Poučný příklad z Vidlákova

Omlouvám se všem svým čtenářům. Museli jste přetrpět týden článkové mizérie. Důvod je jednoduchý - ve Vidlákově jaksi "padla vláda", já tam jsem za místní socany trochu angažovaný a protože jeden malý kamínek strhává lavinu, stal jsem se neočekávaně rychle tiskovým mluvčím "spíkrem" místního sdružení. Zakládal jsem straně fejsbůk - musel jsem se to naučit, pak jsem urychleně psal, reagoval, řešil vzniklé komunikační situace a vůbec se učil za pochodu. Místo jednoho článku denně jsem jich najednou psal pět, k tomu reagoval na komentáře, nastoloval jsem témata, psal jsem stanoviska... a k tomu jsem byl tak pod adrenalinem, že jsem v noci nemohl spát. Na úrovni Kydů se to bohužel podepsalo, ale doufám, že teď už to zase bude lepší, neb prvotní nápor místní krize se už vyčerpal. 

Každopádně bych rád využil situace a popsal blíže velmi poučný příklad z komunální politiky. 

Loňské komunální volby u nás byly tak trochu výjimečné. Dlouholetý starosta už nekandidoval a nekandidovalo ani celé jeho sdružení. V patnáctičlenném zastupitelstvu míval čtyři mandáty a tak bylo zajímavé, jak to celé dopadne. Jedno další sdružení se dvěma mandáty se poněkud zdiskreditovalo a všichni ostatní tak nějak počítali, že zůstanou na svém. 

Víceméně se tak také stalo. Hlavní opoziční síla se čtyřmi mandáty - Zelený Vidlákov zůstala nedotčena, ale velmi úspěšné bylo nové sdružení za Živý Vidlákov, které posbíralo tuším dlouholetý rekord šesti mandátů. My socani jsme o jeden mandát přišli, zůstaly nám dva. Bývá to úděl menších partnerů v koalici. Měli jsme sice místostarostu, ale voliči zpravidla nemívají moc důvodů oceňovat podílení se. 

Po volbách nové sdružení s novou mladou starostkou poměrně rychle upeklo koalici s dvěma malými subjekty, měli díky tomu devítičlennou pohodlnou věšinu, podělili se o místa radních a jelo se.  My jsme spolu se Zeleným Vidlákovem skončili v opozici. 

Teď po roce najednou přišlo zastupitelsvo, kde zcela neočekávaně paní starostka nechala odvolat z pozice místostarosty svého souputníka se sdružení Pro Vidlákov se dvěma mandáty. Zdůvodnila to ztrátou důvěry, chybami v přípravě projektů, nechala hlasovat, někteří z opozice měli také dost důvodů pana místostarostu nemilovat a ten byl odvolán. 

Všichni jsme napjatě čekali, kdo bude nový starostčin koaliční partner. Já osobně měl spadeno na Zelený Vidlákov, případně jsem si říkal, že zrádce by se mohl najít i přímo u odvolaného místostarosty, tak jsem myslel, že by koalice zůstala, jen by z ní jeden vyletěl a druhý by zaujal jeho místo.  Nestalo se. 

Paní starostka s nikým nejednala, prostě místostarostu odvolala a co bude dělat díky ztrátě většiny, to hodlala řešit až za pochodu. 

Dopadlo to jak muselo. Když na dalším zastupitelstvu nechala hlasovat o novém místostarostovi ze své vlastní partaje, ukázalo se to, co všichni viděli už o pár týdnů dříve - že na to nemá dost hlasů. Tím padla rada města, pravomoci přešly na zastupitelstvo a paní starostka druhý den podala rezignaci. 

Tuctová zpráva řekli bychom.  To se stává. 

Jenže pak nastala smršť. Podporovatelé paní starostky zorganizovali petici ze její sertvání a vyzývali v ní ostatní zastupitele, aby paní starostce nekladli odpor a hlasovali jak ona požaduje. Případně aby své mandáty přenechali jiným, kteří tak učiní. Paní starostka obvinila všechny z opozice, že umějí jen bořit a ničit a že blokují rozvoj města. Pak se na jejím profilu objevil neumělý pokus o kompro - který sestavil nám všem známý Pavel Řeporyjec Novotný, který tak vyryl také svou brázdu v dějinách našeho města a v podpoře starostky. 

Paní starostka dále obvinila opozici, že na ni shání nějakou špínu a ujistila své podporovatele, že na ni nikdo nic nenajde. 

