Další hřebík do rakve

když jsem se koukal na grafickou podobu vývoje infekce v čase.
S jako jasnozřivostí, synchronizací a především přesně vždycky slavná OPOZICE a MÉDIA začnou tlačit na tzv - rozvolňování -.
VŽDYCKY! a to zdůrazňuji VŽDYCKY načasují svůj největší nápor doslova na dobu, kdy je nákazová křivka před vrcholem.
Oni opravdu musejí mí sakra dobré odborníky, kdy tihle dokáží vyhmátnout, predikovat, kritické momenty vývoje infekce.
Protože podle jistých teoriích, není potřebné zasahovat do, např hry, děje, pokud jej hodláme ovlivnit, průběžně, ale pouze v kritických, uzlových bodech. Tohle dokonalé načasování tlaku na vládu má můj obdiv.
Mezi tenhle krizový, nebo uzlový bod patřil např první březnový týden. ŠKOLY SE MĚLY OTEVŘÍT!

A jen doplněk, ve fabrikách vytestovali kulový, s velkou "slávou". Za to se jim podařilo sakra podstatně zvednout ceny testů .
Tedy, DIGIDEBILOVÉ A DEMODEBILOVÉ jenom blábolili.
Potvrzují to čísla i dnešního týdne, už třetí den. A to ten blbej Havlíček se chlubí, že chtěli zavřít průmysl.

Mimochodem, všimli jste si? Donedávna bylo zvykem uvádět u známých lidí, že osobnost zemřela náhle, tragicky, po dlouhé těžké nemoci apod.; tj. bez uvedení konkrétní příčiny.
Teď je to jinak, najednou se dozvídáme, že dotyčný zemřel na covid nebo na komplikace způsobené covidem.

Národní výbor. Má 350 dělníků. Ti se testují taky?

ano vidláku, jste internetový šarlatán

byli z území Havířova vytlačeni dne 3. 5. 1945 sovětskými vojsky 4. ukrajinského frontu postupujícími ze směru od Šenova a Orlové. “
(Wikipedie).
Havířov byl založen v 1955.

Tak ještě k článku. Ten mě dnes velmi potěšil, protože přesně tak to cítím. Ta ostražitost z toho, že každý mě chce napálit a podvést, to implicitní předpokládání, že každej je hajzl, to je něco, co tady za socíku nebylo. Lidi si dřív mnohem víc důvěřovali a důvěřovali i systému, který vinili z toho, že nefunguje tak, jak by měl, ale vzásadě chápali jeho nutnost a chtěli ho. Dnes nechceme systém vylepšovat, chceme ho likvidovat - ve smyslu, každý ať si vytvoří osobní prospěch, jak umí. A nejúčinnější způsob, jak si ten osobní prospěch vytvořit je vychytralost, uvést druhého v omyl a pak ho obrat. Jakákoliv morálka tomu překáží a kdo morálku uznává, je hejl na obrání. V tom tady žijeme od sametu a těch pár solidních řemeslníků a soukromníků, ke kterým má člověk důvěru, a kteří měli být normou, ti jsou v menšině. Netvrdím, že nejsou, ale je jich žalostně málo a milionáři z nich nikdy nebudou. Přitom Západ funguje na stejných principech a tohle tam zřejmě v takové míře není. Čím to, že u nás se systém samovolně vyvinul takto a zdá se, že spějeme spíš k něčemu jako Jižní Americe než k tomu vysněnému Západu osmdesátých let? Tvrdit, že to je 40-ti lety morální devastace komunisty jsou kecy. Možná byl Západ osmdesátýách let jen krátkodobá pozitivní deviace a postupně i Západ k té Jižní Americe přirozenou cestou dospěje?

... n

já ji měl už pár dní taky,
ale teď ve mně zase zvítězil (skeptický, racionální) optimista: dostal jsem termín na očkování příští týden
a když si to zkombinuji s údaji lékařů kterým věřím (jeden je moje dcera)
tak vidím:
1)pracoviště kde čtvrtina až polovina zdravotníků prošla kovidem a ostatní jsou už teď taky naočkovaní - tak kovid u nich zmizel,
očkování funguje
2) seriozní odhady počtu lidí v ČR kteří prošli kovidem a mají "nějakou" imunitu jsou 3-4 miliony
3) až se naočkují tak 4 miliony lidí (doufám že do konce května plus pár promořených ještě přibude, tak už u nás bude přes 8 milionů lidí s protilátkami
a reprodukční číslo kovidu klesne hluboko pod jedničku
Takže v půli či koncem května již bude sluníčko, venkovní hospůdky, sport, zahrádka, děti ve školách už od Velikonoc,
zkrátka konec depky, nemyslíte??

