K zamyšlení v okurkové sezóně

Nedávno se ve Vidlákově chlívku probíral dopis Synodu Českobratrské evangelické církve, občas na církve „narazíme“ v diskuzích a momentálně „jsou na ráně“ zdanění restitucí, což je věc, která se znovu dostává do popředí. Měla bych pár čísel k zamyšlení.

Nechci se zaobírat restitucemi samotnými. Dělala jsem před časem takový menší průzkum z veřejných zdrojů, kdy jsem se zaměřila na počty duchovních a  počty věřících. Duchovní mám „podchyceny“ od roku 1990, věřící jen za roky 2001 a 2010, počty však mohou být v tomto případě zkreslené, neboť se jedná o výsledky sčítání obyvatelstva, kdy tato otázka byla tuším nepovinná.

Vše jsem „hodila do tabulky“ a výsledky jsou věru velmi zajímavé.  Porovnala jsem jen rok 2001 a 2010,  protože údaje před rokem 2001 (o věřících) nemám k dispozici. Prostým porovnáním čísel mi vychází, že zatímco počty duchovních rostly (např. u naší největší římskokatolické církve stouply od roku 1990 – 1 698 duchovních na 2 428 v roce 2001, resp. 3 191 v roce 2010), počty věřících rapidně klesaly (u téže církve z  2 748 918 v roce 2001 na 1 083 899).  Ještě více vynikne toto číslo, pokud porovnáme počet věřících na jednoho duchovního - opět stejná církev: 1 132 věřících na 1 duchovního v roce 2001/ 340 věřících na 1 duchovního v roce 2010.

Ze 17 oficiálně registrovaných církví jen dvě (!) měly v roce 2001 a 2010 stejný počet duchovních (Luterská evangelická církev a.v. v ČR a Náboženská společnost českých unitářů). U všech ostatních počet duchovních narostl, ani v jedné však nepoklesl. Počet věřících narostl, nikoliv však dramaticky, u pěti církví (Apoštolská církev, Církev bratrská, Církev řeckokatolická, Starokatolická církev v ČR, Církev adventistů sedmého dne), u zbytku klesl. U některých (těch největších) rapidně.

Z těch čísel mi vychází, že je něco špatně. Duchovní se často nazývají „služebníky“ a jejich činnost tedy lze asi nazvat „službou ve veřejném zájmu“.  V normálních službách, když ubývá počet zákazníků, logicky musí ubýt i zaměstnanců. Jinak to nejde profinancovat a podnik je vysoce ztrátový. Zde je tomu naopak,  církve by v drtivé většině zavřely krám už na konci prvního účetního období. Nebo by musely změnit způsob služby a nové zákazníky nalákat nějak jinak.  Nebo, jak je v našich krajích zvykem, zdvojnásobit ceny.

U nás to ovšem šlo jiným směrem. U nás vymysleli restituce.  Tedy jsme církvím „vrátili majetek“, který jim byl údajně ukraden. Pominu skutečnost, že spousty toho majetku zaplatili církvím předkové jejich oveček. Nějak jsem v dějinách neregistrovala, že by se církevní úředníci nějak extra finančně osobně angažovali na stavbě kostelů. Nebo nákupu lesů, lánů a luk. Obvykle jsem slýchávala, že se věřící ve sbírce složili na…  Ale vem to čert, tohle rozebírat nechci.

Mám ještě jednu tabulku. O jaký majetek že se to hrálo a hraje. Opět jsem „přepočetla“ z čísel roku 2010.  Největší kus koláče (mám i koláčový graf) si ukrojila římskokatolická církev, v přepočtu  jeden duchovní si přijde na bezmála 15 milionů, ale to je asi co do rozsahu působnosti pochopitelné. Pokud by někdo chtěl vstoupit a orientoval by se výši fiktivního majetku, který by získal u té které církve,  nechť se orientuje podle posledního sloupečku.

Pokud je mi známo, tak pouze jediná církev se majetku zřekla a nepožadovala ho. Nevím ale, zda později nezměnila rozhodnutí, ta kauza mě natolik znechutila, včetně toho politického divadla, co se konalo u hlasování o restitucích, že jsem to přestala sledovat.

Nejsem statistik a nedokážu zohlednit všechny statistické chyby a záludnosti. Nevím, co všechno zahrnuje pojem „duchovní“, zda jsou to jen obyčejní faráři nebo i hodnostáři či nějací jiní úředníci. Nejvíce jsem váhala u těch údajů o věřících, protože přesné počty asi nějak statisticky zjistit nelze. Leda by je bylo možno získat z nějakého zdroje samotných církví, ale po tom jsem nepátrala. Pokud jim ovečky utíkají, asi se tím chlubit nebudou.  Rovněž zde bude hrát nějakou roli přirozený úbytek, zatímco noví zájemci se zřejmě nehrnou.

Nejsem ani věřící, ani člen žádné církve nebo náboženského spolku. Jako občanovi tohoto státu mi ale nejde na rozum, proč církvím sype stát plnými hrstmi, a ještě jim odpouští daně z nabytého majetku. Jako služebníci Boží kdysi hlásali chudobu. Cizí, ne tu svou. Jestli to hlásají doteď netuším – to nechť posoudí ti, kteří chodí „do kostela“. Ale jako těžký byznys se ty restituce církevním úředníkům (zdráhám se říkat jim duchovní)  vyplatily. A s takovým majetkem si jistě nyní nebudou lámat hlavu, jestli vůbec nějaké nové ovečky získají – ty největší či nejpočetnější určitě ne. Oni je pro svůj byznys vlastně teď už vůbec nepotřebují. Dobrý šolich, říká se u nás (tak nazýváme práci, kde se jeden nepřetrhne a ještě mu to sype).

Abych nebyla špatně pochopena. Nezávidím církvím jejich majetek, byť mě jako daňového poplatníka to celé pěkně štve. Štvalo by mě to i tehdy, kdyby restituce neproběhly a stát sypal církvím na provoz rok co rok  kupy peněz – při stoupajícím počtu církevních úředníků a klesajícím počtu věřících.  A mamrat bych přestala, i ty restituce bych překousla, kdyby někdo zveřejnil, kolik nemocnic, hospiců, LDN, starobinců, stacionářů apod. církve financují ze svých nově nabytých zdrojů. Nebo kolika invalidním a nemohoucím přispívají. I kdyby se mělo jednat jen o služby tohoto typu, které poskytují „svým“ věřícím.  Sem tam nějaká informace jednorázově probleskne a většinou ani ne přímo, spíše jako doplňková k něčemu, ale rozhodně info tohoto typu z církví směrem ven netryská všemi směry. Jestli nechtějí, nebo není o čem těžko říct. Ale mám obavu, že je to jako u všech tunelovaných společností: vysají, co je možné využít, prodat – a nezaměstnané hodí na hrb státu.