Jak se žije s plyny

Jak jistě mnozí z Vás zaznamenali, byl jsem nucen omezit vštěpování svých mouder do vašich hlav a zde na hnojišti je mne prostě méně, zajisté k převeliké radosti mnohých zdejších kydačů.

Příčinou havarijního stavu na Kydacích stránkách je utkvělá představa mé ženy, zvané Stará jahoda, která v nějakém přechodném pominutí smyslů uvěřila tezi, že naše rodina tentokrát doopravdicky zbohatne z poctivé práce. Zejména pak z té mojí, přičemž Jahodě pranic nevadí drobné fyzické defekty na mé konstituci, jako je kupříkladu již několik let natržený a stále se nehojící úpon bicepsu na pravé ruce (manželčin ujec: „kurva, tyz je ale cyp, dyť tyz je levak, ni?“) a pár dalších podobných maličkostí sesbíraných za dosavadní životní dráhu. 

Abych zde jen neplakal nad bídou ve zdejším slzavém údolí, přejdu k věci. Nastoupil jsem jako točvolant do jisté nejmenované dopravní společnosti, které už zbyla z kdysi bohatého portfolia pouze cisternová přeprava tzv. vzdušných plynů, neboli látek získaných kompresí a současným zchlazováním obyčejného vzduchu.

Nebudu zde hluboce filozofovat nad pracovními podmínkami, jsa již smířen s faktem, že pracovní směna v délce 15 (slovy patnácti) hodin dnes přijde všem zcela normální, ba právně vymahatelná. 

Ovšem vůbec nechápu, proč se toaletnímu papíru neříká zákoník práce. 

Naopak s povděkem kvituji, že můj nový boss po mně vyžaduje „minimálně“ pouhopouhých 15 až 16 směn měsíčně, odpracovaných v pětidenních turnusech. Připadám si jako bohém a playboy. Mít třikrát měsíčně pět dnů volna v jednom kuse, kdo z vás to má!?

Každého jistě napadne, jak jsem se, jsa milovník starých škaredých a hloupých aut, vypořádal se skutečností, že firma, v níž nyní škodím, disponuje v drtivé většině vozidly chytrými a mladými. S krásou to už je poněkud horší, přiznávám však dobrovolně, že je věcí osobního vkusu. Je totiž prokázanou skutečností, že méně atraktivní, potažmo obéznější slečny se za našich mladých let, kdy bylo v módě uzavírání manželských svazků, vdávaly nejdříve. 

Při prvním kontaktu se zdálo, že mne vyhodí samotné auto, pokud to neudělá instruktor. Nikoli proto, že bych byl takový dřevák, nýbrž z toho důvodu, že jsem prvních 400 ujetých kilometrů nezavřel hubu a chrlil jsem non stop vulgární připomínky a poznámky k chybám, které podle mého mínění produkoval automatizovaný systém mačkající pomyslné pedály a míchající virtuálním fofr-klackem (řadicí pákou) za mou osobu.

Situace posléze vygradovala takovým způsobem, že soudruh instruktor se ve finále nasral a na konci čtvrté šichty vytáhl z útrob elektronické bestie spotřebu obou řidičů zvlášť, a to za dobu mého působení v kabině, tedy poslední čtyři dny. Vzápětí se nasral ještě více, protože jsem neustálým mačkáním všelijakých čudlů a ťápáním po pedálech brzdy a plynu za účelem rušení a vypínání mladého, krásného a chytrého soft wearu docílil oproti jeho jízdě jisté úspory paliva. Tudíž provedl klasickou fintu, jak kvalitně vysouložit s nováčkem, a nechal mne od té doby jezdit pouze s plně naloženou soupravou, aby mne náhodou nenapadlo pobírat prémie za úspornou jízdu již v první výplatě. Stane se…

S obsluhou tlakových nádob, ze kterých a do kterých je nutno přemísťovat zázračné vodičky pro průmysl 4.0, to už bylo kapánek horší. Získání průkazu řidiče oprávněného převážet zboží v režimu ADR je pouhou vstupenkou pro další sosání mouder a nácviků jedině správných pohybů, neboť školení pod státním dozorem nesdělí adeptu vůbec nic o tom, že každý ze skupiny plynů má jiné vlastnosti a je s ním potřeba zacházet někdy poněkud a jindy úplně jinak. Takže jsem nucen absolvovat zácvik na ovládání cisteren pro každý jeden plyn, který bych měl případně vozit. A samozřejmě absolvovat praktickou zkoušku.

 Postupem doby se mi podařilo vysvětlit hromadě chytráků, kteří mi zdarma poskytovali „dobré rady“, jak se zpaměti naučit směšné pohyby nutné k úspěšnému plnění této úlohy, že jsem naprostý blbec pro nácvik jakýchkoli spartakiádních cviků či tanečních figur, když ani vzdáleně netuším, proč a za jakým účelem je mám provádět. A ti méně mladí a méně krásní dokonce i chápali mou naprostou neschopnost zapamatovat si funkci třinácti koleček v autocisterně a jedenácti koleček na zásobníku, když bylo vše ostatní zabaleno do půlmetrové přikrývky z ledu. Tedy ona kolečka se správně jmenují šoupata a je to něco podobného, jako přerostlý zahradní, či sklepní kohoutek na vodu. 

