Proruský Chcimír

Důležité je ze všeho tato část Příčina občanské války – bitva o státní kasu

Podle Romana Blaška byl primární vznik války boj mezi oligarchy, kteří se, jak řekl, „porvali o peníze, o státní kasu. Prvopočátečně byl problém v zákazu jazyka, protože v oblastech při ruské hranici se mluví hlavně rusky. Když jim to zakázali a nařídili, aby mluvili jenom ukrajinsky – oni stejně mluví jenom rusky, i na soudech – ten zákaz jazyka vyvolal ve společnosti nevoli. Gubernátor Igor Kolomojský je Žid, má tam židovskou komunitu, ostentativně dává najevo nadřazenost, bohatství, sílu a moc a on na Krymu přišel o majetek. Vzal svoji armádu, vyrazil na Doněcko, které zase patří Rinatovi Achmetovi, to je první oligarcha, který pomohl Janukovičovi do prezidentského křesla. Kolomojský začal Achmetovi zabavovat fabriky se svojí soukromou neoznačenou armádou. Na to reagoval Achmetov tím, že pozval ruské, čečenské a kazašské Kozáky a vytlačoval nepřátele ven a platil svým i jim, aby mu nerozstříleli jeho majetek, protože mu tam patří absolutně všechno. Jakmile se začalo střílet, tak začal tenhle konflikt. Kolomojský zavolal do Kyjeva, aby poslali armádu, a začalo se bojovat i tanky a těžkou technikou. Ten druhý oligarcha zas zavolal, aby mu dovezli zbraně z Ruska ze soukromých firem a z Izraele a začala občanská válka.“

Hlavně ti kdo stále věří Američanům.

https://protiproud.info/politika/7109-podvod-c-1-americane-na-mesici-ni…

Tak pokračujme máti s fotrem se dohodnou sláva ale je to pouhé oddálení fackovačky. Ano přeji si to oddálení jenže shánět lampiony v akci mě nemine,

s názvem: Lampasáci v akci. Stejně nám nějak hnije, ta divná demokracije.

A zjistíte že ač jsou v jiné zemi mají stejné problémy jako u nás
https://blogs-pravda-com-ua.translate.goog/?_x_tr_sl=auto&_x_tr_tl=cs&_…

neříci jejich názor, ale svůj. To je teda fuj!

by měly být zakázané, neboť se zjevně jedná o dezinformace.

https://cz24.news/wp-content/uploads/2023/04/powel.jpg

VIDEO: „Chcimíři“ táhnou Prahou. Chceme nenávist prostě nějak zlikvidovat, vyzývají.

Všichni co chcete kapitalizmus si přejete okrádat prostřednictvím předsedajícího. Na něho hodit všechnu nespravedlnost a být čistí. Nechcete makat, jen brát provize. Každej by to chtěl... Muheeeeeee

We are in US official policy now. It is planning strategic policy started under Trump and picked up by Biden as preparation for two simultaneous wars - with Russia and China. Nuclear-armed powers. There is no word for it. It is beyond insanity.

Nyní jsme v oficiální politice USA. Plánuje strategickou politiku, zahájenou za Trumpa a přijatou Bidenem, jako přípravu na dvě simultánní války - s Ruskem a Čínou. Mocnosti vyzbrojené jadernými zbraněmi. Není pro to slovo. Je to za hranicemi šílenství.

https://youtu.be/dUOvpIOAmYk?t=3005

eskoslovenské zlato za druhé světové války
Autor: Vojtěch Šír | Datum: 23. 1. 2014
Po Hitlerově nástupu k moci zahájilo nacistické Německo mohutný vyzbrojovací program. Při nákupu potřebných strategických surovin do konce 30. let rychle vyčerpalo své devizové rezervy. Vítanou finanční injekci Německu přinesl nejprve anšlus Rakouska v březnu 1938. V Rakouské národní bance se nacisté kromě deviz zmocnili i celkem 78 267 kg zlata.[1] Další obětí nacistické expanze mělo být Československo.

Československé zlato
Československá republika v letech 1919-38 postupně navyšovala své zlaté rezervy. V listopadu 1929 bylo stanoveno, že 1 Kč je kryta 44,58 mg zlata. Národní banka Československá (NBČS) byla povinna držet zlaté rezervy ve výši nejméně 25 % celkového oběhu bankovek. V době hospodářské krize došlo k devalvaci a výše zlatého krytí byla snížena, od února 1934 na 1 Kč = 37,15 mg zlata a v roce 1936 na 1 Kč = 31,21 mg zlata.