Během své základní vojenské služby jsem byl na měsíc přeložen k útvaru, kde se nacházelo 60 doktorů absíků, z toho 10 veterinárních.
Z těch 60 zajímala profesionálně medicína pouze 2 kusy. Místo aby volno trávili, jako ti ostatní po hospodách, tito dva, obloženi lékařskou literaturou, studovali a studovali. Pokud to šlo, dobrovolně sloužili v nemocnicích víkendové služby.

Z těch zbylých 58mi:
-jeden plánoval svoji budoucnost v civilu jako člen KSČ se záměrem vstoupit do Horské služby a být zdarma vybaven špičkově na lyžování. Nakonec se z něj stal módní lékař, který radil jak skončit snadno s kouřením, o čemž vydal několik knih,
-jeden chodil do kolečka po ubytovně a neustále si opakoval Je suis le Dr Novak, neboť hodlal po odchodu do civilu emigrovat, nevím proč, do Francie, nakonec se k emigraci neodhodlal a skončil v místním špitále,
-další tvrdil, že rozhodně nebude údržbářem dělnické třídy a vyrazil na další pivo,
-přišel jiný absolvent lékařské fakulty z východu Slovenska, který nevládl ani základy, které ovládala každý sestra,
a další a další děsivé příklady.
Ti dva, kteří neustále studovali měli absolvovanou lékařskou fakultu UK, pivaři nějakou plzeňskou felčárnu.

Když jsem odešel do civilu, neměl jsem až do roku 2011 u žádného obvodního lékaře osobní kartu. Bál jsem se jich.
V roce 2019 jsem byl nucen na 14 dní ulehnout na místní internu. Zkušenost se sesterským personálem skvělá, ale mezi lékaři byl zkušený 40+ výjimkou. Většinou 30ti letí zajíci někteří mluvili s akcentem, ale přežil jsem to. Byl jsem překvapen špičkovou technologií i organizací práce.

Takže důvěra se může s léty měnit na základě osobních zkušeností.

Testuje se fest. Už mi na můj mobil přišly dvě SMS z nemocnice Prachatice. Tak jestli Marie Vaněčková nebo Ludmila Irová čtou Kydy, tak vezte, že jste negativní. Ani jednu z vás neznám a nevím, proč nemocnice posílá výsledky testů na moje číslo :)

Analýza pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících

Pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících. Pohádka důvěrně známá z let našeho dětství. Kolikrát jsme při ní usínali. Dávala obsah našim dětským snům; a na jejích postavách jsme se učili vytvářet si první emocionální postoje ke světu. Přemýšlivější z nás tušili, že se pod zdánlivě barvotiskovým happyendovým povrchem, ostatně rafinovaně zneužitým šoubyznysem, pod barvotiskovým povrchem tohoto děje skrývá cosi podstatnějšího, cosi hlubšího, nějaké tajemství.
Těmto hloubalům jsem vyšel vstříc. Podrobil jsem několik reprezentativních verzí této pohádky hlubinné anylýze; a výsledky nejsou nezajímavé.
Chtěl jsem vás dnes s nimi seznámit v přednášce hodinové až dvouhodinové a podle mé původní koncepce měla pop-music přednášku pouze rámovat a zajišťovat jí širší posluchačský kádr. Avšak zastánci popu neurvale hájili své nároky na čas, argumenty převážně komerčními, a čas mnou požadavaný byl mi posléze zredukován na pouhých sedm minut, což není ani jedna celá na jednoho trpaslíka. Přesto jsem se rozhodl, že i v této nesmyslně krátké lhůtě budu přednášet a seznámím vás alespoň s uzlovými body své analýzy, za předpokladu ovšem maximálního soustředění jak z vaší tak z mojí strany. Čas je mi patách, tedy přejdu rovnou in medias res, k otázce oné osmé postýlky.
Jak jsem ji objevil? Srovnáním dvou kontrarigorických citátů z textu. Podle prvého z nich Sněhurka vchází do domu trpaslíků, prochází těmi místnostmi a v poslední najde "sedm stejných krásných malých postýlek", v následující větě uléhá do největší z nich. Contradictio in adjecto - a v něm je ukryta osmá, protože jedinná velká postýlka. Proč velká - k tomu se možná ještě dostaneme. Ale nyní musíme dál.

