Pokračování v pokecu o službě v ČSLA v „osmdesátkách“

Do slovanských kasáren v Plzni jsem přijel odpoledne a na ubikaci mne čekalo jedno překvapení za druhým.  Z pohledu mladého vojáka jsem se zděsil, že budu i další půlrok služebně nejmladším, protože tato jednotka se doplňovala téměř výhradně přivelením půlročáků z jiných útvarů.

Dále byl poněkud problém s mou vycepovaností ze školy. První dva dny jsem nemohl pochopit, že si vojáci prvního ročníku dovolí usednout či dokonce lehnout na postel před večerkou. A jelikož mne nikdo nebuzeroval s úklidem rajónů mimo dobu k tomu určenou, prostál jsem předpisově oblečen a obut všechen volný čas u své postele. Rovněž jsem nechápal, že se po kasárnách vojáci nepřemísťují pouze v pochodovém tvaru pořadovým krokem, případně poklusem. Také jsem nerozuměl, skutečnosti, že nikdo po nikom neustále neřve. 

Naopak v jídelně se na mne chodili dívat i vojáci z jiných útvarů jako na exotické zvíře, neboť nedokázali pochopit, že za pět až sedm minut po odfasování stravy stojím v pozoru před jídelnou a čekám na ostatní, přičemž dojídám zbytky odebrané stravy. Železná košile půlročního drilu totiž velela zastrčit maso a suchou část přílohy do kapes, mokrou část přílohy ve dvou minutách zbagrovat a nakonec vypít, pokud možno bleskově, polévku z misky. Trvalo mi týden, než jsem se odvážil sníst „v klidu“ celý oběd u stolu.

Další šok utrpěli moji spolubydlící třetí den po mém příjezdu. Byla sobota – parkohospodářský den, neboli úklid všeho a všude. Dostal jsem za úkol uklidit naši světnici, kde se kromě pěti patrových lůžek a desíti skříněk vešla už jenom kamna.

Ve třináct hodin přišli spolubydlící vojáci z autoparku a divili se, že ještě nemám převlečených všech deset postelí a spacáků, protože před dveřmi našeho pokoje chyběla kupa špinavého ložního prádla. Po vstupu do místnosti se podivili podruhé, neboť jsem od čtvrt na devět stihl vydrátkovat, natřít hydrovoskem a na závěr napastovat parketovou podlahu, jakož i dvakrát vybílit stěny a strop, nemluvě o umytém okně. A kupa špinavého povlečení už byla pochopitelně dávno odevzdána ve výstrojním skladu. Služebně nejstarší svobodník si mne posadil na postel a klidně mi vysvětlil, abych už nikdy nic takového nedělal, neb Plzeň není Hlohovec. Rovněž mi zkontroloval skříňku a vyplísnil mne za perfektní uložení oblečení, kteréžto bylo složeno a vyztuženo papundekly a dřevěnými lištami do tzv. komínků.

 Nicméně ani drezúra z Pé eŠky mne neochránila před dalšími životními facičkami. Týden po příjezdu už jsem dostal podmínečně týden basy za to, že jsem jel po kasárnách autem bez velitele vozu. Četař absolvent, který měl onoho velitele dělat, zavelel, abych auto přivezl z autoparku před ubikaci sám a v polovině trasy už na mne čekal soudruh podpraporčík z Tankové a automobilní inspekce. Tehdy jsem začal tušit, že zde panují poněkud jiné pořádky, než by oficiálně měly. 

Taktika nižších důstojníků přidělených k velitelské rotě štábu divize, byla jednoduchá. Čím více vojáků s podmínečným trestem vězení, tím menší pravděpodobnost, že by si někdo dovolil jakkoli porušovat Zákl. ř. 1-4, což bylo označení vojenského řádu, kterým se řídil náš život. Postačila jedna výtka (například za ustrojenost, špinavé boty nebo špatný úklid) a vojcl šel do báně. Následně po odpykání několikadenního trestu byl nucen páchat „hrdinské činy“, aby tyto odsezené dny nemusel nadsluhovat a trest vězení mu byl vymazán, což se stávalo až v den vydání rozkazu k odchodu do civilu.