Výše zlatých rezerv NBČS v letech 1926-36 vzrostla až téměř ke 100 tunám:

Datum
Celkem zlata (v kg)
v Kč
31. 12. 1925
40 846,116
910 759 336
31. 12. 1926
40 957,582
916 494 574
31. 12. 1927
44 906,121
1 004 632 029
31. 12. 1928
51 686,650
1 156 671 654
31. 12. 1929
56 234,498
1 261 428 856
31. 12. 1930
68 858,139
1 544 597 126
31. 12. 1931
73 552,511
1 649 899 315
31. 12. 1932
76 197,898
1 709 239 543
31. 12. 1933
76 132,914
1 707 781 841
31. 12. 1934
99 580,123
2 680 487 850
31. 12. 1935
99 987,998
2 691 224 733

V roce 1938 disponovala Národní banka Československá téměř 97 tunami zlata. Vzhledem k hrozbě válečného konfliktu byla velká část těchto zlatých rezerv uložena v zahraničí. V pražských sejfech NBČS bylo v září 1938 ponecháno pouze 6,3 tun zlata, zatímco více než 90 tun bylo uloženo v zahraničních bankách, především ve Velké Británii, Švýcarsku, Belgii a Francii. K 15. září 1938 byly čs. zlaté rezervy uloženy následovně:

Uložení čs. zlata k 15. září 1938

NBČS v Praze - slitky, mince
6,2699 t
Zlatá rezerva - slitky na šesti místech
ve Velké Británii, Švýcarsku, Belgii
76,529 t
Tzv. devizové zlato - slitky na třech místech
ve Švýcarsku, Velké Británii a Francii
7,0342 t
Rezerva na krytí závazků ve zlatě - slitky ve Velké Británii
6,7959 t
CELKEM
96,629 t

Vstupní portál budovy Národní banky Československé v Bredovské ulici, dnes ulice Politických vězňů (foto: Deset let NBČS)

Pracovna guvernéra Národní banky Československé (foto: Deset let NBČS)
Největší část čs. zlata se nacházela v Bank of England v Londýně. Na účtu vedeném přímo pro NBČS bylo 26,8 tun zlata a dalších 28,3 tun tu bylo uloženo na účtu vedeném pro basilejskou Banku pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements - BIS).[2] Tato banka byla založena na základě dohody na mezinárodní konferenci v Haagu v roce 1930 jako instituce, která měla zprostředkovávat německé reparační platby. Sloužila jako clearingové (zúčtovací) centrum pro centrální banky. Podléhala zvláštní právní imunitě ve všech smluvních státech, její sídlo bylo v Basileji.

Na půdě neutrálního Švýcarska se v její správní radě po celou válku potkávali zástupci znepřátelených zemí, členy správní rady byli až do roku 1945 i prezident a viceprezident Německé říšské banky (Deutsche Reichsbank) Walther Funk a Emil Puhl, oba po válce odsouzení jako váleční zločinci. Spolu s nimi ve správní radě BIS působil guvernér Bank of England Montagu Norman, blízký přítel Hjalmara Schachta (prezidenta Německé říšské banky v letech 1933-39).

Hlavní budova Bank of England (foto: Wikimedia Commons)
Důsledky Mnichovské dohody
První části československého zlata se nacistickému Německu podařilo zmocnit ještě před okupací v době tzv. druhé republiky. Německá říšská banka (Deutsche Reichsbank - DRB) stáhla v pohraničním území odstoupeném na podzim 1938 čs. bankovky v hodnotě více než 1,256 miliardy Kč a nahradila je za říšské marky. Za tyto stažené bankovky začala od Česko-Slovenské republiky požadovat náhradu jako „nárok tamního obyvatelstva vůči československému státnímu celku, proti celému jeho hospodářství, do něhož Němci svou prací přispívali“. Náhrada byla požadována v devizách nebo ve zlatě. Národní banka Československá namítala, že případnou náhradu je možné poskytnout až po zúčtování toho, co pohraničí dluží čs. hospodářství.

Dne 28. února 1939 odjela do Berlína čs. delegace, které Němci svůj požadavek předložili formou ultimáta, jemuž se druhá republika podrobila. Necelé dva týdny před okupací, dne 4. března 1939, byla podepsána dohoda o převodu části zlata na Německou říšskou banku. V následujících dnech bylo převedeno celkem 14,5 tuny čs. zlata.

Okupace 15. března 1939 a její následky
Dopoledne 15. března 1939 dorazila německá vojska do Prahy. Pro obsazení některých budov a zajištění důležitých materiálů a dokumentů byly určeny speciální skupiny. Do budovy Národní banky Československé v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů) přijeli v 9 hodin zmocněnci Německé říšské banky, aby zajistili čs. devizové a zlaté rezervy. V čele skupiny byl zvláštní zmocněnec Německé říšské banky dr. Müller.

Vrchní ředitel František Peroutka[3] a ředitel devizového odboru Josef Malík byli po několikadenním zdržování 18. března 1939 Němci přinuceni podepsat dva příkazy. První požadoval, aby Bank of England převedla 26,8 tun zlata z účtu NBČS do Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Druhý příkaz žádal BIS, aby z 28,3 tun zlata, které u ní měla uloženy NBČS a fyzicky se nacházely v Bank of England, bylo 23 tun převedeno na účet, který BIS vedla pro Německou říšskou banku.

