Žňové střípky III. Pravá tvář modernizace

strejdech, tetě...Jenomže to bylo už dávno. První dva zestárli včas a té dřiny se zbavili tak nějak samozřejmě způsobem poplatným době, "museli" to dát do JZD i když vlastně nemuseli, už jenom proto že o odlehlou samotu neměla velkovýroba zájem a pole zůstala neobdělaná. Politický cíl byl splněn, asi tak jako dnešní "boj proti koronaviru" - až do úplné absurdity. Ti další měli i jiný zdroj obživy, rádi v důchodovém věku pak v šedesátých létech vstoupili do JZD, a zbavili se obdělávání pár svých políček, ne svého vlastnictví, dostávali každým rokem naturálie. Říkali : vzali nám dřinu a dali nám důchod. Jak to vypadalo v typicky zemědělských oblastech nevím. Podle filmů to vypadá že chodili do práce na polích, kravínech, drůbežárnách stejně jako do továrny. S přiměřeným zájmem podle nátury každého, s dovolenou, s životem bez stresů zda zaprší či naopak nezaprší, zda jejich kráva chytne slintavku. Začátek cesty k dnes tak často vídanému způsobu života bez odpovědnosti. Bez stresů a radostí provázejících každé činění pro vlastní zájem a z vlastního rozhodnutí a přičinění. Ti Vidlákem popsaní jsou poslední zbytky člověčenství nejen v zemědělství. Díky za ně.
Jsem rád že jsem starý, nějak dožiji, peněz a nechuti k dnešnímu způsobu provozování státu mám dost, zájem sledovat, neřkuli podporovat, nové a nové nesmysly valící se tu z USA, tu z EU, tu z českého kabinetu uvadá a blíží se k nule, nestanu se nikdy "správným" člověkem 21. století. Stejně jako ti Vidlákovi hospodáři. Asi je to normální.

Nakonec narazí na ekonomickou realitu. Zatím. A pak narazí na fyzikální zákony. Sjednocování zemědělců do JZD by klidně proběhlo přirozenou cestou, kdyby byli komunisté trochu trpěliví a nechali tomu volný průběh. Pár samostatně hospodařících by zůstalo jako dnes a jejich potomci by pole dali rádi do JZD nebo Státního statku. Ekonomická realita nakonec dostihla všechny a místo JZD máme velké agropodniky.
Práce je dnes od nevidím do nevidím. Pokud kovozemědělec pracuje na směny 12 hodin, přijde domů, a je rád, že má chvíli odpočinku. Chov dobytka neznamená idylu prosluněných pastvin a pasáka líně polehávajícího a žvýkajícího stéblo trávy. Znamená to tvrdou práci každý den a většinou za ošklivého počasí. Aby si to zemědělec trochu ulehčil, přejde jen na rostlinnou výrobu a chov dobytka vynechá, protože ten potřebuje čas a každý den. Nakonec se vrcholem zemědělství s minimálními náklady stane louka. Tráva se poseká jednou nebo dvakrát za rok na seno, otavu a dotace. Pokud seče dvakrát ročně, zemědělec chce z louky seno a otavu. Pokud jen jednou, z louky chce dotace.
O to, aby nebyli žádní další drobní zemědělci, se stará celá ta úděsná česká a bruselská byrokracie. Každý rok nový předpis, každý rok nová lejstra, za jejichž nesprávné vyplnění hrozí pokuty. A aby byrokraté dali najevo svou činnost, pokuty rozdávají. Nejraději těm menším, co nemají čas vrtat se v jejich kontrolách a rozhodnutích. Aby splnili celou literu zákona nebo ministerské vyhlášky, klidně zničí malého zemědělce.
Podobný jev je i v lesním hospodářství. Vyhlášek je sice méně, ale o to přísněji jsou vymáhány. Idylka kousku vlastního lesa se promění v tvrdou realitu, kdy všechny úřady státní správy nakonec donutí majitele lesa, aby jel tu monokulturu smrku. Smrku stačí zasadit na hektar 4400 ks sazenic. Když bude sázet cokoliv jiného, musí na hektar zasadit 8 až 9 tisíc sazenic. Sazenice smrku stojí polovinu toho co dubu nebo buku, což jsou nejčastější meliorační dřeviny. když se majitel rozhoduje, má kopat 9 tisíc děr nebo polovinu? Má sázet co nejlevnější sazenice nebo dvakrát dražší? Takže majitel zasadí co nejvíce smrku a povinný podíl melioračních dřevin. Smrk je krásně vidět pro kontrolu OLH nebo ČIŽP. Dub a buk nejsou vidět prakticky vůbec nebo musí být podstatně větší a starší v době výsadby - a patřičně dražší. Snad už konečně dojde milosti i bříza a bude vydána za hospodářskou dřevinu. Má to být od příštího roku.
Ale když se ke kousku lesa po předcích dostane potomek, začne pročítat příručky pro drobné vlastníky lesa, zákony a vyhlášky a najednou zjistí, co má povinností. Pak obvykle prodá pozemek spekulantům, což jsou jen jiné formy agropodniků. Ti mají stroje a sazeče, své lidi a osází ten hektar rychleji a levněji než drobný vlastník. A pak ty pozemky prodají cizincům, nejčastěji Němcům. Nebo Němci pozemky koupí vytěžené, najmou si takový podnik na osázení a údržbu. Mají na to čas a peníze.
Dotace na výsadbu lesních stromků poskytuje kraj. Jsou nenárokové a aby se o ně majitel vůbec mohl ucházet, musí splnit takové počty sazenic výsadby, že to prakticky nejde bez mimořádné finanční investice. Pokud se začne pídit po dotacích, zjistí, že jsou rozděleny mezi obce dávno před vyhlášením termínu dotací. Oficiálně může o dotaci požádat kdokoliv, ale už nemá nárok, aby mu byla poskytnuta, i kdyby splnil všechny podmínky. Tak nakonec majitel lesa skončí u toho zatracovaného smrku. Ví, že je to špatně. Klidně by se vykašlal i na zisk. Ale nezvládne sázet ty požadované obrovské počty sazenic.
Na stav budoucích lesů má daleko větší vliv vyhláška ministerstva zemědělství než co jiného. A proto se všude sází monokultury smrku dál, i když všichni ví, že je to špatně. V podstatě není jiná cesta, zákon a ekonomická realita neumožňují cokoliv jiného.
A potom všichni nadávají na velké podniky, ale je to přirozená cesta. Na jejím počátku není úplně ekonomická realita, protože ti drobní zemědělci nebo drobní vlastníci menších kousků lesa to dělají pro radost a na zisk až tolik nehledí. Jen nechtějí být ve ztrátě. Na počátku je byrokratická tupost. Na konci sucho a povodně.
Hodí se na to dva výroky Viktora Černomyrdina:
"Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy."
"Nikdy v životě se něco takového nestalo, a už je to tady zase."
https://cs.wikiquote.org/wiki/Viktor_%C4%8Cernomyrdin

