Ekonomika Československa v letech 1918 – 1938 a její mezinárodní srovnání

Prakticky neustále jsme bombardováni zaručenými zprávami, jak dobře, ba blahobytně si žili naši předkové v období tzv. první republiky. Navíc jsme zásobováni žebříčky a grafy, které mají vysvětlovat tu jedině správnou pravdu starým, hloupým a škaredým pomatencům, pamatujícím si zkazky svých prarodičů o těžkém životě mezi světovými válkami. Kde je tedy pravda?

Vážným zájemcům o tuto tématiku mohu doporučit ke studiu mimo mnohé jiné i publikaci :

PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992

Těm méně vážným, chcete-li, pro okrajově se zajímající, bych touto cestou chtěl poněkud rozebrat odkaz našeho přítele nejvěrnějšího, vystupujícího zde pod (podle mne) poněkud troufalým nickem Sartre, resp. jeho výstupem vpravdě šermířským na obhajobu tvrzení v tomto článku:

https://byznys.ihned.cz/c1-65880470-cesi-nebyli-vzdy-chudaky-evropy-podivejte-se-do-dob-kdy-se-ekonomicky-vyrovnali-norum-rakusanum-a-valcovali-finy

Jako problém zásadního charakteru zde vidím skutečnost, že čtenáři tohoto textu je podsouváno, jak skvěle si naši předkové za tzv. první republiky žili. Pomineme tedy zkazky nepoučených a nevzdělaných historiků o lidových bouřích, fejkové články dobových novin o střílení do dětí a adolescentů ostrou municí, hejťácké podvrhy žebračenek na potraviny v hodnotě deset ká čé a začněme zdrojem poněkud provařeným, avšak všeobecně uznávaným, a to definicemi z wikipedie:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrub%C3%BD_dom%C3%A1c%C3%AD_produkt

První poznatek, který by měl zájemce o porovnávání jednotlivých ekonomik zaregistrovat, že existují minimálně tři metody výpočtu HDP, z čehož při podrobnějším zkoumání vyplývá, že výsledky se budou zřejmě podle použitých metod lišit, a to výrazně. Autoři článku se neobtěžovali potenciálnímu čtenáři sdělit, jakým způsobem se autoři studie popasovali s tímto problémem, z jak dalece hodnověrných statistických údajů vycházeli při svých výpočtech, či zda jen přejímali vypočtená data shromážděná jednotlivými ministerstvy vybraných států.

Dále je nutné při sledování faktoru HDP v čase očistit výslednou číslovku o inflaci, což je další, mírně řečeno, ošemetná početní operace, zejména pak v čase a místě, kde se mění ceny směrem vzhůru jednou týdně až jednou denně (hyperinflace v Německu).

Jako zásadní poznámku je ovšem nutno vnímat skutečnost, že HDP nekoreluje s tím, co řadového čtenáře zajímá nejvíce, tedy s výší životní úrovně a s bohatstvím občanů.

Půjdeme-li až na dřeň, můžeme v podstatě konstatovat, že HDP je pouze jedním z několika parametrů vypovídajících o výši cen ve sledovaném prostoru. Čím vyšší cenová hladina, tím vyšší HDP. Nic o majetku a úsporách občana, kteréžto jsou velmi významnou součástí životní úrovně každého alespoň trochu standardně žijícího jednotlivce. Tedy takového člověka, který musí, nebo se alespoň někdy snaží platit účty za bydlení a jídlo, případně občas dokonce zaplatí i daně či jiné povinné odvody státu.

Podívejme se tedy, co nám byznysoví redaktoři z „ihned“ předložili k sežrání, pokud možno i s navijákem.

Hned úvodní odstavec skrývá dovedně vykonstruovanou ideu ve větě o propojení výkonnosti ekonomiky a životní úrovně pracujících mas. Kdyby tato rádoby poučka platila, nebylo by technicky možné, aby země Visegrádu měly HDP okolo 60 – 85 % průměru EU a jejich občané pobírali zhruba třetinové platy.

K poznámkám psaným kurzívou o přepočítání HDP vzhledem k paritě kupní síly jsem poněkud skeptický, protože mi jaksi uniká smysl redukování neznámo jak spočteného HDP vzhledem ke kupní síle řadových občanů. Je jasné, že vypočtená hodnota nemá s původním HDP neboli měřením toku financí v předem definovaném čase (kalendářní rok) a prostoru (v jednotlivých státech) vůbec nic společného. Spíše mi to připomíná snahu o docílení objednaného výsledku za každou cenu, anebo úplného zmatení nezasvěceného čtenáře dodáním zdánlivé důvěryhodnosti metodou nasypání čistě náhodných učených slovíček do digitálního prostoru.