Protože britský ministr financí John Simon krátce po okupaci českých zemích zmrazil veškeré nakládání s čs. finančními aktivy, včetně zlata uloženého v Bank of England, tak první žádost o převod 2106 zlatých cihel z účtu vedeného přímo pro NBČS na účet BIS nebyla provedena. Na zmrazeném účtu NBČS zůstalo 26,8 tun zlata, které později sehrálo významnou úlohu pro čs. zahraniční odboj.

Opačně to ale dopadlo s čs. zlatem vedeným na účtu BIS. Přestože Bank of England fakticky věděla, že jde o zlato, které má u BIS uloženo NBČS, formálně právně neshledala důvody, proč by žádosti BIS o převod zlata v jejím držení z jednoho účtu na druhý měla zabránit. Ve dnech 21. a 22. března 1939 bylo 1845 zlatých cihel o hmotnosti 23 087,304 kg z účtu, který BIS vedla pro NBČS, převedeno na účet, který vedla pro Německou říšskou banku.

Vlevo Ladislav František Dvořák - od února 1939 guvernér NBČS, v letech 1939-45 guvernér Národní banky pro Čechy a Moravu, vpravo vrchní ředitel František Peroutka, který 18. března 1939 podepsal příkaz k převodu zlata (foto: Deset let NBČS)

Pracovníkům NBČS (od 31. března 1939 přejmenované na Národní banku pro Čechy a Moravu) se o chystaných převodech zlata podařilo informovat britské i francouzské vyslanectví v Praze. Britský vyslanec ale Londýn informoval až 24. března 1939 a ani francouzský pokus zabránit převodu neuspěl. Němci neváhali a do konce března 1939 nově nabyté zlato prostřednictvím různých finančních transakcí z Londýna převedli do bank na kontinentu.

Chronologie událostí
15. března 1939
Obsazení Čech a Moravy, do NBČS přijíždí zmocněnec DRB dr. Müller.
V Bank of England má NBČS uloženo:

na svém přímém účtu 2106 zlatých cihel (26,8 tuny)
na účtu BIS 2266 zlatých cihel (28,3 tuny)

17. března 1939
Britský ministr financí John Simon zakazuje přesuny čs. finančních aktiv
18. března 1939
Peroutka a Malík přinuceni vydat příkazy k převodu:

2106 zlatých cihel z účtu NBČS na účet BIS
1845 zlatých cihel z účtu vedeného BIS pro NBČS na účet BIS vedený pro DRB

První příkaz neproveden v souladu s pokyny ministra financí Johna Simona o zmrazení čs. finančních aktiv. Druhý příkaz proveden 21.-22. března 1939
20. března 1939
Guvernér Francouzské národní banky Pierre Fournier se neúspěšně snaží intervenovat u BIS, aby převod zastavila, ta k tomu nevidí důvody
21.-22. března 1939
Zlato z účtu BIS vedeného pro NBČS převedeno na účet BIS vedený pro DRB
22. března 1939
Fournier navrhuje Bank of England společnou intervenci u BIS proti převodu zlata. Bank of England je ale přesvědčena, že by to bylo porušením smlouvy o BIS a Bank of England navíc oficiálně „neví“, pro koho má BIS u ní uloženo zlato.
24. března 1939
Britský vyslanec v Praze Basil Newton informuje Londýn, že NBČS si přeje důvěrně Bank of England informovat, že zlato na účtu BIS je fakticky majetkem NBČS
27. března 1939
V platnost vstoupil zákon o zmrazení čs. finančních aktiv ve Velké Británii (Czecho-Slovakia Restrictions on Banking Accounts Act 1939)
31. března 1939
Všechno převedené zlato již Němci převedli do bank v Belgii, Nizozemsku a zbytek prodali.

Skandál po zveřejnění detailů transakce
Zprvu se zdálo, že celý převod části čs. zlata proběhl bez povšimnutí, ale po několika týdnech vypukl skandál, když byly 19. května 1939 v britském tisku zveřejněny informace o transakci se zlatem na účtu BIS, ke které dala Bank of England souhlas, přestože věděla, že jde fakticky o československé zlato. Britský ministr financí John Simon musel během května a června 1939 čelit v parlamentu mnoha nepříjemným interpelacím.

Podle formálního právního vysvětlení Bank of England tlumočeného britskou vládou se zákon omezující nakládání s čs. aktivy nevztahuje na majetek BIS, který naopak podle mezinárodní dohody nesmí podléhat žádným omezením. Statut BIS totiž přímo stanovoval:
Všechna depozita svěřená Bance pro mezinárodní platby jsou vyňata v době míru i války z jakýchkoli opatření expropriačních, rekvizičních a konfiskačních, jakož i z jakýchkoli opatření zakazujících nebo omezujících vývoz nebo dovoz zlata či valuty a ze všech opatření podobné povahy.
Převodu čs. zlata tak podle britské vlády nešlo zabránit. Tento postup v parlamentu ostře kritizovali např. bývalý premiér Lloyd George nebo Winston Churchill, který již v projevu 14. března 1939 ve Waltham Abbey předpověděl, že Němci se zmocní československého zlata. Hovořilo se o „druhém Mnichovu“. Benešův tajemník Eduard Táborský, který ještě neměl zcela přesné informace, si v té době do deníku zaznamenal:

