Lekce z lokajství

V neděli jsem se chtěl dozvědět, co se nového děje kolem koronaviru, a zda máme nebo nemáme očekávat další zpřísňující opatření ze strany vlády, a tak jsem se podíval na známou televizní show. Ta je pravidelně vysílána na ČT 1 v neděli v poledne a jmenuje se Otázky Václava Moravce. Ne, nebudu v tomto článku přidávat další argumenty a myšlenky do diskuze okolo výše zmíněné nemoci. Samotný průběh debaty ukázal jiný problém.

Stačilo se totiž podívat na obsazení okolo stolu ve studiu, a bylo jasno. Jedna hlava, ze které kapala závist nad tím, jak je vláda stále přítomná v médiích a ona ne (pro méně chápavé škeble to bylo volání po tom, aby nevystupovali k epidemii politici ale odborníci), pak druhá hlava, která je normálně nenávist sama a zástupce Savonaroly na zemi, jež zdůrazňovala, jak nemá pan premiér osočovat ty hodné Italy a má hledat společné evropské řešení v době, kdy se Itálie potápí a už nezbývá nic jiného, než zapět pohřební žalmy. Mimochodem zbožňuji v poslední době volání hlavně opozice po společném evropském řešení ke každému druhému problému. To je asi proto, aby sympaticky skryla jimi samými navrhovaná chytrá řešení. Prostě skromnost sama. A k tomu moderátor, který, jak správně podotkl zástupce vlády, statečně přitakával těm prvním dvěma hlavám, pokud je svými otázkami přímo neřídil, a jehož nestrannost marně hledati. Pokud samozřejmě spoludiskutující nedodržuje jeho zásadu, že si může svobodně říkat to, co si moderátor myslí, že je správné. A pak je vše fajn. A nakonec zástupce vlády, který byl na první pohled naštván už na začátku debaty, a od kterého jsem v průběhu vysílání čekal, že zapomene na své slušné vychování, pošle všechny ostatní do předem vytčených pozic a odejde středem. Jeho empatie byla nekonečná.

Ale jak jsem slíbil, nebudu tady hodnotit právě tu první část debaty, protože to lidsky nemělo cenu. Zvláště poté, co jsem si vzpomněl na manažerské vládní výstupy strany zastoupené v debatě, myslím na manažerské výstupy této strany v době, když byla stranou vládní, a v republice umíral jeden člověk za druhým v důsledku pančovaného alkoholu (a to nemluvím o dalších zdravotních potížích s tím spojených). Mnozí si vzpomenou, že vláda této strany se rozhoupala k činům až po několika týdnech, kdy úmrtí lidí už bylo několik desítek, a vláda přemýšlela, jestli hodným podnikatelům neublíží, když zakáže prodej tvrdého alkoholu. Já osobně, v pozici zástupce dnešní vlády v nedělní televizní diskuzi, bych to tomu bývalému členu vlády připomněl s chutí, a zeptal se ho, jestli ho ti mrtví dodnes nestraší. Když už měl tolik připomínek k chování vlády v koronovirové krizi.

A tak jsem se při té debatě vnitřně trápil a přemýšlel, že se odhlásím pomocí remote control a půjdu sníst nedělní oběd, když pánové začali debatu o rozpočtu.  A později, v rámci povinného kolečka „Útočíme na prezidenta“ (již pravidelný pořad ČT) se začalo hovořit o jakémsi dopisu, který byl nalezen na stole zesnulého bývalého předsedy Senátu, dej mu pánbůh klidné spaní.  Dopisu, se kterým nás neseznámil Jaroslav Kubera, ale jeho čacký nástupce, který na rozdíl od zemřelého Kubery potřebuje na sebe upozornit média, která mají v popisu práce útočit na prezidenta republiky a na Čínu. Mimochodem dopisu, který nebyl určen pro pana předsedu Kuberu, ale který jemu osobně poskytla k informaci Kancelář prezidenta republiky.

To mne probudilo, protože jsem si uvědomil, že se stávám svědkem výroby společenské dichotomie v přímém přenosu. Nebo spíše vrcholu politického eskamotérství. Zvláště, když  všichni účinkující svým rolím věří, a vůbec si neuvědomují, že jsou směšní. Na cenu Thálie by to rozhodně nebylo.

Ne, tohle nemá být pokus o kritiku divadelní hry nebo televizní inscenace. Tohle je popis mého osobního zděšení nad skutečností, že se do našich životů vrací to, co mělo být někdy v prosinci roku 1989 zatlučeno do rakve, a uloženo do politického hrobu a zalito pro jistotu betonem, jako byla zalita Stalinova rakev.

