Lekce ze zodpovědnosti

Dlouho mne svrběly ruce,  abych napsal text, který spojí moje pohledy na šíření choroby, která přišla z Číny, a můj pohled na znovu spuštěnou migrantskou krizi v Evropě. Aby mi bylo porozuměno - abych napsal, co obě události spojuje.

Existují různé teorie o tom, jak a proč koronavirus vznikl (doporučuji k tomu skvělého Michala Branda na Protiproudu) a stejně tak existují teorie, proč se nám znovu armáda v civilu dobývá do evropského domu. A najednou už  to  nejsou ti tišší a pokorní uprchlíci (jak napsala ihojte při první vlně), vděčně děkující za hlt pitné vody pro své  páté dítě narozené na útěku před krvavým psem Assadem. Nyní jsou to mladí bojovníci z Afganistánu, Pákistánu a dalšího x stánu a jejich spolubojovníci z Afriky, kteří házejí kameny po řeckých policistech a ničící pravoslavné modlitebny. Zlatí Syřané (tišší a vděční)! Ty nějak sultán na hranice nedovezl. Že by se nedostávali? Ti totiž věděli, že cestu za sociálním zázrakem nemohou doprovázet násilím. Alespoň na cestě. Jak by potom mohli požadovat pomoc? Té se přeci nelze dožadovat násilím, že, milý Watsone. Ale o tom jindy.

Následující popis událostí je pravdivou historkou, kterou jsem sám na vlastní kůži zažil nějakých šestnáct let zpět. Když by někdo z Vás pochyboval o její pravdivosti, v textu máte odkaz na další účastníky události, kterých se lze dotázat.

Na jaře roku 2004 vrcholila snaha české diplomacie otevřít novou kapitolu mezistátních vztahů s Čínou. Z hlediska České republiky už nešel přehlížet industriální rozvoj Říše středu. Tlak ekonomických kruhů, včetně části průmyslových kruhů z Německa, donutil tehdejší českou vládu a prezidenta republiky, aby byla směrem k Číně opuštěna předchozí Havlova politiku ochrany tzv. lidských práv. Bránila navazování normálních obchodních vztahů se zemí, která, v té době, z větší části, definovala obchod mezi ní a Evropou. Česká republika tehdy hrála pro některé, hlavně zámořské kruhy, úlohu zlého mopslíka, který měl za úkol štěkat a do nohy kousat, aby to nemusely některé země dělat svým jménem, a mohly s Čínou čile obchodovat za situace, když jí na druhé straně škodily. Na náš účet. Po mnoha tajených a veřejných jednáních (to samo by bylo na knihu, kdy se naši diplomaté tajně scházeli v různých evropských zemích se svými čínskými protějšky, aby se to nedozvěděl náš protektorátní tisk nebo někteří politici), byla poměrně na kvap domluvena na duben roku 2004 návštěva prezidenta Klause v Pekingu, aby společné diplomatické úsilí dostalo oficiální bumážku právě touto návštěvou. Číňané o normální vztahy, obchod a návštěvu prezidenta stáli. Termín se nehledal lehce, několikrát se měnil, a nakonec se podařilo našeho prezidenta doslova vmáčknout do programu tehdejšího čínského vůdce na jeden den a na jednu hodinu přijetí. Neobešlo se to bez veselých historek, kdy ta nejlepší byla asi v tom, jak příslušníci protektorátního slouhovského tisku měli otevřená ústa nad tím, které všechny zahraniční politiky potkávali na jednání v Pekingu až po neplánované setkání paní Livie na chodbě paláce čínského vůdce s prezidentem Bushem starším….. Ty protáhlé obličeje některých mediálních podpindosníků nezapomenu do smrti. Návštěva sama se od začátku potýkala s nenávistí českých havloidních médií, a prezident byl doslova vyslýchán, zda bude čínské představitele kárat za nedodržování lidských práv (to je přece zvláštnost naší diplomacie) a posuzován, zda zradí západní hodnoty nebo nezradí. No, jestli to byly hodnoty, které tam předváděl právě Bush starší, pak je dobře, že náš prezident si některé výstupy odpustil.

Já jsem se ve výpravě ocitl zcela náhodou, a to v delegaci podnikatelů, která prezidenta doprovázela, a navíc jsem byl  doprovázejícím jednoho nejmenovaného ředitele významného podniku, který v té době připravoval kooperaci s čínským protějškem. Měl jsem tudíž výhodu, že jsem necestoval s delegací samou, ale jiným letadlem, nebyl svázán tak úplně příliš s protokolem a mohl jsem si drobně přizpůsobovat svůj program. Na straně druhé jsem požíval výsad osoby, která doprovázela prezidenta republiky, pouze s tím, že některých akcí jsem se neúčastnil. Podobných lidí jako já tam bylo okolo patnácti.