19. května 1939
Tvrdí se, že do Londýna přijela delegace německé vlády, aby jednala o našem zlatě, uloženém u Bank of England. Je-li to správné, vypadá to nepěkně. Jsme tím velmi znechuceni a deprimováni… Chamberlain sice na dotaz v této věci vznešeně prohlásil, že ministerstvo financí nedalo souhlas k žádnému uvolnění čs. pohledávek ve prospěch Banky pro mezinárodní platby… Je v tom však jistě nějaká čertovina. Asi p. Chamberlain nepovažuje naše zlato, jež tu má uloženo u Bank of England Banka pro mezinárodní platby za „československé pohledávky“… Vydají-li naše zlato, bude to ohavnost prvního řádu.

22. května 1939
Už je to tady! … Naše zlato prostě vydají Němcům! Na dotaz učiněný v dolní sněmovně prohlásil dnes p. Cruikshank, že vláda nemůže žádným způsobem blokovat pohledávky, které má v Londýně basilejská Banka pro mezinárodní platby… Jakýkoli příkaz, který by tato banka dala, musí být proveden… Nechutná hra. Chamberlain prostě v pátek parlament hanebně podvedl.

26. května 1939
V dolní sněmovně došlo k divokému klání o československé zlato. Opozice tlačí vládu ke zdi… Sám Winston Churchill vystoupil dnes s velkou rozhodností proti vládě a označil převod čs. zlata do rukou těch, kdo zničili Československo, za „veřejné neštěstí“… A nejostřeji se vyjádřil nikdo jiný než starý Lloyd George: „Říšská banka nemá k zlatu více práva než lupič, který, zmocniv se pohledávek znějících na nositele, přinesl by je do banky, aby mu byly proplaceny. Kdyby bylo známo, že je to lupič, dal by mu kterýkoli bankovní ředitel peníze? Ovšemže ne.“

5. června 1939
V parlamentu nová bouře ve věci našeho zlata. Na Simonův dotaz z Bank of England prý banka prohlásila, že „čas od času drží obnosy zlata v bezpečné úschově pro Banku pro mezinárodní platby“, ale, že neví, zda zlato, jež má takto v držení, je vskutku vlastnictví Banky pro mezinárodní platby nebo je uloženo pouze v její úschově zcela nebo zčásti na účet jiných… Jak nejapné výmluvy. Jak už v poslední debatě o této věci sarkasticky upozornil poslanec Bracken, tvrdit, že Bank of England o tom neví, když její guvernér a jeden její ředitel zasedají v radě Banky pro mezinárodní platby, znamená dělat si ze ctihodných poslanců blázny.

Další osud čs. zlata
Z Londýna převedené zlato nebylo poslední německou kořistí. Z pražských sejfů Národní banky Němci dne 12. června 1940 do Berlína odvezli 6 376 kg zlata. V protektorátu se zmocnili i značného množství dalšího zlata. Šlo o zlato uloupené Židům a také o zlato devizově autonomních firem jako byly Škoda Plzeň nebo Zbrojovka Brno (více než 1 tuna zlata).

V roce 1940 dokončená budova Německé říšské banky dnes patří německému ministerstvu zahraničních věcí. (foto: Wikimedia Commons)

Zlato, které zůstalo od března 1939 zmrazeno na účtu NBČS v Bank of England, bylo nakonec využito čs. exilem. Velká Británie 21. července 1940 uznala prozatímní československou vládu v Londýně a 25. října 1940 s ní uzavřela dohodu o čs. branné moci, která kromě organizace čs. vojenských jednotek v Británii upravovala i způsob jejich financování. Článek 5 této dohody stanovoval:
Výdaje, které vzniknou z provádění této dohody kterémukoliv vládnímu resortu Spojeného království, budou hrazeny z úvěru, poskytovaného vládou Jeho Veličenstva prozatímní vládě československé na udržování československého branného úsilí.

Před poskytnutím úvěru ovšem Velká Británie požadovala, aby čs. prozatímní vláda dala zlato, které zůstalo blokované v Bank of England, k dispozici pro spojenecké válečné úsilí. Jak Britové argumentovali, „připojí-li se československý národ, reprezentovaný československou prozatímní vládou, k válečnému spojeneckému úsilí, má povinnost vložiti v toto úsilí vše, co má k dispozici, stejně jako každá spojenecká vláda“.

Čs. vláda původně toto zlato chtěla využít pro poválečnou obnovu země, ale Britové na své podmínce pro poskytnutí úvěru trvali. Ministr financí Eduard Outrata na 13. schůzi prozatímní československé vlády 22. listopadu 1940 ministry informoval:

Současně s projednáváním rozpočtu jednal jsem i o jeho krytí úvěrem u britské vlády. Již několikráte jsem se zmínil o této věci a myslím, že každému z pánů ministrů je znám problém s tím úzce souvisící, tj. zlata Národní banky Československé v úschově u Bank of England. Britská vláda byla ochotna již od okamžiku utvoření československé prozatímní vlády poskytnout potřebný úvěr na financování vládní činnosti, zejména na organizaci vojska, kladla však podmínku, aby zlato náležející Národní bance Československé bylo použito pro vedení válečného úsilí Velké Británie.