Mnohdy se zde na dvorku spolu kydající zamýšlejí a srovnávají výhody a nevýhody dnešního politického systému oproti tomu, který nás opustil s odchodem Gustáva Husáka a článkem čtyři tehdejší Ústavy.

Často zde ve společných  diskuzích upozorňujeme na společenskou sociální blízkost systému předrevolučního, a zdůrazňujeme oproti tomu výhodu osobní svobody porevoluční, a porovnáváme rozměry osobního bohatství ve smyslu materiálním tehdy a dnes. O některých věcech se ale nemluví, protože prostě zmizely samy sebou. A jakkoli mohu pochybovat o některých společenských postupech dnešní doby a srovnávat je s postupy doby tehdejší, a mohu být i k dnešku kritický, jsou věci, po kterých se mi rozhodně nestýská.

Jednou z těchto věcí byla otevřená idiocie a imbecilismus ideologů doby tehdejší, která vyžadovala společenské rituály, ne nepodobné svým způsobem rituálům náboženským. Každý, kdo tu dobu pamatuje, ví, že se na různých politických mítincích ve škole, na vojně nebo na pracovišti setkával s vzýváním symbolů socialistického krásna a komunistických snů. Každý rozumný člověk věděl, že si má při takové příležitosti sednout někam dozadu, nasadit masku chápajícího a proud ideologických řečí pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Nenáviděl jsem taková setkání, zvláště proto, že jsem na nich zažíval ztrapňování se lidí, kterých jsem si jinak vážil, a musel poslouchat nesmysly, o kterých jsme věděli, že prostě nejsou pravdou. Ano, bylo k smíchu poslouchat na vojenském politickém školení o tom, jak se v západním Německu válí po chodnících desetitisíce hladovějících lidí a NDR je plná komunistů, kteří za druhé světové války nestříleli proti Rusům, ale aktivně podráželi Hitlerovi nohy.

Už méně směšné bylo, ale o to více žalostné, když v prestižní ekonomické instituci, kde jste denně měli k dispozici veškeré hlavní deníky západní Evropy, a také je aktivně četli, museli poslouchat kolegu, vynikajícího ekonoma, docenta na univerzitě, který na podobném školení vyprávěl, že ve stejném západním Německu umírají desítky dětí denně, protože rodiče nemají na jejich zdravotní péči. A vyprávěl to přesto, že několik jeho kolegů tam shodou okolností bylo předtím na návštěvě na západoněmeckém ministerstvu sociálních věci v rámci připravované podpory natality „Husákových dětí“.

A teď, v březnu roku 2020, koukám zcela nevěřícně na televizi, vidím a slyším stejné bláboly, přičemž všichni účastnici debaty  jsou přitom dospělí a všichni co říkají, myslí vážně, bez ironie, a říkají to navíc ve veřejnoprávní televizi v pořadu, který není zábavný, a vše je v úplném pořádku. Jenom asi mně to připadá, jako by se parta zombií vyškrábala z hrobu.

O co šlo. Pánové se bavili o digitální dani. Není třeba nic vysvětlovat. Spor, ale on to ani nebyl spor, byl pouze o tom, jaká má být výše daně a ke kterému datu má být daň  zavedena. A celou debatu provázelo jediné téma, a to obava, že pokud se nedomluvíme s jednou velkou mocností, pak nás tato potrestá tím, že zavede cla na zboží některých našich podniků. Zvláštní, že, když zahraniční obchod je ve společné jurisdikci EU, včetně cel (nebo že by to pro Českou republiku neplatilo?).