Tady je nesmírný komplex problematiky vůbec kolem pojmu trpaslík. Je mnoho nejasností. Často slyšíte různé vulgární výroky o trpaslících. Lidé mají takové nepřesné představy, třeba se říká že trpaslík je člověk, jehož výška se limitně blíží nule. To je ovšem hrubé zjednodušení. Trpaslík je i sociálně determinován, Je to malý horník, tedy - permoník. Tyto bytosti známe ze všech mýtů a pohádek z důlních neboli horních oblastí. Teď by si to vyžádalo samostatné přednášky, jenom tak heslovitě: Jejich vztah k velkým horníkům je jaký? - ambivalentní, někdy pomáhají, jindy škodí.
Jsou zde i jiné zajímavé otázky, které musím jen tak přejít, třeba proč bylo trpaslíků právě sedm a ne sedm set dvacet devět třeba. Ta sedmička se nám vyskytuje ve všech tajných orientálních naukách. Ostatně tyto nauky jsou tajné, tak půjdeme dál.

Dostáváme se k tomu okamžiku, který je vysoce důležitý. Zde nemohu šetřit na čase, to jak nepochopíte, tak nepochopíte nic. To je onen okamžik v ději, kdy se trpaslíci vracejí z dolu. Nyní už víme proč z dolu, jsou to permoníci - představte si to nyní tak lidsky prostě, odmyslete si ten pohádkový barvotisk: sedm stárnoucích malých horníků, permoníků, vrací se z noční šichty a nachází v té velké osmé postýlce krásnou mladou dívku ... Co udělají? Zde budu citovat doslova: "Když chtěli jít spát, objevili v postýlce Sněhurku, shlukli se kolem ní, svítili na ni lampičkami, a užasli nad její krásou. Ráno, když se Sněhurka probudila, byla velmi překvapena sedmi trpaslíky, hned se však s nimi spřátelila, poněvadž byli k ní velmi přívětiví." (Konec citátu.) Teď se rozvine ten dialog se Sněhurkou, kde trpaslíci navrhují: (Opět cituji doslova.) "Zůstaň u nás, budeš nám vařit, a když všechno budeš dělat, povede se ti dobře." Sněhurka odpovídá na tento návrh: "Ano." Když dětem interpretujeme toto "ano", tak říkáme obvykle, že jim bude vařit, zašívat kabátky, hrát si s nimi a podobně. Ale my, dospělí, zde sami mezi sebou víme dobře, co takové "všechno" obnáší. A zde jsem odkryl pod vrstvou pohádky mýthus, a sice mýthus o vzniku skupinového manželství, do kterého vchází na jedné straně singulární nevěsta - Sněhurka - a na druhé kolektivní, týmový manžel - sedm permoníků. Dále jsem toto manželství lokalizoval časově: je to postmatriarchální struktura, neboť trpaslíci neloví, trpaslíci dolují (to je spojeno s dělbou práce) - a, možná, podle mé hypotézy, mají i určité pozemkové vlastnictví, které je vede k tomu, že ...

(Další slova přednášky jsou přehlušena hudbou.)