Naše stanovisko ovšem bylo jiné. Z důvodu politické prestiže chtěla československá vláda uplatňovat vliv na toto zlato, buďto jako faktický vlastník (zlatý poklad republiky), nebo jako vrchnostenský činitel nad soukromým majetkem československé akciové společnosti. Toto zlato mělo zůstati v zásadě nedotčené do konce války, aby mohlo sloužiti k hospodářské regeneraci naší země. O tom se mnoho mluvilo i psalo a veřejné naše mínění jak doma, tak i v zahraničí mělo a má velmi vyhraněný názor na tuto věc a zdá se, že neodvratně stojí na stanovisku právě zmíněném, tj. že zlato reprezentuje protihodnotu surovin pro rekonstrukci státu po válce. Toto veřejné mínění jsem musel respektovati.

Naproti tomu anglická vláda argumentovala takto: že připojí-li se československý národ, reprezentovaný československou prozatímní vládou, k válečnému spojeneckému úsilí, má povinnost vložiti v toto úsilí vše, co má k dispozici, stejně jako každá spojenecká vláda, zejména britská; že československá vláda nabízí sice zúčastniti se válečného úsilí informační službou, letectvem i vojskem, odpírá však vložiti do něho zlato, které nemůže býti považováno za tak cenné jako životy vojáků; pokud se týče rekonstrukce, je tato sice velmi důležitá, ale první věc je vítězství a pro ně nutno nasadit absolutně všechno, že zlato ostatně nepatří československé prozatímní vládě, která má na ně jen tu ingerenci, kterou ji přizná britská vláda sama. V těchto úvahách britských úřadů jsou velmi závažné a věcné argumenty, proti nimž není protiargumentů, a kdyby i byly, pak v dnešní době z psychologických hledisek československou vládou jen těžce vyslovitelny.

Když stanoviska takto vyhraněná octla se proti sobě, bylo zřejmo, že při zdůraznění československého veřejného mínění věc stává se politikum. Předal jsem tudíž další jednání do rukou pana prezidenta republiky, resp. i ministerstva zahraničních věcí, pro zprostředkující jednání s Foreign Office, avšak ani zde nepodařilo se přiměti britskou vládu ke změně jejího stanoviska.

Posléze byl jsem vyzván britským kancléřem pokladu k volné rozmluvě o tomto problému, jíž se zúčastnili přední úředníci Treasury, pánové Waley a Waterfield, a to dne 25. října t.r. Podařilo se mi při této rozmluvě docíliti příslib, že britská vláda sice musí trvati na tom, aby zlato, jehož je jí tolik zapotřebí, bylo dáno k dispozici válečnému úsilí, na druhé straně však je ochotna zavázati se, že povolením patřičného úvěru učiní suroviny ze sterlingové oblasti přístupnými k rekonstrukci Československa. Poněvadž nám v podstatě šlo o zachování prostředků pro nákup surovin při znouvuvybudování našeho státu, myslím, že bychom se měli uspokojit tímto řešením…

Podal jsem pokud možno nejvýstižnější obraz situace československého zlata a dovoluji si žádati ministerskou radu o zmocnění, abych směl uzavříti s britskou Treasury dohodu o úvěrech a o zlatě na podkladech právě zmíněných, v jednotlivostech pak za těchto podmínek: Úvěr, který anglická vláda poskytne československé prozatímní vládě, nebudiž omezen protihodnotou zlata, nýbrž bude zníti generálně na krytí potřeb československé prozatímní vlády a bude mu přiznáno moratorium do konce války. Zlato Československé národní banky budiž dáno k dispozici vládě Spojeného království k dalšímu vedení spojeneckého válečného úsilí ve vhodné formě a československá prozatímní vláda zajistí vládu Spojeného království proti jakémukoliv nároku týkajícímu se tohoto zlata.

Ministři s poskytnutím čs. zlata pro spojenecké válečné úsilí v diskuzi vyjádřili souhlas a pověřili ministra financí Outratu podpisem smlouvy s Brity:

