Ofenzíva jako začátek konce

Tento článek, to je to opravdové shrnutí vlhkých snů ruského dezoláta :D neříkám, že určité body nejsou pravda, něco se třeba naplní, situace je opravdu složitá - určitě věřte, soudruzi ;)

https://www.aktualnikonflikty.cz/download/file.php?id=33905

Pokud v tom budeš pokračovat, tak diskusi tady zničíš.
To opravdu chceš?

Ukrajinské dějiny lze číst jen po požití sedativ… Volodymyr Vynnyčenko

Ukrajinci argumentují tím, že centrum leželo v Kyjevě. Vznik Kyjevské Rusi podle nich znamená vznik Ukrajiny. Rusové říkají, ano, tady leželo centrum po připojení východního Novgorodu, ale dědičkou Kyjevské Rusy se stala Moskva. Kyjevskou Rus tedy řadí do dějin Ruska.

A jaká jsou fakta? Fakta nám nepomohou. Bloudíme v zákrutech paměti. Vládnoucí vrstvu v Kyjevské Rusi tvořili Varjagové, elitní bojovníci, kteří území sjednotili. Z jejich řad vzešli panovníci Rurikovské dynastie. Byli to Rusové? Překvapení nastává, když zjistíme, že oni to byli Skandinávci. Stejně jako „Rusové,“ tedy obyvatelé území, kterým vládli.
A co dějiny Ruska?

Slovo „Rus“ totiž patrně označovalo severské obyvatelstvo, které kolonizovalo východní Evropu. Tito osadníci se poměrně rychle asimilovali a splynuli s původním slovanským obyvatelstvem. Zakladatel vládnoucí dynastie na Kyjevské Rusi, Rurik, přišel s ozbrojenou družinou severských Vargajů. První vládci Kyjevské Rusi nesli germánská jména: Ynvar = Igor, Valdemar = Vladimir.

Hledání pravdy o Kyjevské Rusi
Ukrajina (?) - obyvatelstvo

Zbývají nám tedy jiné archeologické nálezy, které nehovoří už tak jednoznačně. A staré písemné prameny, kroniky a legendy, jejichž spolehlivost už může být po právu napadena. A tak se otvírá prostor pro veřejnou diskuzi.

Ruští dějepisci viděli v myšlence o normanském původu svého praotce velký problém. Rusko zrovna válčilo se Švédskem. Když tu se vynořila teorie, který říkala, že už v dobách Kyjevské Rusi jim Skandinávci vládli. Dnes je tzv. normanská teorie považována za nejpravděpodobnější. Ale dokázat ji nikdo nemůže. Tak diskuze plyne dál.

Odkud to všechno víme? Něco nám napoví jazyk – původ slov a jmen. Hodně se dozvíme z archeologických nálezů. Nejlépe nám svědčí nalezená pohřebiště. Z výbavy nebožtíka a způsobu jeho uložení jsou archeologové schopni určit jeho etnický původ se spolehlivostí blížící se DNA analýze. Ale tady máme problém. Jak východní Slované, tak seveřané své mrtvé spalovali.

Kyjevská Rus - co o ní chcete vědět

Jednalo se o státní útvar na území dnešní Ukrajiny, Běloruska, části Ruska, jehož hranice se v průběhu času měnily. Kyjevská Rus prosperovala po dobu zhruba 350 let. Panovníci a obyvatelé přijali na konci 10. století křesťanství z Byzance a kulturně se orientovali na východ. Vytvořili první slovanský zákoník. Rus ležela na strategické obchodní cestě ze Skandinávie do Řecka. Tady hledejme klíč k jejímu rozvoji.

Když se ve 12. století začaly cesty obchodních karavan přesouvat, začala Kyjevská Rus upadat. S tím přišly vnitřní spory. Zkázu dovršily nájezdy kočovných kmenů. Říše se začala postupně rozpadat na jednotlivá knížectví. Například to Moskevské položilo základ dnešnímu Rusku. Ukrajina klade původ své státnosti do knížectví volyňsko-haličcského.
Mongolové ve východní Evropě

V polovině 13. století vyvrcholila mongolská expanze do východní Evropy. Roku 1240 byl dobyt a vypleněn Kyjev a většina území byla obsazena. Vytvořil se zde státní útvar zvaný Zlatá horda, který pokračoval ve výbojích. Soužití s okolními státy to nebylo mírumilovné.

