Trvalo to jen chvíli

Dnes navážu na své texty z předchozích dvou dní, protože právě tyto články jsou jakýmsi otvírákem pro mé dnešní přemýšlení o budoucnosti. Zároveň je na čase také napsat pár slov o sedmnáctém listopadu před třiceti roky a ono se to tak nějak protne dohromady. Základem dnešního textu budiž včerejší provolání Povidláka v diskusi, že nám vymírají voliči Miloše Zemana a těžko říci co bude dál. Targus mu velmi trefně odpověděl a já to jen maličko rozšířím. 

V roce 89 jsem byl ještě příliš malý než abych z toho měl rozum, ale můj táta tehdy byl přesně v mém současném věku. Na vrcholu sil i tvůrčích možností. Pracoval od ranné dospělosti a tak měl za sebou už dvacet let zkušeností ve své elektrikářké praxi, měl rodinu, děti, dům, žádné dluhy, naspořené vkladní knížky a stejně jako většina lidí z jeho okolí viděl i on v eufórii nové doby kus příležitosti udělat se pro sebe. A udělal to. Dnes zní velmi vesele, že největší překážka jeho podnikání se tehdy jmenovala telefon. My ho prostě neměli zavedený a bez telefonu by táta těžko mohl něco dělat. Živnosťák, provozovnu, povolení a tak, to bylo za týden hotové. Táta to jen podepsal, všechno vypsal úředník. Ale donutit tehdejší telekom, aby nám zavedl pevnou linku, i když dráty na sloupu před barákem byly, to byla akce na půl roku a nakonec musela zasáhnout maminka, která nakráčela do kanceláře okresního ředitele a svým ukrajinským přízvukem mu vysvětlila, že z kanceláře neodejde dokud nedostane bumážku že se to zavede. Vytáhla si pletení a po čtyřech hodinách ředitel kapituloval. 

Dneska by táta pro stejnou provozovnu potřeboval nové kolaudační rozhodnutí s množstvím dalších lejster z životního prostředí, emisí, nakládání s nebezpečnými odpady, posouzením požárního nebezpečí  a nejspíš i se studií vlivu na životní prostředí. Dneska má k podnikání zcela demokraticky a svobodně tolik překážek, jako před rokem 89, protože i tehdy existovali živnostníci. Například náš známý z vedlejší vesnice byl autolakýrník i s dílnou a měl svoje IČO už v roce 1975.

Takových lidí jako můj táta bylo hodně. Mladších i starších. Své řemeslo měli v malíku, měli dost kuráže, zacinkali klíčema, uvěřili v novou dobu, pak vzali budoucnost do svých rukou a... po třiceti letech houfně volili Zemana za prezidenta. Tohle jsou totiž ti starší padesátníci, šedesátníci a důchodci, kteří mají to nižší vzdělání. 

Krátká vsuvka... S tím nižším vzděláním bych byl opatrný. Můj táta dodnes umí spočítat motor v podstatě z hlavy. Znám soustružníky, kteří na papíře spočítají modul ozubení pro převodovku a znám spoustu středoškolských průmyslováků, kteří dovedou spočítat most, průtoky potrubím a dělají inženýrskou práci za své nadřízené, kteří sice mají před jménem ing. ale jinak jsou na úrovni středoškolského druhého ročníku. Můj dobrý kamarád Ekonomický migrant jako středoškolák šéfuje několika vysokoškolákům, kteří nikdy nedojdou do úrovně, aby ho na jeho postu ohrozili. Ti vysokoškolsky vzdělaní dneska, ti mají titul z evropských studií. Samozřejmě ne všichni, chytří lidé se najdou v každé generaci. Stejně jako i tenkrát existovali blbci. Ale ti měli zedníka na nějakém okresním UDH. 

Co se stalo, že euforičtí občané na vrcholu svých sil se dopracovali od Havla k Zemanovi? Nebo ještě lépe -  Tihle lidé nejprve adorovali Havla, pak Klause a dneska Zemana. Tato tři jména jsou zkratkou pro politický vývoj tehdejších živnostnických a zaměstnaneckých motorů svobody a demokracie. Od Havla ke Klausovi a od něj k Zemanovi. 

Odpověď už nastínil Targus. Ta eufórie trvala totiž jen krátce. Původní bezvládí kdy se hodně ukradlo, ale i hodně udělalo brzy skončilo. Původní dojem, jak jsou všichni na jedné lodi vzal za své, jak se začaly oddělovat luxusní jachty, které vyrazily napřed a nechaly po sobě pěkné díry v trupu. Karel Kryl raději po čtyřech letech svobody umřel, než aby se na to díval. Není divu - dvacet let bojovat za něco, co pak se svobodou a demokracií mělo společného stále méně.