Ministr Feierabend: Jsme vděční všem pánům, kteří tuto otázku projednávají. Věc je neobyčejně choulostivá vzhledem k našemu veřejnému mínění. Utíkal jsem z posledních a vím, jak se u nás pohlíží na zlato. Nesmíme se na ně dívati ve starém duchu liberalistické školy. Já jsem se už předělal a nevěřím, že liberalistický názor na hospodářství se osvědčí i v budoucnosti. Volný obchod, laisser faire et laisser passer, nebude už platit, ani zlato nebude hrát tu roli, jak my i naši lidé si představují. Dnes by to znamenalo velkou ránu pro ně, kdyby tyto zprávy pronikly. Proto myslím, aby se dalo svolení ministru financí k ukončení jednání o zlato. Ale přece soudím, že by se měly zachovat určité reálné hodnoty - aktiva. Kupříkladu ve formě nějaké půdy. Úvěr, i když je hodnota, dá se realizovat jen za určitých podmínek, to znamená, kupříkladu budou-li suroviny cizí lacinější než nabízené nám anglické, ten jejich úvěr nepomůže. Kdyby byla ale půda, dá se tato hodnota proměnit. Bylo by to dobré investovaní. Opustíme-li zlatou bázi, budeme mít jen peníze, to značí budeme mít čím dál tím míň. Navrhuji zplnomocnit ministra financí ke skončení jednání o zlato, jak žádá. Ale zajistit též reálné hodnoty do budoucna. Měl jsem strach o zlato, ježto jsem se domníval, že je brzy vyčerpáme za dodání hlavně leteckého vojenského materiálu. Ježto ale nemáme samostatného letectva, ukazuje se to bezpodstatným.

Ministr Ingr: Ten stav byl až do podepsání akordu, ale nyní máme samostatné letecké jednotky, jejichž letadla mají náš výsostný znak. Nejsou autonomní jako pozemní jednotky, ale přičleněné k R.A.F.

Státní tajemník Ripka: Technické zařízení je hlavně přičleněno.

Ministr Outrata: Při jednání čelil jsem Angličanům tvrzením, že tyto válečné jednotky nejsou naše. Řekli, že to prozkoumají, a potom tam, kde běželo o placení, souhlasili s naší samostatností. Je správné, co říká ministr Feierabend, cítíme všichni, že otázka zlata skončí špatně. Bude soustředěno v jedné zemi. Nebudeme je vykupovat a budeme pracovat po vzoru Německa a Ruska. Ta naše miliarda, reprezentující 40 vagónů zlata (1200 milionů Kč), nebude měrou hodnot.

Ministr Feierabend: Připomínám zde Englišův výrok o zlatu, že nikdy nedovedl pochopit, proč na jedné straně je lidé vyhrabávají ze země, aby je na druhé straně jiní lidé zahrabali do podzemí.

Státní tajemník Ripka: Bylo těžko Angličanům odmítnout poskytnutí zlata k vedení války. Tvrdí, že život vojáků je cennější než zlato. Pokládám za velký zisk, že se staneme účastni na přidělování surovin po válce. Automaticky se staneme účastni jednání s jinými státy, kupříkladu s USA. Je to jen naše vláda, která může užívat úvěru ze sterlingové oblasti. Proto doporučuji schválit návrh ministra financí.

Ministr Osuský: Je tato otázka s Poláky a Holanďany už též vyřešena?

Ministr Outrata: Mají lepší pozici a vliv. Mohou bez Angličanů disponovat svým zlatem, ježto mají řádnou kontinuitní vládu. Národní banka Československá byla soukromou firmou. Angličané nás žádají o souhlas a záruku do budoucnosti. Tato konstrukce celá visí na vlásku. Je to naše jediné plus. My suplujeme souhlas této banky.

Ministr Osuský: Jak se to má se zlatem postoupeným mezinárodní bance v Basileji?

Ministr Outrata: Tato otázka byla vyloučena na jejich žádost. Stala se tu chyba, buď Bank of England nebo Treasury. Budeme-li mít kuráž a příležitost, můžeme z toho politicky těžit.

Ministr Masaryk: To provedli tenkráte Simon a Montague Norman.

Ministr Osuský: Francouzská vláda několikráte intervenovala proti vydání tohoto zlata. Reynaud jako ministr financí sám telefonicky v Londýně protestoval, takže anglická vláda v tom musela být.

Ministr Outrata: Anglická banka je též soukromou společností a Angličané tu připouštějí naši ingerenci. Bude to druhá kapitola jednání. Výsledkem budou buď peníze, nebo hodnoty materiální.

Ministerský předseda Šrámek: Přeje si někdo slova? Snad by bylo vhodno přesněji stanovit hranice plné moci.

Ministr Outrata: Dovoluji si tedy žádati ministerskou radu o zmocnění, abych směl uzavříti s britskou Treasury dohody o úvěrech a o zlatě za těchto podmínek: „Úvěr, který anglická vláda poskytne československé prozatímní vládě, nebudiž omezen protihodnotou zlata, nýbrž bude zníti generelně na úhradu potřeb československé prozatímní vlády a bude mu přiznáno moratorium do konce války. Zlato Československé národní banky budiž dáno k dispozici vládě Spojeného království k dalšímu vedení spojeneckého válečného úsilí ve vhodné formě, a československá prozatímní vláda zajistí vládu Spojeného království proti jakémukoliv nároku, týkajícímu se tohoto zlata. Britská vláda bude uplatňovati tutéž zásadu sdružení zdrojů za účelem rekonstrukce po dosažení společného vítězství a zejména povolením patřičného úvěru učiní suroviny ze sterlingové oblasti přístupnými k znovuvybudování Československa v témž duchu, jako československá prozatímní vláda dala zlatou rezervu Národní banky k dispozici k dalšímu vedení války.“

Ministerský předseda Šrámek: Přeje si ještě někdo slova? Ne. Tedy schvalujeme plnou moc, jak bylo přesně vytčeno, a žádáme urychlené skončení jednání.