Mongolové neovládli ruská knížectví přímo. Stejně tak se nesnažili ovlivňovat kulturu nebo náboženství obyvatel. Slované ale museli platit tribut – v penězích a v lidech – museli poskytovat rekruty do armády. Zlatá horda tak ovlivnila vývoj zdejších knížectví jen po ekonomické stránce.
Dějiny Ukrajiny v 14. – 17. století - Polsko-litevská unie

Ve východní oblasti se v 14. až 17. století nacházely dvě mocnosti. Polsko a Litva. V 70. letech 14. století si tyto dva státy rozdělily ukrajinské území. Litevské velkoknížectví si zabralo severní Ukrajinu, polské království Ukrajinu západní. Ukrajina se tak rozvíjela odděleně až do roku 1386. To dosedl na polský trůn litevský velkokníže Jagello a spojil obě země v personální unii.

Mimochodem, tento Jagello vyfoukl našemu Zikmundovi polskou korunu, kterou pro něj plánoval jeho tatínek Karel IV.

Většina území Ukrajiny tak v této chvíli tvořila pevnou součást polsko-litevského státu. Část dnešní Ukrajiny v této chvíli patřila Moldavskému knížectví (dnes je většina jeho území součástí Rumunska). A na krymském poloostrově dožívaly zbytky původně mocné Zlaté hordy pod názvem Krymský chanát.

Jsme ale už v době, kdy se o slovo ve východní Evropě pomalu hlásí turečtí Osmané. Krym tak plynule přechází pod jejich vládu. Až do roku 1783, kdy si ho od upadajícího Turecka přebírá rozpínající se carské Rusko.
Ukrajinská autonomie

V rámci polsko-litevského státu se území dnešní Ukrajiny a Běloruska těšila velké autonomii. O hranicích Ukrajiny tak ještě mluvit nemůžeme. Mluvilo se zde rutenštinou (někdy nazývanou rusínštinou nebo staroruštinou). Z tohoto jazyka se vyvinuly ukrajinština i běloruština. A rutenština také platila za úřední jazyk autonomní oblasti.
Dějiny Ukrajiny v 17. století – osvobozenecký boj

století značí úpadek a postupný rozpad kdysi mocného polsko-litevského státu. Samotné Polsko si do konce 18. století mocnosti rozeberou jako parta jedlíků grilované kuře. V rámci tohoto tzv. dělení Polska si rozparcelují také území Ukrajiny.

Ještě předtím ale proběhne osvobozenecký boj Ukrajinců proti polsko-litevské nadvládě. Ten je ve výsledku nažene do široce rozevřené ruské náruče. Povšimněte si, že ruský stát do našeho vyprávění o dějinách Ukrajiny vstupuje až teď, v polovině 17. století.
Kozáci a Bohdan Chmelnický v dějinách Ukrajiny

V okolí současného Kyjeva sídlili kozáci – etnicky tatarští kočovní obyvatelé. Ti se sice usadili, ale svou vojenskou minulost za hlavu nehodili. Jako elitní vojáci si užívali v rámci polsko-litevského státu velkých výhod. V polovině 17. století tyto výsady chtěla polská vláda rušit. A to se kozákům nelíbilo. Do čela povstání se postavil vlivný, schopný a bohatý Bohdan Chmelnický. Povstání trvalo od roku 1648 do roku 1654. V té době jeho kozácké uskupení plnilo všechny funkce státu. Někteří historici sem řadí vznik Ukrajiny.

Do bojů Poláků s kozáky se nakonec zapojilo také Rusko, které v této době vstupuje razantně do evropské politiky. Porážka povstání přinesla Ukrajině tragédii. Přišla o svou autonomii. Její území bylo rozděleno podél toku řeky Dněpr. Na západ od ní zůstalo území Polsku a východní břeh se začlenil do carského Ruska.

Bohdan Chmelnický v paměti

Ukrajinci vnímají Bohdana Chmelnického jako národního hrdinu, který vedl odpor proti polské nadvládě. Někteří ale připomínají, že jeho povstání mělo za následek připojení části Ukrajiny k Rusku a ztrátu samostatnosti. Rusové na druhé straně Chmelnického prezentují jako hrdinu, který umožnil „sjednocení“ matičky Rusi.

