Průkopník

mají průkopníka. A Češi jenom hrobaře. Národ český snad si říká o plivnutí do tváře.

Roger D. Harris, 25. října 2023

Když jsem své babičce řekl, že se chystám poprvé navštívit Evropu, vyhrkla: " Ach jo!". Zvýšila hlas a vykřikla: "Nic tam není! NIC! Jen bída a špína." Sebrala se a dodala: "Máš rád cizí jídlo? V New Yorku je lepší."

U její generace Židů byla nostalgie po staré vlasti malá... a měla k tomu dobrý důvod. Byla nedobrovolnou účastnicí pogromů, násilných nepokojů, při nichž byli Židé masakrováni. Přesuňme se rychle do současnosti, pachatelé jsou rehabilitováni. Volodymyr Zelenskyj, nedbaje na své náboženské dědictví, uctívá vraha Stepana Banderu jako jednoho ze svých "nesporných hrdinů".

Moje drahá babička, stejně jako mnoho dalších přistěhovalců z východní Evropy, snášela útlak štetlu. Poté přišla k těmto břehům a stala se z ní Fancy American Lady. Její přátelé jí začali říkat Fanny, což bylo sofistikovanější jméno než její rodné jméno Felicia. Nebylo pro ni cesty zpět.

Z pestré směsice etnických skupin, které tvoří takzvaný americký tavicí kotlík, jsou Židé - pokud se dá o někom něco zobecnit - jedineční tím, že nemají žádnou náklonnost k tomu, odkud přišli. Staří lidé by ve svých cyničtějších chvílích řekli, že "přišli spíše z hladu" než z konkrétní země.

V případě mé rodiny ani nevím, odkud konkrétně přišli. Jako dítě jsem se intuitivně naučil, že existují témata, která jsou mimo mísu. Minulost naší rodiny byla výslovně zakázaným tématem. Teď jsou pryč a já si přeji, abych se na jejich život za mlada mohl zeptat.

I když se moji příbuzní neměli v úmyslu vrátit do Evropy, přesto si zachovali kulturu, kterou si přivezli.

Staří lidé se o sionismus nijak zvlášť nezajímali. Pro mnoho mých souvěrců však dnes tradici evropské židovské kultury nahrazuje disneyovská syntetika politického sionismu. Hanba a bolest minulosti je pohřbena v sionistické domýšlivosti.

Ideál židovského učence byl zavržen ve prospěch uctívání válečníka. Sionista se již neidentifikuje jako "člověk knihy", ale hrdě se hlásí k tomu, že je nositelem zbraně. Milost a slitování uvolnily místo pomstě biblických rozměrů. Sionistický stát je bez skrupulí vyzbrojen jadernými zbraněmi a je předním světovým dodavatelem kazetových bomb, sledovacích zařízení a policejních technologií.

Náš vřelý jazyk jidiš s jeho bohatou literaturou, divadlem a písněmi byl zavržen. Výmluvně se vytrácí i jeho humor a lidskost a někdy až sebemrskačská pokora. Na jeho místo nastoupil bývalý liturgický jazyk, hebrejština. Tento nový jazyk, vyzdvižený z chladných katakomb, je záměrnou součástí odklonu od tradice v rámci projektu budování nové národní identity, která se vymyká své minulosti.

Sionismus se opírá o mýtus o nejvyšší bytosti, která si vybrala konkrétní lid, aby založil národ na východním pobřeží Středozemního moře. Sionismus, který je více politický než náboženský, představuje základní antagonismus mezi Židy a ostatními, což vyžaduje exkluzivní stát na obranu vyvolených proti ostatním.

Sionismus, který byl dlouho jedním z mnoha proudů v židovské diaspoře, a to i před druhou světovou válkou, se prosadil po holocaustu. Ačkoli se o něm v některých kruzích stále vedou spory, je dnes dominantní ideologií diaspory a izraelského státu.

"Udělat aliju" znamená vrátit se do země, která je podle sionistů označována jako naše vlast, země našeho původu. Alija je jedním ze základních principů sionismu.

Za koho mě máte, za šlemiela?

Genetické důkazy ukazují, že evropští Židé nikdy neobývali okupovaná území. Nemůžeme se "vrátit" na místo, které nám nikdy nepatřilo.

Evropští osadníci, kteří se v rámci sionistického projektu přistěhovali na území, jež si nyní nárokuje Izrael, nebyli potomky židovského národa vyobrazeného v Bibli. Spíše se s největší pravděpodobností jednalo o potomky konvertitů k judaismu.

Chaim Weizmann, předseda Světového sionistického kongresu, to vysvětlil již v roce 1914: Na druhé straně existuje židovský národ, který nemá žádnou zemi. "Existuje země, která se náhodou jmenuje Palestina, země bez národa. Co jiného je tedy třeba, než vsadit drahokam do prstenu, spojit tento lid s touto zemí?"

Samozřejmě tu byla nepohodlná existence původního obyvatelstva, které zde žilo a žilo po tisíciletí. Ale pro osadnické kolonialisty, kteří nyní stojí v čele sionistického státu, jsou tito domorodci doslova "zvířata". V době, kdy píši tyto řádky, jsou tito untermenschen vyklizováni.

Úzce nacionalistická a xenofobní kmenovost sionismu kontrastuje s univerzálním humanismem "vítání cizinců" u velikonočního stolu. V tradiční židovské kultuře se v den náboženského svátku přidávalo k rodinnému stolu místo pro cizince. Tento krásný rituál byl výslovně navržen tak, aby vzbuzoval empatii k druhým.

Tóra připomíná těm, kteří se nezřekli své minulosti: "Nebudeš utiskovat cizince, neboť znáš pocity cizince, když jsi sám byl cizincem v egyptské zemi." (2. Mojžíšova 23,9). Proto v dnešním politickém kontextu u mnoha antisionistických Židů rezonuje heslo "my všichni jsme Palestinci".

Sionisté postupem času dosáhli děsivé proměny utlačovaného národa, který se stal utlačovatelem. Tuto proměnu však nemohli provést sami. Politická ideologie sionismu musela být neoddělitelně spojena v bezproblémový svazek s americkým imperialismem. Jak zdůraznil americký prezident Biden, "zajistit úspěch Izraele a Ukrajiny je pro americkou národní bezpečnost životně důležité".

Nekonečná válka je receptem na společný imperiálně-sionistický projekt USA. Příměří, natož pak spravedlivý mír jsou mimo hru. Politický sionismus zvráceně přetvořil židovskou identitu v nástroj impéria.

Paradoxně největšími fanoušky moderního sionismu mimo židovskou komunitu jsou antisemitští autokraté. Milují samozvaný stát apartheidu kvůli jeho přetrvávajícímu rasismu, nikoli navzdory němu.

Přesto se stále více z nás hlásí k identitě svých předků a zejména ve světle současných událostí se zcela zříká svého sebenenávistného protikladu - sionismu.

To, co se nacistům nepodařilo - vyhlazení evropské židovské kultury -, v tom sionisté pokračují. Máme pro to slovo v jidiš. Je to šanda, skandální ostuda a hanba.
---
Roger D. Harris pracuje v organizaci Task Force on the Americas, která se zabývá lidskými právy a byla založena v roce 1985.


 

jsou tady zastoupeni aspoň odkazy. Existují i jiné zdroje - třeba manifest Vlastimila Vondrušky O vlastenectví.

Takže čtěte a přemýšlejte,  jestli je lepší nenávidět a pohrdat nebo tolerovat a milovat. A vězte, že každá nenávist se obrací zpět ke svému původci.