Finanční smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 7,5 milionu liber podepsali ministři financí Kingsley Wood a Eduard Outrata dne 10. prosince 1940. Výměnou za úvěr čs. vláda poskytla zlato blokované v Bank of England pro spojenecké válečné úsilí.[4] Jak uváděl čtvrtý článek smlouvy:

Článek 4

Prozatímní československá vláda souhlasí -

i) že veškeré zlato Československé národní banky bude poskytnuto k dispozici vládě Spojeného království pro vedení spojeneckého válečného úsilí a pro tento účel bude toto zlato prodáno Správcem nepřátelského majetku [Custodian of Enemy Property] ve Spojeném království Bank of England za libry šterlinků.

ii) že Prozatímní československá vláda zajistí vládu Spojeného království, Bank of England a Správce [Custodian] proti jakémukoli nároku týkajícího se tohoto zlata.

Výše úvěru zhruba odpovídala hodnotě zlata, které bylo Velkou Británii v březnu 1941 prodáno za 7,23 mil. liber.

Poválečná restituce části zlata
Obec Merkers v Durynsku byla kolem poledne 4. dubna 1945 obsazena vojáky 358. pěšího pluku 90. pěší divize Pattonovy 3. armády. Ještě téhož dne několik osvobozených zajatců a nuceně nasazených Američanům sdělilo, že do nedalekých solných dolů Němci v posledních týdnech přiváželi značné množství zlata a dalších cenností - údajně z rezerv Německé říšské banky. Přístupy k dolům byly zajištěny a po vyslechnutí dalších svědků Američané ráno 7. dubna 1945 sestoupili do hloubky 700 metrů pod zemí.

Zde je čekal nález astronomické finanční hodnoty. Ve štolách bylo uloženo 8307 zlatých cihel, 3326 pytlů se zlatými mincemi, desítky pytlů se stříbrem a další cennosti. V dalších štolách se skrývaly stovky obrazů a uměleckých děl. Celkově byl nález oceněn na hodnotu 262 milionů dolarů. Eisenhower, Bradley a Patton si štoly osobně prohlédli 12. dubna 1945.

Část uloupeného nacistického zlata objevili američtí vojáci v dubnu 1945 v solných dolech Merkers v Durynsku (foto: Wikimedia Commons)

Eisenhower, Bradley a Patton si prohlížejí umělecká díla nalezená v solných dolech Merkers
(foto: Wikimedia Commons)
Nález v dolech Merkers byla rozsahem největší dohledaná část nacisty uloupeného zlata, v následujících týdnech se pátrání po ukrytých nacistických pokladech rozběhlo i na dalších místech v Evropě. Pro navrácení ukradeného zlata původním majitelům západní spojenci vytvořili speciální komisi, ke které měly státy okupované za války Německem předložit své nároky na navrácení zlata.

Tripartitní komise pro restituci měnového zlata vznikla 27. září 1946 a tvořili ji zástupci USA, Velké Británie a Francie. Během prvního roku po konci války bylo v Evropě vypátráno celkem 277 tun ukradeného nacistického zlata, z toho 50 tun bylo získáno ze Švýcarska a 7 tun ze Švédska, kam Němci zlato ještě během války převedli. V dalších letech pátrání po nacistickém zlatu pokračovalo a do roku 1974 se celkové množství zlata k restituci podařilo zvýšit až na 336,5 tuny.

Žádost o navrácení zlata podalo celkem 10 zemí: Albánie, Belgie, Československo, Itálie, Jugoslávie, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko a Řecko. Souhrnně žádaly o navrácení 735,5 tun zlata. Tripartitní komise jako oprávněné uznala nároky na 514 tun. Z nalezených 336,5 tun zlata bylo možné uspokojit asi 65 procent uznaných nároků.

Do roku 1952 bylo vráceno celkem 266 tun zlata. Vyplaceny byly zejména západní státy, u zemí, které po válce skončily na východní straně železné opony, se restituce zlata z různých důvodů komplikovala (např. kvůli požadavkům na náhradu za znárodněný majetek). Nejdéle trval proces navrácení albánského zlata, který se táhl až do roku 1996. Teprve na konci 20. století mohla Tripartitní komise svou práci ukončit. Rozdělila zbylých 6 tun zlata a 9. září 1998 se formálně rozpustila. Česká republika tehdy jako konečné vypořádání obdržela ještě 330 kg zlata, které ČNB obratem prodala.

Navrácení části čs. zlata
Československo se k Tripartitní komisi přihlásilo s požadavkem restituce 45,3 tun zlata ukradeného nacisty. Šlo o 14,5 tun vynuceně převedených Německu ještě před okupací v březnu 1939, 23 tun převedených prostřednictvím BIS na Německou říšskou banku, 6,3 tuny odvezené Němci z Prahy v červnu 1940 a o zlato odcizené ve Škodovce a Zbrojovce. Čs. požadavek byl komisí skoro celý uznán, ale vzhledem k nemožnosti naplnit zcela požadavky všech zemí bylo Československu nakonec v roce 1947 přiřčeno 24,5 tuny. Prvních 6074 kg do Prahy dorazilo v dubnu 1948.