Rozporné hodnocení Bohdana Chmelnického ukrajinským obyvatelstvem předjímá problémy s pamětí, jaké Ukrajina bude řešit po celou dobu své existence. Národní hrdina bojoval proti Polákům, aby nakonec skončili v náručí Rusů. Jak vytvářet paměť na území, které bývá nemilosrdně pozřeno buď západem, nebo východem? Proti komu má náš hrdina bojovat – proti Polákům, proti Rusům? Proti Mongolům? Proti Turkům? Proti Litevcům? Proti Habsburkům? A kdo přijde ještě?
Bohdan Chmelnický a židé

Bez vnitřního rozporu ovšem líčí Chmelnického židovští historici. V průběhu povstání padlo za oběť i na tu dobu dost brutálním pogromům desítky tisíc židů. Hrdina bez bázně a hany Bohdan se svými kozáky nebyl.

Při líčení politických dějin nezapomínejme, že to, co my dnes znázorňujeme jako barevné šipečky na mapě, byla reálná vojska, která touto krajinou projížděla. A ne, žádné zásady zacházení s civilním obyvatelstvem neexistovaly. Na obranu běžného obyvatelstva si nikdo ani tu vlaječku na profilovku nepřipnul.

Tak to probíhalo všude, taková byla (a přes naše iluze stále je) válka. Jenže územím dnešní Ukrajiny putovala vojska téměř neustále. Zvlášť pokud to srovnáme s relativním mírem, v jakém se rozvíjely naše Čechy. Ano, historický atlas nám moc pomůže pochopit, jak války dopadly. Ale nechápeme, co znamenaly. K šipečkám bychom měli přikreslit mrtvoly koní a lidí, torza vojenských vozů, spálenou úrodu a vypálené vesnice.

Timothy Snyder to pojmenoval trefně. Nazval území Ukrajiny a Běloruska jako „krvavé země.“ A to ještě nejsme ve 20. století.
Trojí dělení Polska

V letech 1772 – 1795 dochází k jevu, který v učebnicích nazýváme hezky jako trojí dělení Polska. Rakousko, Rusko a nová mocnost ve střední Evropě Prusko si postupně ukrajovaly kousky bezbranného polského státu. Až z něj nakonec nic nezbylo.

Rusko roku 1772 sahá na ukrajinském území až na břehy řeky Dněpr. Roku 1793 připojuje i pravobřežní Ukrajinu. Ukrajinská identita se ale formovala jinde. V té části, která připadla Habsburskému Rakousku. Tedy Halič a část Volyně.

Ukrajinština vs ruština

Když líčíme české národní obrození, máme ve zvyku zdůrazňovat cenzuru, tajnou policii a národní útlak. Ale Ukrajinci nebo Poláci tvořili svůj obrozený národ pod carským Ruskem. A to teprve byl útlak. Ve srovnání s ním už nevypadá Rakousko jako žalář národů, ale jako jejich ráj. Carské Rusko na národní snahy dupalo mnohem rázněji. Ukrajinský jazyk byl zcela zakázán v tisku i ve školství. Nějaké národní obrození zde bylo zcela vyloučeno. A tak se moderní ukrajinský národ narodil v oblasti Haliče, pod mírným útlakem rakouským.

„Státy stejně jako národy existují pouze v určitém čase. Státní moc platí jen tehdy, pokud ji lidé uznávají.“ Timothy Snyder

Oblast dnešní Ukrajiny byla před první světovou válkou rozdělena mezi Rakousko-Uhersko a carské Rusko. Obyvatelstvo Ukrajiny nemůžeme ještě nazývat jedním národem. Žila zde většina světového židovstva. Na území Polska a Ukrajiny, žili Ukrajinci, Rusové, Poláci, Němci, Bělorusové, Maďaři i židé.

Na obyvatelstvu východní Evropy vidíme jasně hrůzu holokaustu, etnických čistek a poválečných deportací.
První světová válka na Ukrajině - vznik Ukrajiny (první stát)

Světová válka na východní frontě skončila už roku 1917 v Brestu-Litevském. Část Ukrajiny na základě tohoto míru získala samostatnost pod protektorátem císařského Německa. Hranice Ukrajiny s Polskem/Rakouskem se ale nezměnily. Německá armáda pomáhala zajistit novému státu hranice i vnitřní stabilitu pod jednou podmínkou. Že budou Ukrajinci dodávat válkou zkoušenému Německu obilí. Ale německá vojska ustupovala a ztrácela vliv. Naopak komunistická ideologie v regionu vliv postupně získávala. Brest-Litevským mírem vytvořený projekt se brzy zhroutil.
Historie Ukrajiny mezi válkami

Světová válka skončila. Ale na východě plynule přešla do dalších válek. V Rusku vypukla válka občanská. Poláci si zase museli vybojovat své východní hranice.

