Mniši a ti podobní

Viděli jste ten film z devadesátých let "Poslední pokušení Krista"?

Kristus tam šel do kláštera. Nějak se řeklo, že to bude klášter, ale když tam přišel, tak to byl hodně podivnej klášter. Ze všeho nejvíc to vypadalo, že se někdo snažil v poušti postavit z kamenů igloo. Jen takový polokoule seskladaný z kamení, s otvorem u země jako s vchodem.

Každá představovala jednu celu, tak to doopravdy dohromady už klášter byl.

Podle všeho první kláštery vznikly v pouštích Egypta tím, že tam někteří lidé odcházeli za samotou a odloučením, dnes bychom asi řekli meditovat, a ty naše evropské kláštery jsou jen snaha uměle vyrobit tak odloučené místo, jaké byly v pouštích. 

V jednom dokumentu o mořeplavci, co se po mořích plavíval sám, dotyčný vysvětloval, co mu to vlastně dělá, bejt měsíce sám. Obstaral loď a pak, když neměl co na práci a na co myslet, tak se mu vybavovaly různé situace a on si je v klidu promejšlel ze všech stran, tříbil si názory a pak se mu stalo, že se vrátil a některý lidi třeba už ani nechtěl vidět. 

To je to, co v té poušti lidé původně hledali, to odloučení, ten čas, kdy nic akutně nemusíte a můžete si srovnávat věci v hlavě.  
 Moře v tomhle fungovalo stejně jako poušť. Normální pro člověka totiž je žít ve skupině, pořád vás něco zaměstnává, pořád vás něco a někdo ruší, něco chce, pořád něco děláte, vy něco chcete, musíte se někomu přizpůsobovat a tak nemáte ani čas se nad něčím pořádně v klidu zamyslet. Odchodem do odloučení se toho všeho zbavíte, můžete pustit z hlavy okolí a věnovat se tomu nevyřešenému.
 
 V jednom filmu s Eastwoodem byla scéna, jak byl v Alkatrazu potrestán pobytem na samotce beze světla. Když otevřeli, ležel na zemi, zkroucenej jak po výprasku. - Dneska si pobyt ve tmě můžete koupit jako součást osobního rozvoje. Nejste jenom o samotě, jste i v totální tmě. Nerozptyluje vás ani okolí. Kupujou si to i mladý holky. 
 
 Lidi hledající cosi (v podstatě vyrovnanost) jezdí na druhý konec světa, aby tam pak někde na Cejlonu či v indických horách vstávali za svítání, mlčky se procházeli mezi vřískajícíma opicema a dumali sami o sobě. Někdy tam jen dojdou poznání, že jíst jen rýži pro ně fakt není a smetánky jsou ta nejlepší věc na světě. Jindy tam zůstanou několik let. 
 
 Taky je plno povolání, kde jste dlouhé hodiny sám a v podstatě nemáte, co dělat. Když bylo Rakousko ještě normální zemí a mělo pohraniční stráž, tak měli u vojáků vyšší sebevražendnost než mezi zbytkem populace. Každej osamnění neunese, každej si nedokáže rozebrat, co se mu vybaví a dojde z minulosti (a v normálním životě nemá každej u sebe nabitej samopal, kterým se dá momentální deprese okamžitě definitivně materializovat).

 Každej si jistě líp než já vzpomene na povolání, kde je čas na dumání si sám o sobě. 
 
 Samozřejmě i věk působí stejně. I když nejste v žádném ústraní ani o samotě, přeci jen máte volné chvilky sem a tam a ono se to léty nastřádá. (U někoho. Někdo projde celým životem jak pes vrčící nad kostí či vepř mlaskající u koryta) Když byla první přímá volba prezidenta, tak byl Zeman představován jako "důchodce z Vysočiny" a mohli jste ho vidět, jak jde domů s nákupem. V tašce měl chleba, mlíko a takovéhle obyčejné věci. 
 Ti rádoby nóbl se tetelili, jak Zemana tak šikovně vykreslili jako póvl-nic, o kterýho nikdo nestojí. Zapoměli nebo ani nikdy nepochopili, kolik lidí tak žije, kolik lidí nestojí o to si hrát na nóbl a že jim tím Zemana vykreslili sympaticky.

 K dovršení všeho Zeman žil sice stažen z politiky, ale nikoliv jak vyhnanec od schůzek, recepcí, plácání po ramenou a funkcí, ale jako šachista se záznamama vyhranejch a prohranejch partií, který si pak léta rozebíral, zatímco knížepán pospával v parlamentu po náročném jídle, pití, obdělávání Vopěnkové a maskotování Kalouskovi. 
 Proto nám teď Zeman předvádí ty mistrovské politické tahy, které ostatní ani nechápou a ani netuší, že by mohli existovat, i když je mají přímo pod nosem.,

 Důchodcování na Vysočině přidalo Zemanovi to obrovské kvantum protříbených informací, zahlédnutelných jen občas. Třeba jako ten kousek, kdy knížepán ze všeho, co mu tým vymyslel a vycvičil ho na to jak opici, zapomněl jednu věc, podřekl se a prohrál volby. Kdežto na absenci podobného žbleptu u Zemana bylo jasné, že mluvil sám za sebe, všechno měl dávno promyšlené, srovnané a tak se neměl jak podříci. 
 (Opice dál seděla u pultíku a předváděla nacvičené kousky a ani nevěděla, že už rozbourala tu iluzi, kterou měla hrát, totiž, že je člověkem a dělá lidské věci/že je Čech a tak nás bude representovat v našem zájmu.)

 Samozřejmě, že Zeman není jediný důchodce, co si zpětně něco promyslel. Všude po světě a pořád dokola napříč historií se děje to, že o osudu primitivních kmenů rozhoduje rada STARŠÍCH, kdežto antický Řím měl SENÁT, SENATUS od senex/staří což je zase jen shromáždění starších. I naše země má senát a USA-náš-vzor mají senát.  
 
 Také u prvních českých knížat se nedědil titul po genetické linii, ale připadal nejstaršímu členovi rodu. I starosti se jmenují starosti, protože přináleží starým, stejně tak máme starání se a starosty. (Mladí měli zase své povinnosti, jako plodit děti a bojovat na hranicích, byť někdy reprezentované jen hospodou v sousední vesnici). I ve filmu "Je třeba zabít Sekala" komplotovali staří dědci, jak Sekala zabít a vymysleli to, aspoň pro sebe, dost šikovně.

 (Ovšem věk je jen druhotný, to by to jinak brilantně pálilo i knížepánovi, Drahošovi, Velíškovi, Olmerové, Honzákovi, Kohoutovi a dalším pablbům, co se nám snaží vysvětlit, že hovno to je pochoutka a voní krásně po borůvkách.)

 Někdy vypadne moudro i z dítěte. Ne, že se náhodou trefí, ale skutečně se toho dobere. To pak oceníte o to víc. - "Jsou věci, které neuspěcháš" říkala jedna deseti, dvanáctiletá holka o svým hubnutí v ozdravovně. Kam se na ni hrabou všechny ty redaktorky a milé čtenářky zaručených diet, nákupčí zaručených přípravků i zmenšování žaludků. Tohle jí nikdo neřekl. Na to přišla sama. 
 Za touhle větičkou je určitě skryta spousta a spousta přemýšlení, zklamání a nejspíš i hořkých poznání o vlastních rodičích. - Řehole, jako každá jiná, byť nejste sám uprostřed pouště ani sám uprostře oceánu, ale sám uprostřed cizích dětí a personálu ozdravovny.

 Jsou však i jiné metody, jak se dobrat nějakého poznání, ale o tom zase třeba jindy.