Jednání o navrácení zbylých 18,4 tun se ale protáhla ještě o 35 let. Situace se totiž zkomplikovala po nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Velká Británie a USA požadovaly finanční náhradu za znárodněný majetek svých občanů. Velká Británie žádala i splacení úvěrů, které za války poskytla k financování organizace a výzbroje čs. armády a zároveň i splacení tzv. mnichovského úvěru, který měl Československu pomoci překonat hospodářské komplikace po mnichovské dohodě. Válečné úvěry Československo uznávalo, ale počítalo s jejich splacením z reparačních pohledávek v Německu, k žádným reparacím ale jak známo nedošlo. Komplikovaná jednání se nakonec podařilo uzavřít začátkem roku 1982.

V čs.-britské dohodě podepsané 29. ledna 1982 se čs. strana zavazovala vyplatit celkem 24 266 619 liber jako úplné a konečné vypořádání všech britských nároků spojených s válečnými dluhy, náhradami za znárodnění apod. Britská strana se naopak zavazovala dát v Tripartitní komisi souhlas k vydání zbylého čs. zlata.

Ve stejný den byla podepsána i dohoda čs.-americká. V ní se československá vláda zavázala:

vyplatit 81 500 000 dolarů jako konečné vypořádání všech náhrad za znárodnění apod.
uvolnit zablokovaný korunový účet US Army vedený u Živnostenské banky ve výši 7 161 557 Kčs
uvolnit zablokovaný tzv. filmový účet amerického velvyslanectví u ČSOB ve výši 887 691 Kčs
vyplatit 4 869 868 dolarů jako vypořádání Úvěrové dohody o nákupu z přebytků americké armády ze dne 28. května 1946

Američané se naproti tomu stejně jako Britové zavázali k souhlasu s vydáním čs. zlata a ke zrušení blokace všech čs. majetků v USA.

Dne 20. února 1982 bylo zbylých 18,4 tun válečného zlata za přísných bezpečnostních opatření letecky dopraveno do Prahy třemi letadly Tu-154. Šlo celkem o 10 397,32 kg zlata v mincích a 8002,68 kg zlatých prutů.

Zmocněnec čs. vlády dr. Richard Král a náměstek ministra vnitra genmjr. Ján Pješčak zajišťovali přesun zlata do Prahy 20. února 1982 (foto: Návrat zlatého vězně)
Navrácené zlato v pražských sejfech nevydrželo ani dvacet let. Zlaté rezervy v době rozdělení Československa dosahovaly výše 102 tun. Stejně jako jiný majetek bylo i zlato mezi nástupnické republiky rozděleno v poměru 2:1. Zatímco Slovensko stále drží více než 30 tun zlata, ČNB většinu ze svých zlatých rezerv v letech 1997-99 prodala za průměrnou cenu 323 dolarů za troyskou unci s odůvodněním, že „historický výnos z investování zlata zaostává za výnosy jiných investic“. Většinu zlata se ČNB „podařilo“ prodat na cenovém dně a dnes v jejích sejfech zůstává již pouze necelých 11,5 tuny (platilo v lednu 2014).

K čemu ČNB použila peníze z prodeje zlata?
Výnos z tohoto prodeje byl investován do přírůstku držby cenných papírů, jejichž celkové portfolio představuje rozhodující část devizových rezerv.

Ten kdo takhle krátkodobě hospodaří by měl býti trestán.Z dlohodobého hlediska za hromaděním zlata stojí určitá příprava na vyhrocené situace. Právě zlato představuje pevné aktivum, dojde-li k nečekaným situacím, které by postihly cenné papíry a měny. Očekává se proto, že hromadění zlata bude pokračovat i nadále.

Čína je v posledních dvaceti letech jedním z největších odběratelů zlata na světovém trhu. Čínská lidová banka jen mezi lety 2002 až 2019 rozšířila zlaté rezervy o 1 448 tun.
https://www.fintag.cz/2023/01/09/ceska-narodni-banka-zvysuje-sve-zlate-…

Zlato i když přetavíte zůstává zlatem, papír když spálíte zůstane popelem, digitální měna bez elektriky nemá žádnou hodnotu vypnete proud a máte jen tmu.

Já mám absťák!

nadávat na Rusy. Ten kdo tak nečiní, proti režimu se proviní! A demokratický režim jej označí za svini! Nehrej si synečku s "naší" demokracií, nebo tě "demokraté" brzy zabijí.

byl mlád jako Jánošík a ještě k tomu Jura, pak do hor dávno prchal bych a řval přitom hurá!

se nám ti dnešní mocipáni, přespříliš nenadřou, když nás všechny kvůli té jejich pravdě, do vězení zavřou!