Máme tak zcela unikátní situaci. Starostka, která si sama o své vůli zničila většinu v zastupitelstvu obviňuje opozici z převratu, pro který opozice nemusela udělat vůbec nic. Například my socani jsme pro to ani nehlasovali. Starostk obvinila opozici ze shánění kompromitujících materiálů, ale jediné kompro se objevilo na jejím vlastním profilu. Příznivci obviňují opozici z převratu, přičemž nikdo ani slůvkem nevyzval paní starostku k rezignaci. 

A nekoná se žádné vyjednávání, od paní starostky stále zní udatný hlas, že se nenechá vydírat a demokracie spočívá v tom, že všichni udělají, co chce paní starostka. 

Proč to píšu... 

Tohle je budoucnost přátelé. Fejsbůková generace dospěla, osamostatnila se (tedy alespoň nekteří) a stejně jako generace předtím má i politické ambice. Akorát už celý svůj život existovala jenom v bublině. Paní starostka samozřejmě na svém fejsbůku skvěle uměla přidávat fotky, co všechno už zařídila, kde byla a co má. A mohla se hřát v  příznivých reakcích, protože všichni ostatní na radnici jsou ještě dinosauři, co o politice mluví v hospodě. 

Nepříznivé reakce se k ní téměř nedostaly. Stačilo se podívat na svůj profil a mohla si zase a znovu vychutnat samou chválu. Tak moc, že to přece nemělo žádnou chybu a přece všichni jsou na její vlně a protože jsou všichni na její vlně, budou jednat tak jak chce ona, protože to je přece pravda a správné.  Že existují nějaké přízemní věci jako zastupitelská většina, nutnost kompromisů v koalici, opatrnost před opozicí a setrvalé kličkování mezi nástrahami, že všichni jsou potenciální nepřátelé, kteří jen čekají na svoji vlastní příležitost, to na fejsbůku není. 

Když si můj článek přečtete znovu, zjistíte, jak moc se vlastně podobá příběhu Milionu chvilek pro demokracii. Není problém se zorganizovat, není problém se sdílet a mít jeden velký společný názor. Ale už je problém vidět i názory jiné a ještě větší problém je dělat (někdy velmi bolestné) kompromisy či dohody. 

Fejsbůk vám umožní vyzývat masy a mít podporu. Ale neudělá za nikoho tu reálpolitiku. To všední drobné vyjednávání i vyjebávání. Získávání skutečných přátel se skutečným mandátem ve skutečném světě na skutečné radnici nebo parlamentu. 

Není náhoda, že se Hřib jako primátor skvěle prezentuje a je úplně všude. Dokonce mluví i z metra a tramvají. Umí to a je fejsbůkový. 

Ale nikdo ho už nenaučil, jak to vypadá, když člověk musí přesvědčit soupeře na společném postupu. Nenaučil se definovat společné zájmy a oddělovat je od společných rozporů. 

Bylo neuvěřitelné u nás sledovat tu přímočarou a brutální naivitu. Že je možné v politice bez následků fungovat bez kompromisů. Že je možné si si fejsbůkovou podporu přenášet do reálného světa starosty malého města. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak je to možná poprvé v životě paní starostka viděla lidi, co se z ní neposerou. Jak možná poprvé v životě narazila na vážný problém a řešila ho prakticky ihned rezignací, protože si nedovedla představit žádné další řešení než mít všechno nebo nic. 

Tato generace se nejprve bude muset naučit reálný svět. Pak teprve uspěje. A vzhledem k tomu, že nekteří z fejsbůku poprvé vyjdou až po třicítce, je dost možné, že se to ani nikdy nenaučí. 

Budeme proto svědky dalších různých malých i velkých milionů chvilek s velkými požadavky,  neschopností kompromisů, neujasněnou strategií, pozicemi stavěnými ad hoc podle momentální společenské nálady. 

Někteří říkají, že tihle chvilkaři a jim podobní jsou jako nová totalita a připomínají jim úderníky z padesátých let. Není to ani trochu tak. Ti tehdejší úderníci byli vyškoleni v reálném životě, byli odhodlaní a dávno ostřílení v rétorickém i skutečném boji. Měli disciplínu a jednali takticky krok za krokem. Jejich podpora byla skutečná založená na více než jednom kliknutí. Tihle dnešní nejdou nikdy za hranice svých možností a zpravidla se sesypou na první překážce. Mikuláš Minář dopadne přesně jako naše starostka. 

PS. Chtěl bych poprosit své vidlákovské čtenáře, ať z diskuse pod dnešním článkem nedělají agitaci pro naše místní socany. Nepotřebujeme to. Stejně tak prosím, aby se zdrželi pikantních detailů, bo co se ve Vidlákově upeče, to by se tam mělo i sníst.