K tvrzení o zlatém věku přelomu 20. a 30. Let minulého století jen jednu faktickou poznámku. Pokud máme drzost porovnávat se v objemu výroby, měli bychom mít také odvahu porovnat strukturu výroby. Zjistili bychom, že onen objem je dán z výrazné části těžkým průmyslem, což naše snění o vynikajících výsledcích čs. ekonomiky poněkud narušuje. Výroba, resp. prodejní cena lokomotiv a tramvají, případně kolejnic či těžké artilérie nám permanentní blahobyt v celém státě nikdy v minulosti nezaručila a i v budoucnosti opravdu nezaručí. Což je docela škoda.

Dále je nutné si přiznat, že těžiště ekonomiky, resp. průmyslu bylo v exportu na méně náročné trhy, kde jsme se uplatňovali především cenou, resp. poměrem cena / výkon, nikoli špičkovými vlastnostmi výrobků.

Zásadní poznatek ke grafice článku:

Pokud si v uvedených mapkách Evropy najedete kurzorem na jednotlivé státy, objeví se vám jakási čísla – zřejmě roční HDP na hlavu vyjádřený v USD. Pokud tato čísla porovnáte, zjistíte, že např. v porovnání s Velkou Británií či s Francií se potácel čs. HDP někde na úrovni 50 - 65%, tedy „přesně“ tam, kde byl za hlubokého socíku!!!

Jedná se o jasný pokus manipulace s fakty, když autoři tzv. grafů pracují jednou s procentuálním vyjádřením poměrů HDP (časová osa od r. 1945 do současnosti), podruhé sestavují jakousi kolorovanou mapku vítězů a poražených, aniž by totožným způsobem porovnávali parametry uváděné v grafu. Navíc zahrnují do svých srovnání pouze „neznámo jak“ vybrané země, aniž by definovali, podle čeho výběr provedli, anebo alespoň zmínili, že některé země v té době prostě neexistovaly (!!!), tudíž jimi sepsané pořadí hrubě zkresluje současnou situaci, kdy je států v Evropě nepoměrně více (rozpady Jugoslávie a SSSR) a tehdejší „skvělé“ desáté místo v evropské ekonomické lize bylo vlastně zoufalým bojem o střed tabulky, mám-li přijmout fotbalovou terminologii autorů.

Jako docela problematické tvrzení vnímám i větu o tom, že evropské země byly po druhé světové válce na stejné startovní pozici.

Tvrdit, že Německo, do něhož se po několik dalších let hrnuly miliony ožebračených německy hovořících vysídlenců z půlky Evropy, a většina průmyslových aglomerací byla kompletně srovnána se zemí, bylo na stejné startovní čáře, jako třeba Československo, kde průmyslové kapacity zůstaly prakticky nedotčeny, mi přijde hodně přes čáru. Je rovněž dobré si připomenout, že tzv. Marshallův plán vznikl mimo jiné po zjištění, že denní potravinová dávka na osobu je v rozparcelovaných pozůstatcích III. Říše na úrovni téhož v nacistických koncentračních táborech.  

Obdobně na tom byly i jiné státy, jimiž prošly frontové linie války, tedy Itálie a Rakousko, které jsou rovněž ve zmíněném grafu, a rovněž velmi věrně kopírují trajektorii grafu porovnávajícího vývoj HDP Československa s Německem.

Zde je tedy třeba jasně prohlásit, že grafy porovnávání HDP přesně odrážejí katastrofální situaci a totální rozvrat ekonomiky v zemích, které prohrály válku, ovšem přesto zde dosahoval tok peněz obdobných parametrů, jako v republice, jejíž výrobní kapacity zůstaly válkou takřka nedotčeny.

Dále je nutno rozebrat evidentní sešup trajektorie grafů porovnání HDP na hlavu, pokud je i přes předchozí výhrady chceme brát jako relevantní.