Z pohledu ukrajinského obyvatelstva světová válka přinesla naději. Ale zastihla národ nepřipraven tuto naději naplnit. Vznikly tak dva státy. V lednu roku 1918 Ukrajinská lidová republika s centrem v Kyjevě. Na podzim roku 1918 Západoukrajinská republika s hlavním městem ve Lvově.
Západoukrajinská republika

Západoukrajinská republika měla velmi krátký život – od konce října 1918 do července 1919. Na rozdíl od Polska totiž Ukrajinci neměli vlastní armádu. Když tedy Polsko separatistické snahy zadupalo, vláda ze Lvova utekla do Vídně. V zemi zůstalo mnoho frustrovaných veteránů se zmařenými nadějemi. Západní Ukrajinci se utvrdili v přesvědčení, že jejich úhlavním národním nepřítelem je Polsko.
Ukrajinská lidová republika

Druhý ukrajinský samostatný stát našel v Polácích spojence. Ale spojence vrtkavé a nestále. Polsko vidělo v Ukrajinské lidové republice příležitost. Idea nárazníkového státu mezi nimi a bolševickým Ruskem se Polákům líbila. Nabídli tedy ULR spojenectví pro boj s bolševiky. Válka mezi Ruskem a spojenými polsko-ukrajinskými silami trvala do roku 1921.
Polsko-ruská válka

Ruský postup směrem na západ byl zastaven, Poláci svůj boj o východní hranice vybojovali. Armáda ale byla natolik vyčerpaná, že nemohla vítězství využít. Uvolnila si ruce zradou svých spojenců.
Jednání v Rize 1921

Při jednání v Rize roku 1921 si Polsko s Ruskem rozdělily území dnešní Ukrajiny a Běloruska. Ukrajinský sen o samostatném státu se rozplynul. A také na východní Ukrajině silně zakotvila představa, že největší bídák na světě pochází z Polska.

Ukrajinci opět rozděleni do dvou států
Dějiny polské Ukrajiny

V Haliči a na Volyni polský stát střídal smířlivý přístup s otevřeným nepřátelstvím. Radikálové na obou stranách chtěli krev, našly se ale i chladnější hlavy. Jedna z nich patřila Józefu Pilsudskimu. Polský premiér chtěl všechny nacionalistické vášně v Polsku ztlumit. Za důležitější považoval věrnost státu, ne národnost. Připomeňme, že v celém Polsku žily pouhé dvě třetiny Poláků. Vedle nich bydlelo 5 milionů Ukrajinců, 3 miliony židů, 1 milion Bělorusů a několik set tisíc Němců. Snaha naklonit si menšiny dávala smysl, pokud vláda chtěla stabilitu. Na konci 20. let už ale o smír stál málokdo.
Vznik OUN a UPA

Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) vznikla 1929 ve Vídni z iniciativy veteránů z války o samostatnost Západoevropské Ukrajiny. Za úhlavního nepřítele národa považovala tato organizace od začátku Poláky. Myslela ale převážně na politické cíle. Už od roku 1928 se ale začalo formovat radikální křídlo kolem Stepana Bandery.

První cíle si povstalci nacházeli v řadách politiků polské i ukrajinské národnosti, kteří vyzývali ke smíru obou národů. Chtěli vznik Ukrajiny, a to zcela samostatné a sjednocené, za každou cenu. UPA měla na svědomí přes 60 úspěšných a neúspěšných atentátů.

Stepan Bandera se do čela jedné frakce OUN dostal ve druhé polovině 30. let. Tehdy proběhl mocenský boj mezi umírněným křídlem a radikály pod vedením právě Stepana Bandery. Druzí vyšli z boje vítězně. Ale sám Bandera strávil velkou část 30. let v polském a mnohem později německém vězení. Ač se UPA nebo OUN často označuje názvem „Banderovci,“ on sám na směřování organizace velký vliv neměl. Problém činnosti UPA a OUN bylo právě to, že se skládala z radikálně smýšlejících mladíků, na které nikdo výrazný vliv neměl. Ve 40. letech se tento rys organizace projeví hrůzným způsobem.