Vidláku, celkem pravidelně píšete o tom, jak "starý svět mizí". A to jste mladík, oproti mnohým zde.
Komu je o nějakých třicet let (plus/mínus) starší než vy, vnímá to nejspíš intenzivněji. Kdo má vztah k průmyslu, jako vy k zemědělství, tomu mizí "starý průmysl", kdo k obchodu, tomu "starý obchod" atd. Tomu, kdo se živil hubou (jako já) zase mizí "stará média".
Možná je to proces přirozený a nevím, zda dobrý nebo špatný. Novému světu přestáváme rozumět (omluvám se za ten plurál) a nezbývá, než se s tím smířit, v podstatě rezignovat.
Já se třeba snažím předávat nějaké informace, vzpomínky ve formě historek. Nejen svých, ale i svých rodičů a z vyprávění prarodičů. Protože se mnou ty informace/historky zaniknou a zmizí. Jenže ony vlastně nikoho moc nezajímají a tak vzniká otázka - a měly by? Vnukové si je třeba u vína rádi vyslechnou, pro pobavení. Jedním uchem dovnitř a druhým ven, jak to tak bývá.
Rád si připomínám poučku svého nebožtíka otce: "Nechtěj nést na bedrech tíhu všehomíra". Nejspíš platí i v tomto případě mizejících světů.
Zda je to pokrok nevím, a pokud ano, pak netuším, kam povede.

Já vím, že je to OT, ale včera tady někdo předpovídal nulový zájem médií o tuto událost:
https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/pred-75-lety-hirosimu-zah…

Petřepavle, Gerde, Godote, děkuji za vaše příspěvky. Příští rok mi bude padesát. Ve svém oboru, budování a rozvoji rozsáhlých informačních systémů, zažívám přesně to samé, co popisuje Gerd. Myslím si o tom to samé, co píše v závěru Petrpavel. A bohužel docházím k tomu, že s tím nemohu dělat nic jiného, než píše Godot. Před třemi roky jsem se rozhodl s tím něco udělat a začal hledat jiný obor, kde byrokracie, hloupost a parazitismus nevítězí nad lidstvím, rozumem a spoluprací. Asi jej z podstaty nalézt nelze. Nezbývá mi, než jít po cestě za tím, co mě naplňuje, a vzdorovat všem možným protivenstvím.