Starost mluvících hlav o zisk podniků, z nichž jeden je registrován na Kypru, byla věru náramná, a musíme za ně diskutující pány pochválit. Vždy jsem rád, když naši politici bojují za české firmy, které daní v zahraničí. Nikdo z diskutujících ale neřekl slova křivého nebo slova kritického k té velmoci, která hrozí odvetnými opatřeními, a jejíž velvyslanec dokonce poslal na příslušné státní a zastupitelské orgány dopis a to velmi ostrý. Sice tam chyběla slova, která rád používal exprezident té mocnosti, a to cosi o kroucení rukou neposlušným vládám, ale i tak to stačilo. Zástupce vlády v televizní debatě ale všechny naslouchající a nahlížející informoval, že ten tlak není závažný, a neznáme také oficiální stanovisko velmoci. Ta ale už osm let úspěšně jedná v rámci jedné nadnárodní organizace, kde se dožaduje jednotného evropského či spíše světového řešení problému. Ono přece není jednoduché šlápnout do zisků firmy Amazon, jejíž majitel a zakladatel vlastní Washington Post, kupříkladu. Do té doby (společného řešení) příslušné firmy budou danit na Kajmanských ostrovech nebo v podobných destinacích, nikde neodvedou ani cent na daních, a je úplně v pořádku, že vláda té mocnosti pracuje ve prospěch firem, které nemají daňový domicil u nich někde ve vesnici, ale někde na cizím ostrově. V tom je podobná té naší. A dopis velvyslance není zaplaťpánbůh nic oficiálního, ani nic nátlakového a vůbec, největší škůdce je Babiš, protože výnos daně už dal do rozpočtu státu jako příjem. A Putin, to je jasné.

Takže debata o tomto nenátlaku (Klausovsky řečeno) je v pořádku, snažíme se opatrně naznačit našemu spojenci, že u nás někdo od nich vydělává a opatrně se jich ptáme, jestli můžeme jejich podnikání zdanit, ale nic prosím na krev…. S hlavou sklopenou, ve tváři vyděšení a opatrnost v hlase. Nic se neděje, že by nenátlak někdo považoval za omezení suverenity země, to je přece nesmysl.

A jen mluvící hlavy okolo stolu skončily rozhovor o digi dani, spustil sám bůh debaty jinou notečku.

Jiná země, také velmoc, možná dokonce mocnější než ta první, čert se v tom dnes vyznej, si dovolila poslat neoficiální dopis (tedy také neoficiální jako v tom prvním případě, jen takový dopis co má někdo za podklad k debatě. To už tak v této zemi bývá, že tu pošle českému státu jeden velvyslanec neoficiální dopis a tu zase druhý, že) našemu prezidentovi, resp. ne dopis ale jen pouze jakýsi podklad… Ten podklad poslala do Kanceláře prezidenta republiky a píše se v něm, že jestli předseda Senátu utratí peníze daňových poplatníků ČR za výlet do jedné země a neutratí tyhle peníze za výlet do jejich země, tak bude pro české firmy, podnikající v této mocnosti velmi, ale velmi zlé.

A debata se rozjela, a pánové za stolem se trumfovali v razantních výrocích ve snaze jeden předhonit druhého. „Jak ještě dlouho budeme snášet takové vměšování do záležitostí našeho suverénního státu,“ ječel jeden. „Co je ještě dalšího se bude muset stát, aby si někteří politici uvědomili, že tady jeden stát neomaleně útočí na naši suverenitu a nezávislost?“ naléhavě křičel druhý. Byl to ten, co předtím v debatě o koronaviru naléhavě žádal premiéra naší země, aby nekritizoval ubohou Itálii a jejich neschopné politiky, protože to se nedělá, napadat spojence, co kdysi podepsal Mnichovskou dohodu a teď šíří koronavir po celé Evropě.

A soaré jelo dál. Pánové se předháněli, včetně moderátora, především v tom, kdo více zaútočí na tu uvedenou mocnost a na jejího velvyslance, pořvávali cosi o samostatnosti, nezávislosti, již řešené suverenitě a spravedlivém hněvu lidu, který požaduje okamžité odvolání příslušného velvyslance.

Dikobraz kdysi napsal (to byl humoristický týdeník za bolševika – objasňující poznámka pro mladší generaci), že život tropí hlouposti.

Ne tohle nebyla hloupost. Tohle byla ukázka neuvěřitelné politické malosti, neschopnosti udržet rovnou páteř a pevnost tlustého střeva, lokajského chování, které tak moc připomínalo doby minulé, kdy bylo správné se mýlit se stranou proti zdravému rozumu. Ale zároveň bylo i ukázkou toho, za jaké hlupáky nás považují v České televizi, kdy zcela v klidu postaví vedle sebe v jedné debatě dva stejné příběhy, identické až do podrobností, a pak je nechají odporné slouhy bez páteře v jednom případě odvyprávět pozitivně a v druhém odsoudit podle potřeby. A ani se nebojí hněvu sledujících, které už považují za hlupáky. Mluvícím hlavám to, obávám se, ani nedošlo.

Ptáte se po jejich zodpovědnosti? Pak jste ještě nezblbli.

„ Bože odpusť jim, přestože vědí, co činí!“