Opatření nefungují...

Z Vidlákova textu:

Zkrátka a dobře, opatření vydržela týden docela obstojně, pak druhý týden už jen ležérně a teď už zbyl jen vztek, že to stejně nemělo žádný význam, že další pokles nákaz se v podstatě nekoná a pravdu má i velekněz svědků covidových Prymula, když říká, že lockdowny už stejně nezaberou, protože není morálka na jejich dodržování. 

----------

Zkrátka "Opatření nefungují, protože je nedodržujeme a nedoržujeme je, protože nefungují". - Argumentace v kruhu. 

Prymula "říká, že lockdowny už stejně nezaberou, protože není morálka na jejich dodržování" - jen zapomíná, že to je přesně jako v armádě, morálka přesně odpovídá tomu, co velení vyžaduje a co se trestá a jedním nebo druhým způsobem to měl být právě on, kdo měl mít udržování morálky pod palcem. (Hamáček a justice mu měly jít na ruku).

Když se v římské armádě projevil nedostatek morálky, až na hranici vzpoury, tak byla příslušná jednotka zdecimována. Nedělalo se to příliš často, protože když je lepší řešení, tak se vyplatí ty samý vojáky radši nechat zemřít v boji, ale když už se po tom sáhlo, tak to fungovalo bezvadně. Morálka se zlepšila jako kouzlem. Přeci jen je lepší mít jen 90% vojáků než žádné. - Pak se to ještě doplnilo opatřeními, že dostávali horší jídlo a spali mimo tábor (tj ve větším nebezpečí) a fungovalo to daleko lépe, než nějaké "úlevy". 

Úlevy jsou cesta do pekel. 

Po málem prohrané bitvě u Dyrrhachea, vyhrál César u Farsálu s poloviční armádou než byla ta Pompeiova ne proto, že by vojákům Cézar slevil, ale protože neměli na vybranou. Zatímco se u Pompeia plánovalo, co budou dělat po bitvě, tak u Cézara se připravovali na smrt a chtěli hlavně neprodat svou kůži lacino. 

Když se Němci probojovali ke Stalingradu, tak jim Rusové kladli tuhý odpor hlavně proto, že by je stejně dali zastřelit jejich vlastní velitelé nebo NKVD, takže zrovna tak mohli hrdinně padnout v boji a nakonec běželi do útoku někdy i beze zbraně, jen s návodem, že na bojišti se jich válí dost. Pro větší motivaci měli jistotu, že by manželka skončila v gulagu a děti taky, takže doopravdy bojovali přímo za svoje nejbližší a za ně byli ochotni položit životy. - Takhle se vyrábí bojová morálka. 

Stejné schéma se opakuje pořád dokola. - Když se čingischánovy armády rozlily po světě, tak to bylo proto, že základní jednotka měla deset mužů a za nesplnění rozkazu byli zabiti všichni. 

Mírnější verze toho samého je používaná v jednom z ukrajinských vězení. Ti nejhorší vězni jsou ve speciálním zadním bloku normálně za mřížemi, ale všichni ostatní jsou v normálních barácích bez mříží a mohou si chodit po areálu. Mříže má jen budova personálu, aby do ní náhodou nikdo nevlezl. Přesto tam vězni fanaticky dodržují všechny předpisy, nařízení a pokyny bachařů, protože jsou na cimrách po osmi a za jakýkoliv přestupek je vždy trestáno všech osm. Starší vězni si už sami od sebe pohlídají, aby si nováčci všechno rychle osvojili do nejmenšího detajlu a zkuste se rebelovat proti sedmi dalším chlapům, co s váma spí na cimře. - Je to o tom, že místo, abyste dělal problém skryt ve skupině, jste ze skupiny vytažen a stojíte proti ní. 

Takhle, byť v soft verzi, se udržovala disciplína i na britských školách. Když žáček dělal něco, co neměl, na obědě musel stát stranou na místě pro potrestané. Ostatní učitelé se ho tam chodili ptát, cože provedl, takže jim musel vyprávět jakou udělal blbost a zlomyslní spolužáci se pásli na jeho neštěstí a mimo dohled učitelů na něj dělali komické grimasy, aby to nevydržel a rozesmál se a za to dostal další den trestu. Takže si každý uvědomí, že nějaké rebelování v partě s kamarády jen odsud sem, nakonec budete proti systému sám a ve výsledku Britové získají už v dětství to "stiff upper lip" (náš ekvivalent je výraz "zatnutí zubů") v protivenstvích a ten jejich typický výraz.