Uplynulo pár let a byli tu první nezaměstnaní, které před důchodem nikdo nechtěl. Inu bylo ještě hodně vzdělaných, schopných a mladších. Pak tu byli první skutečně okradení až na kost, kteří přišli úplně zcela o všechno. Objevili se neúspěšní pod mosty. Vězňů začalo zase rapidně přibývat a jistot ubývat. Nájmy šly nahoru, ceny také. 

Pak přišli na řadu další. Začalo přibývat byrokracie a buzerace. Stát postupně outsourcoval všechno čeho byl garantem. A jako první bylo školství. Začalo se učit experimentálně a úroveň jde stále přes všechna opatření dolů. Titul se dal koupit a i to nestačilo, tak se začal dávat v podstatě zdarma každému, kdo alespoň pět let chodil na vysokou. 

Začalo přibývat neúspěšných a ukázalo se, že žádná zářná budoucnost nebude. Jen tvrdá dřina, obezřetnost hraničící s paranoiou, škudlení a nejistá budoucnost. A nebo strategie nemít děti, která celkem slušně poskytuje pocit luxusu  a dobrého zajištění. Ti, kteří byli tenkrát čtyřicetiletí a zůstali v zaměstnaneckém poměru, ti dneska mají nejnižší platy, protože se báli o místo, nedělali problémy, makali a byli za to po zásluze potrestáni koukáním na mladší, blbější, ba přímo dementnější, kteří měli vyšší nástupák než oni  plat po čtyřiceti letech praxe. 

Dnešní demonstranti na Letné - ať jim je patnáct nebo čtyřicet - jsou na tom podobně jako jejich otcové o třicet let dřív. Mají pocit, že tvoří dějiny. Mají před sebou svoji chvilku euforie a pocitu že mohou všechno, že stačí jen trochu chtít a sesadit toho Babiše a bude dobře. Ale pak se dostanou na pracák, zjistí, že po Erasmech zapomněli platit zdravotní pojištění a mají na něm dluhy. Zjistí že místo Babiše nastoupil jiný parchant nebo se jejich pobabišovský idol v parchanta pomalu ale spolehlivě proměnil. Pak z nich bude leckdo neúspěšný a jednou, až jim bude kolem padesáti, šedesáti, bude v televizi nějaký jejich bývalý kamarád z mládí moudře mluvit o tom, že nechápe, co ti dnešní důchodci chtějí, když přece před třiceti lety sesadili tyrana Babiše. Tento novodobý Halík pak bude zase vkládat svou naději v mladé, aby ho zbavili šmejda, kterého si svou činností v podstatě vypěstoval v předchozích letech. Ano i mezi dnešními mladými bude leckdo úspěšný. Jen to bude nejspíš díky přisátí na neziskovkový cecík, případně bude na výplatní listině amerického, ruského nebo čínského velvyslanectví. 

Tihle Halíci nechápou jednu věc... oni si myslí, že lidi porovnávají dnešek s komunismem a diví se, jak to někdo takhle může vidět. Ale lidi neporovnájí dnešek s komunismem. Ale porovnávají dnešní situaci s těmi sliby před třiceti roky. Komunisti jsou už dávno každému ukradení. Babišovy STBácké domělé či skutečné hříchy nikoho nezajímají. Tohle vám řekne lecjaký politolog. Ale jakmile dojde na porovnávání dneska vs. tenkrát, pořád dokolečka tvrdošíjně porovnávají neporovnatelné, což všichni vědí. Ale nikdo z nich se ani náznakem nepokouší srovnat tehdejší sliby s dnešní realitou. 

Bývalí méně úspěšní a neúspěšní kamarádi z letenské demonstrace  jednou uslyší svého politologického idiota a bývalého kamaráda a řeknou si, že ty kecy se nedají poslouchat.  A s chutí to ve volbách hodí svému Zemanovi, který už se někde v politice pohybuje, jen o něm ještě nevíme. 

Voliči Zemana nevymírají, ale dorůstají. Protože chvilka euforie trvá jen krátce. Pak je zapotřebí tvrdě dřít, hodně si odpírat a ještě to stejně nemít v životě jisté.  

Já osobně věřím v to, že nejprve musí být opravdu hodně neúspěšných, hladových a bezprizorních a ti se musejí dlouho učit, jak se organizovat, jak mít disciplínu, jak si k sobě budovat důvěru, jak bojovat za cíle kterých se nedožijí, jak se obětovat pro celek. Ti pak budou mít skutečně sílu něco změnit. A nebude to o věku ani o voličích Zemana. Dnešní zpovykaná a vysokoškolsky nevzdělaná mladá generace dojde ke svému voličství Zemana ještě o deset let dříve než jejich otcové. Ti z roku 89 ještě měli peníze, klíče od domů chat a bytů a znalosti uplatnitelné v celém světě. Ti dnešní mají dluhy, hypotéky a jsou negramotní v čemkoliv použitelném.