Čína mě ohromila, přiznám se bez mučení. Byl jsem tam pak ještě několikrát, většinou jako právník klienta, byl jsem v Číně na olympiádě, a byl jsem tam naposledy asi před rokem a půl. Za tu dobu mohu porovnat, co se podařilo a co se nepodařilo. Jsou věci, které bych lidsky nesnesl, ale nejsem Číňan a nestudoval jsem Konfucia a ani nebyl podle jeho myšlenek vychováván. To, co mohu jako Evropan posoudit, je tempo rozvoje, tempo výstavby a porovnání s historií země samé. Krátce řečeno, až na několik časových period se Čína vždy rozvíjela bouřlivě, kvantitativně i kvalitativně. Kdo neviděl několik stovek strojů Bobcat pracovat na jednom místě a připravovat podloží budoucího Olympijského stadionu (Ptačího hnízda, prosím neplést s Čapím hnízdem), neumí si představit. Kdo nikdy neviděl jejich Údolí hrobek, Čínskou zeď, apod., nemůže hodnotit. A také osvědčuji, že zvyšování životní úrovně normálních lidí v Číně v posledních letech nemá žádné srovnání s tím, co známe z Evropy.  Komunismus tam ale rozhodně není, a člověk je tam šroubečkem velkého soukolí. Přirovnávám tu zemi k mraveništi, kde jednotlivec je nic, ale dohromady tvoří velké věci.

Byl druhý večer návštěvy, oficiality uzavřeny, prezident a jeho doprovod odešel, pro ostatní pokyn k volnější zábavě. Seděli jsme v různých menších skupinách v lobby hotelu, čínská mňoukající hudba skončila, z baru doléhaly poslední hity amerických rádií, z druhé strany s tím soupeřil romantický klavír. Všichni se bavili se všemi, lidé, kteří si v Praze nemohou přijít na jméno, se družili nad alkoholem, neboť útrata šla na účet státu, a proč si neužít něco ze svých zaplacených daní, že. Všichni hovořili o dojmech z Číny. Trochu stranou, ale ne úplně, seděla část čínské delegace, z níž nejdůležitější byl, jak jsme pochopili, nějaký pan – pojmenujme ho třeba Chang, který na jejich zamini měl na starosti Českou republiku. Kolem něj bylo dalších čtyři až pět osob, které mu přisluhovaly, dá li se to tak říci.

Večer pokračoval, slabé povahy – nebo zodpovědnější, šly spát, a společnost se zužovala. Nakonec zůstalo asi dvacet lidí, všichni z čínské strany a zbytek Češi, z větší části novináři, kteří jsou známými vymetači podobných akcí. Nehraje tam roli žádné zjišťování informací, ale většinou touha po laciném pití.

Množství vypitého alkoholu bylo větší než menší, známý český velkopodnikatel sedl za klavír, a přes nesouhlas personálu začal hrát jím vybrané songy, a když mu v tom chtěl personál hotelu zabránit, zasáhl pan Chang a zábava pokračovala dál. Mimochodem, pan Chang byla famosní osoba. Absolvent jakési čínské univerzity, tři roky studia na Karlovce, další dva roky studia v Anglii a pět let života v Paříži, poté podobná délka práce na ambasádě v Praze. Věk lehce okolo padesáti, sportovní postava a hovořil roztomilou češtinou, poměrně bez zásadních chyb, anglicky dle mého názoru skvěle. Debatovalo se o všem možném, dotazy byly hlavně z naší strany, hodně jsme diskutovali o politice jednoho dítěte a čas plynul.

V diskusi s diplomatem se pochopitelně snažíte vystříhat urážlivých vět, autocenzurně se vyhýbáte sporným tématům, neboť jste si vědomi, že špatný úkrok stranou, a je problém. Když se přiblížila zhruba jedna hodina ranní a došlo na poslední koňak, ozvala se Novinářka. Promiňte, že ji pojmenuji takto, šlo o bývalou disidentku, velmi, dle mého názoru, nehezkou, tak trochu pavlačový typ domovnice. Stranila se našich diskuzí, ke všemu měla kritické poznámky, hlavně k našemu prezidentovi a všemi póry dávala najevo, že je na břehu Havlově a nikde jinde nechce být. Na rozdíl od jiných novinářů, jsem jí ale nikdy nepodezíral z toho, že by pracovala pro zámořskou stranu, takoví vejlupci tam byli také, a dle mého názoru každý den volali na americkou ambasádu pro pokyny. Tuhle dámu jsem poznal jako naivní Havloidku, pro kterou jsou lidská práva jediným měřítkem, podle kterého posuzuje čínské chování, a která si nesla své ublížení z doby předrevoluční.  V jejím případě mluvíme pochopitelně o konceptu lidských práv v západním pojetí, tedy o právech selektivně vybraných, nepřipouštějící žádné jiné výklady.

A tahle dáma si vybrala čas posledního koňaku, aby se do pana Changa slovně opřela, a v krátké řeči mu vyčetla útlak, který Komunistická strana Číny páchá vůči obyvatelstvu, vzpomenula masakru na hlavním pekingském náměstí (byli jsme kousek od něj), a panu Changovi vysvětlila, jací že jsou to čínští komunisté diktátoři. Strnuli jsme.