Ještě několik slov k filmové adaptaci příběhu o Sněhurce a sedmi trpaslících.
Filmové ztvárnění je již určitou interpretací pohádkového textu; a tento film, jak známo, těší se zejména u malých diváků, až nepříčetnému, nekritickému obdivu. Proto jsem jej podrobil odpovědné kritické anylýze.
Například již v samotné expozici vidíme realisticky až naturalisticky zobrazenu hrůznou hladomornu královninu. Nic proti tomu - byly takové a známe je i z našich hradů a zámků. Ale proč není ukázána také princova hladomorna? Copak by tento mladý feudál mohl žíti svým životním stylem, kdyby doma neměl také takovou, ne-li ještě hroznější? Cožpak by mohl flértovat v dopoledních hodinách se Sněhurkou? Sotva!
Další mystifikaci spatřuji v nepřiměřeřené idealizaci zviřátek. Kde žijí taková disneyovská zviřátka, která na Sněhurčin povel uklízejí v trpasličím domečku, která běží za trpaslíky na pracoviště a přemlouvají je, aby předčasně ukončili pracovní dobu? A jak se motiv těchto zvířátek ve filmu promítne do dalšího života malých diváků.
Život, pravda, není bez rozporů. Až se budou dostávat v životě malí diváci do přirozených konfliktů - doma, ve škole, na pracovišti, v osobním životě - jak je pak budou řešit? Po vzoru Sněhurky - útěkem do lesů! A tam budou hledat ona zidealizovaná, disneyovská zviřátka. Ale nenajdou! Naše lesy nejdou žádným Disneylandem!
K nejmasivnější mystifikaci ovšem dochází v již zmíněné scéně fyzické likvidace Sněhurky. K čemu tam došlo. Rozeberme si to věcně. Konflikt mezi královnou u moci a princeznou pretendující na trůn, tedy konflikt v podstatě mezi dvěma feudály, byl metamorfózou královny v odpornou stařenu degradován na pouhý konflikt generační. Jaké to bude mít následky ve vědomí malých diváků. Místo toho, aby se narušily jejich vztahy k feudálům, naruší se jejich přirozené vztahy ke komu? - no k jejich babičkám - a k starším osobám vůbec. A navíc k vitamínu C.
Když už chtěli tvůrci Disneyova týmu malým divákům něco zhnusit možná na celý život, proč jako symbol zla zvolili právě krásné zdravé a zralé jablíčko? Proč nesáhli raději po otrávené cigaretě, otrávené droze, otráveném LSD a jiném svinstvu?

Po těchto slovech by se mohlo zdát, že jsem vůči filmu zaujal apriorně negativistické stanovisko a že můj badatelský klid byl prolomen. Nebyl. Po několikadenním odstupu, s chladnou hlavou, zvážil jsem i pozitivní momenty filmu. Má je, i když nepřevažují.
V čem je vidím. Film již svou podstatou, pro svou názornost, nereprodukuje ten pohádkový nesmysl, že by Sněhurka usnula v malé trpasličí postýlce. Vždyť z konfliktu s macechou plyne, že byla pubertální, ne-li již postpubertální, a v malé trpasličí postýlce by byla řádně zdeformovaná, nemohla by si navodit zdravý fyziologický spánek. Ovšem tvůrci filmu zase nejdou ve své pravdivosti tak daleko jako já, aby odhalili a ukázali osmou, velkou postýlku. Řeší tedy situaci kompromisem, a vy, co jste film viděli, si jistě vzpomínáte jak. Sněhurku pokládají přes několik trpasličích postýlek a trpaslíci tu noc spí dole v té ratejně.
Další pozitivum filmu lze spatřit v tom, že přiměřeně chápání malých diváků ukazuje problematiku Sněhurčina osobního, najmě erotického života. To je právě tematický okruh, který mladé diváky nejvíce zajímá, neboť v souladu s objevem Sigmunda Freuda prožívají své období infantilní sexuality, a doma jsou jim seriózní informace obvykle odpírány.
Film ukazuje se smyslem pro jemnou psychologickou drobnokresbu Sněhurku v situaci, kdy je pudově frustrována ve vztahu vůči princi, hromadí se u ní libidózní přetlak, který si pak kompenzuje právě tím skupinovým soužitím s trpaslíky. Film ukazuje, že toto soužití není a ani nemůže být normální. Sněhurka se v něm fixuje na obzvláště vyšinuté typy trpaslíků, jako je onen brutální, sadistický Brumla. Vůči němu se Sněhurka stylizuje do role otrokyně. Dominantou je Brumla.
Tento sadomasochistický vztah si komplementárně doplňuje podobným vztahem k intelektuálně utlumenému Šmudlovi, ve kterém je zase Sněhurka onou dominantou a Šmudla závislou bytostí. To se projevuje v jeho zvýšené potřebě orální lásky, kterou navozuje v tom neustále opakovaném gegu s mileneckým políbením, které mu ovšem Sněhurka důsledně odpírá, čímž ho trýzní a tím se vzrušuje.