Zda byl takový postup vojáků z povolání pro chod jednotky přínosem, to si nedovolím posuzovat. Je ovšem skutečností, že vojáci nemohli nastoupit trest, pokud byli vedeni ve stavu nemocných, tudíž jejich dalším logickým krokem bylo sebepoškozování, aby po třicet dnů od vydání rozkazu k nástupu do posádkové věznice nebyli schopni nastoupit. Proto byly celkem běžné úrazy popálením, opařením, poleptáním, pohmožděniny, zlomeniny, řezné rány a podobné události, a to vždy v den předcházející nástupu do věznice. 

O přístupu vojáků k plnění výcvikových úkolů v této atmosféře strachu si pak zřejmě každý dokáže udělat úsudek bez dalších rozvleklých popisů.

Dále je pak nutno zmínit, že potlačením tzv. mazáctví výše popsaným způsobem došlo ke snížení respektu služebně mladších vojáků vůči starším, potažmo k poddůstojníkům a dozorčím vůbec, což mělo rovněž neblahé důsledky.

Extrémní případ - když jsem jako voják druhého ročníku vykonával službu dozorčího autoparku v zimě, bylo nutné povolat pohotovostní družstvo k odklizení sněhu. Vzdálil jsem se tedy na rotu a vyslal družstvo určené denním rozkazem velitele roty k odklízení sněhu. Když jsem se za dvě hodiny vrátil, abych vystřídal svého pomocníka, zjistil jsem, že se takřka všichni služebně mladší vojáci opili a namísto odklízení sněhu se věnují trénování smyků s pohotovostním vozidlem P-V3S, zatímco starší vojáci se odebrali do tepla rotního baráku. Nechal jsem dva nejméně opilé vojáky spolu s pomocníkem shrnovat sníh a ostatní jsem poslal na ubikaci. Tam jsem zvolil namísto předpisového informování operačního důstojníka mazácké řešení. Zalil jsem cca 60 metrů dlouhou chodbu vodou a rozlil na ni pětilitrovou pikslu jaru s tím, že po vykartáčování a vytření provedu kontrolu čistoty bílým prostěradlem. Po půlhodině mi volal do autoparku dozorčí roty, že vojáci vodu pouze vytlačili do umývárny, dlažbu nevydrhli a pokračují v konzumaci alkoholu na pokoji. Když jsem se vrátil na barák, došlo při kontrole pokojů k napadení mé osoby i dozorčího roty opilými vojáky, z nichž jeden na mne zaútočil sekyrou. Následně došlo k hromadné rvačce s vyvrácenými postelemi a skříňkami, s rozbitým oknem a vyraženými dveřmi. 

Ráno v šest se mi přišli zástupci opilců omluvit do autoparku se žádostí, abych tento incident neuvedl v ranním hlášení. To jsem jim slíbil, nicméně naše vztahy už byly narušeny a do konce mé vojenské služby se nenormalizovaly.     

Co se týká šikany od služebně starších vojáků, v podstatě se omezovala na občasný záskok na čištění rajónů a obstarání chleba a čaje z kuchyně, což nebyl problém, protože každý den šel z naší jednotky někdo do služby v kuchyni. Potíže nastaly, když si někteří prominentní mazáci, kteří nespadali do honičky za podmíněným trestem, začali vynucovat krádeže masa. Za krádež tohoto druhu byl týden vězení a nikdo z mladých vojáků neměl odvahu říct, že k tomu byl nucen. Já jsem na služby do kuchyně nechodil, nicméně jednou se stalo, že tři vojáci se vrátili z vycházky a požadovali ode mne, abych jim udělal jídlo s tím, že to nebudou obligátní hnusné topinky smažené na pokrmovém tuku zn. Sana. Jelikož byli dosti agresivní, převlékl jsem se z pyžama do služebního stejnokroje vz. 63 a odešel jsem z baráku, abych vybudil zdání, že jdu shánět někam jídlo. Poté jsem přes plot vlezl do autoparku a na noc jsem si ustlal v přiděleném autě. Jelikož v něm byl i peřový spacák důstojníka, který se mnou jezdil při vyhlášeném poplachu, nebyl problém se dobře vyspat. Mazáci mne pochopitelně po dvou hodinách začali hledat. Když jsem nebyl na rotě ani ráno, nastala krize a šikanující trojice se pohádala s dozorčím roty a porvala mezi sebou. Přišel jsem až po snídani na ranní na rozvod do zaměstnání a tvářil se, že je vše v pořádku. Na dotaz jednoho z mazáků, kde jsem strávil noc, jsem reagoval slovy, že jsem celou dobu přemýšlel, kterému veliteli je mám naprášit. Tím skončily mazácké pokusy o můj výcvik na obstarávání stravy. 