Pan Chang ale zachoval chladnou hlavu, upil koňku, a tou nejlíbeznější češtinou a s pohledem pravého propagandisty se optal paní Novinářky: „ Paní ……. (znal její jméno), kolik si myslíte, že je u nás osob, které chápeme jako nepřátele našeho státu?“

Novinářka zamumlala (podotýkám, že na rozdíl od Changa mluvila pouze česky), že takhle se ta otázka nedá položit, že lidská práva zasahují celou populaci. Pan Chang se nedal a zopakoval otázku. „Kolik si myslíte? Milion? Padesát milionů, sto milionů?“ Když viděl, že Novinářka neumí nebo nechce odpovědět, řekl: „ Podle všech informací, které máme,  a podle kritérií, které uplatňujeme, je takových lidí asi deset milionů. Nezmiňuji některé národy a národnosti (myslel hlavně Tibet, já bych dnes přidal Ujgury), mluvím o lidech, kteří dlouhodobě činí kroky, kterými odmítají politiku Komunistické strany, a které by za Vašeho dřívějšího režimu bylo možné označit jako disidenty ve Vašem pojetí. Realizují tu samou činnost, kterou jste dělala dříve Vy, paní …..“

 Novinářka mlčela. Pan Chang jí potom řekl něco ve smyslu, že může existovat více lidí, kteří jsou nespokojeni, ale všichni Číňani se řídí a jsou vychování Konfuciovými myšlenkami, a tudíž vycházejí z jiného civilizačního základu, než křesťansko judistický západ, a proto vše chápou jinak. Uvedených deset milionů lidí ale bojuje proti čínským zásadám, a publikují svoji nenávist ke zřízení aktivně různými způsoby.

Pan Chang, ale pokračoval. „ Jen málo z nich sedí ve vězení paní ……., jsou spíše monitorováni. My je ale nechceme zatýkat, pokud nesáhnou k násilným činům, my jim nechceme ubližovat. Pokud jsou ale v Číně nešťastní, a Vy se jich paní …. zastáváte, co říkáte na myšlenku, že jim všem zítra vydáme pasy a budou moci odjet s Vámi? Ostatně řada z nich, což ale bylo velmi málo jedinců, to už udělali, a my jsme je bez problémů pustili ven s tím, že pokud v zahraničí nebudou vyvíjet činnost proti státu, mohou se do Číny kdykoli vrátit. To konkrétně Vám, paní …… Komunistická strana Československa nikdy nenabídla. Tady vidíte ten rozdíl.“

Novinářka zůstala sedět s otevřenou pusou, a řekla něco ve smyslu, že mu moc nevěří, že by to čínský stát svým nepřátelům umožnil, ale důkaz o tom nemá. A pan Chang jí opět s líbeznou češtinou řekl, že jestli chce, může si ukázat na jakékoli jméno, a pokud ten člověk není odsouzen do vězení, dostane zítra pas a můžeme si ho odvézt v letadle, stejně jako zbylých deset milionů lidí. Novinářka mlčela a ve skupince jsme se začali bavit o tom, zda by bylo vůbec možné do Evropy přijmout deset milionů lidí. A pak pan Chang triumfoval, když se Novinářky zeptal: „ A víte paní ….. proč vůbec tuhle konkrétní politiku vůči Vám chápaným lidským  právům Komunistická strana Číny uplatňuje, a co je jejím cílem?“  Novinářka neodpovídala.

„Je to proto milá paní,“ řekl opět líbezně pan Chang, „ protože my jsme zde proto, aby se na cestu, jak vy říkáte za lepším, nevydalo např. sto milionů lidí. To je naše odpovědnost vůči světu, ve kterém žijeme, protože ať by se hnuli jakýmkoli směrem, byla by z toho strašná válka a nakonec by do Evropy stejně došli. Naší úlohou a závazkem je, vytvořit zde takové podmínky k životu, aby nedošlo k nežádoucím pohybům obyvatelstva, které by naši sousedi nezvládli.“

Tak nějak to pan Chang řekl, dopil, rozloučil se s námi a odjel do pekingské noci. Paní Novinářka mlčela.

Třetí den jsem s ní stál na terase Letního paláce, jehož výstavba zničila hospodářsky Čínu, a díval se s ní na vodu umělého obrovského jezera, kterému dominovala kamenná loď, která nikdy neplula. A v poměrně vážné debatě mi řekla, že jí to, co nám v noci řekl pan Chang, nenapadlo. A že o tom bude přemýšlet. V následných článcích, ve kterých popisovala Klausovu cestu, se vyznění článků lišilo od těch předchozích.

A to je celá historka. Současné chování Číňanů ke koronaviru mi znovu potvrdilo cíle čínského režimu, o kterých nám tehdy řekl pan Chang. Zachovali se zodpovědně k celému světu, jak jenom mohli. Jaký to rozdíl od sultána, který nám do Evropy cpe hordy nevzdělanců, jejichž zdraví je diskutabilní, a cíle nejasné.

Tím spojovacím pohledem je zodpovědnost k druhé civilizaci. Jeden režim jí má a druhý nemá. Jedna civilizace chce budovat, druhá ničit.

Je na nás, jak se k tomu postavíme.