Roku 1922 vznikl Sovětský svaz a zahrnul do sebe nově vzniklou Ukrajinskou socialistickou republiku. Zpočátku se zdálo, že se bude teď Ukrajincům v novém vlastním státě dařit dobře. Vladimir Iljič Lenin podporoval neruské socialistické republiky v jejich svébytnosti. Činil tak ve shodě s duchem socialismu. Komunistická ideologie by teoreticky měla být vůči jiným národnostem tolerantní. Bolševická vláda navíc viděla hlavní hrozbu v polsky mluvících obyvatelích staronově obsazených území. Podpora ukrajinské kultury se zdála být dobrým základem pro rusifikaci, která měla přijít v budoucnu.

Vše změnil nástup J. V. Stalina k moci. Stalinova vláda se vůbec vyznačovala nedůvěrou k národnostním menšinám. S jeho nástupem byla zakázána autonomní ukrajinská církev a v rámci čistek přistoupil Stalin k likvidaci právě těch elit, které v předchozím plodném období vznikly. A pak přišel hladomor. A od toho se odvijí daší problémy Ukrajiny jako takové až do dneška.

Západ a východ Ukrajiny se výrazně liší v mnoha faktorech a obyvatele Ukrajiny z pohledu historie i současnosti odlišuje jazyk, náboženství, ekonomika i politické směřování.

Přirozenou geografickou hranicí, která druhou největší evropskou zemi (přes 603.000 km2) a šestou nejlidnatější (asi 45 milionů lidí) na starém kontinentu přibližně rozděluje na východní a západní část, je řeka Dněpr. Protéká ze severu metropolí Kyjevem, točí se na jihovýchod k Záporoží a vtéká do Černého moře. Historicky se východní části Ukrajiny říkalo „levý břeh“ a západní části „pravý břeh“. Tomuto rozdělení přibližně odpovídá i současné rozdělení země na prozápadní a proruské regiony.

Vztah k Rusku rozděluje Ukrajinu přinejmenším od roku 1654, kdy byla levobřežní Ukrajina připojena k Rusku. Pravobřežní Ukrajina byla k Rusku připojena až po dělení Polska (1793 a 1795).

Od Ruska se Ukrajina osamostatnila jen krátce, a to v první polovině 20. století, pak ji znovu pohltila sovětská moc. Od konce 20. let Ukrajinu těžce postihovala násilná kolektivizace, následoval velký hladomor a zničení ukrajinské elity. Ukrajině zasadila další úder druhá světová válka, ve které část Ukrajinců marně hledala oporu proti sovětskému režimu na německé straně. Válečné zvraty nakonec vedly k připojení Podkarpatské Rusi, Haliče, severní Bukoviny a jižní Besarábie k Ukrajinské SSR.
Po skončení druhé světové války se Ukrajina ocitla znovu jako svazová republika v SSSR. Dnešní podoba ukrajinského státu byla dokončena v roce 1954, kdy Nikita Chruščov daroval Ukrajincům Krym u příležitosti 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku.
Stalinský teror zcela eliminoval ukrajinské národní hnutí, jeho obnova začala až s destalinizací. Po uvolnění 60. let následovala opětovná a tvrdá rusifikace, její konec nastal až v druhé polovině 80. let. V souvislosti s rozpadem SSSR vyhlásila 24. srpna 1991 Ukrajina skutečnou nezávislost.
Jelikož část Ukrajiny byla dříve i součástí Polska, Rakouska-Uherska, bývalého Československa nebo Rumunska, mají západní oblasti země na rozdíl od těch východních stále silné kulturní vazby na střední Evropu.
Proruské a ruskojazyčné obyvatelstvo žije především na průmyslovém východě země, který je Janukovyčovou domácí půdou, a na jihu, převážně na Krymu. Tyto oblasti podporují integraci s Ruskem. Z Doněcké oblasti, která je hlavním tahounem těžkého průmyslu, pochází i Janukovyč. Toho Krymský autonomní parlament již v lednu vyzval, aby v zemi bezodkladně vyhlásil výjimečný stav, a na Krymském poloostrově, který byl do roku 1954 součástí Ruska, se nyní šíří návrhy na „sebeurčení“ či na připojení k Rusku.
Převážně agrární, chudší a nacionalističtější západ Ukrajiny vidí svou budoucnost v integraci s Evropou. Právě odtud se rekrutují davy „gastarbeiterů“, pracující v zemích EU. Také počet lidí, kteří ovládají ukrajinštinu, je v západní části Ukrajiny daleko vyšší. Převážně do těchto oblastí se z Kyjeva postupně rozšířily protesty proti vládě a dnes poslanci v západoukrajinské Lvovské oblasti například vyhlásili nezávislost na oficiální vládě.
Více než tři čtvrtiny obyvatel Ukrajiny (78 procent) se považuje za etnické Ukrajince. Podíl Rusů činí 17 procent. Ukrajinština je mateřským jazykem 67 procent obyvatel, ruština více než 30 procent (viz. mapa podílu ukrajinštiny jako rodného jazyka)