Zde bych si dovolil odbočku zpět k výše uvedené knize pana Průchy a kol. Při jejím případném prostudování zjistíme, že ekonomiku československého státu poznačily dva významné fenomény:

1/  Prvním bylo navázání naší ekonomiky na dodávky sovětských surovin, které pochopitelně významně ovlivňovaly ceny finálních výrobků a produktů, tudíž i tok peněz v časové jednotce, což je definicí HDP. Tato garance velmi příznivých cen (ze světového hlediska) ovšem měla negativní důsledky v dalším vývoji socialistických ekonomik, a to v udržení konkurenceschopnosti našeho průmyslového exportu. Naše výrobky prostě koncem 60 let začaly narážet na mantinely prodejnosti díky své energetické náročnosti a technologické zastaralosti, o což se na západ od nás staraly jak tvrdé konkurenční tlaky, případně klasické krize z nadvýroby, tak zejména energetická krize, když si země vlastnící ropná naleziště uvědomily, že si mohou dupnout a začít své zákazníky „zlehka“ vydírat.

2/ tím druhým fenoménem pak byly nám „o něco méně mladým“ dobře známé „akce Zet“, v rusky hovořících zemích známé jako „Subbotniki“, neboli brigády „zadáčo“, kdy pracující mohl reálně počítat maximálně s jedním pivem ke svačině, ale daleko spíše akorát s vyvěšením na tabuli cti, či tabuli hanby – to podle naturelu a ochoty pracovat rukama ve svém pracovním volnu.

Je nezvratnou skutečností, že do hodnocení HDP se prostě nemohly dostat plné ceny nově vzniklé nemovitosti typu nových přehrad, železnic, továren (tzv. stavby mládeže) desítky tisíc vesnických prodejen, škol a školek, zdravotnických středisek, kulturáků, hospod, ale i dílen, sociálních zařízení, rekreačních středisek a v neposlední řadě i sídlišť a navázané infrastruktury, které si více či méně nadšení pracující budovali ve svém volném čase. Ceny těchto nemovitostí se projevily účetně pouze v nákupu nezbytného stavebního materiálu. Cena práce se neprojevila nijak, protože se jednoduše neúčtovala.

Za sebe pak přidám jev třetí, tzv. šedou ekonomiku.

3/ třetím zvláštním jevem byla tzv. šedá ekonomika, kdy zejména na venkově probíhala obchodní činnost bezhotovostním systémem, a to jako směna hotových výrobků či zemědělských produktů, případně směna služeb, kterou bych nazval „Ty mně – já tobě“. Tedy že nebylo nutné shánět řemeslníka či jiného odborníka, neboť postačilo večer zajít do hospody a vše se dojednalo při pár pivech k oboustranné spokojenosti. Jsa doposud nepamětnického věku, zažil jsem na vlastní kůži, že ještě v době mého dospívání chodila značná část vesnice (nezřídka skoro celá) pomáhat při stavbě nového rodinného domu (já taky). Chlapi betonovali, zdili nebo stavěli krovy, ženské vařily a pečlivě vedly evidenci, kolik lidí přišlo ze které rodiny a kolik jim bude potřeba „vracet“. Tyto pomoci při výstavbě byly rozšířené zejména v chudších krajích Slezska a na Slovensku (Kysuca, Orava), z jiných oblastí Československa osobní zkušenost nemám.   

Závěrem bývá komentář k tvaru části grafu, která naše ekonomické věrozvěsty příliš nezaujala. Tou částí je zobrazení poměrů HDP na hlavu po roce 1989. Velmi zhruba řečeno, propad HDP v 90. letech 20. století byl řádově stejný v jednotkách let, jako propad za „socíkovských“ 40 let – tedy řádově desetkrát rychlejší - a já se vůbec nedivím, že se autorovi stati do komentáře vůbec nechtělo. Musel by prskat slinu na stále ještě fungující idoly „Velkého Hadráku“, což by mohlo vyvolat negativní konotace vůči jeho osobě a zejména vůči zastávané pozici v zaměstnání.

Následný opravdu strmý růst poměru HDP někdy po roce 2 000 pak pouze kopíruje vývoj, který nyní zažíváme na vlastní kůži. Tj. bezuzdný let cen vzhůru do výšin, o nichž se nám opravdu ani nesnilo a vpravdě zoufalé pokulhávání v navyšování mezd a důchodů oproti faktické produktivitě naší ekonomiky. Jsou tak příkladným způsobem vymazávány naše úspory, coby produkt odpovědného chování a hospodaření, je likvidována a podvazována ochota lidí odkládat peníze na horší časy a preferován je růst spotřeby na dluh. Tedy atributy, které uměle navyšovaly HDP tzv. západu už dlouho před naším vstupem do EU, potažmo před ukončením socialistické kapitoly československého hospodářství.