Vzhledem k těmto pozitivům doporučuji, aby se film i nadále promítal když už se koupil, ale s mým vysvětlujícím komentářem.
------------------

Vodňanský byl evidentně vizionář. Tato analýza je první vlaštovkou dnes prosazovaného genderově korektního přístupu k umění.

K přístupu zaměstnavatelů připojím další z příkladů, můj případ :
Česká pobočka německé firmy, přístup zodpovědný. Už na jaře příšná opatření, nákup notebooků, zřízení vzdálených přístupů a rozeslání lidí na houmofisy v maximální míře co to šlo. Od podzima doteď znova. Samozřejmě jsou lidi, co tam musí fyzicky být, ale i tam je opatrnost a opatření. Nezachytil jsem signál, že by tyto procesy byly nařízeny z HQ v Německu, je to věcí rozhodnutí českého managementu. Spadáme do kategorie 50-250, tedy rozesílají se samotesty a každý, kdo už musí jít kvůli něčemu do práce, musí mít udělaný samotest a podepsat prohlášení, že je negativní.
Samozřejmě VŽDYCKY najdete na škále přístupu od --- do +++ a vždycky si můžete vybrat případ, na kterém budete demonstrovat, že je všechno úplně k ničemu. Tedy věřím Vidlákovým příkladům, na které se odvolává. To se ale týká úplně všeho, nejen věcí kolem koroňáku. Jde jen o to, co a jak chcete prezentovat a proti komu chcete štvát. To je tajemství úspěchu debilobloku bojujícímu v jednom šiku pod bojovou zástavou "Čím hůř, tím líp". Tedy nečekám, že by se z obcházení nebo falšování testování ve firmách udělala nějaká významná aféra, právě proto, aby se nezjistilo, že za ty vlny nemůže vláda ale přístup populace.

Chtějí zakázat auta na benzín a naftu.
https://www.idnes.cz/ekonomika/doprava/prodej-automobil-prumysl-ekologi…

Dobro došli.

Pane Vidlák.
Naprosto perfektní článek,souhlasím,ale mne ještě víc ponořil do deprese.
Pořád mne napadá,že to někdo hrotí,zadržuje léčení,vakcíny a ta nedůvěra k těm USA vakcínám,je i z důvodu,nedůvěry v jejich systém v jejich politiky.USA náš vzor,tak se jim mnozí politici chtějí vyrovnat a nejen ve výši konta.
Jsme na tom tak,jak v 80 letech,dokud se něco nezmění v USA,není šance na změnu v koloniích.Jak někdo píše o Německé nadřazenosti,tak máme navlečené dva chomouty,nejen ten Německý,ale i z USA,jak prohlásil Babiš,svým závazkům vůči NATO dostojíme.

Jen pro objektivitu bych zde rád uvedl, že být publikován v "prestižních" časopisech, které Vidlák zmiňuje funguje tak, že publikující je v pozici inzerenta. Tedy to, že jste v takovém plátku je díky tomu, že si to zaplatíte. Rozhodně to neznamená kvalitu či nějaké přelomové myšlenky. Jsou za tím zase jenom peníze.

Tam bych se na Slovensko ještě jednou podíval. Nemůžu si pomoct, ale stále mám pocit, že jsem i tam doma. Doufám, že nebudou požadovat kovidové pasy. Potěšte zrak a obnovte vzpomínky.
https://youtu.be/zNqroPJ0MaQ

...Trochu mimo, ale pozitivně....
Na Slovensko bych se ještě jednou rád podíval. Nemůžu si pomoct, ale stále mám pocit, že jsem i tam doma. Doufám, že nebudou požadovat kovidové pasy. Potěšte zrak a obnovte vzpomínky.
https://youtu.be/zNqroPJ0MaQ

Tak to je jasné - to musela vypustit do éteru Česká pošta. Protože proti službám a cenám Zásilkovny je bezmocná i se svým státním monopolem. Tedy jistě hledá všechny možné cesty, jak Zásilkovně zavařit.