Jelikož jsem nehodlal ani umývat jiná auta, než to svoje, ani chodit přes plot s várnicí pro pivo do nejbližší hospody, stal jsem se cílem fyzického napadení a několika pokusů o šikanu „podle vojenských řádů“ ze strany poddůstojníků. Situace vyvrcholila rvačkou na rozcvičce s velícím mazákem – četařem a nedobrovolnou společnou koupelí s mazákem - svobodníkem v cvičném ženijním příkopu, resp. několika drobnými potyčkami s vojáky druhého ročníku. Po zjištění, že se nebojím jít i do opakovaného fyzického střetu, šikanovací elán mazáků zvolna vyšuměl. Někteří z nich naopak ocenili, že jsem jim dobrovolně pomáhal v rámci denního zaměstnání s opravami a údržbou aut, i když jsem nemusel.

Postupem doby se situace na rotě pozvolna zostřovala. Důstojníci vydali rozkaz zamykání šatních skříněk a prováděli v nich kontroly tím způsobem, že z nich vyhazovali šatstvo a hledali jídlo, které následně zabavovali, při čemž vyhrožovali posádkovou věznicí. Situace vygradovala, když jsem po příjezdu z tzv. opušťáku rozšířil šeptandu, že jsem přivezl balík s domácími klobásami a do své skřínky jsem nainstaloval tuhé výkaly, kterými si následně potřísnil velitel roty ruku při hledání těchto uzenin.

Dále je nutno zmínit existenci vojáků, kteří absolvovali při vysoké škole dvouletý vojenský kurz, jež nahrazoval poddůstojnickou školu a rok klasické prezenční služby. Tito „absové“, neboli „špagáti“ měli v budově roty svůj pokoj a byli drženi od mužstva poněkud stranou. U nás se dělili na polopaka, neboli skoro normální lidi, se kterými se dalo jakýmsi způsobem komunikovat, a na vypatlance. Vypatlanci byli dva, velmi záhy byli povýšeni na podporučíky a byli velmi nebezpeční, protože neustále donášeli, neboli bonzovali. Vyvrcholením jejich činnosti bylo, když vpustili oknem ve svém pokoji délesloužícího vojáka - rotmistra na barák v době, kdy jsme sledovali program německé televize „Formel eins“, což byla jakási hitparáda pop-music. „Soudruh z povolání“ našel před telkou pochopitelně celou rotu, až na všechny špagáty, kteří se jindy chodili dívat taky, a na pomocníka dozorčího roty, který hlídal u okénka v hajzlu, jestli se neblíží nějaký důstojník ke dveřím našeho baráku, aby včas vyhlásil poplach.

Je nutno dodat, že televize byla plombována, aby nebylo možno ladit zahraniční kanály, nicméně jeden voják, v civilu televizní opravář, telku přizpůsobil na připojení externího kanálového voliče, za což mu soudruzi následně vyhrožovali prokurátorem.

Po této zdařilé akci byli vojáci z povolání již zcela bez zábran a opravdu si dělali, co je napadlo. Vyvrcholení nastalo, když se jeden svobodník nechal zfackovat nadporučíkem při kontrole skřínky, v níž byl nepovoleně držen proviant, čemuž předcházela nehoda v autoparku, kdy tentýž důstojník značně poničil motorku, na jejíž řízení neměl oprávnění, jakož ani nebyl podepsán příkaz k jízdě s tímto vozidlem. 

Když se nám podařilo naprášit fackovací storku na štábu divize, vypuklo vyšetřování důstojníků a odvetné hromadné zavírání vojáků ZPS do posádkového vězení. Špagáti dostali povolení se zamykat na pokoji, protože dostali dvakrát deku a několikrát jim byl vytopen pokoj. Následně ještě dostali pár facek, když požadovali, aby jim mladí vojáci odstranili z pokoje vodu a uhelný prach. Dále kontroly zjistily, že ze zaplombovaných přívěsů v autoparku se záhadně ztratil takřka veškerý zásobní materiál, určený k potřebám při poplachových výjezdech, zejména pak masové konzervy. Bylo zjištěno velké manko v zásobách benzínu i nafty. 