Na území Ukrajiny dominuje (asi dvě třetiny) pravoslavná církev, která je ale rozdělena na tři části. Kromě tradiční církve věrné Moskvě působí od počátku 90. let 20. století ještě další dvě autonomní pravoslavné struktury, které moskevskou nadřazenost neuznávají. Je to Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu a Ukrajinská autokefální (nezávislá) pravoslavná církev. Asi pět milionů věřících se hlásí k řeckokatolické církvi, která má nejsilnější vliv na západě Ukrajiny. Mezi demonstranty nyní otevřeně působí duchovní ukrajinských řeckých katolíků, ale i kněží pravoslavné církve kyjevského patriarchátu.
Rozdělení země na dva nesmiřitelné tábory „vyplulo na povrch“ po tzv. oranžové revoluci, kterou vyvolalo zfalšované druhé kolo prezidentských voleb z listopadu 2004. Revoluce vynesla k moci prozápadního prezidenta Viktora Juščenka a Juliji Tymošenkovou, která se stala premiérkou. Poté však začaly prozápadní koalici oslabovat vnitřní spory a to společně se zklamáním části obyvatel nakonec vedlo k uchopení moci proruskou opozicí vedenou prezidentem Viktorem Janukovyčem. A další vývoj můžeme posuzovat potom až jak to dopadne ... nebude to pro Ukrajinu a její občany dobré pokud tam bude vládnout prozápadní režim jediné řešení nezávislost a neutrální území bez vlivu západu a východu ale to je spíš pohádka.

A zase jsme u toho rozděl a panuj a sféra vlivu a kdo chce tyto oblasti ovládnout z venku, a potom jsou tam zájmy Ukrajinských a Ruských oligarchů kteří vnitřně bojují mezi sebou.

Proč tak velká angažovanost:
https://www.e15.cz/ukrajina-vs-rusko-konflikt-valka-aktualne

U nás v Čechách máme svých problémů dost - korupce - neměly by jsme se do vnitřích záležitostí jiných států plést.

Mimochodem, tento Jagello vyfoukl našemu Zikmundovi polskou korunu, kterou pro něj plánoval jeho tatínek Karel IV
https://zoom.iprima.cz/historie/bitva-u-grunwaldu-113078
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Grunwaldu

Ja mam pocit, ze Rusak uz davno vyhral. Vedi to v Parizi, Berline i v Wosingtonu, jen nevedi jak to zaonacit, aby nebyli za blbce. Tak bude henta ofenziva, na kterou uz Rusak od podzima ceka. Musej jeste padnout hrdinsky nejaci Ukrajinci, aby se mohlo rict, my se snazili. Zapad zije v risi snu. Snu o grindylu, o radove rovnosti, o genderu a ted do toho pridal sny jak Rusko porazi. Prd porazi! Na to tady nikdo nema naturu. Nastesti, jinak by jsme plavali v potocuch krve. Kazda ofenziva v dobach 2.sv, ktera neco zmenila, byla z cisteho nebe a byla drtiva! To myslim na obouch stranach bojiste. Kdyz Wehrmacht prepadl SSSR(Stalin tomu odmital uverit jeste mnoho dni po vpadu) i kdyz RA udelala Stalingradskej kotel, ci operaci Bagration. Nepritel do posledni chvile nevedel, ze neco bude. Ne ze si o tom povidaji vrabci na strese. To akorad nasi intervijuci si myslej, jak je Rusak blbej. Navic fronta neni zas tak dlouha, aby se to nedalo uhlidat pri dnesni technice. Anglani take mlzili do posledni chvile, kde se pri dni D vylodej. Mesice bombardovali Pas de Callais 2 x vic nez plaze kde se ve finale vylodili, ty nechavali vicemene na pokoji. Hitler byl skalopevne presvedcel, ze to bude Calle. Jeste druhy den invaze tomu veril a odmital presunout tanková vojska. No a tady Rusak ceka, jak ho Ukrajinec zmasakruje? Tomu veri jen medvidek Lipavsky. Ne ne. Zapad valku davno prohral, jen to jeste nevi. Nebo vi, ale nehodla priznat. Oni to budou furt prepocitavat na pomery padlich rusu a ukrajincu. To ale nic nezmeni. Rus drzi Krim a drzi Dombas a drzi Luhansk. Zapad laviroval s tankama, tak ma prd. Odhodlani Zelenky na tom nic nezmeni. Kdyz bude hodne pindat, bude vymenen. Biden ze sebe nenecha delat blbce. Pocitam, ze si Zelenku provezou do Woschingtonu a vysvetlej mu jak se veci maji. Do ty doby musej jeste chcipat ukrajinsky kluci v Bachmutu. Cert aby ty velmoci vzal! Ony si vzdycky najdou nejaky pitomce co se misto nich nechaji povrazdit.