V "Jak jsem vyhrál válku", se hlavní hrdina nějakými omyly dostane do vězeňského tábora jako nepřátelský zajatec a snaží se tam umluvit černošského strážného. Černoch vůbec nereaguje, takže nakonec hrdina usoudí, že nejspíš ani neumí anglicky. Když pak hlavního hrdinu identifikují muži z jeho jednotky a čeká se na propuštění, tak se najednou ukáže, že černoch je rodilý Londýňan mluvící cockney. Měl svý rozkazy a držel se jich. 

Tak velká je síla anglické výchovy a výcviku. - Nepřišlo to jen tak odnikud, oni se v devatenáctém totiž v kabinetě domluvili ministři, že problém s dlouhým učením vojáků kázni, vyřeší už na školách tím, že tam zavedou kázeň taky. Takže průměrní britští školáci se uměli postavit do řady, vyrovnat, podat hlášení, s chladným okem sledovat trestání kamaráda, se sevřenými rty přijímat tresty, školy měly uniformy a učitel se nemusel doprošovat respektu. Prostě ho měl, protože za ním stáli jeho nadřízení a celej stát. 

Když přišli do armády, rekruti už měli zažité základy ze školy. Ve výsledku byla z Británie světová mocnost a než by jalově švejkovali a smáli se vlastní hlouposti, tak vyjádřili svoji případnou osobnost tak, že si ve svém koutku dělali svoje a proto byla Británie také průmyslovou, vědeckou a kulturní velmocí. 

(To, že jim teď ze země dělá mrdník Soros a spol je jiná věc, a vlastně to také jen potvrzuje, protože to dělají s obrovskými náklady, skrytě, pokoutně, podprahově a oklikou. Jinak by to nešlo.) 

Tohle všechno by měl Prymula jakožto důstojník znát, mít zažitý, mít neustále na vědomí a uvádět to do praxe. Nemá cenu měnit Blatného za někoho jiného, který bude mít zase svázané ruce, jako by nemělo moc cenu měnit Pauluse u Stalingradu, když mu stejně nemůžete dát víc vojáků a vybavení. Rommel byl jinší frajer a prohrál v severní Africe i v Normandii, protože už to bylo za hranicí možného. - Vyměnit Blatného a urychlit Sputnik cenu nejspíš má, ale problém většiny lidí jsou respirátory, lockdown a omezení kontaktu a tam bude každý prosazovat víceméně to, co Blatný. 

Problém je hodně v justici, protože kdyby se hygienické přestupky trestaly tak přísně, jako nejednoznačné náznaky schvalování atentátů někde na druhé straně světa, tak jsme za chvíli světoví šampióni hygieny a karantény a ještě jsme na to patřične hrdí. Starej Klaus by měl ze starý známosti speciální privilegium pobytu na psychiatrii místo ve vězení. 

Nějaké výkřiky o totalitě, gestapu atd, jsou ve skutečnosti jen důkazem absolutní neexistence totality, protože za skutečné totality by vás ráno spacifikovali na ulici, kolem dvou odpoledne byste měl soud, spolu s pindou, co si policejní zákrok natáčela na mobil a novináři, kteří to odvysílali, bylo by to presentováno jako spiknutí, vaše manželka by byla v ochranné vazbě a v pět odpoledne by už dítě mělo vlastní postel v děcáku. Z vašeho domu by bylo nazítří skladiště roušek a sousedi by se báli o vás mluvit. Tak vypadá totalita. 

Místo toho Prymula mektá o tom, jak "není morálka". Pěkně to navazuje na článek s krysím gulášem, kterej byl implicitně taky o tom, jak v armádě nebyla morálka. - Pro porovnání pak vidíte v TV britské VOJENSKÉ kuchaře, co vaří několikachodové menu na recepci pro britskou smetánku a šéfkuchař-důstojník je tam péruje zrovna jako Gordon Ramsey. Když máte mezi hosty šlechtice, bývalé aktivní důstojníky s konexema na královskou rodinu, tak líp uděláte, když budete vařit dokonale. Tam morálka byla. 