Když nastal den odchodu do civilu, bylo mi řečeno, že budu nadsluhovat i všechny dny strávené v posádkové věznici. Důvod byl prozaický, soudruzi „zapomněli“ poslat někoho na řidičský kurz, takže na autobus neměl nikdo řidičák. Na to jsem písemně zažádal o předvedení k náčelníkovi štábu a revizi všech dokladů, protože jsem byl ze všech trestů propuštěn předčasně, což znamenalo jejich zahlazení, resp. nezapsání do ZOT (záznam odměn a trestů). Tyto záznamy se neshodovaly s denními rozkazy a mým ZOT. Z toho důvodu se velitel roty vzdálil na nemocenskou. Oficiálním důvodem bylo zranění ruky a hlavy, kterýžto utrpěl při návratu z odvozu vojáků propuštěných do civilu. Jako velitel vozu seděl v autobuse na předním sedadle, a když se na chvíli pustil madla, zrovna jsem náhodou musel zatočit volantem a šlápnout na brzdu, takže soudruh spadl po hlavě na schody. Stane se. Když jsem dojel k baráku, opatrně jsem překročil soudruha na schodech a šel se zneschopnit, načež jsem zavolal na Tankovou a automobilovou inspekci, že autobus bude pravděpodobně odvážet do autoparku nějaká osoba bez platného řidičského oprávnění.  

Soudruzi velitelé šuměli.     

Následně nás nadsluhující chtěli soudruzi zapojit do zácviku příchozích půlročáků z jiných útvarů, nicméně když kdokoli, včetně důstojníků, otevřel dveře místnosti, v níž jsme byli ubytování (byla to učebna), byl okamžitě zasypán sprškou kanad. Rovněž k ostatním důstojníkům z jiných jednotek jsme se chovali poněkud agresívně, takže velitelství bylo zahrnuto stížnostmi na naše chování. Jakmile důstojníci zjistili, že na prvním nácviku poplachu s nově příchozími vojáky nevyjelo ani jedno auto z důvodu záhadně vybitých akumulátorů, přišli nám vyhrožovat prokurátorem. Na to se všichni nadsluhovači odešli nechat zneschopnit k lékaři.

Když jsem se po pěti kalendářních dnech nedočkal raportu u náčelníka štábu, zavolal jsem mu telefonem, kdy dojde k mému předvedení. On o ničem nevěděl a po několika dotazech stanovil naše setkání na následující den. Odpoledne ovšem vyšel v denním rozkaze rozkaz zastupujícího velitele čety k našemu propuštění do civilu. Následujícího rána jsem si před seřazenými důstojníky odchrchlal, odplivnul a opustil v civilním oděvu trolejbusem Slovany. Loučení to bylo smutné, protože většina kamarádů už byla doma. A zůstala neuvěřitelná pachuť, která přetrvává dodnes.  

_______________________________________

K několika tvrzením z předešlé diskuze. 

V 80. letech žila ČSLA  z jakési podstaty. Na nic nebyly peníze, omezoval se výcvik jízdy a střelby, jakož i jiných bojových činností napříč útvary a zbraněmi. Z toho důvodu vznikala časová okna, kdy bylo nutno vojákům zadávat náhradní a často nesmyslná zaměstnání. Vojáci z povolání měli ze všeho nejvíce dbát na eliminaci úrazů a úmrtí vojáků ZS z důvodu velmi špatné pověsti ČSLA v obecném povědomí civilistů. I přesto došlo během mé služby k několika těžkým zraněním a úmrtím, mimo jiné i v důsledku zanedbání bezpečnostních předpisů, týkajících se kontroly zbraní a munice, a v neposlední řadě i dopravních nehod. Nemá smysl je zde vypisovat a rozebírat příčiny. 

Otázkou zůstává, jestli neměla být daleko dříve provedena redukce stavu vojska prostým zkrácením základní služby minimálně u některých zbraní, když na pořádný výcvik nebyly peníze a vlastně ani kádrové obsazení potřebných velitelských pozic.

Co se týká výhrad k vojákům maďarské národnosti, je nutné při posuzování vzít v úvahu naprostou nekompatibilitu maďarštiny s oficiálními jazyky ČSSR s dovětkem pro neznalé, že vzdělávání těchto vojáků probíhalo v maďarštině a slovenštinu měli ve škole pouze jako doplňkový předmět. Navíc skladba obyvatelstva na Slovensku byla taková, že v mnohých městech a vesnicích nebyli nuceni obyvatelé slovenštinu vůbec používat. Z toho pak plynuly značné problémy při komunikaci mezi vojáky, zejména v emočně vypjatých okamžicích. Taktéž z toho vyplývala silná soudržnost těchto vojáků vůči ostatním neformálním skupinám v kolektivech.