Víte, Vidláku, mě stále a dokola překvapuje, jak jste ochoten věřit ruské propagandě, narativům a hlavně jak navzdory svému příbuzenstvu nemáte rád Ukrajinu. Celý váš článek je o tom, jak je vlastně Západ špatný a Rusko s Čínou jsou na tom skvěle a hlavně jsou to ti dobří (což opravdu nechápu). Přitom pokud se zamyslíte nad důsledky velmi nedomyšleného rozhodnutí Putina vtrhnout na Ukrajinu, tak se opravdu nejedná o žádný strategický majstrštyk. Dokonce bych si troufal tvrdit, že ruská propaganda musí hodně vařit z vody, aby ukázala, že šlo o skvělý tah. Stačí porovnat to, jak se chvástali minulé jaro, s tím, co jako „vítězství“ prezentují dnes.
Pokud si dobře vzpomínám, tak minulé jaro se mluvilo o dělení Ukrajiny, o její denacifikaci, jak ovládnou celé černomořské pobřeží a z Ukrajiny (pokud vůbec nějaká bude) vznikne vnitrozemský stát. Samozřejmě, že by Ukrajina měla mít nějakou svobodu v jednání, to vůbec nepřicházelo v úvahu, měl to být vazalský stát či přímo okupovaný stát, kde by proběhla denacifikace, kterou si samozřejmě Rusové představují jako deukrajinizaci.
Nyní tomuto vítězství nic nenapovídá. Samozřejmě, ukrajinské maximum je dle mne také nereálné - představa, že by Ukrajina mohla osvobodit Krym je sci-fi. Už proto, že z hlediska Západu splnila, co měla - oslabila Rusko a zarazila jeho „drang nach westen“. Zatímco Rusové budou klidně žrát trávu, jen aby nějak vyhráli, Západ se kvůli Ukrajině nepřetrhne. Ovšem opačná představa, že Oděsa bude ruská atd., je také asi mimo realitu. Osobně se domnívám, že ofenzíva nijak zásadně neuspěje (pokud vůbec nějaká bude) a nakonec to skončí patem a kompromisem, který budou obě strany prezentovat jako úspěch. Ovšem reálně si Rusko zásadně pohoršilo, Finsko a jistě i Švédsko v NATO, to je velmi nepříjemný fakt, který dost mění situaci. A Ukrajina dokázala uhájit svou nezávislost, asi přijde o nějaké to území, ale nebude to vazalský stát. S tím se holt ruští imperialisté budou muset smířit.
Vaše vojenské komentáře jsou dle mne značně mimo - je třeba zdůraznit, že NATO opravdu na Ukrajině nebojuje, posílá tam jen bývalé sovětské zbraně případně některé své, ovšem v žádném případě ne své prémiové. Takže žádná západní letadla, stále tam je minimální množství západních tanků (a to ještě ne těch nejmodernějších), to samé se týká dronů, raket atd. Nikdo s Ruskem válčit nechce, ale je evidentní, že i tato v podstatě druhořadá výzbroj v rukou Ukrajinců dokáže Rusy zastavit. To není zrovna nejlepší vizitka pro tuto „velmoc“.
Opravdu by mne zajímalo, proč se domníváte, že ruská a čínská budoucnost je to správné, co nás má čekat. Že Rusko a Čína jsou ti lepší v současném světě.