl by jím jen pro ty, kteří neví, co to čest a sláva je.

Domnívám se, že pro moderního člověka na prodej tyto hodnoty tedy jsou. Chybou však je, že pozorujeme odraz a ne jejich zdroj. Nechápeme podstatu věci a díky tomu je pro nás vše na prodej.

žádnou politickou stranu, ani Rusko, nikdo se nestará o Ukrajinu. Demonstrace je proti naší ze řetězu utržené vládě. Opravdu je to tak složité pochopit ?