Již druhou směnu jsem byl ze šoupat a zaledněné změti trubek tak zmaten, že jsem uvažoval o odevzdání rukavic a přilby, jakož i o následném vyfičení zpátky do tepla pracáku, resp. k radiátoru pod oknem naší – pardon – Jahodiny kuchyně, abych zde pilně vyhlížel příchod jara.

Nicméně stal se zázrak a já narazil pod hromadami lejster v jedné z početných skříněk pod střechou auta na jistou postarší příručku sepsanou a podepsanou naším německým soudruhem chlebodárcem, totiž zadavatelem práce pro celou firemní flotilu cisteren. Je jím jistá nejmenovaná firmička, která nejméně v polosvětovém měřítku pěstuje byznys s prodejem této komodity. V příručce jsem našel obecné schéma tlakové nádoby se seznamem ventilů, včetně číslic, které označují jejich funkci a které jsou na většině obhospodařovaných zásobníků pochopitelně značeny zcela jinak, případně vůbec. Druhý den po nálezu chytré knížky můj instruktor nemohl pochopit, jakýže se stal zázrak, když si ho beznadějný zoufalec dovoluje poučovat a plísnit za to, že nedodržuje chlebodárcem stanovené postupy v pořadí točení kolečky a žvaní cosi o škrcení plynu, Mayerově rovnici, Gay-Lussacově zákonu a kompresibilitním faktoru. Tedy popravdě řečeno, tajemná jména a roztodivná slova v knížce pochopitelně nebyla, osvěžil jsem si je za pomoci ujce Gůgla, rozhodnut instruktora za jeho vtipné poznámky o nevšedních debilech zašlapat do fiktivního bláta profesní hrdosti. 

Jen tak na okraj – instruktorovu nehynoucí nenávist jsem si vysloužil při desáté otrokárně – pardon – směně, když se nám u posledního zákazníka při startu kouslo čerpadlo na tekutý dusík a já jsem jemně upozornil, že jsem o vadném ložisku marně žvanil už týden předtím. Naštěstí postačilo vnějšek pumpy polít dvěma džbery horké vody, aby se rychle změnila jeho teplota z nějakých mínus 170°C na mínus 90 a pumpa si přece jen dala říci.

Za pozornost stojí skutečnost, že k jisté duševní otrlosti vůči nebezpečím hrozícím u této práce mi postačilo pouhých sedm maxišichet, a to přesně do doby, kdy mi instruktor za mými zády zatočil kolečkem. Neuhlídal jsem přetlakování zásobníku, pročež následovala šílená šlupka a já zůstal zahalen v oblaku čehosi bílého a studeného. Od té doby vybaven rukavicemi na rukou a ochranným štítem na xicht, pečlivě uloženým v kabině auta, klidně poskakuju na místech, na něž stříká, prská a kape tekutý dusík, čímž si koleduju o další úraz do své bohaté sbírky. Předtím jsem svými zběsilými úprky od splašených trubek bavil všechny potenciální pozorovatele mnohem více, než Chaplinovy němé filmy.

Dále jsem překvapen skutečností, jaký rozmach zažívá byznys se vzdušnými plyny. Tyto látky se opravdu dostaly do hledáčků mnoha oborů, takže v době počínající krize sice stíháme zavážet všechny zákazníky, nicméně těžce nestíhá výroba, protože tzv. kyslíkárny byly kdysi nedílnou součástí železárenských provozů, které se úspěšně zrušily. Zbyl jen jeden kousek ve Vratimově (sousedí s firmou Liberty, kdysi Novou hutí), v níž má prac…, ééé… podíl firma Messer, a v Třinci, kterýžto provozuje firma Linde. Dále pak funguje jedna u Sokolovské uhelné pánve ve Vřesové (opět převlečená Linde), a to je v ČR všechno. Zaměstnavatelským soudruhům nezbývá, než požebrávat v rakouském petrochemickém závodě Danubia ve Schwechatu a polských provozech Messer Rybnik a Brenntag Koźle. Jak je vidět z názvů firem, ani trochu se nejedná o zahraniční podniky a my všichni tomu rádi věříme.   

Abych se vrátil k oborům, do kterých je nutno pumpovat vzdušné plyny, kromě obligátního zdravotnictví a hutnictví železa je to strojírenská výroba, stavebnictví, potravinářství, výroba elektroniky, pneumatik a kupodivu nově i zemědělství. 

U zemědělství bych si dovolil upozornit na pravé české maxiskleníky vyrůstající, jak houby po dešti. Kdo má představu, že v nich roste zdravá česká zelenina, nechť vezme na vědomí, že prachy do jejich výstavby pocházejí z úplně jiných končin, než je střed Evropy, a rostlinky prosperují nikoli z výživné prsti, nýbrž z vodných roztoků, nočního svícení, ze sycení skleníkového prostoru oxidem uhličitým a etylénem, jejichž přítomnost je nutná k nastartování a průběhu fotosyntézy, a v neposlední řadě i z umělých hnojiv z Babišovy zahrádky – Agrofertu. 

