Potřebovali použitelného debila

Nakonec jsem se vrátil o den dřív a musím se vypsat z dojmů. Zase jsem jednou přišel o iluze, ale podíval jsem se kus do světa a i když jsem ho viděl jen z okýnka letadla, pak znovu letadla, pak auta a pak budovy, stálo to za to. 

Ale nejprve, jak jsem se tam dostal... To takhle sedím v práci a přichází za mnou kolega -  velké zvíře ve firmě, odborník na tropická, subtropická zemědělství, znalec pouštních oblastí, který kdysi jako mladý začínající doktorand jezdil do Libye - to jsme se s nimi ještě kamarádili a zakládal tam pro Kaddáfího osady v poušti. 

Tento kolega si sedá ke mně do kanceláře a říká mi: "Nechceš na týden do Afriky?"  Mám jedno místo v misi OSN v Etiopii v Aksůmu na univerzitě. Potřebujeme tam dopravit pár drobných náhradních dílů pro čističku obilí a někoho, kdo by tam zaučil obsluhu".

Ćili žádné etiopské silo na obilí, žádné žně, ale Aksůmská univerzita, kde běžel německý projekt při OSN ohledně zavádění technologií do primitivního (to je ještě slabé slovo) etiopského zemědělství.  Takový jednoduchý výlet. Let do Adis Abeby, tamodtud do Aksůmu, dodat českým montážníkům karbonové tyče pro zavěšení skříně čističky, předvést ohromeným místním docentům, jak se s tím pracuje, nechat si podepsat protokol na místě označeníém šipkou a tento protokol přivézt nazpět a dát osobně kolegovi do rukou. Celkem dva dny pro cestu tam, dva dny na místě a dva dny pro cestu domů. 

Mimochodem...češi tam montují německou čističku, protože němečtí technici jsou moc drazí a neumějí improvizovat. Mě si vybrali, protože umím plynně německy, tlumočník do češtiny omarodil a na ten poslední týden už nechtěli posílat jiného. Prostě jim stačil jakýkoliv debil, který se domluví s německým Gruppenleiterem a šéfem v jedné osobě, neztratí se na letišti a doveze tam jedno zavazadlo, které vypadá jak taška s rybářskými pruty. Kolega si myslel, že bych to mohl brát jako zajímavou dovolenou, navíc placenou v éčkách. 

Tak jsem letěl. 

Německý šéf v Etiopii raději neriskoval a vyzvedl mě přímo v Adis Abebě u letadla (tedy hlavně ty karbonové tyče) a tak jsem to měl opravdu jako dovolenou i s průvodcem. 

O Africe se všeobecně říká, že je to země kontrastů a musím s tím souhlasit. Být tím správným člověkem, bylo by to super místo pro život. Jak v Adis Abebě, tak v tom Aksůmu jsou nádherné čtvrti plné zeleně, levných obchodů s jakýmkoliv zbožím, na chodníku jsou všude metaři, všechno je vypulírované, auta jsou luxusní, drahá a všude. Pak ulice skončí, začne zátaras, chlap se samopalem a za ním už to vypadá jako v Africe. 

Neviděl jsem nic, co by bylo mezi. Buďto jste v Etiopii bohatí a pak tam můžete prožít celý život ve stejném prostředí jako má Berlín či Paříž. A nebo jste chudí a jste rádi když máte k životu trochu rezavého plechu nad hlavou.  Není tam žádná střední vrstva. I ti metaři v těch lepších čtvrtích jsou vlastně bohatí. I ti státní úředníci jsou bohatí. Všichni jsou tam bohatí. A za zdí jsou ti, co jsou jen a jen chudí a nemají vůbec nic. 

Jinak se ničím neliší. Všichni černí, ale tak do hněda a běžně mají vousy. Sami se nepovažují za černochy. Rozdíl je jen v tom, že někdo je vyvolený a někdo má smůlu. Kdo je vyvolený, ten je vysmátej jak nikdo a kdo má smůlu, ten je v háji největším. 

Všichni ti profesoři na Aksůmské univerzitě běžně lítají do Evropy. Mají baráky jako kráva, fůru služebnictva, doma to mají jako my. Jen voda v kohoutcích není pitná a záchod je sice porcelánový, ale dřepí se na něm. Všude vůně, čisto, jídlo bylo skvělé, v oknech sítě, na postelích jemňoučké moskytiéry, ráno snídaně do postele, usměvavý personál... připadal jsem si jak ve filmu Nespoutaný Django na americkém jihu v domě u bohatého plantážníka. Spal jsem totiž u jednoho profesora doma. 