Když vidíte, jak vypadá výcvik u SAS, Legie nebo Royal Marine Commando, tak se tam nenechá projít vůbec nic. Proto mají morálku. 

Vůbec nic, znamená vůbec nic. Prodělal jste celej výcvik, je poslední den a slavnostní vyřazení. Uděláte tu blbost, že jste zvedl telefon rodině i přes výslovný zákaz a nechal se při tom chytit? Smůla. Končíte. Sám velitel střediska vám, za jinak dobré výsledky a snahu, milostivě dovolí si to zopakovat celý od začátku při příštím turnusu. V Royal Marine Commando se zákazy nepřekračují. 

Když se vás při vstupním výcviku v SAS ptají jestli máte strach a vy řeknete, že ne, když ho přitom máte, tak to může bejt ta poslední kapka, kvůli který vás odmítnou. Nadřízeným se nelže, oni ve vás musí mít důvěru a vy v ně. Voják, kterej neudělá, to co má, je v akci, která může mít potencionálně globální politický dopad, rizikem, které si SAS a celá Británie nemůže dovolit. Proto je jejich přijímač jeden velký, dlouhý zátěžový test, ženoucí rekruty na samou hranu snesitelného, aby se ukázaly všechny fyzické i charakterové slabiny. Všechny. Výcvik provádějí lidé, který jím sami kdysi prošli, nic jim nebylo odpuštěno, byli v akcích, kde se umíralo a přesně vědí, proč se co po rekrutovi chce.

Jak vypadá na první pohled voják, kterýho chce SAS? - Nudnej, nevýraznej, dělající, to, co má. Ne velká huba a frajer. Ne nějací zastydlí bojovníci s autoritou. Ne nějací ojebávači systému. Ne vtipálci. Ti jsou všichni k prdu. Taky se do SAS z každý stovky zájemců dostane jen hrska a to se tam většinou hlásej lidi, co už fungovali v armádě či u policie. Brát to z ulice skoro nemá cenu.  

Krysy tam sežerou taky a taky červy, ale jako součást výcviku přežití a ne jako kuchařovu ojebávačku. 

Francouzká cizinecká legie zase to samý. Myslíte, že tam někomu něco projde? Při přijímači zapomenete na nástup jednu věc důležitosti tužky a musíte vyrovnat všechny svý věci na plac, včetně matrace z postele a pak je zase nanosit zpět. 

Tak se vám z drobnosti udělá UDÁLOST a cílem hry je, abyste si pamatovali prostě všechno, byli paranoičtí, abyste neudělali chybu a celá vaše mysl byla obrácena na to, abyste to dělali tak, jak máte a všechno ostatní bylo podružný. Věci se dělají, jak se po vás chce a vy bádáte o tom, jak to udělat, místo chytrolínování, jak je velitel blbej a jak si zdůvodnit neposlouchání. 

Udělají všechno možný proto, aby vás naučili dělat přesně to, co máte, přesně tak, jak to udělat máte, ale jestli zjistí, že to nedokážou, tak v Legii prostě nebudete. Jste důležitý jenom jako voják plnící rozkazy. Jinak nejste důležitý vůbec. 

Ano, je to těžké se přizpůsobovat. Jako je těžké se učit jazyky nebo matematiku, když vám to nejde. Jako je těžké odvykat na alkohol, nikotin a jiné drogy. Jako je těžké odmítat si navyklé příjemné. Jako je těžké se nutit do smlouvání, když vám to nejde. Jako je těžké se snažit přestat s každým vycházet po dobrém, jestli to je vaše nátura. Jako je těžké si přiznávat nepříjemné věci na terapii ať je to o sobě, rodičích, dětech či světě. Jako je těžké stát sám proti davu. Jako je těžké koukat každý den na umírající. Jako je těžké si přiznat, že jste chudí nebo že si za peníze sebeúctu nekoupíte. 

Konflikty jsou těžké. Vnější i vnitřní. 

Úlevama se nic nepřekoná. - To jen dostanete místo maturity cár papíru a místo diplomu plzeňský doktorát. Appeasementem a Podivnou válkou skončíte okupovaní nebo pod bombardováním Blitzu. 

Jen ať si vybouchnou ti, co chtějí, a nejspíš zažijeme všichni nevídané věci, které nezvládnou všichni ti, co nezvládnou ani blbý roušky.