A samozřejmě nemohu nezmínit ekologii. Na všelijakých stránkách se dočtete, že plynoví soudruzi pomáhají ekologii tím, že poskytují za velmi mírnou úplatu své produkty ke zlepšování životního prostředí. Na tomto tvrzení by mi vcelku nic nevadilo, kdyby kompresory nebyly roztáčeny českým uhlím za vzniku sodovkového plynu…, no jo, to se tak v ekologii občas stává.

Ještě mi zbývá zhodnotit nástup chytrých, mladých a krásných technologií. Inteligence, mládí a krása dorazily i do distribuce vzdušných plynů. Kam se hnete, tam je čidlo, kamera, sem tam průtokový počítač, který v kombinaci s teploměrem dokáže umístit na digitální display v cisterně hmotnost přečerpané látky. Vše se pak krásně vytiskne obyčejnou tiskárnou v kabině tahače a orazítkuje speciální tiskárnou, umístěnou pro větší efekt přímo na cisterně, i když takové technické řešení nemá žádný relevantní smysl, kromě skutečnosti, že se v šichtě hezky projdete. Ale co, chůze je prý zdravá a zde je navíc i dobře placená. 

Další nespornou vychytávkou – tentokrát ovšem bez účasti Ládi Hrušky – je skutečnost, že naše práce obsahuje tři v jednom a my o tom vůbec nevíme… 

Geniální!!! 

Abych byl konkrétní, přijedu do stáčírny limonád – pardon – do kyslíkárny, nafedruju JEDNU cisternu z JEDNÉ pípy JEDNOU studenou vodičkou a vyfičím k příjemci. Zde napovím chytré patlací škatuli, které prý nesprávně všichni říkáme PDA, že jsem u klienta a potvrdím, svůj úmysl pracovat. Po naplnění klientova zásobníku ručně zadám do tabulky přepumpované množství v kilech a patlafón je tak chytrý, že pozná, kterou ze TŘÍ vodiček jsem právě vylil. 

Rozdíl mezi vodičkami – drahá, ještě dražší, nejdražší.

Pak vytáhnu štos strakatých papírků (bohužel nikoli bankocetlí), podle vytištěné váženky z chytré tiskárny vyberu ten jedině správný předtisk k té jedině správné vodičce, kterou si klient objednal, načež ručně na ni vyplním předtištěný „certifikát kvality“.

Barvu certifikátu si lze po domluvě s obsluhou systému (obsluha je točvolant a systém je cisterna) zvolit předem…

Úžasné!!!

Dodavatelské firmy se předhánějí v nabídce správy vašich = klientských zásob bez vaší supervize. Čidla, a kamery s přenosovou soustavou zajišťují vaši potenciální přítomnost „on lajn“. Přece nebudete chodit z kanclu dvacet metrů tam a dvacet metrů zpět, když můžete relevantní informaci dostat za pár šupů na sklo z centrály v Práglu či v jiném světovém městě. Záleží jen na vás. Vše je pochopitelně podmíněno vaším souhlasem podle Dží Dý Pí Ár a zejména včasnou úhradou faktur za poskytované služby a materiál.

Jediné, co mi uniká, je skutečnost, proč veškerý pokrok v práci řidiče - čerpadláře skončil výměnou jednoho z dvojice hlavních ventilů, které v sériovém zapojení zajišťují, aby chytrá a fest studená vodička nevyfičela z cisterny někam do … pryč. Takže jediná změna je asi taková, že namísto zatočení dvěma kolečky musíme po novu točit jedním kolečkem a pak pohnout jedním po výtce ryze mechanickým čudlíkem, který pustí stlačený vzduch z brzdové soustavy návěsu do otvíracího ventilu. Když náhodou není vzduch z důvodu poruchy či nehody, cisternu neotevřete a zakrátko, nejpozději v řádu jednotek hodin, máte velký technický a bezpečnostní problém, protože cisterna započne samočinně z důvodu pozvolného ohřevu studené vodičky tlakovat. Všechno ostatní, tedy práci čerpadla, tlak v cisterně, tlak v zásobníku klienta, tlak v potrubí, systém přepouštění kapaliny, odvzdušnění čerpadla, pročištění potrubí a jeho následné odvětrání a odtlakování, to všechno řídí a dělá pořád otrok – pardon - člověk svýma rukama. Nezbývá, než dlouze přemítat, jestli jsou soudruzi vývojáři tak blbí, anebo soudruzi manažeři tak zbabělí. 

Každopádně se o svou novou práci bát nemusím, protože autonomní vozidla tu budou jezdit velmi brzo, už asi tak za pět nebo deset minut, zatímco do dálkového, tudíž bezpečného ovládání ventilů ve skoro mínus 200°C, nemluvě o pracném uvolňování zamrzlých závitů na propojovacích hadicích se nikdo nějak moc nehrne. Ani lidi lopaty, ani soudruzi od kompů a manažerských sesliček.

S pozdravem – plynům zdar, a těm našim zvlášť…