A za oknem koukám na smetiště, kam moderní kuka vozy vysypávají odpadky plné jídla a kupa malých dětí to tam přebírá a odnáší domů. 

Profesoři jsou mimochodem opravdu vzdělaní. Takové ty typy ze staré školy. Vážení, očekávající úctu. Všichni mají v malíku dějiny Evropy, všichni věděli co je Česká republika, každý druhý už byl v Praze, všichni uměli několik jazyků. A všichni mají nos nahoru, protože tam ve svém jsou páni Někdo. 

Studenti... to jsem také ještě neviděl. Žádní flákající se černoši. Zrovna bylo obdob dešťů tak se tam ostošest učí.  Všichni biflují jak zjednaní. Žádný volný čas, žádná flákárna. Profesoři jsou na ně přísní a tvrdí jak skály. S půlkou studentů jsem se domluvil německy docela obstojně. (anglicky umím jen základní fráze). Všichni mají znalosti, kterými by většinu z nás strčili do kapsy. 

Čistička na obilí byla skoro hotová, fakt stačilo jen namontovat ty karbonové tyče a mohlo se spouštět. Pak ještě byly problémy s dieselagregátem, protože čistička při náběhu brala moc proudu a pak bylo hotovo. Nic jsem nemusel nikoho učit. Ti místní znali výkresy snad nazpaměť a dávali mi tak odborné dotazy, že bych se klidně mohl já ptát jich.  

Byly to vlastně dva dny volna, ale jen na místě... období dešťů jaksi nedovoluje žádné velké výlety. Nepršelo sice pořád, ale všechno bylo rozbahněné a jak se člověk dostal kousek mimo ty dobré čtvrti, dalo se pohybovat jen pěšky. A tak byl čas na rozhovory.

To hlavní bylo, že ten svůj svět považují za normální. Je neštve, že na skládkách se každý den najde dětská mrtvolka. Neštvou je epidemie, bída, hlad... jsou zvyklí. V podzámčí je prostě jiný svět a oni s ním mají málo společného. Mají mnohem blíž k nám evropanům. Sledují naše televizní kanály, znají anglický fotbal, čtou naší literaturu (všichni znají Jiráska).  Mají sice svojí vlastní křesťanskou církev, ale až na pár detailů je to jako přijít do kostela u nás. 

Oni sami tam žádné školy nezakládají. To dělá katolická charita a OSN. Ti tam někde vydržují učitele i školy a z toho množství milionů černoušků vyfiltrují ty pracovité a chytré a ti pak dostanou šanci na univerzitě. Většinu jich sice vyházejí, ale ti zbylí pak udělají pohádkovou kariéru jako  osoby nezbytné pro chod státu. Někteří budou mít dokonce to štěstí, že budou zkorumpováni od zahraničních firem a nebo si nakradou na pomoci OSN. Takové sny tam spřádají ti studenti, kteří umějí německy, že jsme mohli mluvit. 

Mimochodem, nikdo z těchto nesnil o nějakém útěku do Evropy. Jejich cíle byly bližší a mnohem lákavější. 

Vlastně jsem si tam připadal jako ve středověku. Bohatá šlechta obklopená sluhy s nosem nahoru... všichni jsou za vodou, všichni mají vše, co svět nabízí. Plebs dole nestojí za zmínku. Vlastně jediný rozdíl je, že oni tam nežijí ani tak z půdy, jako z nerostného bohatství, které krásně uživí tu bohatou státní správu. Zbytek populace není důležitý. Sociální otázku tam ješrě nikdo neuchopil. 

Byl jsem tam jen krátce a na jednom místě. Ne, neviděl jsem to věrně a správně. Neviděl jsem všechny ty detaily, které by z mého pozorování udělaly plastický obraz. Určitě jsem toho hodně opominul. A hodně jsem si svůj dojem z Afriky poopravil. Vlastně bych tam asi bez problémů uměl žít. Ale dostat se mezi tu místní šlechtu, to bych musel mít místního tatínka a nebo být mnohem lepším, pracovitějším a vzdělanějším studentem. A asi bych se nevyrovnal s tím, že za plotem je úplně jiný svět.